"Víš, že jsi někdy ale fakt hrozně náročná?" To jsem si vyslechla od kamarádky, když jsem vysvětlovala, jak bych chtěla v kuchyni využívat fialky. Přímo se to nabízí, taková luxusní surovina z vlastní zahrady, to by bylo, abych toho nevyužila. Jenže jsem trochu tápala v tom, jak je smysluplně do kuchyně vpravit. Ne, že by receptů na fialkové dobroty bylo málo. Českých je spousta, zahraničních mraky, Pinterest jen přetéká nádhernými obrázky jídel. Jenže ta kamarádka měla pravdu, jsem extrémně náročná a ve všem hledám složitosti.

Toto jsou květy fialky "Královna Šarlot", jsou větší než klasické nešlechtěné fialky a trochu jinak voní. Ale taky pěkně fialkově.

Jak se teď s oblibou píše a říká, jídlo je takovým novým náboženstvím. Ani mne neminuly různé vlny stravování a když nic jiného, alespoň mne o něčem donutily přemýšlet. Paleo, Primal, Whole30, SugarFree, Low-Carb Diet, GAPS... a s plným svědomím, že pro sebe a pro rodinu dělám něco užitečného, omezila jsem u nás dost cukr i "moučné" recepty a sladkosti obecně. Nehledejte ale extrémy, manžel stejně stále ještě občas pije vodu oslazenou domácími sirupy a na snídani míváme někdy i (kaštanové) palačinky, dýňové či tvarohové lívance a kolikrát jako dezert (domácí) banánovou zmrzlinu. Jen vše bez cukru či s minimem cukru. A sladkosti, sušenky, koláče a buchty - to jen občas a s různými ústupky, změnami, slazené ovocem apod. Shodou okolností pár dalších lidí v rodině "skončilo" se sladkým a upečeným koláčem z mouky a cukru je fakt nepotěším...

Tak u nás neděláme fialkový cukr, ale spíš fialkový kokos. Tento skvělý nápad pochází od Kateřiny Vokounové Šváchové (Colors Of Low Carb) https://www.instagram.com/p/BheIkV7BUHT/

No a potom přijde fialková sezona a já tolik chci přinést tu vůni a krásu do kuchyně a něčím dobrým ohromit rodinu i přátele. A teď, "babo raď". Nebo spíš internete, raď. Fialkový cukr, čokoládky a sušenky s kandovanými fialkami, krásné koláče a dorty zdobené cukrovými květy? Většinou hodně sladké, nic pro mne. Nebo si naopak sypat fialky jen tak do zeleninového salátu? Na to mi mužské osazensto neskočí a ženy se mile usmějou a pak všechny fialky ze salátu pečlivě vytahají s nevinným pohledem "ty jsi myslela vážně, že se to dá jíst?". Pojďte se se mnou podívat, co v takové situaci z fialek připravuji a co zrovna v naší rodině nějakým zvláštním způsobem dává smysl. 

Kuličky z kokosového másla s fialkami
Rychlý netypický dezert pro milovníky kokosu. Fialky tady jen a pouze hrají roli zvláštní výzdoby. Kokosové máslo necháte trochu povolit. Buď vytvarujete kuličky a ty ve fialkových lístkách vyválíte, nebo lístky fialek zamícháte přímo do kokosového másla a vytvarujete bochánek, který pak nakrájíte. Tak či tak, dezert musí do lednice, aby ztuhnul. Chuť je kokosová a vůni moc neucítíte, je to především pro efekt (a ty pozitivní látky, co ve fialkových květech jsou).

Roláda s fialkovo-smetanovou náplní

Uděláte svoji oblíbenou kakaovou roládu a do smetanové náplně vmícháte otrhané plátky fialek. To je celé. Horní roláda je loňská, ještě s trochou mouky. Náplň z ušlehané vysokoprocentní smetany. Něco na způsob tohoto receptu, ale bez cukru: http://fresh.iprima.cz/recepty/piskotova-rolada-s-neznymi-kvety
No a letos jsem zkoušela low carb těsto na roládu (žádná klasická mouka, žádný cukr) a k tomu šlehanou fermentovanou smetanu s trochou medu (mezikrok z tohoto receptu: https://zkvaseno.blogspot.cz/2014/01/maslo-i.html). Je z tibetské houby do mléka, tedy vlastně s probiotiky, a k tomu ten fialkový kokos. Akorát se mi to krapet rozjelo, viz spodní fotka, smetana nebyla dostatečně fermentovaná. Nicméně chuťově super, jedl ji i manžel i návštěva. Lístky fialek v náplni chutnají... no... čerstvě. Prostě tak trochu jako maličké kousky jemného salátu. Ta fermentovaná je nejlepší hned na snězení, v ledničce totiž docela vlhne.

