Vysněná zahrada

Jestli něco umí dokonale prozářit sychravý a mlhavý měsíc listopad, tak jsou to půvabné květiny se jménem "listopadky". Z domu jsem byla zvyklá na to, že babička a později i mamka pěstovaly spousty listopadek v nádobách a na Dušičky je vozily na ozdobení hrobů. V té době mne taky vůbec nenapadlo, že by se daly listopadky pěstovat pěkně přímo v zahradě. Jenže pak jsem objevila listopadku indickou (Dendranthema indicum) a doslova si ji zamilovala.

Tahle listopadka mi v listopadu dokáže parádně prozářit zahradu a vykouzlit úsměv na tváři.

Koupila jsem si před nějakou dobou náhodně tři odrůdy, růžovou oranžovou Herbstbrokat, růžovou "kopretinovou" Clara Curtis, a krásně růžovou Rosa-Lila s výrazným žlutým středem. A časem jsem zjistila, že Clara Curtis vlastně ani není pořádně "listopadka", protože kvete zásadně v říjnu v době květu hvězdnic a vypadá hodně "kopretinově" a celkem brzy odkvétá a je rychle "ošklivá". Navíc se mi ze záhonu postupně vytrácí, polehává, vymrzá a celkem špatně roste. Herbstbrokat je hezky bronzová, oranžová, prostě veselá a roste bujně a zdravě. Jenže... jenže na podzim, když padá listí, je v zahradě leccos bronzové, oranžové a žluté, takže její krása docela dost zapadne.

Na celé čáře to tedy vyhrála Rosa-Lila, která je růžová s výrazným žlutým středem. Tahle květina mi dokáže prozářit podzimní den a je hezky vidět. Nezapadne ve změti hnědožlutooranžových barev keřů a spadaného listí.

Náš koutek s listopadkami: vlevo dole poléhavá a vesměs odkvetlá Clara Curtis, vedle ní oranžová Herbstbrokat, která se ztratí v hnědém a bronzově zabarveném listí. No a vpravo konečně růžová Rosa-lila.

Listopadka Rosa-lila mě okouzlila natolik, že si jich chci do zahrady rozhodně pořídit víc. Jenže už asi třetím rokem je nestíhám nikde koupit, všude jsou vyprodané. Ještěže jsem si na konci srpna na tenhle fakt postěžovala na Instagramu. Paní, která tam vystupuje pod přezdívkou mar.tecka (https://www.instagram.com/mar.tecka/) mi poradila, že se listopadky parádně snadno řízkují. Vůbec mi to nedošlo a nenapadlo mě to. Když už jednu pěknou mám, snadno si můžu vypěstovat kupu dalších a ještě podarovat i kamarádky! Běžně se listopadky (chryzantémy) řízkují někdy v dubnu. Prostě ustřihnete pár vrcholových výhonků z mladých větviček a zapíchnete je do pořádně navhlčeného výsevního substrátu do nějakého květináčku. Celý květináček překryjete sáčkem, aby tam řízky měly vlhko a pravidelně je zaléváte. Po cca dvou týdnech lze sáček sundat a stále je důležité řízky listopadek pravidelně zalévat a nejlépe je mít na světle.

Já tuhle parádní věc samozřejmě nezjistila v dubnu, ale až 26. srpna a věřte nebo ne, stejně jsem rychle vyběhla k mé listopadce a ustřihla řízky a vyrobila malé skleníčky a pravidelně je zalévala. Mám doma malou zářivku pro předpěstovávání sazeniček, takže tyhle řízky pěkně putovaly na celý den pod žárovku, aby měly i dost světla. Koncem října byly natolik silné, že jsem je přesadila do zahrady, kořeny měly nádherné. Nikdy by mě nenapadlo, jak snadno se listopadky řízkují. Teď jen, jestli přežijí i zimu, když jsem je řízkovala takhle pozdě - no uvidíme. Zahrnula jsem jim kořeny listím, aby se k nim mráz tolik nedostal. Kdyby se mi s nimi nezadařilo, tak si v dubnu udělám nové řízky.

Moje první řízkované listopadky.

Takže se hezky rozhlédněte po zahradách svých kamarádek a známých a u listopadek, které se vám líbí, je na jaře poproste o pár řízků.

Obecně pěstování mrazuvzdorných indických listopadek platí potom jen pár základních pravidel. Nesmí jim hnít kořeny, tedy pozor na jílovité půdy. Vodu ale potřebují, hlavně v létě a suchém babím létě potřebují listopadky zalévat, aby potom v listopadu hezky kvetly. Vyhovuje jim místo chráněné před větrem, vlhká propustná půda, kterou vylepšíte kompostem a slunce nebo polostín.

Tyhle 80 cm vysoké květiny by měly zvládnout až -24 °C a každé jaro hezky znovu vyrůst ze země. Nic nezkazíte, když k nim po odkvětu nasypete i nějaké listí jako zimní peřinu.

Sepsala jsem tady pro Vás rozdělení odrůd indických listopadek podle barev:

Růžové: Rosa-lila, Rosensilber, Gompie Rose, Clara Curtis (jako kopretina, plodí v říjnu a ne v listopadu), Anastasia (drobnokvětá), Mrs. Jessie Cooper, L'Innocence, Julia (kopretinová), Orchid Helen,
Bílé: Schneewitchen (vypadá jako kopretina), Gompie White, Stella,
Červené: Smoked , Red Velvet, Gompie Red, Brennpunkt, Fellbacher Wein, Littleton Red,
Bronzové: Gompie Bronze, Herbstbrokat (drobnokvětá), Mary Stroker,
Oranžové: Gompie Yellow, BellaGold (žluté okraje a oranžové ke středu, výrazná), Kleiner Bernstein, Littleton Bronze, Mandarine,
Žluté: Goldmarianne, Beinchen (drobnokvětá), Citronella, Littleton Yellow,
Fuchsiové: Gompie Purple, Payton Dale Purple, Oury
Vínové: Smokey Purple, Ceddie Mason,

Majitelé malých jezírek sloužících pro oživení zahrady se obvykle dozvědí na internetu dvě rozporuplné věci:

Malá jezírka potřebují mít v okolí nějaký ten strom, který je přistíní, aby se nepřehřívala.
Je potřeba zajistit, aby do jezírka nepadalo žádné listí, aby se nekazila voda hnilobnými plyny, takže ho firmy často navrhují tak, aby u něj žádný strom nejlépe nebyl.

