To, že hraboši a myši jsou přemnožení, zaznívá teď snad z každého média. I já se rozčiluji v diskuzích nad tím, jak žalostný stav zemědělství u nás máme. Odborníci na zemědělských konferencích a v zemědělských časopisech riziko bezorebných postupů rozhodně zmiňovali. Už v květnu (viz článek) se vědělo, že to bude průšvih a zaznělo doporučení hlubokého zpracování půdy, aby se narušily nory a zlikvidovali dospělci touto cestou. Bohužel místo toho se zemědělci spoléhali na to, že když bude opravdu velká kalamita, všichni kývnou na plošné rozhození jedu. A jsou poněkud překvapeni, že se to veřejnosti nelíbí. Kdyby reagovali zavčas, možná by ještě nějakou úrodu měli...

Tak jako já. Kdybych v květnu zavčas zareagovala na první myšku, která mi cestovala zahradou, možná bych ještě měla nějakou zeleninu na záhonech. Kéž by mi bývalo aspoň trochu došlo, co může přijít, když je pole od našeho domu co by kamenem dohodil a hned vedle nás neudržovaný (a před nějakou dobou silně Roundupovaný) pozemek, kde poštolka nemá šanci a kočky se stěží proderou hustými bodláky a superplevelem (ostatně, co jiného by to roundupování a nekosení mohlo přežít...).

Koncem května jsem byla nemocná, doma malé miminko, k tomu návrat do práce a sotva jsem stíhala zalévat zeleninu, natož sledovat, že se mi do zahrady stahují hlodavci. No a pak to šlo ráz na ráz, během čtyř dnů bylo prostě po zelenině. Listy kedluben, kadeřávek, růžičková kapusta, saláty, červená řepa, mangold, černý kořen, ředkve... všechno padlo. Zaváhala jsem s obranou a bylo to.
Věděla jsem, že když jednou přijde na věc a objeví se hlodavci, tak prostě máme do záhonů dát pastičky jako první obranné řešení. To jsme taky v první chvíli spořádaně udělali. Znamenalo to zakázat kompletně přístup dětem na zahradu a neslo to s sebou zásadní problémy. Ti hlodavci se chytali prostě jen tak za nohy, ocásky a docházelo by k porušování zákona č. 246/1992 Sb., to se prostě nesmí. A ke všemu se chytla i ještěrka, to jsem fakt obrečela. Takže pastičky jsme okamžitě ze zahrady stáhli (k radosti dítěte a jeho kamarádů) a začali si zjišťovat informace o živolovných pastech a pravidlech, která se k nim váží. Ostatně na zahradě s malými dětmi opravdu nic jiného, než živolovné pasti, na takový kalamitní stav ani aplikovat nejde.
Výběr i objednání pořádné živolovné pasti, ve které dobře poznám, jestli se chytila myš a nebo třeba ještěrka, chvíli zabral. Věděli jste, kolik je toho druhů? Do té doby fungovala jedna neplánovaná živolovná past, a to kýbl, do kterého mi sousedka přes plot házela zeleninové slupky pro náš kompost. Přes rašletový úplet se tam myš dostala a ven už to nešlo. No alespoň mne to hned donutilo zjistit si, kam a jak daleko ji máme odvézt, aby se nevrátila a aby pokud možno byla sežrána nějakým přirozeným predátorem.
Tak pokud jste ještě pravidla pro živolovné pasti na myši nikde nestudovali, shrnuji to podstatné tady:

• Živolovnou past musíte na zahradu umístit jen v době, kdy jste doma a můžete zajistit častou kontrolu pasti. Nesmí docházet k týrání a tedy porušování zákona č. 246/1992 Sb. Hlodavec v pasti nesmí trpět dehydrataci, být vystaven příliš vysokým teplotám (čehož dosáhnete v nerezové pasti snadno) či nepříznivým klimatickým podmínkám. Takže dát past ráno na sluníčko a až večer ji zkontrolovat není zrovna dobrý nápad.
• Odchyceného hlodavce musíte buď vhodně usmrtit (nesmí dojít k týrání) a nebo odvézt. Zrovna to správné provedení usmrcení opravdu neumíme, takže u nás byla jediná možná volba hlodavce odvážet. Nezbytné je odvézt je minimálně 3 km daleko, jinak se vrátí. U nás je nejvhodnější volbou les, kde by měly posloužit jako potrava pro přirozené predátory.

