Myslela jsem si, že když pořídíme synkovi trampolínu, tak prostě bude... no... skákat. To je celé. Teď, poučena, sem dávám souhrn našich nejčastějších trampolínových aktivit a her pro ostatní, kteří si stále ještě také myslí, že na trampolíně děti jen a pouze skáčou... 

Velká černá kreslící plocha

Už delší dobu pokukuji po velké venkovní tabuli na kreslení a zatím se mi žádná nezdála dost dobrá a hlavně dost velká, synovi totiž na kreslení papíry velikostně nestačí, kolikrát ani stůl. Jenže ono stačilo pouze pořídit křídy, černou třímetrovou "tabulovou" plochu jsme na zahradě už dávno měli, jen já to jako dospělák absolutně neviděla. Teď se chodí ve velkém kreslit na trampolínu. Kvůli špatné reakci synka na prach z klasických chodníkových kříd už jsme pořídili ty bezprašné. Obrázky postupně z trampolíny děti pak "vyskákají" nebo otřou do oblečení, případně je smyje déšť.

Hra na závoru

Nechápu, co na tom všechny děti baví už téměř rok... ale pořád hrajeme "na závoru". Jedná se o typickou léčivou hru "na zákazy"   (koho neděsí ten pojem "léčivá hra" :-) a zajímá ho víc, tak dávám odkaz na seminář kamarádky: http://www.beremehranivazne.cz/lecivehrani). Začali jsme ji hrát, aby se syn lépe vyrovnal se stěhováním, ale hrajeme ji doteď, a přidávají se všechny děti, které žádné stěhování neřeší. Hraje se tak, že dospělá osoba klečí uprostřed trampolíny a jednou rukou dělá závoru. Děti obíhají po trampolíně dokola a probíhají závorou. Ze začátku se závora otevírá a zavírá a děti poslušně čekají. Pak ale nějaké z nich proběhne okolo zavřené závory  a poruší pravidlo a od té doby obvykle všechny jen probíhají a děsně se baví tím, jak jim jakoby "hrozím", že za proběhnutí zavřenou závorou dostanou lechtací nebo pusinkovou pokutu. Vydrží to hrát opravdu hodně dlouho a mne obvykle dost bolí ruka. Hra na porušování zákazů u malých dětí prostě vede.

Pozorování hvězd

V létě chodíme na trampolínu s dekou a pozorujeme hvězdy. Trampolína je hezky vyhřátá a dobře se na ní leží.

Minitělocvična

Měkký dopad na trampolínu navádí ke zkoušení spousty věcí, které by si děti troufly jen na žíněnce. U nás válí sudy a dělají kotouly, jinde prý skákají přes švihadlo. Taky stojíme ve dvojicích a jeden druhého zkoušíme schválně shodit. A nevěřili byste, jak dlouho se dokáže malé dítě chtít na trampolíně honit dokolečka...

Tančírna

Když k trampolíně přivedete hudbu, tak je to zajímavá plocha pro kreativní tančení. A tedy my tančíme i bez hudby. A hlavně se smetákem, který je určený na smetání kamínků a větviček, které na trampolínu děti občas nanosí.

Děti si u nás taky často chtějí na trampolínu brát hračky, což jim není dovoleno kvůli bezpečnosti. Polevili jsme akorát u balonu, se kterým si na trampolíně kutálely a u nafouknutých balónků, se kterými si na trampolíně pinkaly.

Jestli máte trampolínu... co hrajete vy a vaše děti?

Další odkazy:

http://www.elefantino.sk/hry-na-trampoline/

http://baby-cafe.cz/forum/diskuse/46/49740

Koupila jsem si je naprostým omylem v obyčejném hobbymarketu. Nezkušený prodejce se tvářil, že jde o velké jahody na balkon. Což o to, pro pěstování na balkoně se hodily výborně, ale velké nebyly ani omylem. Jak začaly plodit, hledala jsem si, co že to vlastně pěstuji a mezitím si tyhle drobné stáleplodící jahody doslova zamilovala.

Měsíční jahody, stáleplodící malé jahody, Fragaria vesca var. semperflorens, Fragaria vesca "Rujana", alpinské jahody, vždykvetoucí, alpské jahody, ... tolik názvů pro jednu prověřenou odrůdu jahod, která je tady už někdy od roku 1954. Nejkrásnější na nich je to, že neúnavně kvetou a potom plodí od konce května až někdy do listopadu. Žádné "remontování" dvakrát za sezonu, prostě plodí bez přestávky pořád. Právě díky nim je celé léto a část podzimu na zahradě co uzobávat a čím zdobit zmrzlinu a dezerty. Každé dítě, které se na naší zahradě objevilo, z nich bylo nadšené. A jejich úroda je prostě každý rok jistá, nezávisle na mrazech, kroupách a dalších neovlivnitelných rozmarech počasí, vždycky se vzpamatují a zase plodí.