Takže u jezírka by nejlépe stromy být měly, ale musíte pro čistotu jezírka zajistit, aby do něj nespadlo žádné listí. No, samozřejmě, že u našeho malého jezírka jsou stromy, dokonce se nad ním naklání a jsou to krásné listnáče. Už se rozrostly natolik, že v létě část jezírka přistíní a má to pozitivní vliv na kvalitu vody. Jen mne to každý rok nutí zajistit, aby do jezírka nespadl nejlépe ani lísteček.

Listí v jezírku přináší problémy.

Samozřejmě, že jsem si jeden rok zkusila nechat zapadat jezírko listím. Byl to rok, kdy mi nebylo nejlíp a prostě jsem neměla sílu nic na zahradě řešit. Všechno spadané listí jsem na jaře potom vybrala, vysála a nechala zvednout k hladině perkarbonátem sodným (to je to stejné, co je v přípravku Attack pond, akorát to kupuji levněji). Bohužel, škody už ale napáchané byly. Rozkládající se masa listí v jezírku vytváří hnilobné plyny. Tyhle plyny, především amoniak, dokáží zabít ryby - to by mi nevadilo, v jezírku žádné ryby nemám. Jenže to vypadá, že tyhle hnilobné plyny vadí i rostlinám a malým živočichům v jezírku. Obvykle hnilobné plyny unikají normálně hladinou, jenže když zamrzne kompletně celá hladina jezírka, nemají kudy odcházet a kumulují se. Je to možná jeden z důvodů, proč mi odešly lakušníky a žebratky a marsilka čtyřlistá.

Od té doby zakrývám někdy v půlce října celé jezírko. Dělám to v době, kdy už mám ostříhané všechny vodní rostliny na úroveň hladiny jezírka (stříhám je z vody v rybářských prsačkách). Nejdřív jsem si koupila takové ty plastové sítě určené k ochraně jezírka pře listím. S nimi to byla katastrofa. Hrozně špatně se s nimi manipulovalo, neustále se o něco zachytávaly a při skladování zabíraly hrozně moc místa. Oka těchto sítí byla moc velká, takže úzké listí vrby, kterou blízko našeho jezírka zasadil soused (a mimochodem vypadá tam parádně a je moc hezká) těmi oky neustále propadávalo. Další rok jsem zkusila nad jezírko dát sítě proti ptactvu, které mají menší oka. Listí vrby se zachytilo, jenže v podobné plastové zelené síti se mi jinde zamotala jednou ještěrka a umřela, takže jsem nechtěla riskovat životy jiných živočichů a těchto plastových neforemných sítí jsem se zbavila.

Zkusila jsem použít sítě proti ptactvu a byla to katastrofa, tohle nedoporučuji.

Nakonec jsem na jezírko použila záclony. Už jsem se nad nimi tady na blogu rozplývala radostí v příspěvku Protiptačí záclony v zahradě. Potěšilo mne, že je můžu použít i na jezírko. Jsou totiž skladné, můžu je vyprat v pračce a jsou levné. Jednotlivé kusy k sobě spojuji za pomoci kolíčků na prádlo. Na krajích jezírka je zatížím kamenem nebo dřevem.

Na zakrytí jezírka používám záclony z Ikey.

Články, které popisují zakrývání jezírek proti listí, vždycky zdůrazňují, že síť nemá být prověšená, aby se listí nedotýkalo hladiny a ve vodě nerozkládalo. Hm, tak tohle u záclon obvykle nejde, navíc mám listí z turecké lísky a je ho hodně a je těžké. Prostě u nás to listí nějakou dobu ve vodě leží. Obvykle jednou za čas jdu se síťkou a část listí z jezírka vylovím. Díky těm záclonám se to dělá dobře, bez nich by už dávno bylo na dně jezírka. Mokré listí ze stromů používám jako mulč k malinám či jahodníkům nebo na trvalkové záhony.

Takhle obvykle vypadá naše jezírko v listopadu, je v něm listí, které čeká, než ho vyzvednu.

Jakmile opadá téměř všechno listí z vrby i naší turecké lísky, které jsou u jezírka, opatrně záclony stáhnu na kraj i se zbývajícím zachyceným listím. Obvykle se k této činnosti dostanu až v prosinci, jeden rok jsem měla už v listopadu hladinu jezírka zamrzlou i se záclonami a listím.

Po odstranění záclon s listím dávám do jezírka v prosinci ještě několik rákosových tyček, aby v případě zamrznutí jezírka zůstalo místo, kudy mohou hnilobné plyny z jezírka unikat. Obvykle se radí dávat do jezírka balík slámy, který zajistí to stejné. Jenže bio slámu aby dneska člověk pohledal, nemám ponětí, kde se taková věc dá sehnat. A tu obyčejnou postříkanou Roundupem a pesticidy do jezírka rozhodně dávat nechci. Někdo dává do jezírka zatížené polystyrenové desky (speciální polystyrenové plováky proti zamrzání jezírka jdou i koupit) a nebo petlahve z půlky napuštěné vodou.

"Odpoledne se jede se do Březek," zavelel můj dědeček a já se skoro nehnula od traktoru, jen abych tuhle slavnostní příležitost nepromeškala. Bylo mi tak asi deset nebo dvanáct let a "Březky" jsem považovala za to nejúžasnější místo na světě. Prakticky to byl prostě dědův les s malým polem, se kterým sousedila půvabná malá rokle s malým pramenem vody. Zatímco tam děda s babičkou sázeli nebo sklízeli z malého pole brambory, ze mne se stával dobrodruh a objevitel neznámého světa, nebo zrovna začínající horolezec... prostě co mé bujné fantazii zrovna přišlo pod ruku.

Malá rokle, kde jsem ráda trávila své dětství. V mých vzpomínkách vypadala mnohem větší, tmavší, zarostlejší, tajemnější a s mnohem více strmějšími stěnami a s hodně podmáčenou půdou vespod.

Dokonce jsme si o té rokli psali s mým bratrancem článek pro takové naše dětské noviny. Právě on se mnou do té rokle podnikal výpravy a možná díky těmto dětským dobrodružstvím si s ním i teď v dospělosti rozumím ze všech svých bratranců a sestřenice vlastně asi nejvíc. Zatímco moje horolezecká a dobrodružná dráha v té rokli nejen začala, ale také hned rychle skončila, můj bratranec podnikal různé dobrodružné dovolené a výpravy ještě i v dospělosti a vybral si i nebezpečné a dobrodružné povolání.

Právě tyto různé vzpomínky se mi dnes honily hlavou, když jsme do Březek po mnoha letech jeli. Na to, že šlo o moje nejoblíbenější místo v rodné vesnici, jsem tam nebyla už pěkně dlouho. Tentokrát jsem je jela navštívit s mým tátou, s mým manželem a s našimi dvěma malými dětmi. A se stovkou sazenic bříz v kufru.

