Vysněná zahrada

Protože naším snem o bydlení na vesnici byla nejen zahrada, ale taky litinová kamna s troubou a sporákem, museli jsme přemýšlet i o skladování zásob dřeva. Malá zahrada je v tento moment docela limitující. Každým místem pro dřevo se totiž ubírá místo pro rostliny. Třeba můj táta má poměrně velikou zahradu a vůbec mu nevadí, že hodně velkou část zabírají zásoby dřeva. Dělá si dřevo sám, takže některé dřevníky jsou určené pro syrové dřevo, aby vyschlo, z jiných už se postupně odebírá to suché. Tolik prostoru ale u nás nepřicházelo v úvahu, vždyť naše zahrada je tak maličká a každé místo, kde lze jinak pěstovat rostliny a keře, je cenné.

Naše zásoby na zimu. Vždycky jen na jednu zimu, máme malou zahradu.

Prostory, kam uschovat už hotové, suché dřevo jsme vymýšleli tak nějak až v momentě, kdy dům stál. A přesně na množství, které by nám snad vždy stačilo na jednu sezónu. Ono najít na naší zahradě místo, které ještě není osázené, vlastně není jednoduché. Nakonec jsme našli dvě možná místa na dvě "dřevárky". Jednu velkou stavbu, kterou připravil, nachystal a skvěle potom s mým manželem sestavil můj táta, máme vzadu na zahradě. Ukládáme tam nářadí, sušíme prádlo a právě taky uchováváme dřevo na topení. Poskytuje nám soukromí a nekoukáme už sousedům do jejich obýváku. Namísto toho koukáme na krásnou práci mého táty, která pro mne má velikou cenu. "Toto vyrobil můj táta", chlubím se často a jsem pyšná. Tati, díky!

Velká "dřevárka" vzadu na zahradě. Je to vlastně moderní, multifunkční zahradní prvek. Část je skladiště na zahradní věci, v části skladujeme dřevo a část slouží jako zastřešené místo pro sušení prádla. A taky jako další teráska pro synka na hraní, na uschování věcí na zimu (židle, hračky) pod střechu či jako hezká "schovka" když prší.

Druhé místo pro uložení dřeva jsme našli z východní strany našeho domu. Tentokrát je vyrobil můj manžel sám, z materiálu, který zbyl ze stavby prvního dřevníku. Poskytuje závětří na malé terásce u domu u oken a poskytuje zásoby dřeva pěkně hned blízko obývacího pokoje, kde kamna máme. Na tuto stavbu jsem taky moc pyšná, krásně využila prostor, který by se mi stejně hůř osazoval rostlinami.

Menší dřevník hned u domu z východní strany.

Když jsme místo pro naše dřevníky hledali, začala jsem si schovávat různé obrázky pro zahradní ukládání dřeva. Bavilo mne sledovat, jak nápadití lidé jsou. Jak umí na malých zahradách využívat každou možnost. Jak hezky mohou vypadat dřevníky v moderním pojetí. Ze dřeva můžete vyskládat nízký "plot", který vám poskytne soukromí na zahradě a trochu i odstíní od hluku - namísto klasických "plných" plotů. Polínka mohou být "schovaná" v lavičkách i ohništi. Dřevník může mít zelenou střechu a klidně může být policového typu nebo ve tvaru šestihranů. Podívejte se na různou inspiraci v pinterestové nástěnce: https://cz.pinterest.com/zahrada/d%C5%99evn%C3%ADky-v-zahrad%C3%A1ch/

Dřevníky v zahradách mohou být hodně hezké. Zdroje obrázků: https://www.cortenstaalproducten.nl/, http://www.instructables.com, http://ideipentrucasa.ro/, http://www.conma.ch/, https://i.pinimg.com/, https://www.instagram.com/.

