"Odpoledne se jede se do Březek," zavelel můj dědeček a já se skoro nehnula od traktoru, jen abych tuhle slavnostní příležitost nepromeškala. Bylo mi tak asi deset nebo dvanáct let a "Březky" jsem považovala za to nejúžasnější místo na světě. Prakticky to byl prostě dědův les s malým polem, se kterým sousedila půvabná malá rokle s malým pramenem vody. Zatímco tam děda s babičkou sázeli nebo sklízeli z malého pole brambory, ze mne se stával dobrodruh a objevitel neznámého světa, nebo zrovna začínající horolezec... prostě co mé bujné fantazii zrovna přišlo pod ruku.

Dokonce jsme si o té rokli psali s mým bratrancem článek pro takové naše dětské noviny. Právě on se mnou do té rokle podnikal výpravy a možná díky těmto dětským dobrodružstvím si s ním i teď v dospělosti rozumím ze všech svých bratranců a sestřenice vlastně asi nejvíc. Zatímco moje horolezecká a dobrodružná dráha v té rokli nejen začala, ale také hned rychle skončila, můj bratranec podnikal různé dobrodružné dovolené a výpravy ještě i v dospělosti a vybral si i nebezpečné a dobrodružné povolání. 

Právě tyto různé vzpomínky se mi dnes honily hlavou, když jsme do Březek po mnoha letech jeli. Na to, že šlo o moje nejoblíbenější místo v rodné vesnici, jsem tam nebyla už pěkně dlouho. Tentokrát jsem je jela navštívit s mým tátou, s mým manželem a s našimi dvěma malými dětmi. A se stovkou sazenic bříz v kufru. 

Ano, tento příspěvek nebude vůbec o naší zahradě, ale o úplně jiném místě, které mám ráda. Abych to místo trochu více přiblížila, jde o takový výběžek lesa mezi obrovskými poli. Les to ale není, vlastně jde o tzv. neplodnou půdu. Místo ve svahu, kde je špatná kamenitá půda, prakticky neobdělávatelné. Je vlastně spíš takový zázrak, že tam dědeček vůbec zvládl ve svahu postupně udělat takovou rovinku, kde se snažil pěstovat brambory, protože nic jiného  by tam asi ani nerostlo. Ve zbytku plochy byly alespoň vysázené stromy na dřevo, na okraji potom rakytníky, dědovy bylinky a místo, kde se mu uchytily velké krásné bedly vysoké, které jsme kolikrát měli na večeři s chlebem a na sádle osmažené.

Když jsem byla malá, mnohé stromy se vykácely na dřevo, s pěstováním brambor se tam přestalo a dědeček tam tenkrát sázel tak 400 sazenic buků a modřínů. Doteď si živě vybavuji, jak za traktor zapřáhl vlečku s velkou cisternou, naplnil ji vodou ze studny a jel v parném létě "zalévat ty maličké stromečky". Vždycky říkal, že jim ševelí lístky po té vodě a mají hroznou žízeň. Babička se bála, aby nám zbyla ve studni nějaká voda vůbec na pití a na vaření. Nějak jsme nechápali, proč děda tráví tolik času náročným zaléváním stromů na místě, kde jen o pár desítek metrů dál lesníků vesele rostou sazenice stromků i bez zalévání... kdybych jen bývala trochu tušila, jak náročné může být udržet naživu stromky v malém slunném vyprahlém svahu mezi dvěma obrovskými poli. Děček to asi věděl.

Každopádně dnes jsem stála vedle dvacetiletých buků a modřínů. Věděli jste, jak tenký kmen mají takové dvacetileté buky? A jak jsou vlastně maličké? A přitom uplynulo už tolik let. Koukala jsem na místo, kde v potu tváře děda zaléval před dvaceti lety malé sazeničky a do stínu těchto stromků pokládala na zem stovku sazeniček bříz.