Ano, tento příspěvek nebude vůbec o naší zahradě, ale o úplně jiném místě, které mám ráda. Abych to místo trochu více přiblížila, jde o takový výběžek lesa mezi obrovskými poli. Les to ale není, vlastně jde o tzv. neplodnou půdu. Místo ve svahu, kde je špatná kamenitá půda, prakticky neobdělávatelné. Je vlastně spíš takový zázrak, že tam dědeček vůbec zvládl ve svahu postupně udělat takovou rovinku, kde se snažil pěstovat brambory, protože nic jiného by tam asi ani nerostlo. Ve zbytku plochy byly alespoň vysázené stromy na dřevo, na okraji potom rakytníky, dědovy bylinky a místo, kde se mu uchytily velké krásné bedly vysoké, které jsme kolikrát měli na večeři s chlebem a na sádle osmažené.

Mapy.cz ukazují Březky v rozmezí několika let v čase. Stromy tam pořád nějakou jsou, jen není na fotce ještě vidět, jak v poslední době dost schnou.

Když jsem byla malá, mnohé stromy se vykácely na dřevo, s pěstováním brambor se tam přestalo a dědeček tam tenkrát sázel tak 400 sazenic buků a modřínů. Doteď si živě vybavuji, jak za traktor zapřáhl vlečku s velkou cisternou, naplnil ji vodou ze studny a jel v parném létě "zalévat ty maličké stromečky". Vždycky říkal, že jim ševelí lístky po té vodě a mají hroznou žízeň. Babička se bála, aby nám zbyla ve studni nějaká voda vůbec na pití a na vaření. Nějak jsme nechápali, proč děda tráví tolik času náročným zaléváním stromů na místě, kde jen o pár desítek metrů dál lesníků vesele rostou sazenice stromků i bez zalévání... kdybych jen bývala trochu tušila, jak náročné může být udržet naživu stromky v malém slunném vyprahlém svahu mezi dvěma obrovskými poli. Děček to asi věděl.

Jediný kousek rovinky v Březkách. Původně se tady pěstovaly brambory, než zde před nějakými dvaceti lety můj dědeček zasadil a naživu udržoval zaléváním tyto krásné buky a taky několik modřínů.

Každopádně dnes jsem stála vedle dvacetiletých buků a modřínů. Věděli jste, jak tenký kmen mají takové dvacetileté buky? A jak jsou vlastně maličké? A přitom uplynulo už tolik let. Koukala jsem na místo, kde v potu tváře děda zaléval před dvaceti lety malé sazeničky a do stínu těchto stromků pokládala na zem stovku sazeniček bříz.

Proč sem chceme sázet břízy, když tady vlastně nějaký les je? Ale kdepak, nenechte se mýlit, les je jen v části toho pozemku. V prudkém svahu a v úzké části téměř žádné stromy nejsou... celá ta dnešní akce začala někdy na jaře. Táta byl smutný a zklamaný a postěžoval si, jak ho mrzí, že desítky pracně zasazených sazeniček modřínů nedaly suché léto a téměř do jedné prostě poschly. Některé tam sázel maličké, jiné už docela velké. Spousta práce, spousta dřiny a všechno to přišlo vniveč. Táta ztratil chuť s tím místem dál něco dělat. Schly i bezové keře v náletové části, kterou ponechal "svému osudu". Přitom jen o pár desítek metrů dál modříny vesele rostou, stejně tak buky, habry a dokonce i jedle a nikdo je nezalévá.
Vůbec jsem nevěděla, kolik energie a času už můj táta věnoval "zalesnění" mého oblíbeného pozemku. Nějak jsem si myslela, že tam prostě stromy porostou samy od sebe... Začala jsem tedy rozumovat s mulčem, mykorhizou a kdejakými nápady, co mi přišly na mysl. Přece to musí jít nějak osázet a zalesnit. Protože na pozemek se špatnou půdou a daleko od zdroje vody jsem přecejen krátká, požádala jsem o radu lidi ve skupince "Voda" na Facebooku. A dostala jsem spoustu užitečných rad. Prvně je hloupost sázet tam modříny, protože jde o horskou dřevinu, která potřebuje hodně srážek. Za druhé bychom mohli zkusit nechat přírodu prostě jen tak pracovat a časem by se to nějak mělo zalesnit samo. Jenže to se neslučuje s tátovým záměrem, aby tam pokud možno vyrostly stromy, které lze jednou zužitkovat na palivové dříví. Přecejen, dřevem topí nejen on, ale přitápíme jím právě i my, a praktické využití pozemku je pro něj, jako pro majitele, rozhodně důležité. No a také tam zazněla rada, abychom začali nejprve meliorační/přípravnou/pionýrskou dřevinou. Tedy tou, která udělá správné mikroklima a zastíní půdu, takže mají šanci další stromy, například habry, které přecejen snášejí sucho trochu lépe, než třeba buky.

Břízy do Březek prostě asi patří, minimálně do toho prudkého svahu.

O pionýrských dřevinách a jejich zásadní roli v zalesňování pasek jsem už hodně slyšela v rámci výzvy Zachraňme lesy, ve které jsem se angažovala a kterou podporuji. Bříza je právě jednou z těchto dřevin.

"Dědečku, proč se vlastně Březky jmenují zrovna Březky?" zeptala jsem se, abych si potvrdila, co mi najednou v hlavně začalo docházet. "Já pamatuju, jak tam rostly hlavně modříny, ale úplně původně tam bylo plno velkých hezkých bříz. Po nich prý to místo dostalo jméno: Březky, " vysvětloval mi na jaře dědeček. Tak, a je jasno, která z přípravných dřevin bude pro tohle místo jako stvořená. Stačí prostě někdy pátrat trochu v historii. A tak jsme teď na podzim objednali stovku sazenic břízy bělokoré, velikost 36-50 cm. No, není to zrovna nejlevnější záležitost. V diskuzi ve Facebook skupince mi lidé radili, abych nechala přírodu pracovat ze semen. To je samozřejmě velmi užitečná myšlenka, břízu jde celkem dobře vysévat. Jenže jak potom máme malé semenáčky ochránit před okusem zvěří? Lesní zvěř tam dokáže s mladou výsadbou pořádně zamávat. Přecejen, ty naše zasazené sazenice zvládneme ošetřit přípravky, které zvěř odpuzují a nechutnají jí. Rostlinu ze semínka těžko.

