Po akébii pokukuji už dlouho. Má ji v zahradě kamarádka a často se k ní stočí hovory, protože ji mají popnutou na treláži u terasy. Její půvabné listy poskytují hezké soukromí v létě. No a na jaře, to jsem chodila čichat, jestli opravdu voní po čokoládě, jak se o ní říká. No, po čokoládě fakt ne, ale intezivně voní, o tom žádná. Navíc každý druh voní jinak, kamarádka má dva propletené do sebe, takže se vůně nakombinovala dohromady jako hezký a jedinečný parfém. O tom, že stoprocentně půjde do naší zahrady, ale rozhodlo loňské září. Kamarádka mi totiž donesla toto:

Půvabný, až exoticky vypadající plod akébie. Fialkový... ale druhá akébie jí plodí plody se zeleným obalem. Hledaly jsme si na internetu, co se z toho vlastně jí a jak se to jí. Vykousnout tu vnitřní "želé" část, vychutnat si sladkou exotickou příchuť a vyplivnout semínka. Super. Chutnala mi natolik, že ji chci pěstovat, abych mohla zkoušet, jaké recepty s těmito plody vymyslím. Tak začalo moje pátrání, jak že se ta akébie pěstuje, kde ji sehnat a jakou odrůdu vybrat.

Akébie na treláži u kamarádky koncem dubna. Je to opravdu krásná popínavka.

 V zahradnictvích u nás v republice jste bohužel většinou jen rádi, že vůbec akébii seženete, natož si vybírat odrůdu. Když už, tak prodejci alespoň rozlišují tři druhy, které se u nás pěstují. A někteří k nim uvádí nakonec i odrůdu:

1. Akébie pětičetná (Akebia quinata) – listy tvoří pět pěkně zelených oválků, celá plocha popínavky je poměrně hodně dekorativní. Barva květů a barva plodu se mění v závislosti na jednotlivé odrůdě a odrůd už je na světe docela velké množství, u nás zatím jen pár. Vůně květů se liší taktéž podle odrůdy, nejčastěji se připodobňuje vůně akátům, voní intenzivně navečer. Plody se obvykle jedí, až v momentě, kdy puknou. Nepodařilo se mi najít informaci, jestli se plody chuťově mezi jednotlivými variantami liší.
   • Shirobana, Abiflorus, Leucantha, White Chocolate – bílé květy, světle zelené až bílé oplodí plodů
   • Chocolate Vine – fialové oplodí
   • Purple Bouquet – krásně fialově zbarvené květy, fialové oplodí, uvádí se jako "kompaktněji" rostoucí
   • Rosea, Silver Bells – stále spíše fialové květy, ale vůbec nejsou syté, jen lehounce zabravené, nerozvité jsou bílé, má fialové oplodí plodů, udává se vůně více po vanilce
   • Variegata – jedná se u kultivar s bíle panašovanými listy, světle fialové květy, fialové oplodí plodu, udává se kořeněná vanilková vůně
2. Akébie trojčetná (Akebia trifoliata) – listy tvoří tři takové trojúhelníkovité, lehce zvlněné listy. Květy purpurovo nahnědlé. někde se uvádí, že tyto nevoní, většina zdrojů ale píše o vůni s kořeněným skořicovým podtextem. Co se týká plodu, měla by být chutnější, více dužniny, méně semen, lahodnější než pětičetná. U tohoto druhu se na puknutí nečeká, obvykle nepuká. Plody mají fialové oplodí. Je méně choulostivá na vymrzání. 
3. Akébie pětilistá  (Akebia x pentaphylla) – je křížencem předchozích dvou akebií, měla by mít opět velmi dobré plody, fialové oplodí. 

Samozřejmě budu asi usilovat především o tu trojčetnou, protože by měla být chutnější. S plody to ale vůbec není jednoduché. Nejprve se pár let (tři až pět) čeká, než vůbec rostlina začne kvést. A i když už rostlina kvete, na diskuzích se ve většině případů dočtete, že plody nejsou žádné a nebo lidem opadají. Diskutující se nakonec shodují, že i když je akébie jednodomá a mohla by se opylovat sama, potřebuje k opylení ještě jinou akébii. Stávají se případy, že plodí i jen jedna akébie (a prý v okolí nikde jiná není), ale dvě různé akébie jsou jistější.
Dalším problémem je sehnat opravdu dvě "různé" akébie. Ještě před sedmi lety prý tady koloval nejčastěji po republice jen jeden klon a tedy o dvě různé akébie vůbec nešlo. No a když už máte dvě akébie, měli byste si hýčkat něco, co je bude opylovat. Květy hmyz prý tolik nelákají, mají málo nektaru. Někdo udává, že mu akébie opylují čmeláci. Když dlouho nejsou plody a nic na květy nelítá, můžete zkusit vzít na pomoc štěteček a opylovat ručně. A pak ještě musíte doufat, že květy zvládnou případné jarní mrazíky bez úhony. Takže sečteno podrtženo, snaha o zajištění plodů asi chvíli zabere a má nejistý výsledek.

