Některé ředkvičky se mi totiž urodily opravdu pořádně pálivé. Ještě jsem předtím nikdy neměla slzy v očích zrovna z ředkviček. Holt zahrada přináší i nové a nečekané zkušenosti. Synek i různé děti na návštěvě byly nadšené z toho, že si mohly vytáhnout svoji ředkvičku a odnést domů. Ale lituji je, jestli je opravdu ochutnaly... řekla bych, že jeden den jsme totiž ředkvičky trhali a ještě byly jemné a výborné, druhý už pálily jako čert. A synek se zrovna poprvé uvolil chutnat ředkvičku právě v době, když už pálily. Nevím, kdy se mi ještě někdy podaří jej k ochutnávce přesvědčit.

Nebyla jsem v tom sama, i moje kamarádka se smutně dívala na své krásné vlastní vypěstované ředkvičky, na které kvůli pálivosti neměla ani pomyšlení. "Tuto odrůdu už pěstovat nebudu...", pronesla. Jenže já jsem věděla svoje, odrůda na tom má sice podíl, ale jen malý. Sama jsem zrovna červenou Carnitu s úspěchem pěstovala na balkoně v truhlíku a vím, jak lahodná byla. A letošní fialová Viola byla chuťově taky výborná... ze začátku. Pálivost totiž způsobuje způsob pěstování. Dá se říct, že ty štiplavé silice si ředkvička vytváří především, pokud je ve stresu. Stres, pokud ji napadne škůdce... Stres, pokud se jí nedostává pravidelně tolik vody, kolik potřebuje... Stres z vysokých teplot a horkých dní... Stres z nevhodné tvrdé půdy...

Spásný recept na krásné ředkvičky jemné chuti je nejspíš pěstovat je ve skleníku s pravidelnou zálivkou minimálně dvakrát denně. A nebo v truhlíku na chráněném balkoně, kde slunce svítí až od jedné hodiny odpolední někdy do šesti, s denní zaléváním a rezervoárem vody v samozavlažovacím truhlíku. Ale ve vyvýšeném záhoně na místě, kde téměř neprší a slunce praží celý den, denní večerní zálivka rozhodně nestačí. To jsem si letos ověřila.

Teď ale k praktické stránce věci. Pálivé ředkvičky v záhonu zrovna k trhání nelákají a tak navíc ke všemu akorát mohou dřevnatět a praskat. Jenže pořád je to krásná zelenina, za kterou stálo nemálo práce – semenařit nebo koupit semena, připravit záhon, vyset, jednotit, zalévat. Jedlá je přitom úplně celá, i listy obsahují spoustu živin a užitečných látek, byť zrovna v salátu syrové si je moc představit nedovedu (taky lehce pálí a mají drobné chloupky). Nechcete z nich zkusit udělat alespoň ředkvičkovou polévku? Jen tak pokusně? Tepelnou úpravou se totiž pálivost vytrácí (a sice i pár nějakých těch vitamínů, ale pořád tam dost živin zůstane, víc než v leckterých jiných potravinách).

Polévka z ředkviček a ředkvičkových listů

Natrhejte si cca 2 svazky ředkviček (určitě větší množství, než mám ilustračně na fotografii... klidně takových 10 větších přerostlejších kusů, na váhu cca kolem 300–400g, menší ředkvičky kolem 300g vytvoří tekutější polévku, větší váha bude znamenat hustý krém). Umyjte kartáčem jednotlivé bulvy a v míse s vodou pořádně propláchněte listy. Ředkvičky najemno nakrájejte, vykrájejte případné červíky apod., listy také nakrájejte najemno, aby se potom dobře mixovaly. Dále si nakrájejte si najemno bílou část jarní cibule nebo jednu šalotku. V hrnci rozehřejte 1–2 lžíce přepuštěného másla a cibulku na něm opražte, aby začala lehce hnědnout. Přidejte pokrájené bulvy ředkviček a promíchejte. Nechte chvíli změknout a pak přilijte půl litru vývaru (hodí se nejvíce zeleninový a nebo kuřecí). Přiveďte k varu a pak vhoďte pokrájené ředkvičkové listy. Osolte, opepřete dle chuti. Chvíli vařte, než budou ředkvičky měkké. Mně stačily maximálně 4 minuty. Poté polévku pořádně rozmixujte a vmíchejte trochu smetany na zjemnění chuti. Někdo ji i pasíruje, ale nám se ji podařilo dobře rozmixovat, takže to nebylo potřeba. Je dobrá s chlebovými krutonky. Množství vystačí pro dva lidi a malé dítě a musím konstatovat, že v této podobě do sebe zatím můj malý syn dostal asi největší množství ředkviček. 