Co se týká velikosti jahůdek, jsou maličké, protáhlé, uvnitř bílé. Tak akorát pár do pusy na chuť. Někdo je přirovnává k lesním jahodám, ale pokud máte v červnu k dispozici ty lesní pro srovnání, hned poznáte, která je která. Lesní jsou mnohem výraznější, mnohem voňavější a aromatičtější v chuti. A také menší a kulatější. Myslím, že každá má něco do sebe a vyplatí se mít na zahradě oboje. Lesní jahody však plodí jen v červnu a málo a na příhodném místě se rozšřují odnožemi bujně do stran. Jahody Rujana namísto toho rostou poslušně na místě bez odnožování.

Zleva: lesní jahody, měsíční jahody Rujana, klasická jahoda (odrůda Kama)

Právě kvůli tomu, že absolutně neodnožují (pokud nejde o nějakou mutaci) a jsou takové "poslušné" a snadné na pěstování, se používají například na obruby zeleninových záhonů, lemy teras a chodníků. Nebo jako hezká zelená podsadba keřů a stromků z jihu, případně do mírných svahů nebo skalek (ale je nutné je pak více zalévat, jinak uschnou). Či do truhlíků a různých nádob na terasy a balkony.

U nás v zahradě jsem je vysadila jako obrubu opalovací plošiny. Ležíte na sluníčku a pojídáte jahody, to je pohodička. A ty okraje plošiny by se stejně musely dosekávat ručně, tak takto obsekávám jahodový pás. V řádcích je máme v malém svahu u zapuštěné trampolíny, děti si hrají a když odpočívají na vyhřáté černé ploše, chodí si po cestičkách pro jahůdky. V předzahrádce u nohou lavičky taky poskytnou k posezení něco dobrého k snědku. Navíc jimi lemuji osluněné okraje lesního zátiší u cestičky a podsadila jsem jimi angrešty (to se obecně nedoporučuje kvůli kořenové konkurenci... ale holt přidávám kompost a časteji zalévám a rostou dobře oboje).

Měsíční jahody Rujana máme u hlavních odpočívacích míst na zahradě.

Tolik chvály na takovou malou rostlinku... a teď, kde je nějaký ten háček? Nic není jen skvělé a perfektní a taky jahody Rujana přece musí mít nějakou obtíž v pěstování... Mají. Plodí ideálně po tři roky, pak plodnost slábne a po pěti až šesti letech se doporučuje buď rozdělit trsy nebo si vypěstovat či koupit nové. A hlavně je zasadit na jiné místo kvůli vyčerpání živin a riziku přenosu chorob.
Takže ty moje skvělé nápady s umístěním měsíčních jahod kolem odpočívacích prvků budou skvělé jen šest let a pak se tam nějakou dobu jahody vrátit nesmí. Jak dlouho? To se mi nedaří najít, co článek, to jiný názor. Obvykle se mluví o dlouhé době pěti až šesti let, ale pro klasické velkoplodé jahody. Jenže jahody Rujana jsou řazené pod Fragaria vesca, tak by to mohly mít krapet mírnější... nevím. Zatím mám v plánu jahody pravidelně na podzim přihnojovat kompostem a trochou rohoviny a dodávat nějak hořčík, fosfor a draslík, aby mi vydržely plodit co nejdéle. Potom půjdou pryč a na jejich místo po dva roky vyseju směs pro zelené hnojení a ozdravu půdy (hořčice, měsíček lékařský, afrikány). A pak je tam opět zkusím zasadit, takový je můj plán.

Tak co, taky se pustíte do jejich pěstování? Měsíční jahody lze pořídit i s minimálními náklady. Stačí si u někoho, kdo je pěstuje, v červnu vyprosit pár dobře zralých plodů. Usušit a odrolit semínka. Ta potom vysadit do truhlíku v polostínu a zalévat a na podzim by měla být k dispozici pěkná sadba měsíčních jahod. Když se pěstuje ze semínka, nepřenáší se žádné choroby a problémy. Semínka lze samozřejmě i poměrně dobře koupit a pěstovat doma klasicky od března (klíčí při 18 °C až 20 °C). Ze semen se oproti lesním pěstují poměrně dobře. Tyto jahody potom už někdy od července plodí. A když jste líní, jako já, tak si sazenice můžete koupit. Já jich nakoupila od místního zahradníka z vesnice už desítky a desítky, má je za dobrou cenu. Ale byly doby, kdy jsem je do truhlíku na balkoně kupovala za 20 Kč za sazenici. To je fakt hodně.

