Už je to pár týdnů, co jsem se naposledy rozloučila s mou babičkou. V létě by jí bylo 89 let a já měla tu čest znát tuto neuvěřitelnou ženu více než třicet roků. Bydleli jsme dlouho v jednom domě a do toho domu se pořád jednou za týden vracím za dědečkem. A pořád tak nějak čekám, jestli se v nějakých dveřích neobjeví a neusměje na mne. Dívám se na různá místa v domě, v zahradě a vzpomínám, jaké to bylo a co jsem tam zažívala, když tam ještě babička byla. Moje vzpomínky se točí také kolem malé květinové zahrádky pod okny.

Malou květinovou zahrádku si babička zbudovala na místě původního hnojiště. Můj táta a jeho sestra mají na to místo vtipné i méně vtipné vzpomínky, já už to místo vždycky znala jen jako babiččinu květinovou zahrádku. Nejvíce vzpomínek si vybavuji hlavně z jara. Babička mne učila, jak která květina jmenuje. A že těch jarních tam bylo... krokusy, ladoňky, hyacinty, narcisy, modřence, moře červených a žlutých tulipánů. Jako dítě mne fascinovaly oranžové královské řebčíky, zničehonic byly najednou v záhoně a tyčily se tam jako dominanta. No a potom srdcovky. Kterou malou holku by nefascinovaly malá růžová srdíčka. Chtěla jsem si z nich vždycky navlékat "korále" a nosit je na krku jako princezna.

To jsem já jako malá v babiččině květinové zahrádce. No a fotografie mojí milé babičky.

Květiny v zahrádce se pořád v čase měnily, často podle toho, jak se tam kterému druhu dařilo. Sousedky z vesnice, návštěvy, známí - nosili různé kytičky a babička je prostě vždycky někam do té zahrádky dala. Kvetly jí tam i růžičky, zvonky, taky lilie a pár jiřin. Byla to taková sbírková zahrádka, taková všehochuť a vždycky tam bylo něco na koukání.

I když si matně vzpomínám, že srdcovky později ze zahrádky zmizely, zůstávají mi v paměti právě jako ta obdivuhodná kytička, kterou mám s babičkou spojenou. A ještě tady i ty zvláštní oranžové řebčíky. Asi z určitého smutku či nostalgie, vypravila jsem se do zahradnictví a k těm svým pár srdcovkám ještě další a další přikoupila. Chci se každé jaro koukat z okna kuchyně na moje kytičková zákoutí a díky srdcovkám si vždycky na babičku vzpomenout. 

Bylo na ní úžasné to, že se vždycky o všechny zajímala. Upřímně. Opravdově. Zajímal ji můj blog, moje zahrada, moje práce, moje názory. Pravidelně se mne třeba ptala, co vařím. Měla neuvěřitelnou paměť, z hlavy okamžitě dokázala říct, kdy má narozeniny kdo z vesnice nebo který známý český herec. Ráda pozorovala východ slunce a přesně mi byla schopná říct, ve kterém měsíci nad kterým místem doma to slunce bude vycházet. Jestli se jednou dočkám někdy vnoučat, chci se o jejich život a všední drobnosti zajímat právě tak, jako ona o ten můj život. Upřímně, zvědavě. Je to hrozně moc fajn, když se o vás někdo takto pořád zajímá.

Jednu srdcovku mám i ze severozápadní strany domu, zatím podsazenou jen modřenci, takže v létě po ní zůstává prázdné místo.

No ale zpátky k blogu, zpátky k srdcovkám. Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis) je půvabný tzv. efemér, tedy květina, která po odkvětu (někdy v půlce léta) seschne a zatáhne se celá opět do země. Díky této její vlastnosti s ní ne každý umí pracovat v záhonech, protože v dubnu a květnu zabírá (ta klasická, vyšší) poměrně velké místo a potom v půlce léta koukáte na pár seschlých listů a mezeru. Osobně mi přijde nejrozumnější použít ji tak, jak je to pro ni přirozené. Do polostínu pod vzrostlé stromy do půdy s přidaným kompostem. V zimě ji spadané listí ochrání před mrazem. No a pokud ji zasázíte nahusto mezi další stínomilné podrostové trvalky či nějaké kapradiny a další jemné rostliny, tak se srdcovka stáhne a ostatní nad jejím místem prostě jen víc roztáhnou své listy.
U rodin s dětmi je dobré myslet na to, že je rostlina jedovatá a navíc ty růžové srdíčkové květy mohou připomínat trochu i bonbony. Citlivější osoby mohou mít vyrážku či kožní problém po trhání květů.