Pokud jsem vás zrovna na polévku nenalákala, tak na stránce a webu pana Cuketky http://prkynko.cuketka.cz/suroviny/redkvicky/ najdete recepty na máslové ředkvičky a pečené ředkvičky. V obou případech by měla tepelná úprava napomoci tomu, aby se pálivost vytratila. Dalším trikem, který by měl palčivost ředkviček zmírnit, je namočení ředkviček na nějakou dobu do studené vody a ponechání chvíli v ledničce. No a můj manžel nedá dopustit na pečlivé posolení nakrájených plátků ředkviček... nepálí prý potom ani jedna. Sice to se solí raději moc nepřeháním, ale tohle asi musím taky někdy zkusit.

Pokud jste bulvy ředkviček už kvůli pálivosti naprosto odepsali, ještě pořád můžete využít i listy. Časté je například zpracování do pesta z ředkvičkových listů. Obecně ale listy zpracovávejte jen z ředkviček z vlastní nebo ověřené sklizně, ředkvičky (a jejich listy nejvíce) mají tendenci hromadit dusičnany, takže nať konvenčních ředkviček bych osobně raději jíst nezkoušela.

No a pokud vás zrovna trápí rýma, kašel, zánět dutin či nějaké záněty v puse a podobné trable, věřte, že pálivými ředkvičkami jste si zrovna vypěstovali poměrně silný lék, který dezinfikuje ústní dutinu a sliznice a pomáhá rozpouštět hlen. Navíc ty pálivé silice také zabraňují množení škodlivých bakterií ve střevech, takže pro nás dospělé pálivá ředkvička jednou za čas rozhodně neuškodí, spíš právě naopak.

Co se týká pěstování ředkviček příští rok, opět budu set do záhonu, to aby bylo dost na polévku, hodně jsme si ji oblíbili. Semínka ale zakryju netkanou textilií, aby na rostlinky nemohli škůdci a aby lépe držely vlhkost. A nejspíš si pár semen vyseju i do samozavlažovacího truhlíku a dám do polostínu na terasu, abych měla i pár nepálivých domácích pro synka.

Jak pěstujete ředkvičky vy? Pálí, nepálí? A co děláte z těch pálivých nebo přerostlých?

Jsem věčný optimista. Když se nějaké rostlině nedaří a moc o ni stojím, zkusím několik míst, několik přístupů, dohledávám si informace a testuji. Teď, po čtyřech letech pokusů ale musím říct, že s pěstováním úrazníku na naší zahradě to fakt vzdávám.

Moc se mi líbil... takové mechové polštářky, které ale zvládnou slunce a ještě navíc hezky a příjemně kvetou. Sehnala jsem si semena a pokusila se z nich zapěstovat malý kus "úrazníkového trávníku". Šlo to hrozně špatně, protože semínka byla extrémně titěrná. Sice jich v sáčku nejspíš bylo klidně i pár stovek kusů, ale ven jsem dostala jen takový chumel. Vyset je jednotlivě absolutně nešlo. Na tři metry čtvereční jsme spotřebovala tak 5 sáčků. Moje snaha o pravidelné rozhození semen byla stejně zbytečná, přišel velký liják a hlína z připraveného místa sjela na jednu takovou hromádku. No a protože jsem na zahradu nejezdila každý den a tu hromádku nemohla pravidelně zalívat, z úrazníků ze semen nebylo absolutně nic.

Opustila jsem myšlenku "rychlého" a "levného" výsevu ze semen a pustila se později do shánění sazenic. Na první jsem narazila náhodou jedno jaro v hobbymarketu. Byly čtyři, v kulatých květináčcích a tak, jak byly, tak jsem je vysadila na slunné místo do kvalitnější půdy a doufala v rozrůstání. Zasazené vypadaly docela vtipně. Takové zelené koláčky uprostřed hlíny... samozřejmě mi hned zarůstaly pýrem a plevelem.

Radovala jsem se z nich přesně do srpna, kdy přišlo obrovské sucho a dvakrát týdně jezdit zalévat bylo na milý úrazník málo. Uschnul. Na podzim se vzpamatovaly jen dva takové maličké kousíčky, které jsem se potom snažila udržovat při životě.

Řekli byste, že už mám dost? Ale kdeže. Řekla jsem si, že to přece s těmi úrazníky nějak jít musí a našla jsem jim hezké místo, tentokrát v polostínu. Nakoupila jsem deset sazenic, které by se mohly snad docela zarůst v pěkný mechový povrch. Krásně kvetly, krásně vypadaly a pečlivě jsem je zalévala, aby se mi nestalo to, co loni. A taky jsem na sebe byla hrdá, že do zimy byly všechny polštářky pořád zelené, byť už ne tak nadýchané.