Proč sem chceme sázet břízy, když tady vlastně nějaký les je? Ale kdepak, nenechte se mýlit, les je jen v části toho pozemku. V prudkém svahu a v úzké části téměř žádné stromy nejsou... celá ta dnešní akce začala někdy na jaře. Táta byl smutný a zklamaný a postěžoval si, jak ho mrzí, že desítky pracně zasazených sazeniček modřínů nedaly suché léto a téměř do jedné prostě poschly. Některé tam sázel maličké, jiné už docela velké. Spousta práce, spousta dřiny a všechno to přišlo vniveč. Táta ztratil chuť s tím místem dál něco dělat. Schly i bezové keře v náletové části, kterou ponechal "svému osudu". Přitom jen o pár desítek metrů dál modříny vesele rostou, stejně tak buky, habry a dokonce i jedle a nikdo je nezalévá.
Vůbec jsem nevěděla, kolik energie a času už můj táta věnoval "zalesnění" mého oblíbeného pozemku. Nějak jsem si myslela, že tam prostě stromy porostou samy od sebe... Začala jsem  tedy rozumovat s mulčem, mykorhizou a kdejakými nápady, co mi přišly na mysl. Přece to musí jít nějak osázet a zalesnit. Protože na pozemek se špatnou půdou a daleko od zdroje vody jsem přecejen krátká, požádala jsem o radu lidi ve skupince "Voda" na Facebooku.  A dostala jsem spoustu užitečných rad. Prvně je hloupost sázet tam modříny, protože jde o horskou dřevinu, která potřebuje hodně srážek. Za druhé bychom mohli zkusit nechat přírodu prostě jen tak pracovat a časem by se to nějak mělo zalesnit samo. Jenže to se neslučuje s tátovým záměrem, aby tam pokud možno vyrostly stromy, které lze jednou zužitkovat na palivové dříví. Přecejen, dřevem topí nejen on, ale přitápíme jím právě i my, a praktické využití pozemku je pro něj, jako pro majitele, rozhodně důležité. No a také tam zazněla rada, abychom začali nejprve meliorační/přípravnou/pionýrskou dřevinou. Tedy tou, která udělá správné mikroklima a zastíní půdu, takže mají šanci další stromy, například habry, které přecejen snášejí sucho trochu lépe, než třeba buky.

O pionýrských dřevinách a jejich zásadní roli v zalesňování pasek jsem už hodně slyšela v rámci výzvy Zachraňme lesy, ve které jsem se angažovala a kterou podporuji. Bříza je právě jednou z těchto dřevin. 

"Dědečku, proč se vlastně Březky jmenují zrovna Březky?" zeptala jsem se, abych si potvrdila, co mi najednou v hlavně začalo docházet. "Já pamatuju, jak tam rostly hlavně modříny, ale úplně původně tam bylo plno velkých hezkých bříz. Po nich prý to místo dostalo jméno: Březky, " vysvětloval mi na jaře dědeček. Tak, a je jasno, která z přípravných dřevin bude pro tohle místo jako stvořená. Stačí prostě někdy pátrat trochu v historii. A tak jsme teď na podzim objednali stovku sazenic břízy bělokoré, velikost 36-50 cm. No, není to zrovna nejlevnější záležitost. V diskuzi ve Facebook skupince mi lidé radili, abych nechala přírodu pracovat ze semen. To je samozřejmě velmi užitečná myšlenka, břízu jde celkem dobře vysévat. Jenže jak potom máme malé semenáčky ochránit před okusem zvěří? Lesní zvěř tam dokáže s mladou výsadbou pořádně zamávat. Přecejen, ty naše zasazené sazenice zvládneme ošetřit přípravky, které zvěř odpuzují a nechutnají jí. Rostlinu ze semínka těžko.

A tak jsme dnes sázeli ve třech dospělých stovku bříz celé dopoledne. Přežijí, nepřežijí? Jsem hodně zvědavá. Libovali jsme si, že jdeme sázet po vydatných deštích, kdy je půda naducaná vodou, že do ní ani nejde skoro vkročit (minimálně takto to táta vnímal z jeho zahrady a pole). A to jsme si mysleli přesně do chvíle, kdy táta vykopal první díru. Vláha byla v Březkách pouze v prvních 5 cm půdy a zbytek byla naprosto, ale naprosto suchá, prašná světlá půda. Tak už asi vím, co znamená to katastrální označení "neplodná půda". Snad k něčemu bude alespoň ten hydrogel, který jsme rostlinám sypali při sázení (další tip z Facebook skupinky), nicméně je jasné, že tady budou sazenice muset o vodu zatraceně hodně bojovat. Dávám si dvě a dvě dohromady, proč je to zrovna v Březkách s tím suchem takový problém a možná mi trochu více vysvětlení poskytnul článek Co prozradí termokamera? Že lesní porosty si ničíme sami. z Ekolistu. Snažit se zalesnit svah obklopený z obou dvou stran vyprahlým pooraným polem prostě není to samé jako zalesňovat prostor v lese.