Měsíční jahody jsem pěstovala už na balkoně, byl to nejkrásnější truhlík.

V truhlíku na balkoně je doporučuji k vyzkoušení všem, kdo mají trochu místa na slunci a nezapomenou jej zalévat. Rostou výborně, do truhlíku je vhodné přidat kompost a trochu rohoviny a povrch je ideální zamulčovat kamínky nebo jehličím z vánočního stromku. Truhlík obalený bublinkovou folií a jutou, izolovaný i zespod polystyrenem, by měl bez problémů přežít na balkoně zimu, pokud jej nezapomenete občas zalít. Další roky se doporučuje přidat kompost a živiny, aby pořád dobře plodily.

Co se týká zahrady, tak tam jsem ze začátku mulčovala kamínky, ale to už bych vám tolik nedoporučila. Co se týká plevele, tak ten lehce prorostl, ale to by až tak nevadilo, šel dobře vytáhnout. Zhorší se tím ale jakákoliv manipulace po letech, protože kamínky zapadnou do hlíny a už se těžko dolují zpět. Nedá se přisypávat kompost na podzim. Takže jsem přešla na mulčování dřevitou štěpkou a nebo ještě lépe mulčování jehličím, to je nejlepší. Jen se mi jehličí tolik nedostává, takže ho mám jen na pár místech. S takovým mulčem už se záhon lépe udržuje a jde doplňovat kompost. Někdo nedá dopustit na mulčování posečenou trávou. No a co se týká slimáků, tak ti lezou jako do nezamulčovaného, tak do zamulčovaného porostu, takže je to celkem jedno. Já je sbírám a kdyby jich bylo moc, asi oplotím měsíční jahody měděnými plůtky a uvidím, jestli to pomůže.

Co se týká škůdců a nemocí, tak listy měsíčních jahod jsou náchylnější na skvrnitost (takové malé tečky). Obvykle stačí tyto poškozené listy otrhat a zničit (např. dobře zakopat), na rostlinách by měly vyrašit nové. Někdy porosty měsíčních jahod mohou decimovat mravenci, pokud je zasadíte například na kraj suché zídky. Tam pomáhá silné prolití vodou, to se mravencům nelíbí. No a když v záhonech měsíčních jahod ryje krtek či hraboši, tak jako mojí mamce, zkuste jim do děr a do hlíny nacpat a zakopat listy černého bezu. Mělo by to pomoci (aby se přestěhovali jinam).

Malé jahůdky jsou výborné v koktejlech a nápojích či jako ozdoba letních dezertů.

No a co s měsíčními jahodami děláme? Ty, které neskončí rovnou "z ruky do pusy", přidáváme do nápojů, dochucují koktejly, smoothie, zdobíme jimi dezerty a zmrzliny. Máme kolem 130 sazenic, takže jahůdek máme dostatek. Z listů potom vaříme bylinkový protizánětlivý čaj. Listy by měly mít stejné vlastnosti jako léčivé listy lesních jahod. Jen "jahodovou" příchuť v čaji rozhodně nečekejte. Ta by prý měla vzniknout až fermentací jahodníkových listů, ale vyzkoušené to nemám.

http://www.zahradamebavi.cz/2015/06/letosni-truhlik-roku-v-moji-soukrome.html
http://www.naseinfo.cz/dum-byt-zahrada/jak-pestovat-mesicni-jahody
http://www.ovoce-licka.cz/pestovani-jahodniku-bio/

Na televizi téměř nekoukám, takže docela trvalo, než se ke mně po vlnách internetu dostala informace o novém českém pořadu o zahradách. Jmenuje se Ferdinandovy zahrady a jestli jste jeho díly v televizi propásli, snadno si ho pustíte přes internet (http://www.ceskatelevize.cz/porady/11632379400-ferdinandovy-zahrady/dily/).

A teď by samozřejmě měla následovat informace, jestli ten čas na koukání opravdu stojí za to. Jenže já jsem trochu v rozpacích. Mám opravdu ráda názory a postoje k zahradám, které pan Ferdinand Leffler říká ve všech rozhovorech a které si čtu v článcích jeho atelieru. Louky, souznění s krajinou, české stromy a keře a koupací jezera namísto modrých bazénů. Je radost to poslouchat. Vlastně jsem se na pořad dívala především kvůli jeho průvodci... ale to jsem já. Málokdo z mého okolí sdílel toto mé nadšení. Pořad není zaměřen tolik prakticky, takže si nejsem jistá, co byste si z něj vlastně mohli odnést třeba vy do vlastní zahrady.