V zimě je povětšinou zakrývala sněhová pokrývka, říkala jsem si, že mají vody dost a těšila se, jak se toto jaro více rozrostou a jak budou kvést. Ale chyba lávky, úrazník mi vymrzl. Ani jsem nevěděla, že vlastně může vymrzat... tak teď už to vím. Všechny články radí, že mám počkat, ve většině případů se nakonec nějak vzpamatuje. Ano, nakonec se většina vzpamatovala, ale o rozrůstání nemůže být moc řeč. S úrazníkem už opravdu končím. Na suchém pozemku s drsnějšími zimami je to prostě nejistá snaha o mechové polštářky. Nemá smysl si vydupávat pěstování a nutit tady žít rostlinku, pro kterou to prostě není. Našla jsem si teď na pokusy jiného kandidáta: heřmánek římský.

Kdo to chcete s úrazníkem zkoušet, na suchých pozemcích jej dávejte spíše do polostínu a na vlhčí místa. Lépe mu bude na v zahradách, kde obecně více prší. A když vymrzne, dejte mu čas, ještě se třeba vzpamatuje. A při pěstování ze semen si myslím, že má smysl se se semeny piplat doma a s pinzetou si vyrobit výsevní pásku. V diskuzi mi někdo poradil i zajímavý tip s výsevem na sníh, kde by semena měla být vidět a mělo by s nimi jít manipulovat. Vzhledem k tomu, že se ale mají vysévat až v březnu, spoléhala bych spíše na tu výsevní pásku. Semena vysévejte do humózní půdy, nejlépe s přimíchaným kompostem. Snad se vám bude dařit lépe než se dařilo mně.

"Už jsi dělala pampeliškový med?" Ptají se mne. Vykukují na mne recepty snad na většině internetových stránek. Když se mi rozzáří zahrada krásnými žlutými květy, rozhodně přijde téma pampeliškového medu na přetřes. Minimálně si vzpomenu, jak jej vyráběla moje máma... úžasně voněl, všude byl žlutý pyl a ruce hnědé od trhání. Jenže já ho nevařím. Cukru se snažím vyhýbat a tak všechny ty sirupy, medy, ale i likéry a pampeliškové víno - to prostě není pro mne. Nějak mám pocit, že negativa cukru převáží nad pozitivy této léčivky. Ale těžko říct. Navíc mne nenaláká nikdo ani na "kafe" z pampeliškového kořene, neboť nezvládnu pít ani to normální. A manžel? Ten by nikdy nepil instantní kafe, natož něco, co nemá s kávovníkem už vůbec nic společného.

Pampelišek máme plný jedlý trávník, hýčkám si je.

Přesto všechno na přelomu dubna a května mířím snad každý den do zahrady pro pampelišky, abych z nich něco uvařila. Přece si nenechám ujít tu příležitost, že mi na zahradě vyrostl kus "zeleniny" sám od sebe bez jakékoliv péče. Stačí jen sklízet! A co teprve výčet všech těch pozitivních zdravotních účinků... Protože mi ale někdy v osmnácti byly řeči typu "snižuje krevní tlak" naprosto ukradené, zkusím vám ta pozitiva vypsat trochu jinak:

• Mladé holky (a někteří kluci) by mohli ocenit, že pojídání pampelišek působí velmi dobře na pleť, uklidňuje podráždění, omlazuje pokožku, zmírňuje akné a taky zesvětluje hnědé skvrny na kůži rukou.
• Každá žena kolem třicítky, která už si prošla útrapami zánětů močových cest, by taky mohla zbystřit. Pojídání pampelišek a popíjení čaje patří k jedním ze způsobů, jak potíže se záněty zmírnit.
• Zralé ženy kolem padesátky by mohlo potěšit, že pampeliška snižuje krevní tlak, patří k přírodním podpůrným lékům na cukrovku a podpoří i hubnutí.
• Muže na pojídání pampelišek snad nalákáte kvůli tomu, že tahle bylinka prý poměrně dobře zabraňuje degeneraci kloubů a posiluje pohybový aparát (minimálně v kořenu na to nějaké látky má, ale snad jsou celkově v celé rostlině). To, aby vydrželi ten fotbal či florbal dlouho hrát...