Co se týká pasti, která má hlodavce usmrtit, a zároveň neničit například populaci ještěrek, dostala jsem druhý výborný tip:
"Nejlepší jsou opravdu klasické dřevěné kapací pasti, které vesměs usmrtí myš ihned. Je vhodné je líčit do asi půlmetru dlouhých plastových trubek (dostanou se v instalatérských potřebách), většinou se používají ke splachovadlu, jejich vnitřní průměr musí být větší než jsou pastičky. Pastičku nalíčíme a opatrně nasuneme asi 2O cm do trubky. Je třeba vyzkoušet, že klapačka má uvnitř trubky dost prostoru, aby mohla sklapnout. Trubku i s pastí umístíme vodorovně na zahradu. Myš se chytí, ještěrky tyto trubky ignorují."

Nakonec to ale zkusíme jen tou cestou živolovných pastí, právě kvůli tomu, že se na zahradě často teď o prázdninách pohybují malé děti.

Kdyby vás použití živolovných pastí a odvážení myší inspirovalo, tak chci podotknout ještě jednu věc. Nevozte je prosím na pole, ale opravdu spíš někam do lesa. Na polích nejsou bidýlka pro dravce pro odpočinek, nejsou tam remízky, kde by se schovaly lišky a neoře se, takže tam mají hlodavci vážně velkou šanci na přežití a rozmnožení. V lese by měli mít větší šanci, že budou jejich počty zredukovány přirozenou cestou, což je to, co teď potřebujeme.

No a vzhledem k tomu, že se každý naváží do zemědělců, že neaplikovali pořádná preventivní opatření, zkusím něco napsat k našim preventivním opatřením na maličké zahradě:

• Jako jednu z prvních věcí na zahradě jsme budovali a následně doplňovali a udržovali hadník. Je to super věc, doporučuji, ale na malých zahradách opravdu nečekejte žádné zázraky. Když jsou v okolí okrasné zahrady s pěstěnými trávníky a tújemi, tak se tady fakt užovka neuživí. Za šest let existence našeho hadníku se nenastěhoval ani jeden jediný had, ani slepýš.
• Když byly stromky na zahradě malé, instalovali jsme bidýlko pro poštolku, aby u si u nás mohla odpočinout a lovit. Nápad to byl dobrý, ale na malé zahradě to poštolky moc jednoduché nemají. Zažila jsem před pár lety situaci, kdy poštolka zkusila na naší zahradě ulovit zatoulanou myš a "nedobrzdila" to a skončila v našem živém plotě. Přihlíželi jsme tomu se synkem z trampolíny, stalo se to pár metrů od nás. Na malé zahradě prostě nemá ten správný manévrovací prostor.
• Věčně se nám přes zahradu producírují kočky sousedů z vesnice. Bohužel spíš loví ještěrky a malé ptáčky pro zábavu, než že by ve velkém lovily myši. Ale někomu kočky zásadně pomáhají. Lepší úspěchy prý mají, hlavně na hraboše, fretky. Pokud už něco chovat, tak prý spíš tohoto živočicha :-)
• Striktně za celé ty roky dbáme na to, aby na kompost nepřišly zbytky jídel nebo suché luštěniny a semínka a zrna. To, aby tam nic hlodavce nelákalo a neposkytovalo jim hlavně v zimě potravu.
• Pokud jsme dříve někdy objevili myší nory, rozrušili jsme je.
• Vysoké záhony máme podbité hustým pletivem. Do jednoho se stejně hlodavci dostali jedinou mezerou mezi překryvem pletiva (to musíme opravit), do druhého se dostali "vrchem".

Letos je to s úrodou na zahradě těžké. Ještě jsem ani nesebrala sílu na to napsat o fiasku s letošní zeleninou... máme na zahradě myši a hraboše a co se mi pracně při miminku podařilo uchránit před slimáky či dřepčíky, to prostě dorazil nějaký ten hlodavec. Sklidili jsme hrášek a pak přežily jen cukety a rajčata, ostatní záhony jsou prázdné, ani jsem nic nedosazovala, nemá to letos význam. No a co se týká ovoce, tak po sedmi letech relativního klidu je najednou docela těžké ubránit alespoň nějakou úrodu před ptactvem. Předchozí roky nechávali maliny, moruše, sladkovišně, malé jahůdky bez povšimnutí. Letos jdou bohužel snad po všem, co nám plodí.