Srdcovky mám zasazené na místě, kde časem budou ve stínu vícekmenných dřínů. Pěstuji je spolu s pomněnkovci, pérovníkem pštrosím, čechravami a žluťuchou. Zatím mi přijde, že je tato kombinace dobrá. Minimálně ty pomněnkovce kvetou ve stejnou dobu a modrá a růžová vypadá pospolu fakt pěkně. No a kapradiny i ten pomněnkovec pak roztáhne listy i nad to prázdné místo.
Na jiném místě zahrady jsem k srdcovce dosadila ještě modřence, doba jejich kvetení se trochu stihne překrývat a taky to pospolu vypadá pěkně.

A co vy? Pěstujete v zahradách srdcovky? Pokud ano, s čím je kombinujete?

Na co si dát pozor:

• Jarní mrazíky mohou zničit úrodu. Zeleninu a jahody lze zakrýt netkanou textilií a nejlépe mít na zahradě pestrost, aby i v případě mrazíků přecejen něco na zahradě k jídlu zbylo. (Více o jarních mrazících.)

Každou zimu se ráda dívám na fotky naší zahrady. To, jak se v průběhu roku mění, co kvete, co se barví. Vzpomínám, jak v danou chvíli zahrada voní. Trošku mi v těch fotkách ale chybělo třeba to, jak se rostliny hýbou ve větru a zpěv ptáků či jak je naopak zahrada v zimě úplně klidná a tichá.

Tohle všechno byl takový impuls pro to, abych vybíhala po chvilkách v roce 2018 na zahradu a zkoušela amatérsky zahradu natáčet. Jen tak, bez stativu, obvykle dost narychlo. Video, které z tohoto pokusu nakonec vzniklo, má 11 minut. Je roztřesené, místy rozklepané, lehce rozmazané. V zahradě je vidět různé materiály pro přípravu terasy, lešení, neuklizené věci... až jsem si nejdřív říkala, jestli si jej nemám radši nechat jen pro sebe. 

Nenechávám. Dávám jej na blog mimo jiné i proto, že mi říkáte, že naživo (ano, potkávám vás, čtenáře, někdy právě i naživo a vždycky je to kouzelné setkání) je naše zahrada vlastně docela malinká. Z fotek rozhodně vypadá pro nezasvěceného člověka větší. Tak třeba vám video ukáže naši zahradu zase trochu z jiného úhlu. Nicméně, youtuber se ze mne určitě nestane, nějak na to video nemám moc vlohy :-) 

Fotografie zahrady z různých let, seřazené podle měsíců, jsem taky dala dohromady. Původně jsem si takovou sbírku zkoušela tvořit na Pinterestu. Nicméně tam by ji nemohli vidět ti, kteří nemají účet. A tak putovaly fotky jednoduše o alb do online služby a postupně k nim přidávám popisky. Koukněte, jak dokáže být taková přírodní zahrada po celý rok krásná a zajímavá a pestrá:

Galerii fotografií naší zahrady najdete na adrese: https://www.zonerama.com/Vysnenazahrada/716550

Hudba pro video pochází ze stránky: https://www.bensound.com/royalty-free-music/cinematic, autorem je Benjamin Tissot.

Když jsem poprvé v zahradě viděla mravence, jak lezou v řadě za sebou na ovocné stromy, přišlo mi to vtipné. Byla to taková roztomilá dálnice po kmenu, dělali jsme si z toho legraci. Až nám ale odešla první hrušeň Dicolor (Co se nepovedlo...), tak už nám ti mravenci tolik legrační nepřišli. Zjistili jsme totiž, že jsou to schopní pěstitelé mšic. Pečlivě si je odchovají a pak je jednu po druhé roznášejí na ovocné stromy a keře a přemisťují právě podle toho, kde mají mšice potravu. Dělají to v době, kdy mšice ještě nelétají.
Jakmile se pak někdo k jejich mšicím třeba jen přiblíží (slunéčko sedmitečné například), braní je, jak jen mohou. Pustili se i do mě, když jsem zkusila na jejich mšice třeba jen chytnout. Nenechají žádné přirozené predátory, aby ty populace mšic alespoň trochu zredukovali...  od té doby, co jsme to zjistili, už bereme mravence na stromech vážně a snažíme se jim přístup na strom zamezit.