Jestli ale pampelišky nepojídám přímo z trávníku, ani je neobaluji kilogramy cukru, co s nimi vlastně dělám? Na tuto otázku vám chci zkusit odpovědět nějakými recepty:

Listy pampelišek je možné přimíchat do přílohového salátu stejně jako listy toho římského, hlávkového salátu či polníčku nebo rukoly. Napoprvé by rozhodně neměly tvořit většinu "zeleného" v salátu. Trhejte nejlépe ty světlé, mladé listy, které jsou jemnější. Ponecháním listů ve vodě po dobu 10 až 30 minut se vyplavují hořké látky a zjemní se chuť (ale taky ztratí trochu vitamínu C). Doporučuji z listů otrhat zelené části "ze stonku" a natrhat nadrobno, stonky jsou někdy zbytečně tuhé. Obvykle se míchá s ředkvičkami a nastrouhanými kousky mrkve.

Jaro pro nás není úplně dobou pro typické míchané saláty jako přílohy ke grilovaným masům. Na to si počkáme až na parné dny v létě. Takže pampeliškové listy spíše na jaře užiju v příloze jako je bramborová kaše, šťouchané brambory, rýže či třeba bramborový salát. Tento je obměnou na víděňský bramborový salát... pro mne, která nejí majonézu, jediný bramborový salát, který vlastně jím.

Brambory se uvaří ve slupce – množství podle osob. Pampeliškové listy (hrst až dvě hrsti) trhejte ty světlejší, mladší. Nechte namočené 10-20 minut ve vodě a potom natrhejte zelenou část, řapíky listů vyhoďte. Lze přidat i trochu květů, propláchnuté, vytrhaná jen žlutá část. Ohřejte trochu vývaru (na 1 kg brambor cca 150 ml), přidejte 2 lžíce bílého vinného octa, sůl, pepř, 2 lžíce hořčice a zálivku promíchejte. Brambory oloupejte a nakrájejte na kolečka. Pár nakládaných okurek také nakrájejte na kolečka a přidejte k bramborám. Přihoďte i pampeliškové listy a části květů a zalijte vše teplou zálivkou a pořádně promíchejte. Ideální příloha k řízečkům.

Na čaj si trhám jak listy, tak rozkvetlé květy. Chutná... no prostě bylinkově. Kdybyste ten čaj přede mne postavili, neřekli z čeho je, tak nepoznám, že jde o pampelišku, ale řeknu: "jé, díky za bylinkový čaj." Asi tak bych popsala jeho chuť. Vzhledem ke všem těm léčivým vlastnostem si tento čaj na jaře dělám poměrně často.

V bylinkových játrových knedlíčcích měl můj manžel a syn pampelišku poprvé. Spolu s dalšími bylinkami a rostlinami ze zahrady (kopřivami, sedmikráskami, medvědím česnekem a pažitkou). Pampelišky v nich ale klidně mohou hrát hlavní roli. 

250g bio kuřecích jater rozmixujeme najemno. Směs osolíme a opepříme. Hrst pampeliškových listů nakrájíme nadrobno (vybíráme nejlépe ty mladší, světlejší, případně můžeme nechat chvíli ve vodě pro jemnější chuť). Z pár pampeliškových květů vytáhneme žlutou část a pokrájíme nadrobno. Pampelišky promícháme s játrovou směsí a přidáme tolik strouhanky, aby směs držela pohromadě a šly tvarovat kuličky.

Dáme vařit vývar a jakmile vře, vhodíme do něj kuličky. Vaříme několik minut (dle velikosti kuliček), dokud po rozkrojení už nejsou vevnitř růžové. Do polévky lze ve vhodnou chvíli přidat například i mrkev nebo těstoviny, jak je v rodině zvykem.

Hrst listů pampelišek dáme na chvíli do vody, aby nebyly hořké. Otrháme zelenou část, řapíky vyhodíme. Zelené části pampelišek nakrájíme nadrobno. Rozklepneme 5 vajec, rokvedláme je vidličkou, osolíme a opepříme. Do směsi vhodíme zelené části pampelišek a promícháme. Rozehřejem pánvičku (tenčí omeleta) nebo menší rendlík (tluštější omeleta), přidáme trochu oleje, aby se omeleta nepřichytávala. Vlijeme vaječnou směs a zmírníme plamen. Pánev nebo rendlík lze přikrýt pokličkou, aby se rovnoměrněji udělala. Jakmile je omeleta pevná, sundáme ji z pánve a podáváme s chlebem. Množství vyjde pro dvě osoby a malé dítě na snídani.