Něco bych ptákům nechala, o to nejde. Ale berou útokem celé keře. No, vzhledem k tomu, že okolní zahrady vesměs jen okrasné, se jim nedivím. Něco jíst musí. Ale my a naše děti taky...

To je důvod, proč jsem si pořídila sítě proti ptákům a hlavně organzové pytlíčky. Je jasné, že naše zahrada v tuto dobu prostě není moc fotogenická a tak krásná, jako jiné, ale zase z ní máme nějakou úrodu. Velké pytlíky navlékám na hrozny v době, kdy jsou ještě zelené, malé barevné pytlíčky na aronii, ještě než začne černat, stejně tak zkusím příští rok ochránit i muchovník. Chráním si i část bezinek. Velikosti jsem zatím zkusila následující:

Sítěmi chráním převislé moruše. Respektive na fotce vidíte jen tu jednu, které ještě zbývají plody k ochraně. Nějakou dobu nám trvalo, než jsem si všimli, že plody mizí do ptačích žaludků. Mysleli jsme si, že morušky pořád ne a ne dozrát. No a přitom si na nich pochutnával kos a drozd, vždy pečlivě schovaní v blízkém živém plotě. Ještě loni nechali moruše na pokoji, i maliny a ostružiny, ale letos jdou po všem. Sítě museli kupovat i známí, kteří taky pěstují něco málo ovoce pro děti.

Keře kanadských borůvek musíme mít chráněné od chvíle, kdy první začne modrat, jinak bychom taky neměli ani jednu. Na dva malé keříky borůvek nám nestačila síť a z nich jsme neměli ani kuličku. Jakmile začala lehce modrat, okamžitě byla ta kulička pryč.

A tak teď chodím pytlíčkovou zahradou. Vypadá to krapet vtipně, rozhodně nemám fotky zahrady jako z Pinterestu a zahradních časopisů. Ale máme aspoň borůvky, bude jedna sklenička aroniové marmelády, hrozny a moruše do jogurtu. Možná se po letech dostanu i k tomu, abych něco vyrobila i z bezinek.

Na co určitě zapomeňte:

Je léto a já tu pro vás mám už tři týdny rozepsaný článek o růžovém rybízu. Malé miminko, návrat do práce a tolik změn na zahradě je znát. Ani nevím, jestli můj plán napsat každý týden jeden článek, bude vůbec ještě někdy reálný. No ale zpátky k tomu rybízu. Povím vám příběh, jak se mi vlastně dostal na zahradu.

Už je to asi tři nebo čtyři roky zpátky, co si někdo dal práci s tím, aby se do časopisů a na internet dostala zpráva o tom nejsladším rybízu. Rádoby reklamní text popisoval odrůdu Rose de Champagne jako ten nejsladší rybíz, který je chutný i jen na konzumaci rovnou z keříku. A pak skvělý na šťávy, vína, dezerty. Nezapomněli dodat, že jde o méně známou francouzskou odrůdu. Pro francouzské věci mám slabost, to hned v článcích zbystřím pozornost. Nadchla jsem se a hned si plánovala, kam ten rybíz zasadím a že ho opravdu nutně musí zkusit. Bílé ani červené rybízy za syrova totiž jíst moc nezvládám, jsou na mne až moc kyselé. 

Pak ale nastal ten zlom. Sice si někdo dal práci s dobrým marketingem, ale už si nedal práci s tím, aby ta odrůda u nás vůbec byla někde k sehnání. Procházela jsem diskusní fóra, zahradnictví, do pár z mého okolí jsem i napsala a zavolala. Neměli ani ponětí, co že to chci, a nebyli to schopni u svých dodavatelů sehnat. A na diskusích jsem našla, že nejsem sama, kdo se po tom rybízu marně shání.

Jediný, kdo se se mnou vůbec bavil, byl pan Pešek z Bojkovic (http://www.stareodrudy.org/). Napsal mi, že získal matečný keř a budou se snažit nové keře namnožit a že se mám za rok připomenout. Jenže za rok mi napsal, že se to s těmi růžovými rybízy moc nedaří a bude to běh na dlouhou trať. Pořád to byl ale jediný člověk, co vůbec věděl, oč jde, a snažil se mi pomoct tuto odrůdu sehnat. Vyčkávala jsem.