Zdroje obrázků:

Houtopslag Cortenstaal, Cortenstaalproducten, via https://www.cortenstaalproducten.nl/a-36456537/houtopslagen-2mm/houtopslag-cortenstaal-100x35x200cm/#description

Garden Fireplace With Bench by AllanS1, via http://www.instructables.com/id/Garden-Fireplace-with-Bench/

Idei practice de depozitare a lemnelor de foc in standuri de metal, Violeta O., via http://ideipentrucasa.ro/idei-practice-de-depozitare-lemnelor-de-foc-standuri-de-metal/

HOLZLAGER, DS AG Conma, via http://www.conma.ch/de/holzlager

Ecossistemas. com, via Pinterest, https://i.pinimg.com/originals/b9/1c/5b/b91c5bc73ebd99b9299b0a51cad0a307.jpg styleroom_fi, via Instagram, https://www.instagram.com/p/szQ71grqbb/

O pořadu pana Ferdinanda Lefflera jsem už psala a protože se mi líbilo nakukovat do krásných zahrad, objevila se na Vánoce pod naším stromečkem i jeho půvabná kniha. Jmenuje se Žijte ve své zahradě. A v tomto textu se chci podělit o své postřehy a o to, proč mám tuto knížku ráda. Třeba si podle toho zhodnotíte, jestli by měla nějaký smysl i pro vás.

Začnu trochu obšírněji. Když jsme se s manželem vzali, dostali jsme od kolegů z práce krásný svatební dar. Obrovskou těžkou knihu plnou obrázků architektonicky krásných domů z celého světa. Ta kniha neobsahovala moc textu a rozhodně nebyla praktickou příručkou do života, protože znázorněné domy stály neskutečné částky. Přesto jsme jí pořád listovali. Ujasňovali jsme si na ní, že budeme jednou v době chtít hodně oken. Že se nám líbí výhledy do zeleně. Některé zajímavě použité přírodní materiály. Nechali jsme na sebe jen prostě ty krásné fotky působit. Knížka nás hodně inspirovala pro náš vlastní projekt domu, který oproti těm v knížce stál jen nepatrnou částku. Jsme rádi, že jsme ji měli. A podobné to bude s knihou pana Lefflera.

Kniha je plná krásných fotografií z několika zahrad. Z velkých zahrad, drahých zahrad, střešních zahrad a teras. Já vím, že cenově jsou ty zahrady někde jinde, než si můžu dovolit. Venkovní kuchyně, jezera a přírodní koupaliště, velké terasy, krásné šlapáky, opravdové materiály, umělecké předměty, vodní prvky, zídky, vysoké záhony, venkovní postel, zajímavá odpočívací místa... na to náš rozpočet nestačí. Ne, aby byly v takové hezké podobě. Ale jsou krásnou inspirací, nutí mne nad zahradou přemýšlet.

Pokud čekáte, že tato kniha o zahradách pojednává primárně o rostlinách, nejspíš byste byli zklamaní. O rostlinách jako takových jsou tam tak všehovšudy čtyři stránky. Ne, o nich ta kniha není. I když jsou vidět na každé stránce - ať již šalvěje, kontryhely, úrazníky, mateřídouška, břízy, traviny, měsíční jahody, zelenina nebo čechravy, většinou nepojmenovány - o nich není. Tahle kniha je právě o konceptu všeho ostatního. Jaké zvolit ploty, zástěny, kam dát lavice a z čeho? O jakých vodních prvcích přemýšlet, co dokážou zídky, místo pro ohniště? Jaké mohou být v zahradě cesty, jak působí vysoké záhony, že je třeba myslet i na sušák na prádlo? Co altány, venkovní postele, křesílka, schovky a dětské hrací prvky? Co dokáže umění v zahradě a jaké volit materiály? Tak právě na takové otázky zodpovídá.

Tak jako se mi zamlouval komentář pana Lefflera v jeho pořadu, stejně se mi zamlouval text v jeho knize. Dobře se mi četl. Líbí se mi, jak o zahradách přemýšlí, jaké otázky si klade. Líbí se mi jeho názory a postřehy. Pokud se vám líbilo, o čem mluvil v pořadu, bude se vám líbit, o čem psal. Dokážu si představit, že si jeho knihu budu číst stále a stále každý rok. Však už teď jsem se ke spoustě pasáží vracela.