Další varianta polévky, ve které hrají pampelišky hlavní roli, je tentokrát mixovaná a vhodná taky pro vegetariány. Většinu krémových polévek jsem zvyklá zahušťovat bramborami v základu, byť zrovna na jaře už se brambory kvůli klíčení moc jíst nedoporučuje. Ale pokusy použít místo brambor směs mrkve, pastináku a tuřínu či jiné kořenové zeleniny se u nás moc neujaly, takže předkládám recept právě s bramborami.

Hrst pampeliškových listů namočíme na 10 minut do vody, poté otrháme zelené části a řapíky dáme pryč. Listy nakrájíme nadrobno. Z pár květů můžeme vytáhnout žluté části, lehce pokrájem a přidat také. Cca 250g brambor oloupeme a nakrájíme na maličké kostičky. Jednu šalotku nakrájíme nadrobno, zpěníme na oleji a děláme až bude lehce opečená. Přilijeme 500 ml zeleninového vývaru a přidáme nakrájené brambory, osolíme, opepříme. Vaříme, dokud nebudou brambory měkké, poté na poslední minutku vhodíme nakrájené pampeliškové listy a květy. Stáhneme z ohně a rozmixujeme. 

Pokud máte málo výkonný mixér, tak jako já, zůstanou vám i po dlouhém mixování v polévce plavat kousky listů. Nejdou tak dobře rozmixovat. Proto ještě polévku pasíruji pro jemnější chuť. Dělám to tak, že ji přeliju do jiného hrnce přes drátěný hustý cedník a propasíruji přes něj směs pomocí naběračky. Hotová polévka by měla vystačit pro dva dospělé a jedno dítě.

A protože u nás ještě pampelišky neodkvetly, plánuji ještě vyzkoušet časem následující tipy na recepty:

Další články na tipy, co s pampeliškami:
https://ceskozdrave.cz/pampeliskovy-caj-ovlivnuje-nadorove-bunky-natolik-ze-se-do-48-hodin-rozpadaji-63836-12/
http://www.potravinovezahrady.cz/jedle-plevele-pampeliska-na-kafe-i-na-salat/
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2007042501

Ráda čtu knihy o ekologickém zahradničení, ráda jimi listuji, ráda o nich potom píšu. Ale jestli vám můj pohled na tyto knihy může něco dát? Těžko říct. Mám toho načteno už tolik, že se nedokážu tak plně nadchnout pro myšlenky ekologického a přírodního zahradničení, jako se mi to stalo u první knížky. Nedokážu ocenit, jestli je kniha plná nových a zajímavých tipů, protože většinu znám. Prostě mne raději s knížkami berte s rezervou. O této ale napsat musím.

O knize Darujme si zdraví z vlastní zahrady psala na svém blogu Aubrieta. Krásně a mile a mně pak stačilo elektronické prolistování a už byla v elektronickém nákupním košíku. Tuhle knížku jsem prostě musela mít doma. Pokud mám něco raději než teorii o přírodním zahradničením, jsou to určitě příběhy přírodního zahradničení. Ráda nakouknu do zahrady někoho jiného, chci vědět, co tam má za rostliny, jak zvládá slimáky a co vaří z bylinek, které mu tam rostou. Chci vidět fotografie z reálné zahrady namísto těch z fotobanky. Tato knížka mi právě jeden reálný příběh poskytla.

Paní Hanka Sekulová ve své knize nechává čtenáře nahlédnout do své, tipuji, destileté zahrady na jihu Slovenska. Popisuje, jak zakládali bylinkovou spirálu, jezírko, záhony, jak kompostují, co dělají s listím a kdo všechno jim na zahradě bydlí. Prostě konkrétní příběh jedné konkrétní zahrady. Díky fotografiím a příběhům ze zahrady jsem prostě měla pocit, jako bych s paní Sekulovou její zahradou procházela a vyslechla si všechny ty zajímavé tipy. Pokud je nějaké hlavní zacílení, či řekněme myšlenka zahrady, tak u paní Sekulové je to zaměření na zdraví a léčivé rostliny. Vlastní zelenina a ovoce bez chemie, domácí echinaceové kapky, měsíčková mast či kopřivová polévka a spousta bylinek na sušení i do čaje.

Fotografie zahrady mne dostaly. Na první pohled jsem si myslela, že jde o opravdu velikou zahradu. Vzrosté stromy, pohled do zeleně, hloubka. Jenže když jsem se podívala na fotografie a v časovém rozestupu a na konci knihy spočítala metry čtvereční, zjistila jsem, že jde o zahradu velkou jako je ta naše. Respektive o pár metrů čtverečních menší, pozemek 20x30 metrů. Přitom vypadá tak veliká a vešlo se do ní tolik rostlin! Navíc paní Sekulová začínala zahradničit úplně klasicky – anglický trávník, okrasné stromy, okrasné rostliny... až postupem času zjistila více informací o přírodním zahradničení a našla si svůj styl a směřování zahrady. Její zahrada je pěknou ukázkou toho, jak snadno se i z "klasické" zahrady může stát ta přírodní.