Fialkové palačinky

Když Anita Blahušová vydala svoji první knížku Zahrádka v květináči, bylo synkovi sotva půl roku a bydleli jsme v paneláku s malým balkonem. A právě její knížka tenkrát byla prvním impulsem pro to, abych vůbec o tom malém balkonu začala přemýšlet úplně jinak. O našem jedlém balkonu a společných chvílích s malým synkem a jeho dobrodružství s květináči a rostlinami už asi z blogu víte. Zahradničení na balkoně nám tenkrát zpříjemnilo poslední rok bydlení v bytě. Co ale asi nevíte, tak teď mám už pár dní nos doslova zabořený v nové knížce od Anity. Jmenuje se Zahrada žije – Zahradničíme s dětmi a dostala se ke mně v ten pravý čas. V době, kdy už bydlíme v domě, máme zahradu a hlavně máme čtyřletého zvídavého synka.

Pokud máte mezi vším tím sázením, setím, stříháním trvalek a doháněním zahradních plánů po chladném březnu chvilku času... pojďte se se mnou podívat, o čem knížka je. A taky, jaké parádní plány a nápady díky ní už mám na tento rok v hlavě.

Pořád se mluví o tom, jak dnešní děti nejsou dostatečně venku. Na poli probiotik a různých doplňků se začínají objevovat informace o tom, jak dnes lidem chybí půdní bakterie (a mnozí si je za draho kupují). Výzkumy či různé texty sdělují lidem, že hrabání se v hlíně vlastně super a chtělo by to přivést více lidí k zahradničení. Tato knížka je takovým průvodcem pro rodiče, aby dostali děti od tabletů právě do zahrady. Vlastně to není jen knížka pro rodiče, ale i pro samotné děti. Třeba u kapitol s obrázky živočichů, kteří bydlí v zahradách, se těším, až si texty jednou syn sám přečte. 

Ale nejdřív pěkně popořadě. V knize najdete v úvodu dvě kapitoly. První se týká poznávání přírody, kdo v zahradě bydlí, kdo ji navštěvuje v noci i jak si tyto živočichy do zahrady pozvat. Druhá je takovou učebnicí zahradničení, prostě text o tom, jak začít zahradničit, jasné, stručné a hezky popsané základy. Zpracování půdy, střídání rostlin v tratích, o předpěstovávání, smíšené kultury, kompost... až jsem si říkala, jak by bylo fajn číst si právě z takové knížky o všech těchto věcech, když jsem v pětadvaceti se zahradničením začínala. Vzhledem k zaměření na zahradničení s dětmi nechybí ani text o jedovatých rostlinách v zahradách.
U první knížky Anity se mi líbily takové ty doplňkové texty a tipy se zajímavostmi, které se vždycky znenadání objevily na nějaké stránce a zpříjemnily mi čtení. Jsou i tady – upozornění na jednoduchý pokus na zjištění kyselosti půdy nebo tip na nátěr květináčů tabulovou barvou, aby si je mohly děti označit křídami. Taková drobnost mi vážně dělá v knize radost.

Největší část knihy potom zabírají projekty na celý rok. Co můžete s dětmi na zahradě podniknout na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Přesně v této chvíli vždycky tajně děkuji člověku, kterého v nakladatelství napadlo dát do knížky hned dvě provázkové záložky. Vlastně klidně bych užila i tři nebo čtyři. Jak jsem psala, právě do této části mám doslova zabořený nos. Zkusíme synkovi už letos založit jeho vlastní zeleninový záhonek? Vždyť na zahradě si zatím plním svoje sny o zahradničení především já a těžko můžu čekat, že jednou syn získá oblibu v hrabání se v hlíně, když bych mu nedala ani kousek vlastního prostoru... a co kdybych ho třeba nechala pěstovat slunečnice v truhlíku? Když zkoumám recept na bezový sirup a čtu si o nápadu s ledovými kostkami, hned s tím mám něco za lubem. A na další stránce je nápad s živým bylinkovým polštářem a hned potom bahenní koupele, výroba vlastního bylinkového mýdla...