V osmidílné sérii jsou totiž představeny různé typy zahrad, každou navrhuje jiný český zahradní architekt. Průvodce pořadem je pan Leffler a kromě právě řešené zahrady vždy ukazuje již nějakou hotovou, tematicky podobnou. Jednotlivé díly jsou o navrhování, hlavních myšlenkách a tipech, na co je dobré myslet při plánování. Sem tam dostanou diváci i radu, jak něco zasadit, a nechybí poměrně výrazná "promotion" reklamní část o výrobcích hlavního sponzora.

Právě tak, jak je pořad koncipován, je docela obtížné si z něj něco vzít pro navrhování vlastní zahrady. Alespoň pro zahradní nadšence, různé kutily a lidi, kteří zakládají zahrady u nových rodinných domků a nezbylo jim moc peněz. Právě to, že jsou představované zahrady poměrně drahé, je u pořadu obecně kritizováno, neboť člověk, který má dostatek financí na pořízení kvalitního návrhu a realizace zahrady, nejspíš rovnou osloví zahradního architekta a nebude koukat na pořad v televizi. I když, těžko říct.

Já se ale na pořad dívala. Moc ráda. Především kvůli tomu, že jsem neměla v úmyslu přebírat nějaké tipy a prakticky podle něj zahradu měnit. Vůbec ne. Já jsem totiž hrozně zvědavá a moc mne bavilo nahlížet lidem do zahrad a koukat se, jak si je vyřešili. Viděla jsem, jak zahradě sluší nenatřené dubové trámy, dlouhé osázené kamenné zídky, pořádné keřové patro a vícekmenné stromy. Zjistila jsem, že při navrhování velké zahrady je důležité prolnutí s okolní krajinou a velké prvky. Jsem ráda, že zakládání lučních porostů v zahradách nedělají jen nadšenci z přírodních zahrad, ale plánují je klientům i zahradní architekti. Taky štěpkují trvalky štěpkou přivezenou malým nákladním autem, jako já. A třeba díl s názvem "Terasa" jsem posílala pro inspiraci mojí sestře.

Za sebe mohu říct, že se na pořad někdy podívám znovu a že budu ráda za nějaké další pokračování. Klidně by se mi líbil i jen takovým průvodcovský pořad po různých českých hotových zahradách. Zvlášť, když by je skvělí kameramani pořadu zabírali stejně krásně a poutavě jako Ferdinandovy zahrady. Nejlépe i v různých ročních obdobích.

Pokud jste tedy naladěni stejně jako já a rádi nakouknete do dražších, promyšlených zahrad, vřele vám pořad doporučuji.

Některé ředkvičky se mi totiž urodily opravdu pořádně pálivé. Ještě jsem předtím nikdy neměla slzy v očích zrovna z ředkviček. Holt zahrada přináší i nové a nečekané zkušenosti. Synek i různé děti na návštěvě byly nadšené z toho, že si mohly vytáhnout svoji ředkvičku a odnést domů. Ale lituji je, jestli je opravdu ochutnaly... řekla bych, že jeden den jsme totiž ředkvičky trhali a ještě byly jemné a výborné, druhý už pálily jako čert. A synek se zrovna poprvé uvolil chutnat ředkvičku právě v době, když už pálily. Nevím, kdy se mi ještě někdy podaří jej k ochutnávce přesvědčit.

Nebyla jsem v tom sama, i moje kamarádka se smutně dívala na své krásné vlastní vypěstované ředkvičky, na které kvůli pálivosti neměla ani pomyšlení. "Tuto odrůdu už pěstovat nebudu...", pronesla. Jenže já jsem věděla svoje, odrůda na tom má sice podíl, ale jen malý. Sama jsem zrovna červenou Carnitu s úspěchem pěstovala na balkoně v truhlíku a vím, jak lahodná byla. A letošní fialová Viola byla chuťově taky výborná... ze začátku. Pálivost totiž způsobuje způsob pěstování. Dá se říct, že ty štiplavé silice si ředkvička vytváří především, pokud je ve stresu. Stres, pokud ji napadne škůdce... Stres, pokud se jí nedostává pravidelně tolik vody, kolik potřebuje... Stres z vysokých teplot a horkých dní... Stres z nevhodné tvrdé půdy...