No a pak se mi minulý rok ozvala jedna milá paní s dotazem na tuto odrůdu. Po pár e-mailech slovo dalo slovo a rozhodly jsme se objednat sazenice z Německa (ze zahradnictví Gartenrot). A sehnaly jsme celkem čtyři zájemce, takže se drahé poštovné rozdělilo na docela solidní částku. (V záloze jsem měla ještě i zahradnictví Deaflora.) Čekalo mne sice pár peripetií s dohledáváním informace o platbě přes IBAN a vůbec poplatkách bank za platbu do zahraničí (a že někde stoupají do závratných částek...), ale i to jsem vyřešila (jestli tam ale budete chtít zkusit obejdnávat, fakt si dopředu zjistěte, kolik Vás ta platba reálně bude na poplatcích stát). Jestli je na tom objednávání z Deaflora lépe, to netuším.

A tak se mi na zahradě ocitnul jeden keříček tohoto půvabného rybízu. I když už sazenice měly pár kuliček, ten minulý rok jsem o ně nešetrnou manipulací při sázení přišla. Takže mne čekal rok, než jsem jej poprvé mohla ochutnat... a to čekání stálo za to. Jak jiné syrové rybízy nezvládám jíst, tak na tomto jsem si pochutnávala. Vážně je sladší, chutnější. Pořád je to samozřejmě rybíz a nelze čekat, že to bude chutnat jak borůvky či jahody, ale pro mne to bylo chuťové překvapení. Krásně vypadá. Keř je vitální a poměrně velký, zatím je větší, než třeba keřík našeho černého rybízu. Nevím, jestli je to jen tím, že jej pěstuji na východní straně na chráněném místě u domu. Čímž se dostávám k další výhodě tohoto ovoce – rybíz totiž zvládne růst a plodit i v polostínu (to je u nás) a prý i ve stínu (to vyzkoušené nemám).

Jak jsem jej ochutnala, dala ochutnat manželovi a synkovi, tak jsem si zbytek těch krásně vybarvených kuliček nechávala pak dozrát na slavností rybízovou snídani (jako náplň na palačinky). No ale když jsem se nadšeně vydala s mističkou na otrhání, byl pryč. Podcenila jsem, že se o něm nepíše jen v českých líbivých časopisech, ale že ho má zmapované i místní ptactvo. Přesně věděli, kdy bude mít ideální sladkost a kdy jej sklidit. Jiné rybízy na zahradě roky nechávají netknuté, ale tenhle mi prostě snědli do poslední kuličky. A tak budu na pořádnou ochutnávku muset počkat opět celý rok a zavčas si keř zabezpečit sítěmi, tak jako borůvky a jiné jedlé plody na zahradě... opravdu by mne nenapadlo, že si budu muset chránit i úrodu rybízu :-) Ale s tím růžovým je to prostě nutné.

Na co určitě zapomeňte:

Když si dovolím zastat se v diskuzích přeměny vhodných trávníkových ploch na louky či trvalkové záhony, obvykle to pěkně schytám. Že tam budou klíšťata! Podporuji rozvoj boreliozy! Namnožím ta klíšťata do kalamitních rozměrů. A co moje děti, jestli se nebojím...

Tak jsem si sem dovolila rozebrat ten vývoj klíštěte krok za krokem. Kde je a jak to souvisí nebo nesouvisí s trávníkem. Vyhodnoťte si sami, jestli opravdu sekání trávníků na krátko něco ohledně boreliozy změní... nebo ohledně počtu těch klíšťat.

Samozřejmě, že se bojím. Ale krátké trávníky opravdu borelióze nezabrání. Ostatně tráva se v posledních letech vysekávala až na drn či extrémně nakrátko leckde, a bohužel počty klíšťat to nijak nezredukovalo. Ale pojďme už k těm údajům o životě klíšťat:

1. Nakladená vajíčka - Dovoluji si podotknout, že samička klade vajíčka na zem, do půdy. Samička zvládne přezimovat a klade vajíčka na jaře, kdy je dostatek vlhkosti. Zde tedy časté sekání trávníků a sečení na krátko nijak neovlivňuje počty vajíček v půdě. Berte v potaz to, že samička si až tak nevybírá, kde vajíčka naklade, moc toho sama "nenachodí", jaksi "nemá jak" (minimálně ty druhy klíšťata, která jsou v ČR, neběhají za obětí).