Jako první se teď ale chystám na projekt vodní zahrádky v nádobě. Sice o vodní zahrádce psala Anita už v knize Zahrádka v květináči, ale nějak mne nenapadlo, jak a proč bych to mohla použít i u nás na zahradě... asi jsem potřebovala vidět tu ruku s vodní rostlinkou nad kovovým korytem, aby mi to došlo. Syn totiž ze všeho nejvíc miluje vodu v různých podobách, pořád si nabírá vodu do kyblíčků, šťouchá do vodní hladiny klacíky a potápí loďky. Sice máme jezírko, ale přístup k hladině na pořádné hraní tam nemá zrovna ideální. Taková velká nádoba v polostínu u pískoviště, to bude lepší. Díky přítomnosti jezírka na zahradě nebude problém rostliny z nádoby zazimovat.
Když máte nápad, už je to kolikrát jen krůček od realizace. Knížku jsem vzala k mým rodičům a na tátovi vymámila ze staré půdy dávnou zinkovou vaničku, ve které jsem koupávala svého pejska. (Sehnat nějakou na aukru nebo v bazarech je totiž skoro nemožné, a nové se snad už ani nevyrábí.) Manžel už má hned nápad na to, jak pomocí nějakého spreje obnovit nátěr, aby vypadala lépe. A pak jen se synkem jet nakoupit do Komořan vhodné rostliny a nechat ho, ať si je sesadí a rozmístí, jak se mu zlíbí.

Vodní zahrádku určitě zkusíme, už jsme si dovezli starou zinkovou vaničku od rodičů.

Abych nedávala jen příklady mého synka... moji sestru třeba nadchl nápad s jarními cibulovinami v nádobě. Různé vrstvy, různé cibuloviny a krása na celé jaro. No a obrazce z řeřichy na zimní "zahradničení". Nejspíš už bude mít na parapetu taky takové řeřichové srdíčko jako je v knížce.

Nádoba s různými cibulovinami, které postupně rozkvétají, zaujala moji sestru.

Jsem moc ráda, že mám knížku doma. I když v ní je samozřejmě pár nápadů, které už se synkem děláme a pár projektů, které už jsou na naší zahradě vlastně hotové či zahradničíme nějak jinak, převažovalo to nové. Nová pojetí, rady jak dobře zapojit děti, starší děti si mohou knížku číst rovnou. Hlavně krásné fotografie a ilustrace díky kterým jsem se mohla zasnít, jak super to zase na zahradě bude v rozkvetlém jaře a v létě či na podzim. Budu se ke knížce často vracet.

Můj kamarád z dětství chtěl být hajným či lesníkem. Takovým tím srdcařem, který miluje stromy a přírodu a brázdí lesy se svým psem. Vždycky jsem si říkala, jak si od něj jednou poslechnu, jak to v tom lese funguje a zjistím všechna tajemství, která les poskytuje. Jenže čas plynul a z kamaráda se nestal lesník, nýbrž informatik. A tak mi nezbývá nic jiného, než tiše sedět a poslouchat příběhy o lesích od někoho úplně jiného. Od lesníka jménem Peter Wohlleben v populární knize Tajný život stromů.

Já vím, les, to není zahrada. Ale stejně sem svoje postřehy z knihy dávám, protože alespoň právě díky této knize už vím, že les mi na zahradě nevznikne tím, že vysadím jeden buk a jeden bukový živý plot. Les je komplexní ekosystém. A i když do něj třeba pravidelně chodíme, málokdo může opravdu říct, že les zná. A málokdo se dostane do opravdového přirozeného lesa a ne jen umělého společenství stejně starých stromů. Možná jsem si myslela, že o lese vím téměř všechno - názvy stromů, rostlin, něco málo z dávných učebnic biologie ze školy. Jenže po přečtení téhle knížky je každá procházka lesem najednou úplně jiná a mám pocit, jako bych objevila fascinující a úplně nový svět jen realitvně malý kousek od našeho domu. 