Spásný recept na krásné ředkvičky jemné chuti je nejspíš pěstovat je ve skleníku s pravidelnou zálivkou minimálně dvakrát denně. A nebo v truhlíku na chráněném balkoně, kde slunce svítí až od jedné hodiny odpolední někdy do šesti, s denní zaléváním a rezervoárem vody v samozavlažovacím truhlíku. Ale ve vyvýšeném záhoně na místě, kde téměř neprší a slunce praží celý den, denní večerní zálivka rozhodně nestačí. To jsem si letos ověřila.

Teď ale k praktické stránce věci. Pálivé ředkvičky v záhonu zrovna k trhání nelákají a tak navíc ke všemu akorát mohou dřevnatět a praskat. Jenže pořád je to krásná zelenina, za kterou stálo nemálo práce – semenařit nebo koupit semena, připravit záhon, vyset, jednotit, zalévat. Jedlá je přitom úplně celá, i listy obsahují spoustu živin a užitečných látek, byť zrovna v salátu syrové si je moc představit nedovedu (taky lehce pálí a mají drobné chloupky). Nechcete z nich zkusit udělat alespoň ředkvičkovou polévku? Jen tak pokusně? Tepelnou úpravou se totiž pálivost vytrácí (a sice i pár nějakých těch vitamínů, ale pořád tam dost živin zůstane, víc než v leckterých jiných potravinách).

Polévka z ředkviček a ředkvičkových listů

Natrhejte si cca 2 svazky ředkviček (určitě větší množství, než mám ilustračně na fotografii... klidně takových 10 větších přerostlejších kusů, na váhu cca kolem 300–400g, menší ředkvičky kolem 300g vytvoří tekutější polévku, větší váha bude znamenat hustý krém). Umyjte kartáčem jednotlivé bulvy a v míse s vodou pořádně propláchněte listy. Ředkvičky najemno nakrájejte, vykrájejte případné červíky apod., listy také nakrájejte najemno, aby se potom dobře mixovaly. Dále si nakrájejte si najemno bílou část jarní cibule nebo jednu šalotku. V hrnci rozehřejte 1–2 lžíce přepuštěného másla a cibulku na něm opražte, aby začala lehce hnědnout. Přidejte pokrájené bulvy ředkviček a promíchejte. Nechte chvíli změknout a pak přilijte půl litru vývaru (hodí se nejvíce zeleninový a nebo kuřecí). Přiveďte k varu a pak vhoďte pokrájené ředkvičkové listy. Osolte, opepřete dle chuti. Chvíli vařte, než budou ředkvičky měkké. Mně stačily maximálně 4 minuty. Poté polévku pořádně rozmixujte a vmíchejte trochu smetany na zjemnění chuti. Někdo ji i pasíruje, ale nám se ji podařilo dobře rozmixovat, takže to nebylo potřeba. Je dobrá s chlebovými krutonky. Množství vystačí pro dva lidi a malé dítě a musím konstatovat, že v této podobě do sebe zatím můj malý syn dostal asi největší množství ředkviček. 

Pokud jsem vás zrovna na polévku nenalákala, tak na stránce a webu pana Cuketky http://prkynko.cuketka.cz/suroviny/redkvicky/ najdete recepty na máslové ředkvičky a pečené ředkvičky. V obou případech by měla tepelná úprava napomoci tomu, aby se pálivost vytratila. Dalším trikem, který by měl palčivost ředkviček zmírnit, je namočení ředkviček na nějakou dobu do studené vody a ponechání chvíli v ledničce. No a můj manžel nedá dopustit na pečlivé posolení nakrájených plátků ředkviček... nepálí prý potom ani jedna. Sice to se solí raději moc nepřeháním, ale tohle asi musím taky někdy zkusit.

Pokud jste bulvy ředkviček už kvůli pálivosti naprosto odepsali, ještě pořád můžete využít i listy. Časté je například zpracování do pesta z ředkvičkových listů. Obecně ale listy zpracovávejte jen z ředkviček z vlastní nebo ověřené sklizně, ředkvičky (a jejich listy nejvíce) mají tendenci hromadit dusičnany, takže nať konvenčních ředkviček bych osobně raději jíst nezkoušela.

No a pokud vás zrovna trápí rýma, kašel, zánět dutin či nějaké záněty v puse a podobné trable, věřte, že pálivými ředkvičkami jste si zrovna vypěstovali poměrně silný lék, který dezinfikuje ústní dutinu a sliznice a pomáhá rozpouštět hlen. Navíc ty pálivé silice také zabraňují množení škodlivých bakterií ve střevech, takže pro nás dospělé pálivá ředkvička jednou za čas rozhodně neuškodí, spíš právě naopak.

