Když jsem poprvé v zahradě viděla mravence, jak lezou v řadě za sebou na ovocné stromy, přišlo mi to vtipné. Byla to taková roztomilá dálnice po kmenu, dělali jsme si z toho legraci. Až nám ale odešla první hrušeň Dicolor (Co se nepovedlo...), tak už nám ti mravenci tolik legrační nepřišli. Zjistili jsme totiž, že jsou to schopní pěstitelé mšic. Pečlivě si je odchovají a pak je jednu po druhé roznášejí na ovocné stromy a keře a přemisťují právě podle toho, kde mají mšice potravu. Dělají to v době, kdy mšice ještě nelétají.
Jakmile se pak někdo k jejich mšicím třeba jen přiblíží (slunéčko sedmitečné například), braní je, jak jen mohou. Pustili se i do mě, když jsem zkusila na jejich mšice třeba jen chytnout. Nenechají žádné přirozené predátory, aby ty populace mšic alespoň trochu zredukovali...  od té doby, co jsme to zjistili, už bereme mravence na stromech vážně a snažíme se jim přístup na strom zamezit.

Co se obvykle radí na internetu na ekologické odehnání mravenců? Následující tipy:

Vše směřuje k tomu, aby mravenci ztratili stopu na stromy a nešli na ně. Třeba u nás jim ale tyhle vůně v podstatě vůbec nevadily. Touha po pěstování mšic a jejich sladké šťávě prostě byla asi silnější. Navíc jsme na zahradě měli dříve spousty a spousty mravenišť, možná o ty stromy bojovali i mezi sebou.

Museli jsme přejít na silnější zbraně, abychom ochránili naše ovocné stromy. Našli jsme si lepové pásy na stromy od Biocontu a koupili je, že s nimi stromy obalíme. Na pár let se z toho stala každoroční, hrozně nepříjemná činnost. Doteď jsem nepochopila, jak si výrobce představoval, že asi lidi ty pásy na stromy dávají... pásy nebylo za co chytnout, ruce jsem měla upatlané lepem, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila. Umývala jsem to z nich hodiny. V rukavicích ty pásy na stromy namotat moc nešly, nehledě na to, že se tím rukavice vlastně zničily. Bylo to každoroční peklo ty stromky omotat.
Kamarádka mi poradila, ať si jen koupím lepidlo na mravence v kelímku a nanesu přímo na kůru stromů, je to jednoduché. Jenže dědeček mne od toho odrazoval: "Ne tu kůru prostě žádná chemie přijít nesmí, ten strom to všechno vstřebá a máš to pak v tom ovoci...". Nikdy těmhle chemickým věcem nevěřil a byl dost opatrný. A já raději taky. I když jsem měla kelímek s lepidlem koupený, nějak jsem se nerozhoupala jej nakonec použít a opět pracně omotávala kmeny těmi lepovými pásy, jen aby nešlo to lepidlo přímo na kůru. Až do letošního roku.

Na eshopu Biocontu jsem místo těch obvyklých lepových pásů našla Vermiflix – lepidlo ve spreji. Nic světoborného, prostě lepidlo jako to v kelímku, akorát jsem k němu dostala od kamarádky i dobrý tip. Namotat si na kmen stromu kus pečicího papíru, ovázat v klidu provázky, aby to drželo, a pak nastříkat sprejem to lepidlo. A tak mi skončilo trápení s omotáváním stromů. Teď je to celkem rychlé. Pásy musím dělat trochu větší, protože to lepidlo ve spreji je takové tekutější a stéká dolů. Jistě by to stejně šlo dělat i s tím lepidlem v kelímku, prostě natřít tu vrstvu pečicího papíru tím.

Ochrana stromů proti mravencům.

Ještě raději dodám, že mravenci umí být pro zahradu i užiteční. Jsou takovou úklidovou četou na zahradě, uklízí mrtvé živočichy, semena, spadaná jablka či jiné ovoce, provzdušňují půdu systémem chodeb, žerou škůdce (např. housenky, které požírají zeleninu). Proto jim přístup na stromy omezuji, ale nesnažím se je v zahradě ničit. Zas tak moc jich tam nemáme, že by byla narušená ekologická rovnováha a škodili by plošně našim rostlinám.

Myslím, že každý zahradník má na zahradě ten "svůj" plevel. Neodbytného spolubydlícího, který je tam prostě pořád. Při každém pletí se více a více poznávají. Po pár letech už zahradník ví, na jakých místech se plevel objeví, v jakou dobu. Taky kdy povyroste natolik, že je už hodně obtížné jej plet. Pozná, jak vypadají mladé výhonky, jak dospělé rostliny, kterým směrem se při rozšiřování vydává. Kteří živočichové jej mají rádi, jestli je jedlý, jak voní...