A tak jsme dnes sázeli ve třech dospělých stovku bříz celé dopoledne. Přežijí, nepřežijí? Jsem hodně zvědavá. Libovali jsme si, že jdeme sázet po vydatných deštích, kdy je půda naducaná vodou, že do ní ani nejde skoro vkročit (minimálně takto to táta vnímal z jeho zahrady a pole). A to jsme si mysleli přesně do chvíle, kdy táta vykopal první díru. Vláha byla v Březkách pouze v prvních 5 cm půdy a zbytek byla naprosto, ale naprosto suchá, prašná světlá půda. Tak už asi vím, co znamená to katastrální označení "neplodná půda". Snad k něčemu bude alespoň ten hydrogel, který jsme rostlinám sypali při sázení (další tip z Facebook skupinky), nicméně je jasné, že tady budou sazenice muset o vodu zatraceně hodně bojovat. Dávám si dvě a dvě dohromady, proč je to zrovna v Březkách s tím suchem takový problém a možná mi trochu více vysvětlení poskytnul článek Co prozradí termokamera? Že lesní porosty si ničíme sami. z Ekolistu. Snažit se zalesnit svah obklopený z obou dvou stran vyprahlým pooraným polem prostě není to samé jako zalesňovat prostor v lese.

A proč jsme s sebou brali i naše dva malé syny? No, nějak bych si přála, aby to místo taky měli rádi, tak jako já. Ale je tahle věc vůbec nějak přenositelná? Můžu to po nich vůbec chtít? Budou to jednou oni, kdo na tom pozemku budou hospodařit, chodit tam, jezdit? Já nevím... Jedno vím ale jistě. Bez společných chvil, příjemných vzpomínek a častých návštěv se prostě žádný vztah k místu vypěstovat nemůže. A tak tam byli s námi. Starší syn pomáhal stromky sázet a lezl po strmých svazích v rokli. Už doma mi jasně řekl, že stromky, které zasadí on, přece nikdy na dřevo kácet nebudeme, ty necháme růst. A tak jsme mu mimo břízy ještě objednali jeřáb oskeruše, dva jeřáby ptačí, střemchu, třešeň ptačí, bez černý a aronii. Všechno toto si pomohl zasadit a budou to ty jeho stromky, které se kácet rozhodně nebudou. Taky jsme je zasadili na okraj pozemku, aby je případně nezasáhly jednou padající stromy. Příští rok půjdeme stromky zkontrolovat - jestli vůbec přežily a jak rostou a jak se jim daří. Jestli mají děti získat vztah k místu, tak možná právě takto...

Bude mít Březky po všem tom běhání ve svahu, sázení a blbnutí v rokli tohle místo rád i náš starší syn? Těžko říct, to asi ukáže až čas.

Víte, ono vlastně není až tak moc složité (ehm, ve více lidech... sama bych to za jeden den rozhodně nedávala...) někam zasadit celou stovku stromků. Mnohem, ale mnohem náročnější je udržet ty rostliny naživu i další roky...

Můj kamarád z dětství chtěl být hajným či lesníkem. Takovým tím srdcařem, který miluje stromy a přírodu a brázdí lesy se svým psem. Vždycky jsem si říkala, jak si od něj jednou poslechnu, jak to v tom lese funguje a zjistím všechna tajemství, která les poskytuje. Jenže čas plynul a z kamaráda se nestal lesník, nýbrž informatik. A tak mi nezbývá nic jiného, než tiše sedět a poslouchat příběhy o lesích od někoho úplně jiného. Od lesníka jménem Peter Wohlleben v populární knize Tajný život stromů.

Já vím, les, to není zahrada. Ale stejně sem svoje postřehy z knihy dávám, protože alespoň právě díky této knize už vím, že les mi na zahradě nevznikne tím, že vysadím jeden buk a jeden bukový živý plot. Les je komplexní ekosystém. A i když do něj třeba pravidelně chodíme, málokdo může opravdu říct, že les zná. A málokdo se dostane do opravdového přirozeného lesa a ne jen umělého společenství stejně starých stromů. Možná jsem si myslela, že o lese vím téměř všechno - názvy stromů, rostlin, něco málo z dávných učebnic biologie ze školy. Jenže po přečtení téhle knížky je každá procházka lesem najednou úplně jiná a mám pocit, jako bych objevila fascinující a úplně nový svět jen realitvně malý kousek od našeho domu.

Věděli jste, že v lese můžete narazit na podivné vazby či, řekněme, formy přátelství? Jeden strom někdy z nějakého zvláštního důvodu poskytuje živiny (cukerný roztok) přes podhoubí i malým zbytkům stromu, který již dávno nemá listy, pouze jde o takové živoucí dřevěné kousky. Nebo osatní stromy někdy drží při životě strom, kterému lesníci odřízli pruh kůry, aby uschl. Proč to dělají? A jaktože to není obvyklé vždy? S každou další stránkou se mi vynořovaly další a další dotazy. Jak je možné, že stromy dokáží velmi dobře odlišit kořeny stromů jiného druhu? Posílají svým "druhům" více živin. A proč, když to odlišit umí, stejně nějaké živiny poskytují i vybraným stromům jiného druhu? A postupně jsem dostávala odpovědi, někdy naprosto uspokující, někdy méně a někdy mi autor jen nechával pracovat moji fantazii. Stromy spolu komunikují pomocí vonných látek. Společné kvetení a plody v rámci celého lesa jako limitování "škůdců", kteří plody pojídají. Jedna neuvěřitelnější informace za druhou. Jaktože tyto věci neznám ze školy, co jsme to tam vlastně celou dobu v biologii probírali...?

Knížka je bez obrázků, jen příjemné povídání po malých kapitolkách, tak akorát jako čtení před spaním třeba. Někdy jsem ale toužila po fotografiích, abych viděla to, co pan Wohlleben popisoval.

Nejvíc mne asi dostala kapitolka o záhadné vodní logistice. "Jak se vlastně dostane voda z půdy nahoru k listům?", zní otázka pana Wohllebena na přednáškách. Studenti se snaží odpovědět za pomoci klasických pojmů jako kapilární síly a transpirace, či třeba osmóza. Pak ale začnou ta "ale". Ale velikost "trubek", kterými ve stromu voda proudí... tak jak je to možné? Ale co bublinky oxidu uhličitého, které asi v těch "trubkách" jsou... tak jak to ty stromy dělají? Ne, odpověď v knize nenajdete. Jen otázky. Přišlo mi docela fascinující, že před námi v dnešní době mají stromy stále taková tajemství.