A proč jsme s sebou brali i naše dva malé syny? No, nějak bych si přála, aby to místo taky měli rádi, tak jako já. Ale je tahle věc vůbec nějak přenositelná? Můžu to po nich vůbec chtít? Budou to jednou oni, kdo na tom pozemku budou hospodařit, chodit tam, jezdit? Já nevím... Jedno vím ale jistě. Bez společných chvil, příjemných vzpomínek a častých návštěv se prostě žádný vztah k místu vypěstovat nemůže. A tak tam byli s námi. Starší syn pomáhal stromky sázet a lezl po strmých svazích v rokli. Už doma mi jasně řekl, že stromky, které zasadí on, přece nikdy na dřevo kácet nebudeme, ty necháme růst. A tak jsme mu mimo břízy ještě objednali jeřáb oskeruše, dva jeřáby ptačí, střemchu, třešeň ptačí, bez černý a aronii. Všechno toto si pomohl zasadit a budou to ty jeho stromky, které se kácet rozhodně nebudou. Taky jsme je zasadili na okraj pozemku, aby je případně nezasáhly jednou padající stromy. Příští rok půjdeme stromky zkontrolovat - jestli vůbec přežily a jak rostou a jak se jim daří. Jestli mají děti získat vztah k místu, tak možná právě takto...

Bude mít Březky po všem tom běhání ve svahu, sázení a blbnutí v rokli tohle místo rád i náš starší syn? Těžko říct, to asi ukáže až čas.

Víte, ono vlastně není až tak moc složité (ehm, ve více lidech... sama bych to za jeden den rozhodně nedávala...) někam zasadit celou stovku stromků. Mnohem, ale mnohem náročnější je udržet ty rostliny naživu i další roky...

Jestli jste viděli pár fotografií na Instagramu, tak letos se v naší zahradě děje spousta věcí. Chystáme jezírko, pískoviště, stavíme domeček pro děti, další menší dřevník. Některé části zahrady začínají vypadat jako od drahých zahradních architektů, protože je zdobí dubové šlapáky. Trávník lemují žulové kostky. Celý rok už si užíváme novou terasu a pryč jsou časy, kdy jsme ani nešli pro bylinky do zahrady, protože místo terasy byl ostrý rozpálený hrubý štěrk... teď tam běháme bosky a dřevo příjemně hřeje. Jak je tohle všechno vlastně možné u rodiny s malými dětmi, ženou na mateřské a velkou hypotékou na krku? Máme totiž sponzora :-)

Za tátou je hlavně vidět práce a hotové nádherné věci. Podmínky má ale těžké, protože všude jsou už nasazené nějaké rostliny a stromy, na které se musí brát ohled.

Kdykoliv mne napadne nějaká líbivá hloupost do zahrady a řeknu mu o ní, hned vymýšlí, jak to zařídit nebo sehnat. On není na žádné vykecávání a dlouhé povídání o tom, co by se mohlo a nemohlo dělat. Rád rovnou věci řeší. Když jsem se tedy před lety zmínila, že bych moc chtěla do zahrady pařezy k jezírku (Trable s pařezem), do týdne mi dva krásné sehnal. Když jsem si vysnila opravdové mechové polštáře do zahrady, začal hned zjišťovat, kde bude v lese probíhat těžba rostlých jehličnanů... a tedy kde jsou místa s krásným mechem, která budou zanedlouho zničena těžebním harvestorem. Neměla jsem potom z těch dvou bochánků mechu špatný pocit, že bychom ničili krásné lesní prostředí, stejně by byly brzy nadobro zničeny. Takhle alespoň ten mech roste v naší zahradě. 