Co jsem ráda, že díky knížce teď vím? Co jsme si z ní s manželem vzali, i když už máme většinu zahrady zařízenou? Především postřehy k těm těm neživým zahradním záležitostem, které ještě tolik dořešené nemáme. A o kterých vlastně ta kniha je:

Nikdy nebude působit dobře, pokud si materiál hraje na jiný, než opravdu je. Škrtáme plán na betonovou dlažbu pro stání pro auto, která by se tvářila jako bílé kostičky. Stejně by se nehodila ke gabionu, který jsme vyskládali z kamenů z pozemku. Místo toho přemýšlíme o opravdové kamenné dlažbě, nebo přiznaném hezkém betonu, nebo mlatovém povrchu.
Kdyby nás někdy na zahradě obtěžoval v nějakém místě pravidelný hluk, lze k odpočívacímu místu zabudovat nějaký vodní spád - šplouchání vody je také hlučné, ale působí na člověka uklidňujícím dojmem.
Naše malá zahrada nejspíš bude vždycky působit roztříštěně. Je to i kvůli různorodým dřevěným prvkům - některé jsou ponechané bez nátěru, jiné musely být natřené a navíc různými odstíny, které se namanuly. Kdybychom přiznali dřevo takové, jaké je, působila by zahrada lépe. To už samozřejmě měnit nijak nebudeme, jaké jsme měli možnosti, takové byly, ale je dobré to prostě vědět.
Potvrdilo se mi, že zahradám sluší dobře vedené cestičky a záhony s květinami. Je dobře, že do předzahrádky plánuji právě takovou cestičku namísto trávníkové plochy.
Vhodně zvolené dřevníky zahradě sluší. Jsem ráda, že dva takové máme a na správných místech.
Schovky, různá posezení, zákoutí - dodávají zahradě atmosféru a jsem ráda, že jsme jich zařadili tolik, i když mám prostor malý.
Zahradu můžu zútulnit pomocí textilu a doplňků - např. polštáře.
Vícekmenné stromy dělají se zahradou divy, nemusím se jich bát.

Více o knize:

http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/popularne-naucna/zijte-ve-sve-zahrade-1388

Na televizi téměř nekoukám, takže docela trvalo, než se ke mně po vlnách internetu dostala informace o novém českém pořadu o zahradách. Jmenuje se Ferdinandovy zahrady a jestli jste jeho díly v televizi propásli, snadno si ho pustíte přes internet (http://www.ceskatelevize.cz/porady/11632379400-ferdinandovy-zahrady/dily/).

A teď by samozřejmě měla následovat informace, jestli ten čas na koukání opravdu stojí za to. Jenže já jsem trochu v rozpacích. Mám opravdu ráda názory a postoje k zahradám, které pan Ferdinand Leffler říká ve všech rozhovorech a které si čtu v článcích jeho atelieru. Louky, souznění s krajinou, české stromy a keře a koupací jezera namísto modrých bazénů. Je radost to poslouchat. Vlastně jsem se na pořad dívala především kvůli jeho průvodci... ale to jsem já. Málokdo z mého okolí sdílel toto mé nadšení. Pořad není zaměřen tolik prakticky, takže si nejsem jistá, co byste si z něj vlastně mohli odnést třeba vy do vlastní zahrady.

V osmidílné sérii jsou totiž představeny různé typy zahrad, každou navrhuje jiný český zahradní architekt. Průvodce pořadem je pan Leffler a kromě právě řešené zahrady vždy ukazuje již nějakou hotovou, tematicky podobnou. Jednotlivé díly jsou o navrhování, hlavních myšlenkách a tipech, na co je dobré myslet při plánování. Sem tam dostanou diváci i radu, jak něco zasadit, a nechybí poměrně výrazná "promotion" reklamní část o výrobcích hlavního sponzora.

Právě tak, jak je pořad koncipován, je docela obtížné si z něj něco vzít pro navrhování vlastní zahrady. Alespoň pro zahradní nadšence, různé kutily a lidi, kteří zakládají zahrady u nových rodinných domků a nezbylo jim moc peněz. Právě to, že jsou představované zahrady poměrně drahé, je u pořadu obecně kritizováno, neboť člověk, který má dostatek financí na pořízení kvalitního návrhu a realizace zahrady, nejspíš rovnou osloví zahradního architekta a nebude koukat na pořad v televizi. I když, těžko říct.