Fotografie zahrady v průběhu času ukazují, že i ta klasická trávníková obyčejná zahrada se může proměnit v tu přírodní.

Když už jsem se rozepsala, co všechno knížka obsahuje, je dobré taky napsat, co neobsahuje. Určitě v ní nenajdete tisíce různých postupů na jednu věc, nenajdete v ní přehledy. Prostě třeba v případě slimáků se paní Sekulové nejvíce osvědčil chov kachen indických běžců, takže jiné tipy, jak jinak na slimáky, vlastně tolik nerozebírá. A spoustu škůdců v zahradě jí vyzobou její slepice. Je to prostě příběh jedné zahrady a nelze čekat něco jiného.
Když se vrátím k mému úvodnímu proslovu, musím říct, že většinu tipů v knize jsem už vlastně někde slyšela nebo o nich nějakým způsobem vím. Ale mnoho z nich jsem z nějakého důvodu pořád neřešila, odkládala, nezkoušela. Nejspíš jsem potřebovala právě tuhle knížku na to, abych si třeba už konečně pod broskvoň zasadila ten křen na ochranu proti kadeřavosti.

Kniha je plná hezkých fotografi, zde například ukázka tzv. guildu, tedy společenství rostlin pod stromem.

Dále mne hodně zaujalo, jak si autorka založila vřesoviště pro borůvky, brusinky a klikvy bez použití rašeliny. Vytvořili si vlastní směs různých materiálů a krásně jim už borůvky plodí. Každý rok ještě dosypávají jehličí a štěpku:

Vřesoviště bez rašeliny? I to se dá dobře přírodně udělat.

Hezky tam autorka píše i o svých oblíbených rostlinách. Proč je má v zahradě a co jí přináší...

Pokud bych to měla shrnout, tak jestli rádi posloucháte příběhy něčích zahrad, bude tato knížka pěkným doplněním vaší sbírky. Já jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla, ráda se k ní budu vracet.

Na co si dát pozor:

• Jarní mrazíky mohou zničit úrodu. Zeleninu a jahody lze zakrýt netkanou textilií a nejlépe mít na zahradě pestrost, aby i v případě mrazíků přecejen něco na zahradě k jídlu zbylo. (Více o jarních mrazících.)

Když pan Roman Šabík shrnul na blogu svůj rok 2016 v přírodní zahradě, rozebíral zajímavé téma. Obávané jarní mrazy. Mrazíky. Hrozba ovocnářů. Ledoví muži. Začal pokládat otázky, zda se jim lze v malé přírodní zahradě nějak bránit vhodnou výsadbou? Jakou zvolit strategii a co dělat? A já při tom poprvé zjistila, že o jarních mrazících a jejich důsledcích vlastně nic nevím...  a nedělala jsem s tím nic až do teď, když přišla hrozba, že mi zmrznou nakvetené rostliny. Pak přišla panika od sousedů a já taky sáhla po netkané textilii a jako první jsem chtěla jít omotávat kamčatské zimolezy. A kdybych té textilie neměla málo, nejspíš bych vůbec nepřišla na to, že ty kamčatské zimolezy s klidem snesou až mínus deset stupňů...

Naše krásně nakvetená sladkovišeň. Jestli bude úroda, to je ve hvězdách, hlásili −3 °C.

Takže jsem si trochu vyhledávala a zjišťovala, která úroda mi zůstane i v případě mrazíků a co naopak může být co dva tři roky důvodem k smutku na jaře:

1) Úroda ořechů

Ořešák − tento statný strom ničí mrazíky poměrně pravidelně u lidí, které znám, v různém okolí. Hodí se spíše do nížin, na horách a v mrazových kotlinách se nevyplatí jej pěstovat. Květy snesou teplotu maximálně do −2 °C (podle odrůdy rozmezí -0.8 až -1.5). Opravdu silné mrazíky v době květu ořešáku znamenají pohromu hned nadvakrát. Samčí jehnědy se totiž tvoří na loňském dřevě a pokud při silném mrazu namrzne i loňské dřevo, je tatam úroda rovnou na dva roky. Odrůda Jupiter a Mars raší později a bývá méně ohrožena.