Co se obvykle radí na internetu na ekologické odehnání mravenců? Následující tipy:

Vše směřuje k tomu, aby mravenci ztratili stopu na stromy a nešli na ně. Třeba u nás jim ale tyhle vůně v podstatě vůbec nevadily. Touha po pěstování mšic a jejich sladké šťávě prostě byla asi silnější. Navíc jsme na zahradě měli dříve spousty a spousty mravenišť, možná o ty stromy bojovali i mezi sebou.

Museli jsme přejít na silnější zbraně, abychom ochránili naše ovocné stromy. Našli jsme si lepové pásy na stromy od Biocontu a koupili je, že s nimi stromy obalíme. Na pár let se z toho stala každoroční, hrozně nepříjemná činnost. Doteď jsem nepochopila, jak si výrobce představoval, že asi lidi ty pásy na stromy dávají... pásy nebylo za co chytnout, ruce jsem měla upatlané lepem, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila. Umývala jsem to z nich hodiny. V rukavicích ty pásy na stromy namotat moc nešly, nehledě na to, že se tím rukavice vlastně zničily. Bylo to každoroční peklo ty stromky omotat.
Kamarádka mi poradila, ať si jen koupím lepidlo na mravence v kelímku a nanesu přímo na kůru stromů, je to jednoduché. Jenže dědeček mne od toho odrazoval: "Ne tu kůru prostě žádná chemie přijít nesmí, ten strom to všechno vstřebá a máš to pak v tom ovoci...". Nikdy těmhle chemickým věcem nevěřil a byl dost opatrný. A já raději taky. I když jsem měla kelímek s lepidlem koupený, nějak jsem se nerozhoupala jej nakonec použít a opět pracně omotávala kmeny těmi lepovými pásy, jen aby nešlo to lepidlo přímo na kůru. Až do letošního roku.

Na eshopu Biocontu jsem místo těch obvyklých lepových pásů našla Vermiflix – lepidlo ve spreji. Nic světoborného, prostě lepidlo jako to v kelímku, akorát jsem k němu dostala od kamarádky i dobrý tip. Namotat si na kmen stromu kus pečicího papíru, ovázat v klidu provázky, aby to drželo, a pak nastříkat sprejem to lepidlo. A tak mi skončilo trápení s omotáváním stromů. Teď je to celkem rychlé. Pásy musím dělat trochu větší, protože to lepidlo ve spreji je takové tekutější a stéká dolů. Jistě by to stejně šlo dělat i s tím lepidlem v kelímku, prostě natřít tu vrstvu pečicího papíru tím.

Ochrana stromů proti mravencům.

Ještě raději dodám, že mravenci umí být pro zahradu i užiteční. Jsou takovou úklidovou četou na zahradě, uklízí mrtvé živočichy, semena, spadaná jablka či jiné ovoce, provzdušňují půdu systémem chodeb, žerou škůdce (např. housenky, které požírají zeleninu). Proto jim přístup na stromy omezuji, ale nesnažím se je v zahradě ničit. Zas tak moc jich tam nemáme, že by byla narušená ekologická rovnováha a škodili by plošně našim rostlinám.

Myslím, že každý zahradník má na zahradě ten "svůj" plevel. Neodbytného spolubydlícího, který je tam prostě pořád. Při každém pletí se více a více poznávají. Po pár letech už zahradník ví, na jakých místech se plevel objeví, v jakou dobu. Taky kdy povyroste natolik, že je už hodně obtížné jej plet. Pozná, jak vypadají mladé výhonky, jak dospělé rostliny, kterým směrem se při rozšiřování vydává. Kteří živočichové jej mají rádi, jestli je jedlý, jak voní...

Ten "náš" plevel je pýr plazivý (Elytrigia repens). Vlastně tu hojně byl už v době, kdy jsme pozemek kupovali, prostě tady byl vždycky doma. Za ty roky už ho důvěrně známe. Má plazivé oddenky kousek pod povrchem, kterými se rychle šíří. Krásně "spravuje" zhutněnou a rozježděnou půdu, mají jej rády žížaly a je jisté, že zrovna v jeho blízkosti na spoustu z nich narazíme. Zelené špičky vyrůstají z oddenků už v tajícím sněhu a mají takovou sílu, že sousedům protrhaly folie proti plevelu, které měli. Často se mi plazí a rozšiřuje kolem kamenů a pod nimi a to je teprve boj jej odtud dostat. O jeho listy si člověk při pletí kolikrát pořeže ruce, jsou potřeba rukavice. Když se ale utrhne správně, docela funguje slušně na zavazování kytiček, aby se tak rychle nerozpadly, než je člověk dá do vázy.