Věděli jste, že v lese můžete narazit na podivné vazby či, řekněme, formy přátelství? Jeden strom někdy z nějakého zvláštního důvodu poskytuje živiny (cukerný roztok) přes podhoubí i malým zbytkům stromu, který již dávno nemá listy, pouze jde o takové živoucí dřevěné kousky. Nebo osatní stromy někdy drží při životě strom, kterému lesníci odřízli pruh kůry, aby uschl. Proč to dělají? A jaktože to není obvyklé vždy? S každou další stránkou se mi vynořovaly další a další dotazy. Jak je možné, že stromy dokáží velmi dobře odlišit kořeny stromů jiného druhu? Posílají svým "druhům" více živin. A proč, když to odlišit umí, stejně nějaké živiny poskytují i vybraným stromům jiného druhu? A postupně jsem dostávala odpovědi, někdy naprosto uspokující, někdy méně a někdy mi autor jen nechával pracovat moji fantazii. Stromy spolu komunikují pomocí vonných látek. Společné kvetení a plody v rámci celého lesa jako limitování "škůdců", kteří plody pojídají. Jedna neuvěřitelnější informace za druhou. Jaktože tyto věci neznám ze školy, co jsme to tam vlastně celou dobu v biologii probírali...?

Knížka je bez obrázků, jen příjemné povídání po malých kapitolkách, tak akorát jako čtení před spaním třeba. Někdy jsem ale toužila po fotografiích, abych viděla to, co pan Wohlleben popisoval.

Nejvíc mne asi dostala kapitolka o záhadné vodní logistice. "Jak se vlastně dostane voda z půdy nahoru k listům?", zní otázka pana Wohllebena na přednáškách. Studenti se snaží odpovědět za pomoci klasických pojmů jako kapilární síly a transpirace, či třeba osmóza. Pak ale začnou ta "ale". Ale velikost "trubek", kterými ve stromu voda proudí... tak jak je to možné? Ale co bublinky oxidu uhličitého, které asi v těch "trubkách" jsou... tak jak to ty stromy dělají? Ne, odpověď v knize nenajdete. Jen otázky. Přišlo mi docela fascinující, že před námi v dnešní době mají stromy stále taková tajemství.

Kniha se především a v největším rozsahu věnuje bukovým porostům. Z toho asi pramení i moje nadšení, buky jsou mé oblíbené stromy a nakouknout pod pokličku tajemství, která s sebou nese přirozený bukový porost, to je něco pro mne. Třeba táta, kterému jsem knihu dala přečíst, a který je velkým milovníkem lesů a každou volnou chvíli tráví na staré babetě v lesích v okolí mé rodné vesnice, tohle nadšení zrovna nesdílel. Skončil se čtením na jedné z prvních stránek. Berte tedy to moje nadšení s rezervou. Buky jsou buky. Já ráda zjišťovala, jak mohou neuvěřitelně klamat věkem, či jakým drsným způsobem pečují matečné stromy o své "potomstvo". Kniha zmiňuje ale například i smrkové porosty a zdůvodňuje jejich hospodaření s vodou a problémy, které z toho pramení, když je pěstujete jinde, než v oblastech, kde hodně prší.

Další témata od ovlivňování okolní teploty, přes potřebnost pásu lesů u pobřeží pro déšť, až po téma vnímání času. Zaujalo mne, že tři stromy stejného druhu vedle sebe klidně raší každý v trochu jinou dobu. Nebo se na podzim zabarvují v jinou dobu a přitom mají v podstatě totožné podmínky. Podbízivé otázky pana Wohllebena o tom, zda stromy vlastně nemají nějakou formu paměti a nějakou formu charakteru či osobnosti mi docela pěkně začaly vrtat hlavou. A líbily se mi kapitoly, které kladly poměrně jednoduché otázky, jako "Proč je les zelený?" a já si uvědomila, že na ně ani neumím vlastně dát odpověď.

Autor knihy, který umí na stránkách knihy provádět lesy jako nikdo jiný.

Snad nevadí, že jsem zahradní tématiku proložila tímto tématem lesa a jeho tajemství. Z knížky jsem nadšená, vážně se mi hodně líbila a hodně dobře četla. Nicméně ostatní z mého okolí ne vždy toto nadšení sdíleli. Jestli ale zbožňujete lesy, témata jako mrtvé dřevo, přirozená sukcese či toužíte nahlédnout do jejich opravdového života, tak by knížka pro vás mohla být zajímavým tipem na čtení.