Já se ale na pořad dívala. Moc ráda. Především kvůli tomu, že jsem neměla v úmyslu přebírat nějaké tipy a prakticky podle něj zahradu měnit. Vůbec ne. Já jsem totiž hrozně zvědavá a moc mne bavilo nahlížet lidem do zahrad a koukat se, jak si je vyřešili. Viděla jsem, jak zahradě sluší nenatřené dubové trámy, dlouhé osázené kamenné zídky, pořádné keřové patro a vícekmenné stromy. Zjistila jsem, že při navrhování velké zahrady je důležité prolnutí s okolní krajinou a velké prvky. Jsem ráda, že zakládání lučních porostů v zahradách nedělají jen nadšenci z přírodních zahrad, ale plánují je klientům i zahradní architekti. Taky štěpkují trvalky štěpkou přivezenou malým nákladním autem, jako já. A třeba díl s názvem "Terasa" jsem posílala pro inspiraci mojí sestře.

Za sebe mohu říct, že se na pořad někdy podívám znovu a že budu ráda za nějaké další pokračování. Klidně by se mi líbil i jen takovým průvodcovský pořad po různých českých hotových zahradách. Zvlášť, když by je skvělí kameramani pořadu zabírali stejně krásně a poutavě jako Ferdinandovy zahrady. Nejlépe i v různých ročních obdobích.

Pokud jste tedy naladěni stejně jako já a rádi nakouknete do dražších, promyšlených zahrad, vřele vám pořad doporučuji.

Tak už pár měsíců na vlastní kůži pociťujeme, co to doopravdy je ten větrný tunel či větrný koridor. A jak dokáže být nepříjemný. O tom, že se vítr mezi blízko postavenými domy zesiluje, jsem věděla. Ale co to doopravdy znamená, to nejspíš člověk musí zažít na vlastní kůži.

V zimě je v našem "větrném tunelu" severák obzvlášť mrazivý.

Celé babí léto jsme se synkem chodili po zahradě v tričku. Ať už na vyhřátou trampolínu obehnanou převislými morušemi nebo k jezírku chráněnému živým plotem. Ale stačilo vejít do úzké uličky z východní strany domu a spěšně jsme nasazovali mikiny a svetry. Neuvěřitelný rozdíl na jedné maličké zahradě. Na podzim a v zimě se tam vítr ještě umocnil a cokoliv mu do "větrného tunelu" stavíme do cesty, zatím silně prověřuje a rostlinám připravuje zatěžkávající zkoušku. A představa, že bude mít syn z východní strany domu krásnou houpačku a pískoviště? To je opravdu jen představa někde na papíře. Pískoviště tam už sice je, ale syn si na něm málokdy hraje, v tom silném větru mu to taky není zrovna dvakrát příjemné. A nebo se oba krčíme za plastovým poklopem jako za provizorní protivětrnnou zábranou a o pořádném hraní nemůže být řeč.

Tak tady máme ten náš větrný koridor či větrný tunel, jak se mu také někdy říká. Rozpracelované pozemky a domy na přibližně stejných místech vytváří úzké místo, kudy proudí vítr mnohem rychleji (v mém laickém nákresu failová barva), zatímo na zahradě schované za živými ploty, stromky a keři je příjemně (zeleně naznačeno v nákresu).

Možná si říkáte, že je to na těch pár metrů kolem domu jedno. Na hektarovém pozemku možná, ale na maličké zahradě se každý metr počítá a já měla s tímhle úzkým průchodem kolem domu velké plány. Něžné trvalky, malé jezírko, houpačka a malá odpočívací teráska či místo na lehátka. Jenže většina z toho vzala za své právě kvůli silnému větru. Inu, nezbývá než místo naříkání vzít raději zase do ruky papír a tužku a krapet to přeplánovat.

O tom, jak se bojuje s větrem na zahradě, jsem už něco málo psala. Jenže řada větrolamů v tak úzké uličce, to se těžko dělá. Zvlášť když je to hlavní přístupová cesta do zahrady a nějaká ulička na pohodlný průchod je tam nutná. A obvyklé typické větrolamy, jako jsou lísky, vzhledem k vysokému a bujnému růstu použít moc nejde, o nějakých stromech ani nemluvě, protože přece nemůžeme zastínit sousedovi terasu. Dali jsme tedy hlavy dohromady a prostě experimentálně zkoušíme, co jde:

Takhle máme v plánu bojovat
s větrem v úzkém místě.