Ten "náš" plevel je pýr plazivý (Elytrigia repens). Vlastně tu hojně byl už v době, kdy jsme pozemek kupovali, prostě tady byl vždycky doma. Za ty roky už ho důvěrně známe. Má plazivé oddenky kousek pod povrchem, kterými se rychle šíří. Krásně "spravuje" zhutněnou a rozježděnou půdu, mají jej rády žížaly a je jisté, že zrovna v jeho blízkosti na spoustu z nich narazíme. Zelené špičky vyrůstají z oddenků už v tajícím sněhu a mají takovou sílu, že sousedům protrhaly folie proti plevelu, které měli. Často se mi plazí a rozšiřuje kolem kamenů a pod nimi a to je teprve boj jej odtud dostat. O jeho listy si člověk při pletí kolikrát pořeže ruce, jsou potřeba rukavice. Když se ale utrhne správně, docela funguje slušně na zavazování kytiček, aby se tak rychle nerozpadly, než je člověk dá do vázy.

Už jsem si zjistila, že je alelopatický, obsahuje glykosid (agropyren), aby potlačil růst jiných rostlin. Opravdu je potřeba jej například od trvalek raději dostat pryč. Nicméne, když už člověk pýr plazivý pleje, tak získává z oddenků solidní materiál na bylinný léčivý čaj. Na zlepšení látkové výměny, snížení  cholesterolu atd., vlastně jde o docela silnou a léčivou bylinku.

Nejsme jediní, kdo jej mají na zahradě. Takže už jsme od různých sousedů poznali různé strategie, jak se jej zkusit zbavit. Někdo na něj cílí drsnou chemií. No věřte nebo ne, i dávky různých herbicidů celkem zvládají jeho části přežít, navíc je v okolních neudržovaných pozemcích, takže snadno ze semen nalítá na zahrady znovu. Kdo má jen trávník, tak seče a seče. Pýru to vůbec nevadí a vesele si prospívá i tak, jen se třeba méně šíří. Už jej celkem v nízkosečených trávnících poznám, je to prostě taková "horší" tráva. Mají jej v trávníku naši sousedé i můj táta v sadu. Někteří na něj útočí rotavátory, čímž jej akorát ještě víc vlastně namnoží. Nejúčinnější bývá kompletně převrátit půdu vzhůru nohama a pečlivě všechny ty oddenky vybrat a pak teprve něco sázet. Doporučuje se také velmi silný mulč... jenže pokud je tahle zamulčovaná plocha menší (třeba jeden záhon), pýr z okolí si to jednoduše vesele podplazí a vyroste hned za tou plochou a počká si, až tam něco zasázíte, aby zkusil prostor obsadit znovu. Prostě excelentní stratég. je vlastně poměrně obdivuhodnou rostlinkou, jen tak se nevzdá.

Proč o něm takto vlastně píšu a proč zmiňuji mulčování? Možná si pamatujete, jak jsem se rozplývala nad kamínkovým mulčem (tady: http://www.vysnenazahrada.cz/2014/06/moje-tipy-na-ekologicke-pestovani-jahod.html). Kamínkový mulč by byl super, nebýt právě pýru. Kamínky se totiž po čas trochu zapasují do půdy a jak se tam objeví pýr, vesele se mezi nimi plazí a odolává pokusům o vytažení. Ty kamínky ho hezky drží, takže se vlastně jen potrhá nebo nejde vytáhnout vůbec. A tak ze zahrady ze spousty míst postupně kamínkový mulč oddělávám a nahrazuji ho štěpkou. Z té jde totiž pýr vytáhnout úplně parádně. Lehce rozhrábnu štěpku, zatáhnu a půlmetrový šlahoun je venku. Trvalky, květiny i třeba měsíční jahody potom mají větší šanci, že si na ně pýr nedošlápne.
Tak třeba se někomu bude tento tip s mučováním hodit.

A jaký je ten Váš plevel na zahradě, který už dokonale znáte?

A já najednou nevěděla, jak je vlastně mám stříhat. Přecejen, jejich kulinářská příbuzná (Salvia officinalis "Culinaria") je totiž zelená celou zimu a prakticky se ani nestříhá. Ale tyto okrasné šalvěje jsou očividně v zimě hnědé a seschlé. Mám je střihnout až u země s tím, že obrůstají znovu? Nebo obrostou ze starších výhonů jako perovskie a musím jim nějakou hmotu dřeva nechat?

Články na internetu probíraly jen, jak stříhat okrasnou šalvěj ještě v sezoně, aby znovu kvetla (remontovala), ale o tom, co s nimi na jaře nebyla ani zmínka. Asi to všichni vědí. Ono by stačilo prostě jen počkat a podívat se, jestli rostlina obrůstá ze země nebo z výhonů... jenže já se mezi kojením miminka dostanu na zahradu jen po malých chvilkách a když chci něco udělat, připravit, musím využít chvíli, jakou mám. 