Kniha se především a v největším rozsahu věnuje bukovým porostům. Z toho asi pramení i moje nadšení, buky jsou mé oblíbené stromy a nakouknout pod pokličku tajemství, která s sebou nese přirozený bukový porost, to je něco pro mne. Třeba táta, kterému jsem knihu dala přečíst, a který je velkým milovníkem lesů a každou volnou chvíli tráví na staré babetě v lesích v okolí mé rodné vesnice, tohle nadšení zrovna nesdílel. Skončil se čtením na jedné z prvních stránek. Berte tedy to moje nadšení s rezervou. Buky jsou buky. Já ráda zjišťovala, jak mohou neuvěřitelně klamat věkem, či jakým drsným způsobem pečují matečné stromy o své "potomstvo". Kniha zmiňuje ale například i smrkové porosty a zdůvodňuje jejich hospodaření s vodou a problémy, které z toho pramení, když je pěstujete jinde, než v oblastech, kde hodně prší.

Další témata od ovlivňování okolní teploty, přes potřebnost pásu lesů u pobřeží pro déšť, až po téma vnímání času. Zaujalo mne, že tři stromy stejného druhu vedle sebe klidně raší každý v trochu jinou dobu. Nebo se na podzim zabarvují v jinou dobu a přitom mají v podstatě totožné podmínky. Podbízivé otázky pana Wohllebena o tom, zda stromy vlastně nemají nějakou formu paměti a nějakou formu charakteru či osobnosti mi docela pěkně začaly vrtat hlavou. A líbily se mi kapitoly, které kladly poměrně jednoduché otázky, jako "Proč je les zelený?" a já si uvědomila, že na ně ani neumím vlastně dát odpověď.

Autor knihy, který umí na stránkách knihy provádět lesy jako nikdo jiný.

Snad nevadí, že jsem zahradní tématiku proložila tímto tématem lesa a jeho tajemství. Z knížky jsem nadšená, vážně se mi hodně líbila a hodně dobře četla. Nicméně ostatní z mého okolí ne vždy toto nadšení sdíleli. Jestli ale zbožňujete lesy, témata jako mrtvé dřevo, přirozená sukcese či toužíte nahlédnout do jejich opravdového života, tak by knížka pro vás mohla být zajímavým tipem na čtení.

Patří do blogu o zahradě vůbec nějaké recepty na jídlo? Chvíli jsem zvažovala, zda sem občas takové články dávat, protože z blogu nechci mít jen další blog o jídle, kterých je dostatek a fundovanějších. Ale jestli vám to nebude příliš proti srsti, občas nějaký recept uvidíte. Myslím si totiž, že znát zajímavý recept z obvyklé i nezvyklé zeleniny či ovoce či využití bylinek a plodů je právě ten důvod, proč si danou rostlinku hýčkat na zahradě. A taky už se mne kde kdo ptá, co že je to za hezký keř apod. a hned druhá otázka je: "a když to jde jíst, co z toho pečeš nebo vaříš nebo zavařuješ?" Nebo když návštěvě dám medvědí česnek či patizon, následuje prosba o nějaký ten receptík či tip na zpracování.

Dýni zatím nepěstuji, ale časem budu. Kdo mne zná od malička, nejspíš bude kroutit hlavou, protože jsem dýni v podstatě nejedla. Ani domácí dýňové kompoty, ani dýni ve školní jídelně. Jen několikrát proslazovanou, kandovanou dýni od mojí babičky jsem si dopřávala, to ano, jako parádní sladkost. Jak šly roky, odpor k dýni se neměnil, nepomohly ani ochutnávky dýňových pomazánek na trzích nebo dýňového pyré v restauracích nebo dýňové hranolky. Prostě dýni v její čisté klasické podobě a chuti moc nemusím. Ale já razím názor, že člověk obvykle nemá problém s potravinou jako takovou, ale jen ji prostě neochutnal v nějaké dobré úpravě a receptu. Tady jsou tři recepty, které jsou hvězdou podzimu u nás a miluji je i já, dýňový "nejedlík". Jen jsou to tak trochu specialitky se zvláštními surovinami a ne jen "co dům dal".

Dýňová polévka s lžičkou kari

Jednou jsem v restauraci ochutnala dýňovou polévku od manžela a málem mu pak snědla celý talíř. Byla vynikající. Pak ale následoval maraton neslavných pokusů uvařit takovou polévku doma. Zkusila jsem, nejedla jsem. Ani recept v kombinaci s rajčaty. Nebylo to ono. No a pak jsem na to po roce různého zkoušení přišla – dýňová polévka potřebuje pořádný kvalitní vývar a především lžičku kari, teprve potom má ten pravý šmrnc.

Půl dýně hokaido oloupu a nakrájím na kostky. Vhodím do půl litru dobrého kuřecího (nebo zeleninového) vývaru, přidám prolisovaný stroužek česneku (nepovinné) a hlavně jednu lžíci jemné korma kari pasty. Tu jde sehnat ve většině supermarketů, indických specialitách a nebo třeba ve velkých městech v obchodech Marks and Spencer, kde ji bereme my. Vařím, až je dýně měkká a pak v hrnci rozmixuji najemno ponorným mixérem.

Když je dýně více, polévka je hustá spíš jako pyré nebo kaše. Z máslové dýně či obrovských dýní musím množství vážit. Dávám kolem 400g na půl litru vývaru. Když mám v lednici vyrobené dýňové pyré (na podzim skoro pořád), je polévka otázkou chvilky, protože jen stačí pyré ve vývaru s korma pastou jen chvilku povařit, v této variantě ale bez česneku. Tuhle polévka vede i u našeho malého synka (jinak odpůrce zeleniny) a jeho malých kamarádů. A mne potom hřeje pocit, že takhle snadno dostanou do bříška pořádnou porci zeleniny a celkem chutně.

Dýňovo-kaštanové lívanečky na snídani

Tady jsem se inspirovala mojí oblíbenou blogerkou Marynou. Má v Brně otevřený obchůdek a vaří a peče vynikající dobroty, mezi nimi právě i dýňové lívanečky. Ty mne dostaly, protože já klasické kynuté lívance vážně dělat neumím a považuji za celkem náročné a složité. Naopak tyto z dýně jsou "relativně" snadné a vždy se povedou. Jen jsem si je upravila na "výživnější" a "ještě víc zdravější" verzi. Hlavně mne hřeje pocit, že i když dítěti a manželovi předkládám na snídani (nebo večeři) sladké jídlo, mají v něm porci zeleniny (dýně), porci vitamínů a minerálů proti únavě a stresu (kaštanová mouka), živiny pro správný vývoj mozku (vejce) a mléčné výrobky na zasycení, kvůli vápníku a s trochou probiotik (tvaroh s kefírem a jogurtem na zdobení). A elegantně a chytře se tady vyhýbám lepku.