Co se týká pěstování ředkviček příští rok, opět budu set do záhonu, to aby bylo dost na polévku, hodně jsme si ji oblíbili. Semínka ale zakryju netkanou textilií, aby na rostlinky nemohli škůdci a aby lépe držely vlhkost. A nejspíš si pár semen vyseju i do samozavlažovacího truhlíku a dám do polostínu na terasu, abych měla i pár nepálivých domácích pro synka.

Jak pěstujete ředkvičky vy? Pálí, nepálí? A co děláte z těch pálivých nebo přerostlých?

Jsem věčný optimista. Když se nějaké rostlině nedaří a moc o ni stojím, zkusím několik míst, několik přístupů, dohledávám si informace a testuji. Teď, po čtyřech letech pokusů ale musím říct, že s pěstováním úrazníku na naší zahradě to fakt vzdávám.

Moc se mi líbil... takové mechové polštářky, které ale zvládnou slunce a ještě navíc hezky a příjemně kvetou. Sehnala jsem si semena a pokusila se z nich zapěstovat malý kus "úrazníkového trávníku". Šlo to hrozně špatně, protože semínka byla extrémně titěrná. Sice jich v sáčku nejspíš bylo klidně i pár stovek kusů, ale ven jsem dostala jen takový chumel. Vyset je jednotlivě absolutně nešlo. Na tři metry čtvereční jsme spotřebovala tak 5 sáčků. Moje snaha o pravidelné rozhození semen byla stejně zbytečná, přišel velký liják a hlína z připraveného místa sjela na jednu takovou hromádku. No a protože jsem na zahradu nejezdila každý den a tu hromádku nemohla pravidelně zalívat, z úrazníků ze semen nebylo absolutně nic.

Opustila jsem myšlenku "rychlého" a "levného" výsevu ze semen a pustila se později do shánění sazenic. Na první jsem narazila náhodou jedno jaro v hobbymarketu. Byly čtyři, v kulatých květináčcích a tak, jak byly, tak jsem je vysadila na slunné místo do kvalitnější půdy a doufala v rozrůstání. Zasazené vypadaly docela vtipně. Takové zelené koláčky uprostřed hlíny... samozřejmě mi hned zarůstaly pýrem a plevelem.

Radovala jsem se z nich přesně do srpna, kdy přišlo obrovské sucho a dvakrát týdně jezdit zalévat bylo na milý úrazník málo. Uschnul. Na podzim se vzpamatovaly jen dva takové maličké kousíčky, které jsem se potom snažila udržovat při životě.

Řekli byste, že už mám dost? Ale kdeže. Řekla jsem si, že to přece s těmi úrazníky nějak jít musí a našla jsem jim hezké místo, tentokrát v polostínu. Nakoupila jsem deset sazenic, které by se mohly snad docela zarůst v pěkný mechový povrch. Krásně kvetly, krásně vypadaly a pečlivě jsem je zalévala, aby se mi nestalo to, co loni. A taky jsem na sebe byla hrdá, že do zimy byly všechny polštářky pořád zelené, byť už ne tak nadýchané.

V zimě je povětšinou zakrývala sněhová pokrývka, říkala jsem si, že mají vody dost a těšila se, jak se toto jaro více rozrostou a jak budou kvést. Ale chyba lávky, úrazník mi vymrzl. Ani jsem nevěděla, že vlastně může vymrzat... tak teď už to vím. Všechny články radí, že mám počkat, ve většině případů se nakonec nějak vzpamatuje. Ano, nakonec se většina vzpamatovala, ale o rozrůstání nemůže být moc řeč. S úrazníkem už opravdu končím. Na suchém pozemku s drsnějšími zimami je to prostě nejistá snaha o mechové polštářky. Nemá smysl si vydupávat pěstování a nutit tady žít rostlinku, pro kterou to prostě není. Našla jsem si teď na pokusy jiného kandidáta: heřmánek římský.

Kdo to chcete s úrazníkem zkoušet, na suchých pozemcích jej dávejte spíše do polostínu a na vlhčí místa. Lépe mu bude na v zahradách, kde obecně více prší. A když vymrzne, dejte mu čas, ještě se třeba vzpamatuje. A při pěstování ze semen si myslím, že má smysl se se semeny piplat doma a s pinzetou si vyrobit výsevní pásku. V diskuzi mi někdo poradil i zajímavý tip s výsevem na sníh, kde by semena měla být vidět a mělo by s nimi jít manipulovat. Vzhledem k tomu, že se ale mají vysévat až v březnu, spoléhala bych spíše na tu výsevní pásku. Semena vysévejte do humózní půdy, nejlépe s přimíchaným kompostem. Snad se vám bude dařit lépe než se dařilo mně.