Líska − květy vydrží až −10 °C, nicméně vykvétají už v únoru a březnu, kdy takové mrazy být můžou. Ale i tak je pro mne líska větší sázkou na jistotu (když si poradím s nosatcem).

Jedlý kaštan − kvete až v červnu, v tomhle ohledu jej jarní mrazíky netrápí. 

2) Drobné ovoce

Jahody − květy i začínající plody nesnáší obvykle už teploty kolem nuly.  Pokud nechcete o úrodu kvůli mrazíkům přijít, můžete zkusit brzy nakvetené jahody zakrývat netkanou textilií. Jistější je pěstovat i pozdní odrůdy, které kvetou později. Měsíční jahody (např. Rujana) plodí průběžně maličké jahody, takže je mrazíky tolik neovlivňují.
Vinná réva  − rašící letorosty jsou na mráz velmi citlivé a ještě mnohem více celé vyrašené listy. Pokud zmrznou, réva znovu obrazí, ale je už na tento rok trochu oslabená.

Rybíz − liší se podle odrůdy, nejméně odolný mrazu je černý rybíz. Bohužel přesnější rozmezí teplot jsem nezjistila. Nicméně obecně rybízy prý celkem na mrazy a špatné počasí v době květu trpí, přinejmenším menší úrodou. Odrůda černého rybízu Ben Lomond, Démon, Morávia, Trent by prý mrazíky v květu zvládat měla.
Kanadská borůvka − květy mnoha odrůd bývají náchylné na jarní mrazíky a můžete přijít o úrodu. Díky vám v diskuzi už vím, kolik stupňů obecně vydrží jaké stádium rozvití květů, přehled najdete v článku na http://msue.anr.msu.edu/. Odrůdy Chanticleer a Bluejay prý obvykle mrazíkům unikají. Zakrslá Northcountry by měla být obecně dost odolná.

Angrešt − Většina odrůd je celkem dobře mrazuodolná v květu, kolik stupňů zvládne, to ale nevím. V menší panice před letošními dubnovými mrazy jsme ty naše stromky všechny omotali netkanou textilií, což bylo nejspíš asi zbytečná práce a snad jim naopak toto neuškodí.
Kamčatský zimolez − Květy snesou −10 °C, holt je ze severu. Jeho úroda by měla být snad skoro vždycky. Myslím, že si ještě některé dosadím.

Maliny − Díky pozdnímu kvetení a mrazuodolnosti je mrazíky neničí.

Ostružiny − Díky pozdnímu kvetení a mrazuodolnosti je mrazík neničí.
Aronie − Měla by vydržet mráz v květu bez problémů.

Jahody je vhodnější před hlášenými mrazíky zakrýt netkanou textilií. Sladkovišeň v popředí však už je na jakékoliv zakrytí velká.

3) Ovocné stromy

Meruňka − je obecně na jarní mrazíky velmi citlivá, květy by měly vydržet maximálně −2 °C, po odkvětu vadí i jen teploty kolem 0 °C. U některých odrůd se udává, že by měly být odolnější a navíc vykvétat později, kdy už není riziko mrazíků tak velké. Patří k nim Bergeron, Lejuna, Leskora, Veecot, Karola, Velita, Lerosa, Goldrisch, Harogem, Aurora.

Broskvoň − je také na jarní mrazíky citlivá, obecně vydrží maximálně −4 °C (ale rozmezí poškození otevřených květů je už −1.1 °C až −3.9 °C). Odrůdy odolnější jarním mrazíkům by měly být Favorita morettini, Redhaven, Fenix, Flamingo, Modřinka, Amsdenova, Radosť, Suncrest.
Třešeň − trpí na jarní mrazíky hodně, snese v květu dle odrůdy maximálně −2 °C (rozmezí −1.1 °C až −2.2 °C). Některé odrůdy by měly být trochu odolější, patří k nim Kaštánka, Early Korvik, Fabiola, Vilma, Regina, Sam.
Slivoň − trpí na jarní mrazíky také hodně, snese v květu dle odrůdy maximálně −2 °C (rozmezí −0.6 °C až −2.2 °C), nerozvité květy někdy mohou vydržet i o dva stupně větší mráz. Trochu odolnější vůči mrazu v květu by měla být Čačanská najbolja, Tuleu gras.
Mirabelka − vůči mrazu jsou květy odolnější než slivoně. Snesou až −4 °C.
Hrušeň − snese v květu dle odrůdy maximálně −2 °C (rozmezí −1.7 °C až −2.3 °C), nerozvité pupeny snesou trochu víc. Poměrně odolná by měla být Konference, Červencová, Erika.
Jabloň − snese v květu dle odrůdy maximálně až −4 °C (rozmezí −1.7 °C až −3.9 °C). Lze si vybrat z odrůd, které jsou trochu odolnější.
Višeň  − snese v květu dle odrůdy maximálně −2 °C (rozmezí −1.3 °C až −2.3 °C), nerozvité květy mohou snést až o tři stupně méně.  Hana, Morava, Samor, Morela pozdní a Morellenfeuer by neměly na jarní mrazíky tolik trpět a měly by vydržet více.
Kdouloň − pozdní kvetení ji chrání, na jarní mrazíky netrpí. Spíše ji trápí zimní mrazy.
Muchovník − Jeho květy snesou teplotu −5 °C, některé odrůdy až −7 °C, ve většině případů jejich úroda nebývá poškozena.
Moruše − Raší velmi pozdě na jaře, takže květy pozdní mrazíky neohrožují.
Mišpule  − Nikde jsem nenašla zmínku o tom, že by ji jarní mrazíky nějakým způsobem poškozovaly.