Detail květu akébie. Bohužel u kamarádky nevím, které odrůdy má, jisté je to, že jde o dvě odlišné odrůdy (jiná barva plodů, jiná vůně květů)

Jestli přemýšlíte, zda za to ty divné plody vlastně stojí, tak mně ano. Jedla jsem jen tu zvláštní slizovitou dužninu. Černá semínka se nejí, ta jsem plivala ven. Příště bych zkusila du dužninu propasírovat a dát do nějakého smoothie či na ochucení zmrzliny nebo krému, tak mám šanci, že by ji ochutnaly i návštěvy. Co se týká chuti, nejvíce se mi líbí připodobnění "chutná jako kombinace banánu, maracuji a kokosové vody" a nebo "chutná jako něco mezi angreštem a mučenkou". Prostě sladká exotika v puse. 

I kdyby vám o plody nešlo, tak akébie je jednou z velmi zajímavých popínavek. Zvládá dobře i polostín, jako většina popínavek potřebuje mít víc vlhko a nemá zrovna v oblibě holomrazy a silný vítr, když je mladá. I když je rostlina mrazuvzodrná do mínus 28, mladé rostliny na zimu raději u kořenů přikryjte chvojím. Co se týká výšky a velikosti, tak akébie není žádný troškař, pokud ji nějak nezastřihujete, vytahuje se do výšky několika metrů, podívejte třeba na tuto: http://botany.cz/cs/akebia-quinata/. Nese to s sebou někdy i nevýhodu lehkého vyholování zespod. Na podzim si prý nijak nezabarvuje, listy se drží, jak nejdéle to umí, a pak prostě spadnou. Na škůdce (až na svilušky) obvykle netrpí a nejsou známy ani žádné typické choroby.

Už když akébie raší, jsou vidět budoucí květy. Na fotografii vpravo je vidět, že šlahouny jsou silně provlečené treláží a je téměř nemožné ji třeba natřít.

Pro mne je ještě důležitá informace, že ji lze prý po pár letech vždy razantněji seříznout a nevadí jí to. Bude se omotávat kolem dřevěného sloupu na dětskou houpačku, takže bychom ocenili, kdyby bylo možné se alespoň jednou za čas ten sloup natřít.

Máte zkušenosti s akébií na zahradě? Jaké máte druhy? Plodí? Zatím jsem nenašla odpověď na to, jestli mohu pořídit jednu akébii trojčetnou a jednu pětičetnou a zda se i takto budou opylovat...

Další zajímavé texty o akébii:
https://www.ireceptar.cz/zahrada/okrasna-zahrada/tajemna-vune-akebii-se-nese-jarnim-vecerem-provoni-i-vasi-zahradu/
http://www.magazinzahrada.cz/rostliny/liana-s-vuni-cokolady-ozdobi-dum-i-pergolu.html
http://www.kiwiforum.cz/forum/viewtopic.php?f=6&t=402&sid=e7383d65fe59a742497cbfb7e3cb1093
http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=37&t=617
http://tropik.forumczech.com/t255-rod-akebia-akebie
recept na vařené výhonky akébie: http://www.paukertova.cz/view.php?cisloclanku=2014020022
http://www.tropik.cz/product.php?id_product=1074
http://databaze.dendrologie.cz/index.php?menu=5&id=76
http://tropik.cz/product.php?id_product=1249
https://www.instagram.com/p/BZML1dIHlrm/

"Víš, že jsi někdy ale fakt hrozně náročná?" To jsem si vyslechla od kamarádky, když jsem vysvětlovala, jak bych chtěla v kuchyni využívat fialky. Přímo se to nabízí, taková luxusní surovina z vlastní zahrady, to by bylo, abych toho nevyužila. Jenže jsem trochu tápala v tom, jak je smysluplně do kuchyně vpravit. Ne, že by receptů na fialkové dobroty bylo málo. Českých je spousta, zahraničních mraky, Pinterest jen přetéká nádhernými obrázky jídel. Jenže ta kamarádka měla pravdu, jsem extrémně náročná a ve všem hledám složitosti.