2. Larvy - vylíhnou se z vajíček obvykle v dubnu nebo květnu (udává se 25 až 70 dní od nakladení), jsou maličké a mají dosah spíše jen do 10 cm nad zemí. Larvy jsou opravdu citlivé na vlhkost prostředí, bez vlhka vyschnou. Nutně potřebují nasát hodně krve od hostitele - především malého hlodavce, aby mohla proběhnout přeměna. Právě od drobných hlodavců především získá ty borelie. Jít ale může už i na člověka. Vyřeší něco časté sečení trávníku pro toto stadium? Změní počty larev? V jarním období obvykle nevysuší sečením trávník natolik, aby larvy vyschnuly, navíc jich spousta už jistě stihla od vylíhnutí najít první hostitele v podobě hlodavců a přežívají díky nim (a klidně v jejich norách). Jakmile se na těchto hostitelích dostatečně napijí, odpadnou a za 25 až 40 dní se přemění v nymfu. Jednoduše se dostanou na jiná místa díky zvířatům, která je přenáší. Klidně na nízko sečený trávník, pokud se tam hlodavci (ale i jiná zvířata) například pravidelně pohybují. Mohou odpadnout i v norách hlodavců.

3. Nymfa - z larvy se po dostatečném sání krve přemění klíště postupně v nymfu. Nymfa je poměrně odolná, vydrží být hlady až dva roky. Pokud je dostatečná vlhkost a teplota (sledujte http://portal.chmi.cz/), je aktivní, vylézá po rostlinách a čeká na možného hostitele, jímž jsou především savci a ptáci. Nepohrdne ale myslím ani ještěrkou. Výška jejího působení je až 50 cm nad zemí. Čeká na stéblech, rostlinách i spodních částech keřů. Pokud je sucho a nepříznivé podmínky, nebo třeba moc zima, jednoduše zaleze dolů k půdě. Přezimovat může například pod listím, v hrabance, v mechu v trávníku, prostě obecně ve svrchních vrstvách půdy. Části nymf se daří přezimovat například v norách hlodavců. To, že na nízkosečeném trávníku zrovna nechytíte ve vyprahlém létě klíště, neznamená, že si tam v klidu nečeká spousta nymf v půdě na lepší počasí...
Pokud je horké léto a suchý vzduch, klíšťata nejspíš nepolezou na trávník, ať je dlouhý nebo krátký. Počkají si na lepší podmínky.

4. Dospělé klíště - nymfa se po dostatečném sání krve přemění v klíště a už se rozlišuje pohlaví. Samci již krev nesají (čerpají ze zásob z doby, kdy byly nymfou), jen hledají zvíře, na kterém mohou potkat samici a na tomto hostiteli mohou zůstat i několik měsíců. Samice hledají vhodné zvíře, na kterém najdou samečka, pořádně se napijí krve a následně někde odpadnou a do půdy nakladou vajíčka. Pokud je dostatečná vlhkost a teplota, vylézají po rostlinách a čekají na větší zvíře či právě i člověka. Výška jejich působení je až 1 metr. Pokud je sucho a nepříznivé podmínky, tak jednoduše zalezou dolů k půdě, nebo se přímo schovají do půdy. Samice bez problémů v půdě nebo pod listím či v mechu v trávníku přezimuje, aktivní začne být už od 5 °C, takže prakticky lze chytit klíště i v zimě (často to tak mají například myslivci). Navíc samice vydrží být bez potravy také klidně až rok. 

Cituji: "Posečení lučního porostu mělo na výskyt klíšťat překvapivě jen nepatrný vliv." Ono ani není jednoduché to tolik změřit, protože: "Dospělci vyhledávají hlavně větší hostitele, a proto vylézají vysoko na stébla trav. Menší stádia se pohybují spíše u země a nezachytávala se na plátno."

A z grafů je vidět trochu paradoxní situace, kdy v louce, do které by se laici báli kvůli klíšťatům vlézt, ta klíšťata nejsou a naopak v "mrtvém" jehličnatém lese, kde jsou jen stromy a hrabanka, jich najdete docela dost.