Z dálky působí angrešty a hrušeň zabalené v netkané textilii jako nějací duchové na zahradě. Angrešty jsme balili ještě v době, kdy jsem nevěděla, že mrazy v době květu dobře zvládají.

Další informace:
https://www.zahrada.cz/forum/reva-vinna/ochrana-rasici-revy-pred-majovymi-mraziky-293867/?kotva=ochrana-rasici-revy-pred-majovymi-mraziky-293935
http://romansabik.blogspot.cz/2016/12/16-rok-2016-v-prirodnej-zahrade.html
http://tropik.forumczech.com/t160-jarni-mraziky-aneb-co-vydrzi-narasene-rostliny
http://www.ovocnarstvi.eu/pece-o-urodu/ochrana-ovocnych-stromu-pred-jarnimi-mraziky/
http://www.amet.cz/klima/mraziky.htm
http://www.pawpaw.cz/content/view/56/9/lang,czech1250/
http://www.ovocne-stezky.cz/?page=navody-a-doporuceni&group=vysadby&text=nove-odrudy-tresni
http://www.ovocne-stezky.cz/?page=navody-a-doporuceni&group=vysadby&text=teplomilne-druhy-do-vyssich-oblasti
http://msue.anr.msu.edu/topic/blueberries/growing_blueberries/spring_critical_temperatures

Jen co jsme se nastěhovali, prostě nám předsvátkové období celkem vychází. Alespoň, co se týká atmosféry. Před Vánoci sníh a před Velikonoci krásně jarně nazdobená zahrada. Narcisy, fialky, rozkvetlá sladkovišeň a všude zeleň. Ani jsem pro jarně velikonoční náladu nepotřebovala zahradu tolik zdobit a použila jsem jen "co dům dal".

Na nově zasazenou broskvoň jsme navázali barevné stužky a pověsili se synkem vajíčka. Ve jménu ekologie jsme pracně připravili opravdová vyfouknutá bílá vajíčka, hlavně manžel na tom měl velký podíl, neboť je všechny vyfoukl. A pak stačil jeden den s opravdu silným větrem a skoro půlka vajíček byla rozbitá. Museli jsme tedy poněkud neekologicky dokoupit pár plastových a do budoucna to zkusím vymyslet nějak lépe.

Nejrásnější jarní náladu nám ale přinášela už před velikonoci samotná zahrada. Kytičky do vázy, vůně fialek rozléhající se zahradou, silně vonící hyacinty v trávníku u terasy... Na zelený čtvrtek jsem se mohla rozhodovat, jestli udělám polévku z medvědího česneku nebo kopřiv. Zvítězil medvědí česnek, protože už brzy začne kvést:

A poprvé jsme mohli ve velkém pojídat i fialky, v palačinkách nebo roládě. Pro mne jedny z nejluxusnějších dezertů, které jsem kdy vytvořila. A vrchol blaha:

Po mnoho let jsem Velikonoce na vesnici ze srdce nenáviděla. Po další roky jsem se pro změnu tvářila, že ve městě žádné Velikonoce neexistují. Ale letos poprvé budu zítra vařit s radostí křepelčí vajíčka a s úsměvem otevřu malým koledníkům a nechám se dobrovolně vyšlehat. Vážně. A může za to zahrada a návrat na vesnici.

Jen když píšu tyhle řádky a vidím na dnešních fotkách, jak nádherně nakvétá naše sladkovišeň a jak krásně vše raší, opravdu pevně doufám, že nás ty noční mrazíky nějakou šťastnou náhodou minou. Snad.