Toto jsou květy fialky "Královna Šarlot", jsou větší než klasické nešlechtěné fialky a trochu jinak voní. Ale taky pěkně fialkově.

Jak se teď s oblibou píše a říká, jídlo je takovým novým náboženstvím. Ani mne neminuly různé vlny stravování a když nic jiného, alespoň mne o něčem donutily přemýšlet. Paleo, Primal, Whole30, SugarFree, Low-Carb Diet, GAPS... a s plným svědomím, že pro sebe a pro rodinu dělám něco užitečného, omezila jsem u nás dost cukr i "moučné" recepty a sladkosti obecně. Nehledejte ale extrémy, manžel stejně stále ještě občas pije vodu oslazenou domácími sirupy a na snídani míváme někdy i (kaštanové) palačinky, dýňové či tvarohové lívance a kolikrát jako dezert (domácí) banánovou zmrzlinu. Jen vše bez cukru či s minimem cukru. A sladkosti, sušenky, koláče a buchty - to jen občas a s různými ústupky, změnami, slazené ovocem apod. Shodou okolností pár dalších lidí v rodině "skončilo" se sladkým a upečeným koláčem z mouky a cukru je fakt nepotěším...

Tak u nás neděláme fialkový cukr, ale spíš fialkový kokos. Tento skvělý nápad pochází od Kateřiny Vokounové Šváchové (Colors Of Low Carb) https://www.instagram.com/p/BheIkV7BUHT/

No a potom přijde fialková sezona a já tolik chci přinést tu vůni a krásu do kuchyně a něčím dobrým ohromit rodinu i přátele. A teď, "babo raď". Nebo spíš internete, raď. Fialkový cukr, čokoládky a sušenky s kandovanými fialkami, krásné koláče a dorty zdobené cukrovými květy? Většinou hodně sladké, nic pro mne. Nebo si naopak sypat fialky jen tak do zeleninového salátu? Na to mi mužské osazensto neskočí a ženy se mile usmějou a pak všechny fialky ze salátu pečlivě vytahají s nevinným pohledem "ty jsi myslela vážně, že se to dá jíst?". Pojďte se se mnou podívat, co v takové situaci z fialek připravuji a co zrovna v naší rodině nějakým zvláštním způsobem dává smysl. 

Kuličky z kokosového másla s fialkami
Rychlý netypický dezert pro milovníky kokosu. Fialky tady jen a pouze hrají roli zvláštní výzdoby. Kokosové máslo necháte trochu povolit. Buď vytvarujete kuličky a ty ve fialkových lístkách vyválíte, nebo lístky fialek zamícháte přímo do kokosového másla a vytvarujete bochánek, který pak nakrájíte. Tak či tak, dezert musí do lednice, aby ztuhnul. Chuť je kokosová a vůni moc neucítíte, je to především pro efekt (a ty pozitivní látky, co ve fialkových květech jsou).

Roláda s fialkovo-smetanovou náplní

Uděláte svoji oblíbenou kakaovou roládu a do smetanové náplně vmícháte otrhané plátky fialek. To je celé. Horní roláda je loňská, ještě s trochou mouky. Náplň z ušlehané vysokoprocentní smetany. Něco na způsob tohoto receptu, ale bez cukru: http://fresh.iprima.cz/recepty/piskotova-rolada-s-neznymi-kvety
No a letos jsem zkoušela low carb těsto na roládu (žádná klasická mouka, žádný cukr) a k tomu šlehanou fermentovanou smetanu s trochou medu (mezikrok z tohoto receptu: https://zkvaseno.blogspot.cz/2014/01/maslo-i.html). Je z tibetské houby do mléka, tedy vlastně s probiotiky, a k tomu ten fialkový kokos. Akorát se mi to krapet rozjelo, viz spodní fotka, smetana nebyla dostatečně fermentovaná. Nicméně chuťově super, jedl ji i manžel i návštěva. Lístky fialek v náplni chutnají... no... čerstvě. Prostě tak trochu jako maličké kousky jemného salátu. Ta fermentovaná je nejlepší hned na snězení, v ledničce totiž docela vlhne.