úzká klikatá cestička na průchod – místo rovné krátké cestičky jsme ji zvlnili. Vypadá lépe a umožní nám stavět větru do cesty keře na přeskáčku z leva i zprava v tom úzkém prostoru.
stínící (rašletový) úplet na plot – koupili jsme jej a pracně připevnili především kvůli bezpečnosti syna. Soused má u plotu pár milých, ale trochu jedovatých rostlin, a budou hned přes plot vedle našich jedlých. Raději jsme je takto odstínili. Tajně jsme doufali, že úplet na plotě třeba trochu vítr zmírní, ale chyba lávky. Spíše jej ještě zrychluje, protože je ve směru toho největšího větru. Tohle tedy nepomohlo.
vysoký strom s malou korunou – na jedno místo ve svahu do zahrady jsme nakonec zkusili vysadit malý strom. Takový, který jednou nezastíní souseda, ale pomůže rozbít vítr svou korunou ve výšce dvou metrů. Přesně takový strom se ale složitěji hledá, zvlášť když požaduji jedlé plody. U nás to vyhrál muchovník, který se pokusíme zapěstovat do stromového tvaru, nicméně aktuálně má sazenice 40 cm, takže to bude běh na dlouhou trať. Ještě byla ve hře malá mišpule. Dají se využít samozřejmě i okrasné stromy, celkem se mi líbí javor mléč Globosum. U stromů s vyšlechtěnou velmi hustou korunou však není jisté, jestli neudělají spíš efekt zdi a vítr půjde do turbulencí. Například sousedé bojují s větrem pomocí katalpy Nana (ale moc dobře se jí na větru nedaří) a pomocí kroucené vrby, kterou každý rok razantně seřezávají (je to totiž jinak dost velký strom). Už třetím rokem po vysazení vrby měli pěkné závětří a vítr odstíněný, vrba (silně zalévaná) roste velmi bujně a velmi rychle. Nicméně každý rok ji řezat, to není nic pro mne. A navíc bere vláhu okolním rostlinám. Ale je to jedno z nejlepších velmi rychlých řešení.
jehličnany – velká krásná jedle, kterou jsme dostali darem a zdobili si ji na Vánoce, je dalším prvkem proti větru. Zbrzdí severák hlavně v zimě, kdy jsou ostatní stromky a keře holé. Ještě jednu jedli plánujeme na okraj domu. Naše jedle pomáhá výborně a navíc ochrání přes studeným severním větrem i keře borůvek, které jsme vysadili hned vedle ní. I sousedé si chrání svoji terasu před větrem pomocí stěny z rozmanitých jehličnanů. Nevýhodou je, že je kvůli pomalému růstu potřeba kupovat již vzrostlejší kusy, aby splnily svůj účel, a to jde dost do peněz. Navíc se uvádí, že příliš kompaktní a příliš husté, případně do roviny stříhané jehličnany mohou spíše působit jako zeď a vítr jde naopak do turbulencí a zrychlí se.
keře – přirozeně rostoucí keře by měly proti větru taky pomoci, především pro synka na jeho pískoviště. Sázíme kdoulovce, dříny, borůvky i zakrsle rostoucí muchovníky. I když nejsou tak účinné a nesníží nám vítr "u hlavy", v jejich závětří mohou růst něžné kvetoucí trvalky, které jsem na tomto místě chtěla pěstovat. Mnoha kvetoucím trvalkám silný vítr totiž nesvědčí.
stříhaný živý plot – živý plot ostříhaný do podoby zdi se proti větru nedoporučuje. Může prý způsobit větrné turbulence. My to s kouskem takovém živého plotu ale zkusíme, zasadili jsme přebytečné sazenice buků tak, aby tvořily metr a půl dlouhou clonu, která (snad?) umožní na jaře a v létě klidné odpočívání na malé miniterásce u jídelny.
treláže a oblouky s popínavkami – do úzkého prostoru mne napadly jako první. Pevná kostrukce se větru staví do cesty hned, rostliny vítr trochu zmírní, a přitom jde procházet. Popravdě se ale trochu bojím, která z popínavek to na silném větru zvládne. Z diskuzí radí do větru snad pouze přísavník trojcípý. Popínavé růže, plaménky, fazol, minikiwi a mnohé další zajímavé popínavky často žádají chráněné místo před větrem. Možná bych zkusila hlízolu nachovou, ale moc informací o ní zatím nemám a hlízy jsou docela drahé na takové zkoušení do větru.