Na lívanečky musím myslet dříve než ráno, obvykle už když dýni dostanu nebo koupím. Nejdřív si vyrábím dýňové pyré. Dýni rozpůlím, lžící vydlabu semena a vlákna. Řeznou stranou položím na pečicí papír na plech a peču podle velikosti cca 40 minut až hodinu při teplotě 180 °C, než jde propíchnout lžící. Půlky dýně po vytažení otočím a až trochu vychladnou, lžící vydlabu měkkou dužninu na cedník a nechám odkapat tekutinu. Potom rozmixuji a uchovávám v zavírací míse či sklenici v lednici. Pyré mi vydrží 3–4 dny a mezitím z něj dělám lívance, polévku nebo dort. Ale lze i mrazit.

Na lívancové těsto přijde 300g dýňového pyré, 50g jogurtu a 3 vejce. Vše metličkou dobře promíchat. Potom cca 150g kaštanové mouky (objednávám tu od Adveni, ve velkém, např. tady, je drahá, ale stojí za to.) nejlépe přesáté přes síto nebo cedník, aby se rozbily hrudky. Dávkujte ji postupně, pokud je pyré husté, tak dejte méně, těsto by mělo být takové tekutější. Dále dvě lžičky kypřicího prášku z vinného kamene a pořádně promíchám na těsto. Lze přidat i trochu koření do perníku. Kdyby bylo těsto až moc tektuté a lívanečky se špatně dělaly, tak teprve přidávám mouku. Na pánvi potom na přepuštěném másle (jiný tuk nezkoušejte, změní chuť) dělám malé lívanečky, cca 2 minuty každou stranu. Hotové lívance jsou díky kaštanové mouce přirozeně nasládlé. Bez porce bílkovin by mi manžela a dítě ale nezasytily, takže na ně přidávám krém smíchaný z tvarohu, trochu jogurtu a hlavně kvalitního kefíru (kvůli probiotikům pro správné trávení), který někdy sladím vanilkovým sirupem a nebo ještě lépe přidávám nahoru kousek nějakého dobrého džemu či marmelády. Ideálně domácí.

Dýňový koláč s čokoládou

Tak tímto ohromuji na podzim návštěvy – koláčem založeným na dýni. Ve své podstatě je to vlastně cheesecake. A věřte nebo ne, sklízím s ním celkem úspěchy, na to, že je v něm vlastně v hlavní roli zelenina. Nicméně kopa cukru, smetanové sýry či tvarohy (základ cheesecaku) a čokoláda – to si tady nebudeme nalhávat, že jde o něco zdravého. Je prostě sladký koláč na speciální příležitost. A kaštanovou a ovesnou mouku do něj dávám spíš především kvůli výborné chuti, než bych tím sledovala nějakou "zdravou cestu".

Nejdříve připravuji korpus. Smíchám 90g kaštanové mouky a 90g ovesné mouky (obojí beru od Adveni), přidám 100g másla na kousky, 1 vejce a trochu koření do perníku. Zpracuji na těsto a obvykle nechám nějakou dobu odležet v ledniče (ale jde to i bez toho). Po kouskách namačkám do formy vyložené pečicím papírem. Mám tu nízkou bílou vlnkovanou z Ikey, v průměru má 29cm. Přikryju pečicím papírem a zasypu fazolemi nebo keramzitem, aby se těsto při pečení nenafouklo (tzv. pečení naslepo). Peču 15 minut na 160 °C, pak sundám zátěž i pečicí papír a ještě 5 minut dopeču pro zpevnění.

Mezitím, co se peče korpus, připravím krém. Nejprve si ve vodní lázni rozehřeji 80g kvalitní hořké čokolády a nechám trochu schladnout. 450g sýra nebo tvarohu vhodného na cheesecake (např. Philadelphia) smíchám se 100g třtinového cukru, 450 g dýňového pyré, třemi vejci a trochou koření do perníku. Míchám dohladka. Část krému přidám do čokolády a umíchám čokoládový krém. Dýňový krém vliju na korpus, po lžících přidávám ten čokoládový a lehce pohyby lžíce promíchávám, aby vznikly takové vlny. Koláč peču cca 40 minut na 180 °C.

Tolik moje recepty z dýně. Třeba mi časem zachutná natolik, že přijdu na chuť i jednoduchým úpravám - jen pečená, dýňové hranolky či dýňové pyré... ale tak daleko zatím ještě úplně nejsem. A příště už zase něco více ze zahrady než z kuchyně.

Mám listí ráda, suché skvěle šustí pod nohama a dá se s ním zažít spousta legrace. Mokré pro změnu zvláštně voní. Možná budu v menšině, ale vážně mi nevadí vzít na podzim hrábě a shrabat listí z těch míst, kde je opravdu nechci mít (jedlý trávník a louka) a přihrábnou na jiná, kde bude listí užitečné. Ale hrabání listí se zatím stále ještě řadí mezi takové moje "vysněné" činnosti. Naše zahrada je na tak větrném místě, s nedostatečnou okolní zástavbou, že mi většina listí jednoduše ulétne. Na hrabání si budu muset ještě počkat.
Když jsem se začetla do článků, které řeší nerudovskou listovou otázku "Kam s ním?", chyběla mi jedna zásadní informace. Co mám prakticky dělat s problémovým listím?

Mám listí a listnáče prostě ráda.

Pro výrobce různých fukarů a vysavačů listí či rádobyvšeználky na diskuzích je "to problémové" vlastně všechno listí. Klidně vám budou tvrdit, že pro prevenci a zdravou zahradu musíte veškeré listí shrabat a nejlépe spálit. Dokonce znám paní, která pečlivě odklízela každý lístek ze všech okrasných stromů a nedovolila si jej dát ani na kompost, protože se obávala, že by své i okolní stromy nakazila chorobami. Natolik ji podobné názory ovlivnily.
Články bližší přírodním zahradám a rozumnému přístupu velí listí ponechat, kde může být, a zbytek zkompostovat. Mají dobré názory postavené na základech v historii. V lesích to tak funguje doteď a v pořádku. I v případě ovocných stromů a keřů měli v dřívějších dobách naši předci pořád něco jiného na práci, než aby celý podzim jen uklízeli listí z rozsáhlých sadů. Listí se jednoduše ponechalo, kde spadlo a žádný katastrofický scénář se nekonal. Proto pro ně pojem "problémové listí" prakticky neexistuje.

Listí z okrasných keřů a živých plotů je nejlepší ponechat právě u kořenů těchto rostlin, kam přirozeně spadne.