Už jsem si zjistila, že je alelopatický, obsahuje glykosid (agropyren), aby potlačil růst jiných rostlin. Opravdu je potřeba jej například od trvalek raději dostat pryč. Nicméne, když už člověk pýr plazivý pleje, tak získává z oddenků solidní materiál na bylinný léčivý čaj. Na zlepšení látkové výměny, snížení  cholesterolu atd., vlastně jde o docela silnou a léčivou bylinku.

Nejsme jediní, kdo jej mají na zahradě. Takže už jsme od různých sousedů poznali různé strategie, jak se jej zkusit zbavit. Někdo na něj cílí drsnou chemií. No věřte nebo ne, i dávky různých herbicidů celkem zvládají jeho části přežít, navíc je v okolních neudržovaných pozemcích, takže snadno ze semen nalítá na zahrady znovu. Kdo má jen trávník, tak seče a seče. Pýru to vůbec nevadí a vesele si prospívá i tak, jen se třeba méně šíří. Už jej celkem v nízkosečených trávnících poznám, je to prostě taková "horší" tráva. Mají jej v trávníku naši sousedé i můj táta v sadu. Někteří na něj útočí rotavátory, čímž jej akorát ještě víc vlastně namnoží. Nejúčinnější bývá kompletně převrátit půdu vzhůru nohama a pečlivě všechny ty oddenky vybrat a pak teprve něco sázet. Doporučuje se také velmi silný mulč... jenže pokud je tahle zamulčovaná plocha menší (třeba jeden záhon), pýr z okolí si to jednoduše vesele podplazí a vyroste hned za tou plochou a počká si, až tam něco zasázíte, aby zkusil prostor obsadit znovu. Prostě excelentní stratég. je vlastně poměrně obdivuhodnou rostlinkou, jen tak se nevzdá.

Proč o něm takto vlastně píšu a proč zmiňuji mulčování? Možná si pamatujete, jak jsem se rozplývala nad kamínkovým mulčem (tady: http://www.vysnenazahrada.cz/2014/06/moje-tipy-na-ekologicke-pestovani-jahod.html). Kamínkový mulč by byl super, nebýt právě pýru. Kamínky se totiž po čas trochu zapasují do půdy a jak se tam objeví pýr, vesele se mezi nimi plazí a odolává pokusům o vytažení. Ty kamínky ho hezky drží, takže se vlastně jen potrhá nebo nejde vytáhnout vůbec. A tak ze zahrady ze spousty míst postupně kamínkový mulč oddělávám a nahrazuji ho štěpkou. Z té jde totiž pýr vytáhnout úplně parádně. Lehce rozhrábnu štěpku, zatáhnu a půlmetrový šlahoun je venku. Trvalky, květiny i třeba měsíční jahody potom mají větší šanci, že si na ně pýr nedošlápne.
Tak třeba se někomu bude tento tip s mučováním hodit.

A jaký je ten Váš plevel na zahradě, který už dokonale znáte?

A já najednou nevěděla, jak je vlastně mám stříhat. Přecejen, jejich kulinářská příbuzná (Salvia officinalis "Culinaria") je totiž zelená celou zimu a prakticky se ani nestříhá. Ale tyto okrasné šalvěje jsou očividně v zimě hnědé a seschlé. Mám je střihnout až u země s tím, že obrůstají znovu? Nebo obrostou ze starších výhonů jako perovskie a musím jim nějakou hmotu dřeva nechat?

Články na internetu probíraly jen, jak stříhat okrasnou šalvěj ještě v sezoně, aby znovu kvetla (remontovala), ale o tom, co s nimi na jaře nebyla ani zmínka. Asi to všichni vědí. Ono by stačilo prostě jen počkat a podívat se, jestli rostlina obrůstá ze země nebo z výhonů... jenže já se mezi kojením miminka dostanu na zahradu jen po malých chvilkách a když chci něco udělat, připravit, musím využít chvíli, jakou mám. 

Nakonec jsem v jedné diskuzi od jedné milé paní zjistila, jak to s těmi okrasnými šalvějemi hajními je. Prostě vyrůstají vždycky znovu ze země a tedy staré stvoly je možné všechny dát pryč. Tak, a už to vím. Příští rok nasadím mezi šalvěje narcisky a krokusy, protože jim nic nebude stínit a využijí prostoru, než začnou růst šalvěje. A stříhat je budu brzy, aby byly ty krokusy na jaře zavčas vidět.