To jsou naše plány, jak zmírnit vítr v malém "větrném koridoru". Jak moc budeme nebo nebudeme úspěšní, to se ukáže jedině časem. A co vy? Taky bojujete proti silnému větru na zahradě a u domu? Jaké rostliny mu stavíte do cesty?

Sněhuláci, koulovačka, sáňkování. To je klasika, když se začne pořádně chumelit a máte doma minimálně jedno dítě. Vždycky při nové sněhové nadílce si hlídám, abych stihla jít do zahrady první a tu neposkvrněnou, nepodupanou a nerozchozenou krásu si stihla vyfotit předtím, než propukne všechna ta zábava a dovádění. Před následujícími tipy, co se ještě na sněhu dá s dětmi podniknout, fotím vždy. Po nich už totiž zahrada není bílou zahradou.

Kreslení do sněhu

Někdy prostě není ideální sníh na koulovačku ani na stavbu sněhuláka. Nelepí, drolí se, koule nedrží ani náhodou. My v takový den třeba jdeme kreslit. Stačí pár sáčků potravinářského barviva a lahve z měkkého plastu s dobrým stříkacím uzávěrem (aby je zvládly stisknout i malé děti), případně vodní pistolky. Obarvíme venku vodu v míse, pomocí trychtýře nalijeme do lahve či naplníme pistolku a o ostatní se postará už dítě. Pistolkou nejdou kreslit čáry, spíš jen dělá hezké drobné tečky. Lahev umožní při troše snahy i něco nakreslit. Nejčastěji všichni malí umělci v návodech kreslí duhu :-), viz třeba: http://reallyquitelucky.blogspot.cz/2010/01/kid-activity-for-snow-days.html Případně lze takhle obarvovat například sněhové bábovičky či sněhuláka (když je mokrý sníh a lze je tvořit), tak jako v tomto příspěvku: http://www.sikovny-cvrcek.cz/barevny-snih

Nezjišťovala jsem si, zda jsou potravinářské barvy pro přírodu v pořádku. Snad ano. Jsem krapet líný rodič, takže jsem jen jednoduše koupila sáček s barvou a bylo. Nicméně přírodní barevná voda se dá vyrobit i doma - povařením červeného zelí, obarvením pomocí kurkumy či šťávou z červené řepy.

Sněhová sopka

Sněhová sopka je klasickou variací na nalévání octa do jedlé sody. Jen se jde ven na sníh a rodiče, kteří si zapomenou vzít teplé rukavice, z toho akorát pěkně zebou ruce. Inspirovala jsem se jedním z mnoha návodů http://www.science-sparks.com/2013/01/21/snow-volcano/. Na sněhovou sopku je potřeba sklenice (stačí malá od dětské výživy či od marmelády nebo nějakého ořechového másla, ideálně nízká, aby směs zvládla vybublat nahoru), potravinářská barva v prášku, minimálně dva balíčky jedlé sody, celá lahev octa. Někdo ještě přidává trochu prostředku na mytí nádobí.

Doma si v klidu ve sklenici smíchejte sodu s potravinářským barvivem a přidejte trochu prostředku na mytí nádobí. Ven vezměte tuto sklenici a ocet. Dítě uplácá tu nejhezčí sopku a do jejího vrcholu přijde zabudovat sklenice. Pořádně sopku raději ještě udusejte a upěchujte, jinak "láva" jen proteče po stěně sklenice dolů a dovnitř a efekt sopky nebude žádný. Na takhle připravenou sopku už jen nechte dítě lít sklenici octa.

Co ocet a soda udělají s trávníkem? To opravdu nevím a raději jsem to nechtěla zjišťovat. Pokus jsme dělali na kamínkovém podkladu budoucí terasy...