Když jsme potřebovali "nástupní plošinu" na velkou skluzavku pro synka a nebo vymyslet systém zabudování trampolíny do země (Jak jsme si zakopali trampolínu), vždycky přišel s nejlepším řešením a bytelnou pořádnou konstrukcí. Právě táta spolu s mým mužem zařídili, sehnali materiál, připravili a spolu vytvořili v zahradě dřevník s krytým sušákem na prádlo a boudou na zahradní věci právě tak, jak jsem to potřebovala. A všechny ty kůly na stromy, bidýlko pro poštolku - hádejte, odkud asi máme? A větve z ořezu stromů z tátova sadu zase pro změn skončily v základu vysokých záhonů. Na jaře jsme mu obvykle ubírali i trochu syrového dřeva na topení z lesa, různé špalky, kousky a opět všechny končily v zahradě (Mrtvé dřevo plné života). Jako šlapáky a nebo tzv. mrtvé dřevo pro brouky.

Už celý rok máme parádní dřevěnou terasu z modřínových prken, které měl můj táta doma. Jsou dokonce starší, než já.

Loni na podzim jsme díky němu získali naši terasu. Dřevěná modřínová prkna, ze které ji máme, čekala v rodném domě více než třicet let. Na nic se nepoužila.... až prostě na naši terasu. Je to hotový poklad. No a letos si syn vymyslel, že by moc rád měl domeček na hraní. Mým přáním bylo, aby ten domeček mohl mít zelenou střechu (to víte, rostliny chci prostě všude...). Můj manžel s mým tátou už od jara připravovali desky, trámky, hoblovali, řezali a domeček bude brzy hotový.

Víte, co je na tom celém nejhezčí? Kolikrát táta protočí oči nebo si říká, co jsem si to zase vymyslela za hloupost. Třeba ty ozdobné dubové trámy, které jsem viděla v knize pana Lefflera a dubové šlapáky. "Kdo chce dávat dřevo do země? Vždyť to zetleje...". Nebo se mu nezdál i ten můj nápad nenatřít modřínovou sluneční plošinu, kterou na zahradě máme. Na nějaký architektonický japonský princip wabi-sabi (přijetí krásy věcí v jejich pomíjivosti) ho neukecám. On má rád, když věci vydrží. když se investuje energie do něčeho, co je na desítky let. Ale stejně, i když se mu můj nápad nezdá, tak mne podpoří. Řekne mi k tomu svoje, svůj názor a v čem je to špatně a co se stane za pár let, ale stejně mě podpoří. Prostě na některé věci si musím přijít sama.

Trampolínu můj táta zabudovával s malým vnoučkem za zády. A nástupní plošinu na skluzavku udělal pevnou, bytelnou a bezpečnou.

Tímto příspěvkem chci říct vlastně jen jedno: díky tati! A vy, čtenáři, jen abyste věděli, že pokud se díváte na fotky naší zahrady, tak za většinou těch velkých zásadních věcí nestojím jen já a můj manžel, ale právě ještě i můj táta. Zničil si křovinořez už před sedmi lety, když poprvé sekl náš pozemek. Sázel se mnou živý plot z buků, i když tam ještě nebylo natažené pletivo. Spálil si záda od silného slunce, když u nás celý den na zahradě pracoval a kolikrát ho musely bolet ruce, nohy, svaly. Přispěl vlastně ke všemu významnému, co na naší zahradě je. Bez něj by naše zahrada nebyla tou opravdu vysněnou...

U sázení živého plotu z buků byl taky. V roce 2012, přesně 14. října...

Může být vlastně taková zelená střecha někde ve stínu či polostínu? No ta maličká pro zahradní domeček pro našeho syna určitě ano. Můj táta nám poskytnul pevné desky, trámy, materiál a manžel domeček namyslel a vytvořil. A právě díky tomu jsem se mohla lehce zasnít a zkusit si říct o zelenou střechu. Díky pořádnému dřevu to nosnost na nějaký 8 až 10 cm vysoký substrát rozhodně má.

Domeček a tedy i celá střecha je vlastně pod višní. Začala jsem tedy hledat informace o tom, jestli se vůbec zelené střechy můžou do polostínu a stínu dávat a čím je tedy osázet. Podařilo se mi najít parádní a velmi užitečný materiál – diplomovou práci Kristýny Jílkové na téma "Rostliny pro střešní zahrady". Najdete ji zveřejněnou přes systém Theses.cz: https://theses.cz/id/elh1dk/zaverecna_prace.pdf

Těch rostlin, co jde použít! Sivutka, menší okrasné česneky, pažitka, kociánek, pupava, stříbřenka, černohlávek, rozchodníky, netřesky, silenka, divizna brunátná... a třeba taky zběhovec, zvěšinec, krokusy a drobné jarní cibuloviny...