Další rok uběhl a mne teď nejvíc baví číst blog Pěstuj zeleninu. Krátké a milé články se strefují do témat, která jsou zrovna v daný měsíc aktuální a autorka stále píše s nadšením a pravidelně. Zeleninu zrovna docela dost řeším, už budu mít všechny svoje vysoké záhony, snad všechno, o čem paní Jana Poncarová píše, využiju. 

Na půvabné květiny se chodím koukat na blog Život v zahradě, k panu Pavlovi Chloubovi nebo k Aubrietě. Nahlížím do zahrad Inspirováno přírodou, Živá zahrada a sleduji, jak si vede Sláma v botách.


Jaké nové hezké blogy jsem objevila?

Vždycky je pracně hledám na internetu... Co přesně? No osevní plány a vhodnou dobu výsevu semen. A především v létě matně vzpomínám, kdy že bych měla zaset bílou ředkev pro podzimní sklizeň, polníček nebo to zkusit s ozimou zeleninou. A tak jsem, především pro sebe, sepsala přehledový osevní plán. Pařeniště a skleníky vynechávám, protože je jednoduše nemám. Přidávám pouze klasické místo na parapetu za oknem doma. Postupně budu seznam aktualizovat a upravovat a doplňovat, podle toho, co ještě zjistím, co se mi osvědčí a co půjde.

Hned na začátku února je čas na předpěstování letních pórků pro brzkou sklizeň a brokolice, abyste ji stihli sklízet, než jí bude moc horko. V průběhu února je nejvyšší čas předpěstovat papriky, pokud to s nimi chcete zkoušet, a také některé chilli papričky. Všem celerům trvá klíčení dlouho, na ty byste taky neměli zapomenout.

Nastává hlavní předpěstovávací sezona, na začátku stíháte ještě balkonové mini papriky a v půlce března už lze začít s rajčaty a dalšími sazeničkami, které přijdou ven potom v květnu. Hlavně některá zimní zelenina potřebuje brzy zaset, aby dostatečně zesílila a vyrostla. Ven se na záhony seje vícero otužilé zeleniny, využívá se jarní vlhkosti a dešťů, spěchat byste měli s černým kořenem, špenátem a s ředkvičkami, těm by pozdní setí nevyhovovalo. Mrkev a petržel se též doporučují set právě v březnu. Také předpěstovaná brokolice by měla brzy zamířit ven na chladnější a vlhčí vzduch a do půdy by měla i cibule a šalotka. Růžičková kapusta, stejně jako letní i zimní pórky se obvykle v této době sejí buď dočasně na záhon nebo do truhlíku ven a na své pevné místo přijdou sazeničky později.

V dubnu je už dostatečně teplo pro správné klíčení mnoha druhů zeleniny, bylinek i rostlin. Například hrášek u nás má význam set až v dubnu a ne dříve. Stejně tak mám i zkušenosti s příliš brzkým předpěstováním ačokčy. Ta potom leze skoro až do nebes, parapet je jí malý a přitom ven může až po zmrzlých. Nene, ačokču doporučuji předpěstovávat až někdy za půlkou dubna. Duben je také vhodnou dobou pro výsev červené řepy a jejího příbuzného mangoldu, oba jsou prý trochu citlivější na případné mrazíky, takže se pro výsev doporučuje až půlka dubna. Tento měsíc je v začátku také ideální pro výsev většiny salátů.

V chladnějších oblastech lze sázet ven i brokolice, v teplejších a suších to obvykle moc nevyjde. Stěžejní dobou na setí a sázení mnoha choulostivých druhů zeleniny a bylinek jsou tzv. zmrzlí muži. Tj. poslední chladná vlna s možnými mrazíky, která obvykle přijde lehce za polovinou měsíce května. Po ní již lze ven sázet například sazenice rajčat, paprik, aksamitníků. Cukety stačí po zmrzlých rovnou vyset ze semen, stejně jako fazole, keříčkové fazole, kukuřici a fenykl. Na místo sklizených ředkviček se obvykle seje ven ještě červená řepa, mrkev pro pozdější sklizeň nebo černý kořen.