Potom se samozřejmě ptám, jakže má to časté sekání trávníků až na drn vlastně pomoct proti klíšťatům? Vždyť pokud jsou podmínky pro aktivitu klíšťat, tak prostě ta klíšťata budou i v anglické trávníku i v louce, v lese bez trávy i v lese s trávou. A spousta jich bude v té době na zvířatech. Odpadnou, kde odpadnou. Jestliže nezamezíte pohybu zvířat (myši, ještěrky, ptáci, zajíci, kuny, potulné kočky, pastevní zvířata i domácí zvířata), tak se prostě klíště může do dané lokality dostat a pokud to není zrovna beton a dlažba, tak tam i vydrží a počká na vhodnou dobu a vhodného hostitele.

Říkám si, kdyby se tak všechny ty nářky a snaha o co nejnižší trávníky, raději zaměřila směrem k opravdovému snížení počtu klíšťat, to by bylo fajn. A co že je tím zázračným řešením? V první řadě výraznější počty hrabavých ptáků v krajině - koroptví, perliček, bažantů. Tím, že budou mít přirozené prostředí v podobě remízků a pestrých (druhově i věkově) listnatých lesů, bude jich více. A více hrabavých ptáků v přirozeném prostředí, to znamená více nepřátel klíšťat. Hrabaví ptáci (i slepice) klíšťata zobou a asi i celkem rádi. Minimálně nejčastějším a nejvíce doporučovaným internetovým tipem, jak "vyřešit" klíšťata na zahradě a zredukovat jejich počty, je právě pořízení slepic či perliček a vpuštění pravidelně do zahrady.

Ještě nedávno si to mnozí lékaři mysleli, vyjádření v tisku, články, to tomu i odpovídá. Také se tvrdilo, že borelioza se rozvine až po 12 hodinách. Bohužel nic z toho už dnes neplatí takto dogmaticky. Empirická pozorování ukazují už něco jiného.
Dovolím si citovat Ing. Petra Dymáčka, Ph.D., který se zabývá lymskou boreliózou od roku 2002, pracuje jako vědecký pracovník AV ČR, je místopředsedou spolku Borelioza CZ z.s. Text pochází z chatu https://www.tyden.cz/:

"Mnoho lidí zaznamenalo skvrnu - migrující erytém nejen po klíštěti, ale i po poštípaní hmyzem jako muchničkami, ovády či komáry. Komáři zcela jistě mohou nasát a obsahovat borrelie, mimo řady dalších patogenů, to již bylo vědecky prokázáno. Jasný důkaz však chybí, že je mohou přenést do hostitele na kterém takto nakažení komáři sají. Ale mechanický přenos např. zamáčknutím nakaženého komára na kůži pokud obsahuje nakaženou krev je poměrně reálný. Borrelie bohužel mají velice dobrou schopnost provrtat se všemi vrstvami kůže a infikovat lidský organismus z jejího povrchu. Empirických pozorování nákazy od komárů máme spousty, ale zatím chybí vědecký důkaz a přesné vysvětlení, jak by mohli komáři nakazit člověka sáním krve. Já osobně jsem přesvědčen, že to možné je, zejména pokud třeba sají na nakaženém člověku, jsou vyplašeni pohybem spícího a pak záhy sednou na druhého člověka ve stejné místnosti, ale bude ještě nějakou dobu trvat než se toto podaří experimentálně prokázat."
Cituji i z této závěrečné práce https://is.muni.cz/th/mz9v7/Lymeska_borelioza_z_pohledu_laicke_verejnosti.pdf :
" přenos hmyzem se uskutečňuje převážně nepřímým mechanismem, kdy se borrelie přítomné v trávicím traktu krev sajícího hmyzu dostávají do těla hostitele přes porušenou kožní bariéru při rozdrcení těla infikovaného hmyzu."

Právě toto je vysvětlením pro stovky případů, kdy u lidí dojde k pozorování typické skvrny (erytému) právě na místě, kde je štípla samice komára či muchnička nebo ovád. Často tito lidé opravdu klíště neměli, ani maličkou larvu, ani nebyli třeba vůbec v době předtím někde v trávě, či nemají domácí zvíře (kočku, psa), které by klíště domů přineslo. Můžeme polemizovat o tom, jak často k tomu dochází apod., ale prostě k tomu dochází a praktičtí lékaři v ordinacích už stále častěji toto pozorují.