Fialkové palačinky

Když Anita Blahušová vydala svoji první knížku Zahrádka v květináči, bylo synkovi sotva půl roku a bydleli jsme v paneláku s malým balkonem. A právě její knížka tenkrát byla prvním impulsem pro to, abych vůbec o tom malém balkonu začala přemýšlet úplně jinak. O našem jedlém balkonu a společných chvílích s malým synkem a jeho dobrodružství s květináči a rostlinami už asi z blogu víte. Zahradničení na balkoně nám tenkrát zpříjemnilo poslední rok bydlení v bytě. Co ale asi nevíte, tak teď mám už pár dní nos doslova zabořený v nové knížce od Anity. Jmenuje se Zahrada žije – Zahradničíme s dětmi a dostala se ke mně v ten pravý čas. V době, kdy už bydlíme v domě, máme zahradu a hlavně máme čtyřletého zvídavého synka.

Pokud máte mezi vším tím sázením, setím, stříháním trvalek a doháněním zahradních plánů po chladném březnu chvilku času... pojďte se se mnou podívat, o čem knížka je. A taky, jaké parádní plány a nápady díky ní už mám na tento rok v hlavě.

Pořád se mluví o tom, jak dnešní děti nejsou dostatečně venku. Na poli probiotik a různých doplňků se začínají objevovat informace o tom, jak dnes lidem chybí půdní bakterie (a mnozí si je za draho kupují). Výzkumy či různé texty sdělují lidem, že hrabání se v hlíně vlastně super a chtělo by to přivést více lidí k zahradničení. Tato knížka je takovým průvodcem pro rodiče, aby dostali děti od tabletů právě do zahrady. Vlastně to není jen knížka pro rodiče, ale i pro samotné děti. Třeba u kapitol s obrázky živočichů, kteří bydlí v zahradách, se těším, až si texty jednou syn sám přečte. 

Ale nejdřív pěkně popořadě. V knize najdete v úvodu dvě kapitoly. První se týká poznávání přírody, kdo v zahradě bydlí, kdo ji navštěvuje v noci i jak si tyto živočichy do zahrady pozvat. Druhá je takovou učebnicí zahradničení, prostě text o tom, jak začít zahradničit, jasné, stručné a hezky popsané základy. Zpracování půdy, střídání rostlin v tratích, o předpěstovávání, smíšené kultury, kompost... až jsem si říkala, jak by bylo fajn číst si právě z takové knížky o všech těchto věcech, když jsem v pětadvaceti se zahradničením začínala. Vzhledem k zaměření na zahradničení s dětmi nechybí ani text o jedovatých rostlinách v zahradách.
U první knížky Anity se mi líbily takové ty doplňkové texty a tipy se zajímavostmi, které se vždycky znenadání objevily na nějaké stránce a zpříjemnily mi čtení. Jsou i tady – upozornění na jednoduchý pokus na zjištění kyselosti půdy nebo tip na nátěr květináčů tabulovou barvou, aby si je mohly děti označit křídami. Taková drobnost mi vážně dělá v knize radost.

Největší část knihy potom zabírají projekty na celý rok. Co můžete s dětmi na zahradě podniknout na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Přesně v této chvíli vždycky tajně děkuji člověku, kterého v nakladatelství napadlo dát do knížky hned dvě provázkové záložky. Vlastně klidně bych užila i tři nebo čtyři. Jak jsem psala, právě do této části mám doslova zabořený nos. Zkusíme synkovi už letos založit jeho vlastní zeleninový záhonek? Vždyť na zahradě si zatím plním svoje sny o zahradničení především já a těžko můžu čekat, že jednou syn získá oblibu v hrabání se v hlíně, když bych mu nedala ani kousek vlastního prostoru... a co kdybych ho třeba nechala pěstovat slunečnice v truhlíku? Když zkoumám recept na bezový sirup a čtu si o nápadu s ledovými kostkami, hned s tím mám něco za lubem. A na další stránce je nápad s živým bylinkovým polštářem a hned potom bahenní koupele, výroba vlastního bylinkového mýdla...