Nakonec jsem v jedné diskuzi od jedné milé paní zjistila, jak to s těmi okrasnými šalvějemi hajními je. Prostě vyrůstají vždycky znovu ze země a tedy staré stvoly je možné všechny dát pryč. Tak, a už to vím. Příští rok nasadím mezi šalvěje narcisky a krokusy, protože jim nic nebude stínit a využijí prostoru, než začnou růst šalvěje. A stříhat je budu brzy, aby byly ty krokusy na jaře zavčas vidět.

Třeba už to teď opravdu vyjde. Jsem věčný optimista. Trávníky, které se nemusí sekat, mne před lety úplně dostaly (psala jsem o nich: Bezúdržbová trávníková předzahrádka). Najdříve jsem experimentovala s úrazníkem, nicméně jeho pěstování tady na suchém horkém svahu jsem musela vzdát (Úrazníku, vzdávám to.). Chvíli trvalo, než jsem tedy začala experimentovat s rostlinkou Rmen římský (Chamaemelum nobile)... 

První pokusy vypadaly slibně, šla jsem na to od semínek. Vysévala v květnu a pak každý den pečlivě zalévala (bylo tady sucho). Trochu neochotně začal nakonec heřmánek rašit a za chvíli udělal ten pěkný zelený koberec. Chůze naboso po něm byla úžasná, ráj pro chodidla a krásná vůně (Rok péče o naše (přírodní) trávníky). Radovala jsem se z úspěchu, heřmánek římský dokonce i půvabně kvetl. No ale pak se začal vytahovat a vytahovat. Místo trávníku mi tam rašila heřmánková louka a tak jsem se pustila do zkracování, nejlépe to šlo nůžkami. Aby se zahustil, aby byl víc "trávníkový". Úspěchy jsem měla, ale pak přišlo sucho a zalívání toho sestříhaného trávníku z římského heřmánku mi dávalo zabrat. Nakonec jsem jej nechala vyrůst na podzim opět v krásně kvetoucí záhon a upustila od nízké zelené plochy. Po zimě potom vypadal dost zbídačeně a tak všelijak. 

Nepřipomíná vám ta péče něco? Já tedy získala víc než silný pocit, že s tou představou trávníku, který se nemusí kosit a o který se téměř nemusím starat, jsem se silně odchýlila od plánu. Vlastně jsem se o ten trávník z římského heřmánku starala skoro stejně, ne-li složitěji, jako o trávník klasický. Trochu se to minulo účinkem. A tak jsem se opět ponořila do různých článků a textů a hledala, kde jsem tedy udělala chybu...

Vypadá to, že jsem prostě jen vsadila na "špatnou" odrůdu. Zhlédla jsem se totiž v obrázcích již zapěstovaných krásných zelených plochách, na které se využívá vyšlechtěný Chamaemelum nobile Treneague. To "trenegue" je tam podstatné. Vyšlechtěná nízká odrůda nejspíš nepokvete, ale bude dělat, co chci, tj. vydrží sešplapávání a vytvoří nízký zelený porost. Sazenice této odrůdy u nás prodává asi zatím jen prodejce http://www.zivebylinky.cz/.

A pak v momentě, kdy jsme dělali terasu, přišla ta správná chvíle pro experimentování. S manželem jsme se rozhodli zvětšit plochu terasy na úkor "trávníku". Terasa je vyvýšená a plně na jih, trávník, co tam byl, byl po většinu roku hnědý, spálený a ošklivý. I když jsme jej zalévali, tak to moc nedával. Po zvětšení terasy zbyly pro zeleň takové nekositelné malé různé plochy a přesně na to jsem vycítila přiležitost. "Vyzkoušíme ten opravdový nízký heřmánek!" Na podzim jsem tedy nakoupila deset pokusných sazenic a s vypětím (narůstající těhotenské břicho už bylo znát a limitovalo mne ve všem na zahradě) je zasadila do celkem vysoké vrstvy kompostu. Ten kompost je tam nutný, protože římský heřmánek má rád půdy bohaté na humus. A také dostatek vláhy, ke kterému mu vrstva humusu pomůže. Je jasné, že v létě jej budeme muset čas od času zalít, ale to bychom trávník museli taky.

První pokusná plocha osázena pár sazenicemi. Bude z toho minitrávník s šlapáky? Přežije zimu? Budu moct na jaře dosázet další? Takové dotazy jsem si kladla, když jsem heřmánky sázela.

Prostor mezi sazenicemi jsem zasypala štěpkou, aby nevysychal a do mezer jsem vsadila cibulky krokusů, které jsme vykopali při stavbě terasy. Snad budou vždy na jaře dobře heřmánkem prorůstat.

No, zatím můžu konstatovat, že zimu heřmánek přežil. Držte mi palce, ať zvládne i léto a postupně se začne rozšiřovat a zarůstat do sebe. Třeba mi to konečně s tou zelenou nekosenou plochou opravdu vyjde. Už se těším, jak bude voňavá.