Jak nás má časté sekání trávníků zachránit před touto formou přenosu borelií, to netuším.

Sledovala jsem teď na jaře druhou řadu pořadu Ferdinandovy zahrady (https://www.ceskatelevize.cz/) a to, jak tam používají zahradní architekti vícekmenné stromy je vážně skvělé. Zaujaly mne už při čtení knihy Žijte ve své zahradě (psala jsem o ní), a líbí se mi čím dál víc. Malým zahradám totiž dávají stín, snižují teplotu v horkém létu, dodávají rozměr a hloubku a atmosféru. No nedivím se, že je pan Leffler do těch malých zahrad používá, udělají hned rychlý efekt moderní zahrady. Jde kolem nich chodit a dobře je podsadit trvalkami, což se na malém prostoru počítá.

Ukázka vícekmenných stromů v zahradách. (Zdroje obrázků:  https://www.gardenista.com/, http://einzigartig-gruen.de/, http://www.verdeepaesaggio.it/ a https://www.flickr.com/)

Navíc vím, jak složitě někteří sousedé mezi sebou řeší otázku stromů a jejich výšky při okrajích pozemku. Vícekmenný vhodně zvolený nižší strom může být kompromisem, na kterém se někdy dá dohodnout a ve výsledku to sázení stromů prospěje vlastně všem.

Doplňuji sem do článku ještě zrovna krásný aktuální příklad, jak může být vícekmen užitečný. Paní Lenka Šulcová (ze Zahradnické pohotovosti) vytvořila vícekmen z keře bezu černého ve veřejném prostoru před bytovkou. Byla to asi jediná možná záchrana pro tento keř. Když tam totiž rostl klasicky, jako husté křoví, chodili tam lidé bohužel čůrat, místo smrdělo a místní obyvatelé apelovali na pokácení keře. Teď, když je ostříhaný a upravený jako hezký vícekmen, je tam vidět, čůrání nehrozí a navíc tam teď mají krásnou moderní výsadbu a paní Lenka tam zachránila strom, který zpříjemňuje klima v horkých dnech, krásně voní a je užitečný i pro ptactvo. Mám z toho radost. O celém příběhu si můžete přečíst ve skupince Zahradní architektura na Facebooku, máte-li na něm účet:
https://www.facebook.com/groups/zakaci/permalink/10156342415046659/

Bez černý může být také krásným vícekmenem. Tohle je právě ten, který zachránila paní Lenka.

Co se týká zahrad, tak na místo, na kterém může bez problémů stát krásný velký ovocný strom, bych nutně vícekmen nedávala. To mi přijde škoda, prostě velký ovocný strom je velký ovocný strom a máte-li na něj místo, směle do sázení nějaké staré odrůdy! Ale já třeba osobně o vícekmenných stromech uvažuji do našeho větrného tunelu (O větrném tunelu). Jde o úzkou část zahrady hned u domu a vítr je tam opravdu silný a nepříjemný jak pro nás, tak pro rostliny. Je částečně zastíněný naším a sousedním domem, na náročnější ovocné stromky to opravdu není, navíc nechceme stínit zahradu a terasu sousedům nějakým velkým stromem. Vícekmenné stromy z šikovně vybraných rostlin by ale mohly být trefou do černého. Potřebujeme od nich, aby kolem nich šlo dobře procházet v úzkém prostoru, ale aby dělaly korunu a zastínily trochu půdu. 

Jedno hezké místo pro takový strom je před oknem do obývacího pokoje. Keř tam dát nemůžeme, přes něj bychom neviděli ven... ale přes tři hezké kmeny se dá koukat pěkně.

Jednou budeme koukat z okna v obývacím pokoji na pěkné tři kmeny dřínu.