Jako první se teď ale chystám na projekt vodní zahrádky v nádobě. Sice o vodní zahrádce psala Anita už v knize Zahrádka v květináči, ale nějak mne nenapadlo, jak a proč bych to mohla použít i u nás na zahradě... asi jsem potřebovala vidět tu ruku s vodní rostlinkou nad kovovým korytem, aby mi to došlo. Syn totiž ze všeho nejvíc miluje vodu v různých podobách, pořád si nabírá vodu do kyblíčků, šťouchá do vodní hladiny klacíky a potápí loďky. Sice máme jezírko, ale přístup k hladině na pořádné hraní tam nemá zrovna ideální. Taková velká nádoba v polostínu u pískoviště, to bude lepší. Díky přítomnosti jezírka na zahradě nebude problém rostliny z nádoby zazimovat.
Když máte nápad, už je to kolikrát jen krůček od realizace. Knížku jsem vzala k mým rodičům a na tátovi vymámila ze staré půdy dávnou zinkovou vaničku, ve které jsem koupávala svého pejska. (Sehnat nějakou na aukru nebo v bazarech je totiž skoro nemožné, a nové se snad už ani nevyrábí.) Manžel už má hned nápad na to, jak pomocí nějakého spreje obnovit nátěr, aby vypadala lépe. A pak jen se synkem jet nakoupit do Komořan vhodné rostliny a nechat ho, ať si je sesadí a rozmístí, jak se mu zlíbí.

Vodní zahrádku určitě zkusíme, už jsme si dovezli starou zinkovou vaničku od rodičů.

Abych nedávala jen příklady mého synka... moji sestru třeba nadchl nápad s jarními cibulovinami v nádobě. Různé vrstvy, různé cibuloviny a krása na celé jaro. No a obrazce z řeřichy na zimní "zahradničení". Nejspíš už bude mít na parapetu taky takové řeřichové srdíčko jako je v knížce.

Nádoba s různými cibulovinami, které postupně rozkvétají, zaujala moji sestru.

Jsem moc ráda, že mám knížku doma. I když v ní je samozřejmě pár nápadů, které už se synkem děláme a pár projektů, které už jsou na naší zahradě vlastně hotové či zahradničíme nějak jinak, převažovalo to nové. Nová pojetí, rady jak dobře zapojit děti, starší děti si mohou knížku číst rovnou. Hlavně krásné fotografie a ilustrace díky kterým jsem se mohla zasnít, jak super to zase na zahradě bude v rozkvetlém jaře a v létě či na podzim. Budu se ke knížce často vracet.

Můj kamarád z dětství chtěl být hajným či lesníkem. Takovým tím srdcařem, který miluje stromy a přírodu a brázdí lesy se svým psem. Vždycky jsem si říkala, jak si od něj jednou poslechnu, jak to v tom lese funguje a zjistím všechna tajemství, která les poskytuje. Jenže čas plynul a z kamaráda se nestal lesník, nýbrž informatik. A tak mi nezbývá nic jiného, než tiše sedět a poslouchat příběhy o lesích od někoho úplně jiného. Od lesníka jménem Peter Wohlleben v populární knize Tajný život stromů.

Já vím, les, to není zahrada. Ale stejně sem svoje postřehy z knihy dávám, protože alespoň právě díky této knize už vím, že les mi na zahradě nevznikne tím, že vysadím jeden buk a jeden bukový živý plot. Les je komplexní ekosystém. A i když do něj třeba pravidelně chodíme, málokdo může opravdu říct, že les zná. A málokdo se dostane do opravdového přirozeného lesa a ne jen umělého společenství stejně starých stromů. Možná jsem si myslela, že o lese vím téměř všechno - názvy stromů, rostlin, něco málo z dávných učebnic biologie ze školy. Jenže po přečtení téhle knížky je každá procházka lesem najednou úplně jiná a mám pocit, jako bych objevila fascinující a úplně nový svět jen realitvně malý kousek od našeho domu. 

Věděli jste, že v lese můžete narazit na podivné vazby či, řekněme, formy přátelství? Jeden strom někdy z nějakého zvláštního důvodu poskytuje živiny (cukerný roztok) přes podhoubí i malým zbytkům stromu, který již dávno nemá listy, pouze jde o takové živoucí dřevěné kousky. Nebo osatní stromy někdy drží při životě strom, kterému lesníci odřízli pruh kůry, aby uschl. Proč to dělají? A jaktože to není obvyklé vždy? S každou další stránkou se mi vynořovaly další a další dotazy. Jak je možné, že stromy dokáží velmi dobře odlišit kořeny stromů jiného druhu? Posílají svým "druhům" více živin. A proč, když to odlišit umí, stejně nějaké živiny poskytují i vybraným stromům jiného druhu? A postupně jsem dostávala odpovědi, někdy naprosto uspokující, někdy méně a někdy mi autor jen nechával pracovat moji fantazii. Stromy spolu komunikují pomocí vonných látek. Společné kvetení a plody v rámci celého lesa jako limitování "škůdců", kteří plody pojídají. Jedna neuvěřitelnější informace za druhou. Jaktože tyto věci neznám ze školy, co jsme to tam vlastně celou dobu v biologii probírali...?