Sněhové drahokamy a barevné sněhové koule

Na sněhové drahokamy mne inspiroval tento příspěvěk: http://klokanigulas.blogspot.cz/2015/02/snehove-drahokamy.html.

Nevypadalo to jako něco, co by hned na první pokus zabavilo našeho synka, ale nakonec z toho byla hezká akce. Ve třech nádobách jsme si rozmíchali potravinářské barvivo a namáčeli v něm sněhové koule. Na tuhle aktivitu je potřeba mít mokrý sníh, ze kterého lze vůbec koule vytvořit a drží pohromadě. Co se týká samotného namáčení, jsou děti, které to zvládnou holýma rukama. I můj syn odmítá v zimě nosit občas rukavice, takže prakticky by na to připravený byl. Ale v mínus pěti stupních jsem nezvládla dát kouli holou rukou do vody ani já (odmítala jsem si zabarvit sněhově bílé lyžařské rukavice). Naštěstí jsme měli po ruce lopatičky a nebo koule napichovali na klacíky a pak opatrně sundávali. Příště si z kuchyně donesu velké kuchyňské kleště, těmi to půjde dobře.

Pokud mrzne, tak přes noc drahokamy krásně ztvrdnou a opravdu připomínají jakoby safíry či rubíny. Syn si je nakládal na nákladní autíčko a rozvážel po zahradě.

Snad se vám tipy, jak si s dětmi zpestřit zasněžené dny na zahradě, líbily.

Bíle natřené stromy v sadech jsem vídala. Přišly mi takové ošklivé a divné. Stejně tak stromy o která byla opřená velká prkna. Absolutně jsem nevěděla, co tím zahradníci sledují a absolutně mě to tenkrát ani nezajímalo. Některé věci totiž začne člověk řešit, až na něj vykouknou nejmíň pětkrát šestkrát z knih, článků a časopisů. Takže preventivní opatření proti mrazovým trhlinám řeším až po čtyřech letech a navíc teprve začátkem ledna, kdy mi při tom hrozně mrznou ruce.

Co to vlastně ty mrazové trhliny jsou? Takové ošklivé pukliny a trhliny na kmenech a větvích stromů. Sice se z nich strom většinou dokáže dostat, rány se zahojí, ale jsou vstupní branou pro nemoci a infekce, takže je na místě spíš prevence než řešení následků. K jejich vzniku jsem našla několik různých možností, často to souviselo s rozdílem teplot:

Pokud na podzim stromy přihnojíte příliš pozdě, jsou nuceny stále ještě vytvářet přírustky a nestačí se připravit na zimu a ukončit vegetaci. Pak prý stačí několikadenní malý mráz v době, kdy ještě ve stromě proudí míza (podle http://forum.abecedazahrady.dama.cz), a vzniknou mrazové trhliny nebo třeba i mrazové desky (to je ještě rozsáhlejší poškození kůry).
Před příchodem jara už začíná být slunce hodně silné, na jižní straně kmene začíná proudit míza a strom se začíná probouzet. Bohužel mu pak pletiva poškodí noční mrazy (v míze se vytvoří krystalky) a kůra se buď roztrhne (mrazové trhliny), nebo se pletivy poškodí plošně (mrazové desky, kůra v létě začne černat a propadat se, strom neroste, špatně se vyvíjí).
Ke vzniku mrazových trhlin stačí, když jedna část kmene nebo větve je ohřívána nad bod mrazu a jedna část pod bod mrazu.
Někdy mohou mrazové trhliny vzniknout tak jako tak při velmi nízkých teplotách pod -15 nebo -18 stupňů. Obdobně při vysokých letních teplotách mohou vzniknout tzv. sluneční trhliny.

Nejvíce prý trpí stromy s tenkou kůrou, tj. jabloně a buky. Potom třešně, které mají tmavou kůru, jež se snadněji zahřeje. Obecně taky všechny mladé stromky, především mladé meruňky a slivoně. Především vysokokmeny a taky obecně i starší stromy, kterým bylo náhle odstraněno přirozené stínění kmene (keře, jiný strom apod.). Takže jsem naznala, že naše stromky taky potřebují nějakou preventivní ochranu.

Kmeny našich stromů dostaly netypický zimní kabátek. Tak doufám, že žádnou mrazovou trhlinu neschytají.