Na tu plochu přišla jezírková folie, která nám přebývala z jiných prací a měli jsme ji celou dobu na půdě. Do spodní části jen manžel dal další desku, která drží drenážní část z různých zbytků okrasných kamenů a kamínků, které jsme si schovávali a nebylo je kam dát. Pod drenážní částí je umístěný malý okap, který vede do malého sudu. V něm potom bude mít syn vodu na hraní:

Na takto připravenou střechu přišel substrát. Nechtěli jsme kupovat nějaké hotové směsi, ale snažili jsme se využít, co bylo po ruce a k dispozici. U nás tvoří základ směs písku, štěrku a různé suti, která zbývala různě po stavbě. Do tohoto základu jsme míchali kompost z kompostárny. Celou směs jsme vylehčovali zakoupeným keramzitem (ale jde využít například i perlit):

Prolila jsem jej vodou a čekala, jestli mi na té střeše vůbec něco zůstane. A zůstalo. Pak už jen zbývalo zasadit tam vybrané rostliny a ze začátku je zalévat, než se chytí a postupně rozrostou. O volbě rostlin ještě nejspíš napíšu samostatný článek, až podle toho, jak se kterým bude dařit a jak se které uchytí. Nicméně zkouším to s těmito: hodně černohlávku jako základ (některé jsem přesazovala z naší louky), rozchodníky a mateřídoušky na horní část více vystavenou slunci, hvozdíky, mechovec, kociánek, hlaváč na zkoušku  cibulky krokusů a také kosatečku síťkovaného. 

Tak jsem zvědavá, jak ta naše zelená střecha poroste a jak se jí bude dařit. Počítám s tím, že ji stejně budu muset občas v létě zalít a také nejspíš i možná trochu vyplet v začátku, než se rostliny zapojí (od bodláků a možná i pýru...).
Ještě nás bude příští rok čekat druhá zelená střecha - maličká stříška nad druhým dřevníkem. Tentokrát úplně ve stínu. Jsem zvědavá, jaké si pro ni nakonec vyberu rostlinky a jak se jim bude dařit.

Na blogu si hlídám, jestli hodlám o něčem nebo někom napsat negativní recenzi a jak to pojmu. Objednávám rostliny z mnoha různých e-shopů i naživo už 7 let, objednávám často i z Německa či Rakouska a setkala jsem se s lecsčím. Záměny, poškozené rostliny, spletené balíky, plesnivé rostliny, uřezaný kmínek, olámané větvičky, nemocné květiny, přemokřené rostliny, protržený balík, chybějící položky. Zmatků jsme taky zažili hodně, kolikrát v pátek cesty na depo dopravců, když došlo k záměně a čekala jsem na balík doma zbytečně apod.

Vždycky se snažím v první řadě s prodejcem komunikovat, korektně vše nafotit, udat i váhu balíku, když něco chybí. A jsem shovívavá, leccos se stane, jsme prostě lidi a vše se dá nějak řešit a když jde o maličkosti, tak to ani nenahlašuji a kolikrát vůbec neřeším.


Jenže přístup majitele Lukon Glads (http://www.lukon-glads.cz/) mne po nějaké době teda hezky zvedl ze židle. Nakupovala jsem u něj poprvé a popravdě, po řadě a řadě solidních a fajnových prodejců s korektním přístupem mne ani nenapadlo, že se ještě někdo může chovat k zákazníkovi takto škaredě. Tak poslechněte, co se mi stalo. A nechte se odradit od nákupu u nich, opravdu jsou tady kvalitnější prodejci s korektním přístupem k zákazníkovi. Tenhle to ale není.

Po cibulovinách od Lukon Glads jsem pokukovala už dříve, mají širokou nabídku, hezké věci. K nákupu jsem se odhodlala letos kvůli tulipánům pro sebe i pro tchýni. A ještě se k nám přidala kamarádka, která od nich brala kupu trvalek. Ano, trvalky a cibuloviny šly objednat v jedné objednávce, to mi už trochu bylo podezřelé. Jenže ze zkušenosti ze zahraničí vím, že se to dělá a prodejci to umí poslat oboje, aniž by v jednom balíku ta vlhkost z rostlin (zalitých kvůli přepravě) negativně ovlivnila ty přepravované cibuloviny (a ty by začaly plesnivět). Jenže v Lukon Glads bohužel asi nepatří k žádným zkušeným prodejcům. Jak myslíte, že nám ty trvalky a cibuloviny přišly?