Knížka je bez obrázků, jen příjemné povídání po malých kapitolkách, tak akorát jako čtení před spaním třeba. Někdy jsem ale toužila po fotografiích, abych viděla to, co pan Wohlleben popisoval.

Nejvíc mne asi dostala kapitolka o záhadné vodní logistice. "Jak se vlastně dostane voda z půdy nahoru k listům?", zní otázka pana Wohllebena na přednáškách. Studenti se snaží odpovědět za pomoci klasických pojmů jako kapilární síly a transpirace, či třeba osmóza. Pak ale začnou ta "ale". Ale velikost "trubek", kterými ve stromu voda proudí... tak jak je to možné? Ale co bublinky oxidu uhličitého, které asi v těch "trubkách" jsou... tak jak to ty stromy dělají? Ne, odpověď v knize nenajdete. Jen otázky. Přišlo mi docela fascinující, že před námi v dnešní době mají stromy stále taková tajemství.

Kniha se především a v největším rozsahu věnuje bukovým porostům. Z toho asi pramení i moje nadšení, buky jsou mé oblíbené stromy a nakouknout pod pokličku tajemství, která s sebou nese přirozený bukový porost, to je něco pro mne. Třeba táta, kterému jsem knihu dala přečíst, a který je velkým milovníkem lesů a každou volnou chvíli tráví na staré babetě v lesích v okolí mé rodné vesnice, tohle nadšení zrovna nesdílel. Skončil se čtením na jedné z prvních stránek. Berte tedy to moje nadšení s rezervou. Buky jsou buky. Já ráda zjišťovala, jak mohou neuvěřitelně klamat věkem, či jakým drsným způsobem pečují matečné stromy o své "potomstvo". Kniha zmiňuje ale například i smrkové porosty a zdůvodňuje jejich hospodaření s vodou a problémy, které z toho pramení, když je pěstujete jinde, než v oblastech, kde hodně prší.

Další témata od ovlivňování okolní teploty, přes potřebnost pásu lesů u pobřeží pro déšť, až po téma vnímání času. Zaujalo mne, že tři stromy stejného druhu vedle sebe klidně raší každý v trochu jinou dobu. Nebo se na podzim zabarvují v jinou dobu a přitom mají v podstatě totožné podmínky. Podbízivé otázky pana Wohllebena o tom, zda stromy vlastně nemají nějakou formu paměti a nějakou formu charakteru či osobnosti mi docela pěkně začaly vrtat hlavou. A líbily se mi kapitoly, které kladly poměrně jednoduché otázky, jako "Proč je les zelený?" a já si uvědomila, že na ně ani neumím vlastně dát odpověď.

Autor knihy, který umí na stránkách knihy provádět lesy jako nikdo jiný.

Snad nevadí, že jsem zahradní tématiku proložila tímto tématem lesa a jeho tajemství. Z knížky jsem nadšená, vážně se mi hodně líbila a hodně dobře četla. Nicméně ostatní z mého okolí ne vždy toto nadšení sdíleli. Jestli ale zbožňujete lesy, témata jako mrtvé dřevo, přirozená sukcese či toužíte nahlédnout do jejich opravdového života, tak by knížka pro vás mohla být zajímavým tipem na čtení.

Další rok uběhl a mne teď nejvíc baví číst blog Pěstuj zeleninu. Krátké a milé články se strefují do témat, která jsou zrovna v daný měsíc aktuální a autorka stále píše s nadšením a pravidelně. Zeleninu zrovna docela dost řeším, už budu mít všechny svoje vysoké záhony, snad všechno, o čem paní Jana Poncarová píše, využiju. 

Na půvabné květiny se chodím koukat na blog Život v zahradě, k panu Pavlovi Chloubovi nebo k Aubrietě. Nahlížím do zahrad Inspirováno přírodou, Živá zahrada a sleduji, jak si vede Sláma v botách.


Jaké nové hezké blogy jsem objevila?