Já si myslím, že nic není tak černobílé a jednoduché, jak to vypadá. Za mne listí z ovocných stromů a keřů problémovým je. Srovnávat dnešek se starými časy nejde, dříve lidé pěstovali odolné odrůdy ovocných stromů přizpůsobené místním podmínkám, sazenice necestovala přes půl Evropy. Pokud dnes na zahradách pěstujeme choulostivější ovocné stromky a keře, je potřeba zůstat ve střehu. Snad v každém chorobopise ovocných stromů stojí, že v případě (listových) chorob je nutné napadené listí zajistit a spálit, aby se dále choroba nešířila. To, že k tomu někteří přistupují tak, že preventivně ničí veškeré listí ovocných stromů pro případ, kdyby se náhodou nějaká choroba někdy objevila, mi ale přijde přehnané. Přecejen, pokud jednou ovocný strom pěstuji, měla bych vědět, jestli jej něco napadlo a jak to poznám. Spíše sledovat, než jen slepě ničit. Na druhou stranu, zavírat před chorobami ovocných stromů a keřů oči je hloupost, můžete akorát tak přijít o rostliny (a o dobré vztahy se sousedy).

Jak bychom tedy ideálně měli na zahradě zacházet s listím ovocných stromů a keřů?

Aronie na choroby téměř netrpí,
listí nechte pod keřem

V první řadě platí zásada, že listí zdravého ovocného stromu může klidně do kompostu či jen ležet pod stromem. Někdo jej třeba i zapravuje po obvodu koruny do půdy, aby vyživil malé kořínky.
S listím napadeným chorobami se zavčas a vhodným způsobem rozlučte.

A teď k tomu vhodnému způsobu. Letos měla moje hrušeň škaredé listy pokryté rzí, a tak jsem hledala, jak je to s tou správnou likvidací. Většina článků totiž velí "jednoduše" napadené listí "spálit". Ale ono to tak jednoduchí není! Sama naprosto nesnáším pálení listí v zahradách, proklínala jsem všechny sousedy v mé rodné vesnici, kteří mi takto bezohledně niči čistý vzduch. Paradoxně se mi poslední roky vždy lépe dýchalo na podzim ve městě než na vesnici. Přece se k nim nepřipojím! Navíc listí můžete pálit pouze, pokud je suché, ne vždy to lze vůbec stihnout. A nemluvě o obrovském riziku požárů, však se zeptejte nějakého hasiče, co k tomu řekne.
Dohledala jsem si, že některé méně závažné choroby se prý zničí v kompostu při správném kompostování (jenže nevím přesně, které to jsou). U všech ostatních by mělo stačit najít si na zahradě vhodné místo a dostatečně hluboko napadené listí zakopat. Člověk se při kopání trochu zapotí, ale udělá pro zdraví více, než by dýchal kouř s karcinogenními a nebezpečnými látkami, které při pálení listí vznikají (dioxiny, polyaromatické uhlovodíky, no žádná sláva).

Jednoduché, že? Ostřílení zahradníci nejspíš kroutí hlavou, že kvůli takové banalitě a jasnému závěru píšu celý článek... ale amatérští zahradníci a zahrádkáři toto řešení opravdu neznají. Vím to ze svého okolí. Takže právě pro ně je určen můj dnešní článek.

A co se zdravým listím, které se dlouze rozkládá nebo negativně ovlivňuje kompost? Například listí z ořešáku, buku či kožovité listy magnolie? Ořešákové se prý má, v případě, že je zdravé, nechat pod ořešákem (stejně tam nic jiného moc neporoste) a nebo zkompostovat zvlášť v pytli a pak dodat ořešáku jako šikovný kompost přímo pro něj. Bukové nechte nejlépe pod buky, stejně se těžce podsazují, případně z něj udělejte v pytli listovku s delší dobou zrání.

Články k tématu listí:

http://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/listi-ktere-k-vam-spadne-ze-sousedova-stromu-si-uklidite-vy-je-totiz-vase
http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=6&t=1047
http://jdeteven.cz/games/cz/stesti-v-hromade-listi
http://www.ireceptar.cz/zahrada/okrasna-zahrada/kam-se-zahradnim-odpadem-na-kompost/
http://www.zahrada.cz/forum/choroby/hrabani-listi-325412/

O tom, že kromě dřeva v podobě živých stromů, palivových polen či dřevěného nábytku, existuje i něco jako "mrtvé dřevo" (Coarse Woody Debris), jsem se pořádně dozvěděla až z ekologicky zaměřených zahradních knížek. Ne, že by na pařezech a zapomenutých kládách a spadlých větví v lese bylo něco až tak převratného, jen mne nikdy nenapadlo, jak důležité pro přírodu, les či i obyčejnou zahradu jsou. V dutinách starých kmenů bydlí sovy, ztrouchnivělé pařezy jsou domovem těch nejkrásnějších brouků a odumřelé větve a kořeny na březích řek a v potocích slouží jako úkryty rybám, ptákům i třeba rakům. Takže by se dalo říct, že kde je mrtvé dřevo, tam to pořádně žije.

Vidíte v našich lesích trouchnivé pařezy a pohozené větve často? Já ani ne, takže když už na nějaký krásný kousek narazím, hned jej fotím.

A to nemluvím o tom, jak se mrtvé dřevo dokáže "nacucat" vodou jako houba a poskytovat ji, když je to potřeba, a ještě k tomu dodávat postupně do půdy živiny. Vždyť na tomto principu jsou založené vysoké záhony a kvůli zadržování vody se do půdy ke keřům a stromům zakopávají větve a dřeva.

Pro mne má mrtvé dřevo obrostlé zelení své jedinečné kouzlo. (Zdroj obrázků: http://leafmag.tumblr.com/, https://www.pinterest.com/ a http://store.mossacres.com/)

V zahradě vytvořené "na zelené louce" nemám žádné staré stromy, které bych mohla v podobě torza ponechat svému osudu. Tak si alespoň sháním mrtvé dřevo, kde můžu. Můj táta mi už před časem dovezl dva krásné pařezy z dědova lesa, nestihla jsem mu však říct, aby z nich neumýval právě tu trouchnivějící kůru a mech, který se mi líbil. Tak třeba příště. Prosím tátu o každou větev, kterou musí starým jabloním a slivoním v zahradě uřezat či nějaké pěké kousky palivového dříví, když je přiveze z lesa. Mám hadník, který slouží spíš jako broukoviště, a ostříhané větvičky ze stříhaného bukového živého plotu pečlivě ponechávám na stejném místě. Shromažďuju si větvičky a kmen z vánočního stromku a občas si přinesu spadlou větev z lesa (jo, to se nemá...).