Další a další balíčky s plísní.

Samozřejmě naházené v jednom balíky, cibuloviny v papírových sáčcích na rostlinách... Ach jo. Byla jsem doma, na balík jsem čekala a vybalila vše hned dopoledne, co nám jej balíková služba doručila. Prostě v balíku cibuloviny strávily nejkratší možný čas. A stejně jsem hned vytahovala balíček, kdy už zvenku prosvítala zelená plíseň a prožrala trochu toho papírového sáčku, ve kterém byly cibuloviny zcvaknuté. Další a další cibuloviny byly plesnivé, bohužel právě i ty, které si objednala tchýně a kamarádka. Hned jsme vše rozbalovaly, fotily, vždycky pěkně i s cedulkou, aby bylo vidět, která ta odrůda to schytala. No a zachraňovaly jsme, co ještě plíseň nemělo. Cibulky, které byly v pořádku, jsme ihned sázely do půdy a snad to dají. No byl to neveselý a náročný den.

Ještě nerozbalené, jen vytažené z balíku... a už bylo jasné, že tady je něco špatně.

V jedenáct večer ten den jsem posílala fotografie, přesný výpis balíčků, které byly plesnivé a slušný dotaz, jak obvykle prodejce takovou reklamaci řeší. No a čtrnáct dní se nic nedělo, žádná odpověď. Tak jsem se osmělila po čtrnácti dnech napsat připomínací e-mail, jak lze moji reklamaci řešit a že jsem nedostala odpověď. Pan Jaroslav Koníček mi odepsal, cituji:
"Prosím o vrácení zboží , jelikž se mi nechce věřit, že Vám byly zaslány plesnivé cibuloviny. Ve skladu nic plesnivého nemáme." 

To mám jít jako lovit po té době ty plesnivé cibulky z kompostu? Po tolika dnech? Copak neviděl fotografie? Takhle opravdu jednají se zákazníkem? To si jako myslí, že přesně v den převzetí zásilky jsem si někde stihla kultivovat plíseň a nějak ji na ty cibulky napatlat?
Opravdu mne ten přístup rozčílil. Já mu věřím, že na skladě jsou cibulky v pořádku, ale copak ho ani na chvilku nenapadlo, že asi něco zblbnul při tom balení zásilky? To je ale pořád na jejich zodpovědnost...
Ještě jednou jsem mu napsala, že já jsem postupovala korektně a jestli on korektně postupovat nebude, musí očekávat následky. Například to, že svoji velmi negativní zkušenost budu prostě dál sdílet na internetu. A od té doby už mi pan Koníček nenapsal nic.

Rozhodně Vám doporučuji nic od Lukon Glads nekupovat. Nestojí to za to. Nerozumí svému řemeslu a neumí ani jednat se zákazníky. Vždyť je spousta jiných (online) prodejců cibulovin, kteří jednají se zákazníky korektně a rozumí svému řemeslu a posílání zboží. Já už jsem poučená. A kdyby vám nestačila nabídka českých prodejců cibulovin, zde je například diskuze, kde objednávají cibulky lidé ze skupinky Zahradní architektura, třeba i ze zahraničí:
https://www.facebook.com/groups/zakaci/permalink/10156526461591659/

Doplnění příběhu: Nakonec mi po dalších třech týdnech domů najednou zničeho nic přišly reklamované cibulky. V první chvíli jsem se zaradovala, ale pak následovalo zklamání. Velkým červeným písmem tam znovu přímo v tom balíku bylo, že pan Koníček trvá na zaslání těch plesnivých cibulovin. Znovu jsem mu rozhořčeně napsala, že jak to asi mám udělat.... konečně začal i komunikovat prostřednictvím e-mailu (nehledě na to, že telefon na mne měl taky). Nakonec mi napsal, že tedy ty plesnivé cibulky vracet nemusím. Jenže můj kamarád právník mi říkal, že tak, jak to celé bylo provedené, vlastně nevím, jestli ta moje reklamace tedy byla uznána a nebo nebyla, když si pořád trval na té podmínce (a nestačila fotodokumentace). Že by po mně opět po nějaké době mohl chtít cibulky tedy vrátit. Na to už nemám nervy, nehodlám je sázet a pak znovu vytahovat a vracet z půdy, jen protože jsem si neschovala a měsíc neuchovávala a nekultivovala tu plíseň na těch plesnivých. Víte, za ty peníze mi to vlastně nestojí. Už s tou firmou nechci mít nic společného ani omylem. Raději jsem ty cibulky poslala na vlastní náklady zpátky, už těch ztracených peněz v tom bylo dost... raději podpořím jiné prodejce cibulovin, které se umějí k zákazníkům chovat normálně.