"Už jsi dělala pampeliškový med?" Ptají se mne. Vykukují na mne recepty snad na většině internetových stránek. Když se mi rozzáří zahrada krásnými žlutými květy, rozhodně přijde téma pampeliškového medu na přetřes. Minimálně si vzpomenu, jak jej vyráběla moje máma... úžasně voněl, všude byl žlutý pyl a ruce hnědé od trhání. Jenže já ho nevařím. Cukru se snažím vyhýbat a tak všechny ty sirupy, medy, ale i likéry a pampeliškové víno - to prostě není pro mne. Nějak mám pocit, že negativa cukru převáží nad pozitivy této léčivky. Ale těžko říct. Navíc mne nenaláká nikdo ani na "kafe" z pampeliškového kořene, neboť nezvládnu pít ani to normální. A manžel? Ten by nikdy nepil instantní kafe, natož něco, co nemá s kávovníkem už vůbec nic společného.

Pampelišek máme plný jedlý trávník, hýčkám si je.

Přesto všechno na přelomu dubna a května mířím snad každý den do zahrady pro pampelišky, abych z nich něco uvařila. Přece si nenechám ujít tu příležitost, že mi na zahradě vyrostl kus "zeleniny" sám od sebe bez jakékoliv péče. Stačí jen sklízet! A co teprve výčet všech těch pozitivních zdravotních účinků... Protože mi ale někdy v osmnácti byly řeči typu "snižuje krevní tlak" naprosto ukradené, zkusím vám ta pozitiva vypsat trochu jinak:

• Mladé holky (a někteří kluci) by mohli ocenit, že pojídání pampelišek působí velmi dobře na pleť, uklidňuje podráždění, omlazuje pokožku, zmírňuje akné a taky zesvětluje hnědé skvrny na kůži rukou.
• Každá žena kolem třicítky, která už si prošla útrapami zánětů močových cest, by taky mohla zbystřit. Pojídání pampelišek a popíjení čaje patří k jedním ze způsobů, jak potíže se záněty zmírnit.
• Zralé ženy kolem padesátky by mohlo potěšit, že pampeliška snižuje krevní tlak, patří k přírodním podpůrným lékům na cukrovku a podpoří i hubnutí.
• Muže na pojídání pampelišek snad nalákáte kvůli tomu, že tahle bylinka prý poměrně dobře zabraňuje degeneraci kloubů a posiluje pohybový aparát (minimálně v kořenu na to nějaké látky má, ale snad jsou celkově v celé rostlině). To, aby vydrželi ten fotbal či florbal dlouho hrát...

Jestli ale pampelišky nepojídám přímo z trávníku, ani je neobaluji kilogramy cukru, co s nimi vlastně dělám? Na tuto otázku vám chci zkusit odpovědět nějakými recepty:

Listy pampelišek je možné přimíchat do přílohového salátu stejně jako listy toho římského, hlávkového salátu či polníčku nebo rukoly. Napoprvé by rozhodně neměly tvořit většinu "zeleného" v salátu. Trhejte nejlépe ty světlé, mladé listy, které jsou jemnější. Ponecháním listů ve vodě po dobu 10 až 30 minut se vyplavují hořké látky a zjemní se chuť (ale taky ztratí trochu vitamínu C). Doporučuji z listů otrhat zelené části "ze stonku" a natrhat nadrobno, stonky jsou někdy zbytečně tuhé. Obvykle se míchá s ředkvičkami a nastrouhanými kousky mrkve.

Jaro pro nás není úplně dobou pro typické míchané saláty jako přílohy ke grilovaným masům. Na to si počkáme až na parné dny v létě. Takže pampeliškové listy spíše na jaře užiju v příloze jako je bramborová kaše, šťouchané brambory, rýže či třeba bramborový salát. Tento je obměnou na víděňský bramborový salát... pro mne, která nejí majonézu, jediný bramborový salát, který vlastně jím.

Brambory se uvaří ve slupce – množství podle osob. Pampeliškové listy (hrst až dvě hrsti) trhejte ty světlejší, mladší. Nechte namočené 10-20 minut ve vodě a potom natrhejte zelenou část, řapíky listů vyhoďte. Lze přidat i trochu květů, propláchnuté, vytrhaná jen žlutá část. Ohřejte trochu vývaru (na 1 kg brambor cca 150 ml), přidejte 2 lžíce bílého vinného octa, sůl, pepř, 2 lžíce hořčice a zálivku promíchejte. Brambory oloupejte a nakrájejte na kolečka. Pár nakládaných okurek také nakrájejte na kolečka a přidejte k bramborám. Přihoďte i pampeliškové listy a části květů a zalijte vše teplou zálivkou a pořádně promíchejte. Ideální příloha k řízečkům.