Postupně u nás v zahradě budou pařezy u jezírka obrostlé kapradinami, další pařezy u jedliček, živé ploty plné větví a větviček obalených mechem a zasypaných listím, větve a dřeva u čechrav a kapradin ve stinné části, větve obrostlé petrklíči, zarostlá dřeva s kůrou u kanadských borůvek, hmyzí domečky a broukoviště, vrbový domeček obložený větvemi s cestičkou z kůry a další a další rozeseté kousky mrtvého dřeva. Nejen protože jsou užitečné, ale především protože jsou krásné. Však se na krásu a půvab mrtvého dřeva a pařezů podívejte v mojí připravené pinterestové nástěnce: https://www.pinterest.com/zahrada/mrtvé-dřevo-plné-života/

A co vy? Taky máte v zahradě nějaký ten kousek mrtvého dřeva?

Prostřednictvím mrtvého dřeva chci vnést do své zahrady kousek lesa. (http://melusineh.tumblr.com/ a http://chasingthegreenfaerie.tumblr.com/)

Další texty, články a postřehy o mrtvém dřevě:

Význam mrtvého dřeva pro ekosystém

Je mrtvé dřevo v lesích skutečně mrtvé?

Proč je důležité mrtvé dřevo? (PDF dokument)

Ukázka mrtvého dřeva ve škole

K otázce mrtvého dřeva v lese

Ukázka mrtvého dřeva v zámeckém parku

Proč potřebujeme staré a poškozené stromy

Všimli jste si v lese…

Příběh jednoho stromu

Mezi dřevem a zemí (videodokument)

Coarse woody debris

Od pěstování rostlin v kyselé půdě (tedy rašelině) knihy o ekozahradách odrazují. Já se nedivím, těžba rašeliny je docela nepěkná záležitost, neboť drancuje pěknou přírodu v horách. Vždycky si vzpomenu, jak pěkná jsou Mechová jezírka v Jeseníkách a je mi líto podobných míst, která padnou kvůli těžbě rašeliny do kupovaných substrátů.

Fotka pochází z oblasti u Mechového jezírka v Jeseníkách.

Jenže přes to všechno bych na zahradě jedno malé rašeliniště mít chtěla. S manželem chceme mít z okna obýváku výhled na dvě nebo tři jedličky, které si v prosinci vždy krásně nasvětlíme a ozdobíme.

V plánku máme vysněné tři jedličky a pod nimi a mezi nimi
borůvky, brusinky, mech nebo úrazníky.

A právě pod nimi bych si představovala několik keříků brusinek či klikvy, kanadské borůvky, mech a různé kusy dřeva, aby to vypadalo právě jako několik mých oblíbených míst v Jeseníkách. A možná se někdy poštěstí tam vypěstovat i nějaký ten hříbek alespoň na okrasu.

Když jsem sledovala videa Alys Fowler, tak v jednom z videí (Juicy Fruits, někdy kolem 6:30 minuty) se mi velmi líbil její nápad na pěstování kanadských borůvek. Sadila je totiž do staré zinkové vany, kterou měla postavenou na terase. A navíc je ještě měla podsazené jahodníky. Rostliny vyžadující kyselou půdu se nejlépe pěstují právě v různých velkých nádobách, kde nemusíte řešit problémy s promícháním normální a kyselé půdy.

Ukázka z videa Alys Fowler. Zatím jsou ve staré zinkové vaně vidět jen jahody, za chvíli tam ale zasadí právě i kanadské borůvky.

Chtěla bych, aby ale brusinky i borůvky vypadaly u těch jedlí co nejvíce přirozeně. Tak místo květináčů spíše použiju kaučukové jezírkové fólie a vytvořím taková mini jezírka naplněná rašelinou. Donedávna jsem si myslela, že to bude takový hodně experimentální teoretický pokus, ale naštěstí jsem narazila na velmi pěkný článek pana Pavla Chlouby, který už takové rašeliniště na zahradě vytvořil, podívejte se do článku Brusinka nebo klikva.

Podívejte se, jak půvabně takové rašeliniště s brusinkami či klikvami vypadá, toto je obrázek pana Pavla Chlouby z článku Brusinka nebo klikva.

Budu postupovat obdobně, jak popisuje on. Asi budu muset také rašelinu (tu kyselou, bez příměsí, tedy ne substrát, kde se kyselost upravuje) jako takovou stejně koupit. Abych alespoň trochu zmírnila dopad mého rozmaru na přírodu, schovávám si na zahradu na jednu hromadu jehličí z vánočních stromků. Jehličí jako takové okyseluje půdu a proto se mi skvěle hodí právě do plánovaného rašeliniště, namísto abych jej jen dala do kompostu. Čím více jehličí si nashromáždím, tím méně cenné rašeliny budu muset použít, navíc budu mít místo, kterému každoroční dosypávání jehličí nejspíše velmi prospěje. V článku o kanadských borůvkách dokonce autor doporučuje přimíchat i jehličnaté piliny, takže možná je přidám, pokud se mi podaří větve a kmen z vánočního stromečku do podoby pilin u dědy v dílně dostat.

A co si do rašeliniště tedy zasadím?

Keříky brusinky, například mne zaujal tento Vaccinium vitis - idaea " Koralle " - brusinka od Krulichů.
Poléhavé keříky klikvy, například této obyčejné http://prodejstromku.cz/produkt/klikva-brusinka/.
Některou z kanadských borůvek, například odsud http://prodejstromku.cz/. Velmi pěkně popisuje pěstování a výběr kanadských borůvek jak pan Chlouba v článku Výsadba, pěstování a hnojení kanadských borůvek, tak pan Hladký na těchto stránkách http://www.plnazahrada.cz/karta-boruvka.php.

Sice ty kanadské nikdy nedosáhnou kvalit těch opravdových lesních borůvek, ale je to alespoň další dobrá jedlá věc na zahradě. Já bych vlastně nejraději pěstovala na zahradě ty původní lesní, ale podle všeho to asi nejde, jen nevím proč. Minimálně nikdo neprodává jejich sazenice.

Ráda bych potom moje minirašeliniště ještě doplnila mechem rašeliníkem, jako má právě pan Chlouba, ale zatím nevím, kde budu shánět jeho sazenice, nejspíše v potřebách pro teraristy a pěstitele masožravek. Na jiné kyselinomilné rostliny, jako jsou rododendrony, azalky, pěnišníky, vřesy, čimišníky mne člověk neužije, mám raději okrasné květiny, kterým stačí normální zahradní půda.

Několik dalších informací o rašelině, substrátech a kyselém jehličí:
http://priroda-zahrada.cz/clanek/pestovani-bez-raseliny
http://priroda-zahrada.cz/clanek/zahradnicky-substrat-bez-raseliny
http://www.kompostuj.cz/index.php?id=162&backPID=107&tx_faq_faq=158

Archiv blogu

O čem píšu

Oblíbené články

Zahradní odkazy

Autorka blogu

SLEDUJTE také INSTAGRAM