To, že hraboši a myši jsou přemnožení, zaznívá teď snad z každého média. I já se rozčiluji v diskuzích nad tím, jak žalostný stav zemědělství u nás máme. Odborníci na zemědělských konferencích a v zemědělských časopisech riziko bezorebných postupů rozhodně zmiňovali. Už v květnu (viz článek) se vědělo, že to bude průšvih a zaznělo doporučení hlubokého zpracování půdy, aby se narušily nory a zlikvidovali dospělci touto cestou. Bohužel místo toho se zemědělci spoléhali na to, že když bude opravdu velká kalamita, všichni kývnou na plošné rozhození jedu. A jsou poněkud překvapeni, že se to veřejnosti nelíbí. Kdyby reagovali zavčas, možná by ještě nějakou úrodu měli...

Tak jako já. Kdybych v květnu zavčas zareagovala na první myšku, která mi cestovala zahradou, možná bych ještě měla nějakou zeleninu na záhonech. Kéž by mi bývalo aspoň trochu došlo, co může přijít, když je pole od našeho domu co by kamenem dohodil a hned vedle nás neudržovaný (a před nějakou dobou silně Roundupovaný) pozemek, kde poštolka nemá šanci a kočky se stěží proderou hustými bodláky a superplevelem (ostatně, co jiného by to roundupování a nekosení mohlo přežít...).

Koncem května jsem byla nemocná, doma malé miminko, k tomu návrat do práce a sotva jsem stíhala zalévat zeleninu, natož sledovat, že se mi do zahrady stahují hlodavci. No a pak to šlo ráz na ráz, během čtyř dnů bylo prostě po zelenině. Listy kedluben, kadeřávek, růžičková kapusta, saláty, červená řepa, mangold, černý kořen, ředkve... všechno padlo. Zaváhala jsem s obranou a bylo to.
Věděla jsem, že když jednou přijde na věc a objeví se hlodavci, tak prostě máme do záhonů dát pastičky jako první obranné řešení. To jsme taky v první chvíli spořádaně udělali. Znamenalo to zakázat kompletně přístup dětem na zahradu a neslo to s sebou zásadní problémy. Ti hlodavci se chytali prostě jen tak za nohy, ocásky a docházelo by k porušování zákona č. 246/1992 Sb., to se prostě nesmí. A ke všemu se chytla i ještěrka, to jsem fakt obrečela. Takže pastičky jsme okamžitě ze zahrady stáhli (k radosti dítěte a jeho kamarádů) a začali si zjišťovat informace o živolovných pastech a pravidlech, která se k nim váží. Ostatně na zahradě s malými dětmi opravdu nic jiného, než živolovné pasti, na takový kalamitní stav ani aplikovat nejde.
Výběr i objednání pořádné živolovné pasti, ve které dobře poznám, jestli se chytila myš a nebo třeba ještěrka, chvíli zabral. Věděli jste, kolik je toho druhů? Do té doby fungovala jedna neplánovaná živolovná past, a to kýbl, do kterého mi sousedka přes plot házela zeleninové slupky pro náš kompost. Přes rašletový úplet se tam myš dostala a ven už to nešlo. No alespoň mne to hned donutilo zjistit si, kam a jak daleko ji máme odvézt, aby se nevrátila a aby pokud možno byla sežrána nějakým přirozeným predátorem.
Tak pokud jste ještě pravidla pro živolovné pasti na myši nikde nestudovali, shrnuji to podstatné tady:

• Živolovnou past musíte na zahradu umístit jen v době, kdy jste doma a můžete zajistit častou kontrolu pasti. Nesmí docházet k týrání a tedy porušování zákona č. 246/1992 Sb. Hlodavec v pasti nesmí trpět dehydrataci, být vystaven příliš vysokým teplotám (čehož dosáhnete v nerezové pasti snadno) či nepříznivým klimatickým podmínkám. Takže dát past ráno na sluníčko a až večer ji zkontrolovat není zrovna dobrý nápad.
• Odchyceného hlodavce musíte buď vhodně usmrtit (nesmí dojít k týrání) a nebo odvézt. Zrovna to správné provedení usmrcení opravdu neumíme, takže u nás byla jediná možná volba hlodavce odvážet. Nezbytné je odvézt je minimálně 3 km daleko, jinak se vrátí. U nás je nejvhodnější volbou les, kde by měly posloužit jako potrava pro přirozené predátory.

Co se týká pasti, která má hlodavce usmrtit, a zároveň neničit například populaci ještěrek, dostala jsem druhý výborný tip:
"Nejlepší jsou opravdu klasické dřevěné kapací pasti, které vesměs usmrtí myš ihned. Je vhodné je líčit do asi půlmetru dlouhých plastových trubek (dostanou se v instalatérských potřebách), většinou se používají ke splachovadlu, jejich vnitřní průměr musí být větší než jsou pastičky. Pastičku nalíčíme a opatrně nasuneme asi 2O cm do trubky. Je třeba vyzkoušet, že klapačka má uvnitř trubky dost prostoru, aby mohla sklapnout. Trubku i s pastí umístíme vodorovně na zahradu. Myš se chytí, ještěrky tyto trubky ignorují."

Nakonec to ale zkusíme jen tou cestou živolovných pastí, právě kvůli tomu, že se na zahradě často teď o prázdninách pohybují malé děti.

Kdyby vás použití živolovných pastí a odvážení myší inspirovalo, tak chci podotknout ještě jednu věc. Nevozte je prosím na pole, ale opravdu spíš někam do lesa. Na polích nejsou bidýlka pro dravce pro odpočinek, nejsou tam remízky, kde by se schovaly lišky a neoře se, takže tam mají hlodavci vážně velkou šanci na přežití a rozmnožení. V lese by měli mít větší šanci, že budou jejich počty zredukovány přirozenou cestou, což je to, co teď potřebujeme.

No a vzhledem k tomu, že se každý naváží do zemědělců, že neaplikovali pořádná preventivní opatření, zkusím něco napsat k našim preventivním opatřením na maličké zahradě:

• Jako jednu z prvních věcí na zahradě jsme budovali a následně doplňovali a udržovali hadník. Je to super věc, doporučuji, ale na malých zahradách opravdu nečekejte žádné zázraky. Když jsou v okolí okrasné zahrady s pěstěnými trávníky a tújemi, tak se tady fakt užovka neuživí. Za šest let existence našeho hadníku se nenastěhoval ani jeden jediný had, ani slepýš.
• Když byly stromky na zahradě malé, instalovali jsme bidýlko pro poštolku, aby u si u nás mohla odpočinout a lovit. Nápad to byl dobrý, ale na malé zahradě to poštolky moc jednoduché nemají. Zažila jsem před pár lety situaci, kdy poštolka zkusila na naší zahradě ulovit zatoulanou myš a "nedobrzdila" to a skončila v našem živém plotě. Přihlíželi jsme tomu se synkem z trampolíny, stalo se to pár metrů od nás. Na malé zahradě prostě nemá ten správný manévrovací prostor.
• Věčně se nám přes zahradu producírují kočky sousedů z vesnice. Bohužel spíš loví ještěrky a malé ptáčky pro zábavu, než že by ve velkém lovily myši. Ale někomu kočky zásadně pomáhají. Lepší úspěchy prý mají, hlavně na hraboše, fretky. Pokud už něco chovat, tak prý spíš tohoto živočicha :-)
• Striktně za celé ty roky dbáme na to, aby na kompost nepřišly zbytky jídel nebo suché luštěniny a semínka a zrna. To, aby tam nic hlodavce nelákalo a neposkytovalo jim hlavně v zimě potravu.
• Pokud jsme dříve někdy objevili myší nory, rozrušili jsme je.
• Vysoké záhony máme podbité hustým pletivem. Do jednoho se stejně hlodavci dostali jedinou mezerou mezi překryvem pletiva (to musíme opravit), do druhého se dostali "vrchem".