Na čaj si trhám jak listy, tak rozkvetlé květy. Chutná... no prostě bylinkově. Kdybyste ten čaj přede mne postavili, neřekli z čeho je, tak nepoznám, že jde o pampelišku, ale řeknu: "jé, díky za bylinkový čaj." Asi tak bych popsala jeho chuť. Vzhledem ke všem těm léčivým vlastnostem si tento čaj na jaře dělám poměrně často.

V bylinkových játrových knedlíčcích měl můj manžel a syn pampelišku poprvé. Spolu s dalšími bylinkami a rostlinami ze zahrady (kopřivami, sedmikráskami, medvědím česnekem a pažitkou). Pampelišky v nich ale klidně mohou hrát hlavní roli. 

250g bio kuřecích jater rozmixujeme najemno. Směs osolíme a opepříme. Hrst pampeliškových listů nakrájíme nadrobno (vybíráme nejlépe ty mladší, světlejší, případně můžeme nechat chvíli ve vodě pro jemnější chuť). Z pár pampeliškových květů vytáhneme žlutou část a pokrájíme nadrobno. Pampelišky promícháme s játrovou směsí a přidáme tolik strouhanky, aby směs držela pohromadě a šly tvarovat kuličky.

Dáme vařit vývar a jakmile vře, vhodíme do něj kuličky. Vaříme několik minut (dle velikosti kuliček), dokud po rozkrojení už nejsou vevnitř růžové. Do polévky lze ve vhodnou chvíli přidat například i mrkev nebo těstoviny, jak je v rodině zvykem.

Hrst listů pampelišek dáme na chvíli do vody, aby nebyly hořké. Otrháme zelenou část, řapíky vyhodíme. Zelené části pampelišek nakrájíme nadrobno. Rozklepneme 5 vajec, rokvedláme je vidličkou, osolíme a opepříme. Do směsi vhodíme zelené části pampelišek a promícháme. Rozehřejem pánvičku (tenčí omeleta) nebo menší rendlík (tluštější omeleta), přidáme trochu oleje, aby se omeleta nepřichytávala. Vlijeme vaječnou směs a zmírníme plamen. Pánev nebo rendlík lze přikrýt pokličkou, aby se rovnoměrněji udělala. Jakmile je omeleta pevná, sundáme ji z pánve a podáváme s chlebem. Množství vyjde pro dvě osoby a malé dítě na snídani.

Další varianta polévky, ve které hrají pampelišky hlavní roli, je tentokrát mixovaná a vhodná taky pro vegetariány. Většinu krémových polévek jsem zvyklá zahušťovat bramborami v základu, byť zrovna na jaře už se brambory kvůli klíčení moc jíst nedoporučuje. Ale pokusy použít místo brambor směs mrkve, pastináku a tuřínu či jiné kořenové zeleniny se u nás moc neujaly, takže předkládám recept právě s bramborami.

Hrst pampeliškových listů namočíme na 10 minut do vody, poté otrháme zelené části a řapíky dáme pryč. Listy nakrájíme nadrobno. Z pár květů můžeme vytáhnout žluté části, lehce pokrájem a přidat také. Cca 250g brambor oloupeme a nakrájíme na maličké kostičky. Jednu šalotku nakrájíme nadrobno, zpěníme na oleji a děláme až bude lehce opečená. Přilijeme 500 ml zeleninového vývaru a přidáme nakrájené brambory, osolíme, opepříme. Vaříme, dokud nebudou brambory měkké, poté na poslední minutku vhodíme nakrájené pampeliškové listy a květy. Stáhneme z ohně a rozmixujeme. 

Pokud máte málo výkonný mixér, tak jako já, zůstanou vám i po dlouhém mixování v polévce plavat kousky listů. Nejdou tak dobře rozmixovat. Proto ještě polévku pasíruji pro jemnější chuť. Dělám to tak, že ji přeliju do jiného hrnce přes drátěný hustý cedník a propasíruji přes něj směs pomocí naběračky. Hotová polévka by měla vystačit pro dva dospělé a jedno dítě.

A protože u nás ještě pampelišky neodkvetly, plánuji ještě vyzkoušet časem následující tipy na recepty:

Další články na tipy, co s pampeliškami:
https://ceskozdrave.cz/pampeliskovy-caj-ovlivnuje-nadorove-bunky-natolik-ze-se-do-48-hodin-rozpadaji-63836-12/
http://www.potravinovezahrady.cz/jedle-plevele-pampeliska-na-kafe-i-na-salat/
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2007042501