Jestli jsem Vás na použití vícekmenného stromu někde v zahradě navnadila, tak to má i jeden oříšek. Není vůbec jednoduché takový strom do zahrady sehnat. V rozumném rozpočtu. A navíc třeba i nějakou šikovnou rostlinu, o trochu víc užitečnou či jedlou, než jsou břízy (jsou krásné, ale moc se z nich nenajíte ani vy, ani třeba ptáci). Zahradní architekti a realizační firmy ví, jak si je opatřit, kde je koupit, ale kdo si zahradu tvoří sám a je závislý na nabídce zahradnictví, s dobrým vícekmenným stromkem se až tak moc nesetká. Takže nezbývá, než se obrnit trpělivostí a zkusit jej prostě postupně vypěstovat. Co by se mohlo zkoušet zapěstovat do vícekmenu? Se čtyřmi rostlinami by mělo jít experimentovat:

Dřín
Hodně sázím na to, že do vícekmenu půjdou hezky zapěstovat dříny. Jak ten klasický obyčejný, tak velkoplodé odrůdy. Měla jsem štěstí a tento rok jsem sázela dříny do živého plotu. Objednala jsem si už metrové z http://www.puvodnikere.cz/ (mám ten projekt ráda, když to jde, nakupuji něco tam) a zrovna několik přišlo krásně rozvětvených. Takže jsem je hned zasadila do toho našeho větrného tunelu a živý plot si doplním někdy jindy.
Dřín je krásný strom, který brzy na jaře kvete a poskytuje první potravu pro včely. A do toho plodí ovoce. Trpké v případě obyčejných dřínů, či dobré sladké v případě těch šlechtěných. Šlechtěné jsem si objednala dva, z jiného obchodu a jsem na ně zvědavá. Přišly mi ve formě takového spíš mini stromku. Ostříhala jsem jim některé větve a zkouším je rozvětvit a uvidím, co z nich nakonec vyroste.

Pár momentek z mých pokusů. Vlevo: Jeden obyčejný dřín měl větve hodně u sebe, zkouším jej trošku dostat do šířky přes smotaný pytel. Vpravo nahoře: S dalším dřínem to budu zkoušet u druhého okna, blízko domu. Vpravo dole: Šlechtěný dřín (to s bílou cedulkou) se holt začne větvit až trochu výš, . kousek od něj mám kanadské borůvky.

Muchovník
Použít do malé zahrady vícekmenný muchovník se přímo nabízí. Jde o krásně kvetoucí strom, který dodá i chutné ovoce (když vám něco ptáci nechají ;-) ) a nevyroste příliš veliký, takže se na něm dá domluvit se sousedy a zasadit jej do malé zahrady. Pořád je ale potřeba mít na paměti, že kdyby si ten muchovník mohl vybrat, tak chce spíš být keřem. Některé odrůdy silně odnožují zespod. Zapěstovat si je do podoby vícekmenu třeba jen o pár silných kmenech nebude úplně jednoduché. Osobně doma zkouším nějak zapěstovávat odrůdu Ballerina, u té mi akorát neustále u kmene raší z podnože jeřáb, který stříhám. Solidní fotku ale zatím nemám.

Střemcha
Střemcha by měla být přirozeně vícekmenná. Je to voňavý kvetoucí keř, plody jsou cenné pro ptáky, květy poskytují potravu včelám.

Bez černý
Upravit do vícekmenu či přímo zapěstovat postupně jako vícekmenný strom by měl jít i černý bez. Jeho hlavní výhodou je, že dokáže dobře růst i ve stínu, pouze tam méně plodí. Odchovávají se na něm také přirození nepřátelé mšic, tedy mít bez černý blízko růží je pro ně obrovská pomoc (vidím to i na naší zahradě, růže blízko našich bezů nepotřebují žádnou záchranu, zatímco s těmi před domem bojuji kvůli mšicím o přežití.


Napadá vás ještě nějaký užitečný menší strom, který by mohl jít zapěstovat do podoby vícekmene?


Další informace:
https://myazahrada.cz/vicekmenne-stromy-nebo-nohate-kere/
pokud hledáte například obrázky s vícekmennými stromy na Pinterestu, zadejte výraz multi-stem tree.

Zdroje obrázků:
1. Kendra Wilson, A Surprise Gold Medal at the Chelsea Flower Show, 2012, https://www.gardenista.com/posts/a-wildflower-meadow-wins-a-gold-medal-at-the-chelsea-flower-show/
2. Heike Martensen Pflanzen-und Gartenberatung, Arbeitsbeispiele, http://einzigartig-gruen.de/arbeitsbeispiele/
3. Karen Roe, Hope on the Horizon, RHS Chelsea Flower Show 2014, https://www.flickr.com/photos/karen_roe/14133477677/
4. Libereso Guglielmi, Amelanchier, Verde e Paesaggio il Verde e l’Architettura in Rete, http://www.verdeepaesaggio.it/2013/04/26/amelanchier/