Jak se dá mrazovým trhlinám bránit? Každý zkouší něco jiného a stoprocentní obrana vlastně neexistuje. Nejčastěji se dělají tato opatření:

nepřehnojit stromy na podzim
mladé stromky sázet tak, aby měly opěrný kůl z jižní strany
pěstovat stromy přirozeně, tedy i původním obrostem větví, které v zimě částečně kmen i zastíní, případně pěstovat stromy v guildech, kde kmen zastíní vysoké trvalky nebo keře.
natřít strom bílým nátěrem. Sadaři obvykle jedou do stavebnin pro hašené vápno, které smíchají s jílem. Začátečníci asi sáhnou po dražším řešení v podobě hotového nátěru v kyblíku. Kromě toho, že je bílý nátěr na stromech poměrně neestetický, musí se pravidelně obnovovat. Prý odrazuje ptáky, kteřá ze stromů vybírají škůdce. V případě hašeného vápna však je nátěr sám o sobě preventivním prostředkem proti škůdcům.
omotat kmen stromu jutou, netkanou textilií nebo speciální papírovou páskou, případně připevnit na jižní stranu kmene chvojí. Všechna tato řešení jsou však kritizována pro přílišnou vlhkost, kterou u kmene mohou zadržovat a způsobit jiné potíže.
opřít o kmen velkou dřevěnou desku z jižní strany. Poměrně efektivní a znovupoužitelné řešení pro každý rok. Ale nic na zahradu, kde kolem stromů běhají v jednom kuse děti.
Omotat kmen prodyšnou vrstvou z rákosové nebo bambusové rohože či obalit kmen proutím. Nesmí být těsné, aby nedocházelo přecejen k nějakým problémům s vlhkostí a nebo aby mezi kmenem a rohoží nezimovali škůdci. Rohože lze znovu využít a ty rozpadající se potom třeba zužitkovat do domečků pro hmyz.

Pro mne ze všech těch možností vycházelo nejlépe omotat stromy rákosovou rohoží. Svůj názor na estetiku či spíš neestetiku bíle natřených stromů a na velké desky opřené o stromy jsem nezměnila. Opravdu se mi to nelíbí. No a z fotografií můžete posoudit, jestli jsem si vlastně s tím omotáním rohožemi po té estetické stránce vlastně nějak pomohla ;-)

Jestli je tohle hezčí než obílené kmeny v sadech? Pro mne určitě, ale jak víte, estetitika je prostě věc názoru...

Další články:
http://forum.abecedazahrady.dama.cz/viewtopic.php?f=116&t=100710
http://www.ireceptar.cz/zahrada/uzitkova-zahrada/poskozeni-kury-stromu-v-zime-a-v-predjari-mrazove-trhliny-a-desky/
http://hobby.idnes.cz/bileni-ochrana-stromu-0ua-/hobby-zahrada.aspx?c=A150126_121059_hobby-zahrada_bma

Jsou to už čtyři roky, co jsem zažila první zimní grilování na sněhu. Bylo to právě 15. února 2011 v zahrádce u rodinného domu v brněnských Černovicích. Kluci z mého studijního kroužku navrhli oslavit naše úspěšné složení státních zkoušek jak se patří – pořádnou grilovačkou. Co na tom, že jsme státnicovali v únoru, zahrada byla pod sněhem a venku krásný -1 °C. Užili jsme si to parádně, a to jsme ani nesplňovali několik bodů, které se v článcích v časopisech pro zimní grilování doporučují. A které to vlastně jsou?

Hlavně nohy v teple

Pořádně teplé ponožky a kvalitní zimní boty jsou základem. Já docela mrzla v tenkých podzimních botkách a měla jsem pocit, že venku musí být alespoň -15 °C. Nevěřila jsem teploměru, který tvrdil, že je pouhý stupeň pod nulou. Obecně se doporučuje při zimním grilování nestát na sněhu nebo ledu, ale na suché, izolující podložce (nejlépe dřevěné desky).

Horký nápoj zkrátí čekání

Venkovní gril nemusí být
v zimě nutně "pod pavučinami".
(Zdroj obrázku: freeimages.com)

Horké svařené víno a pro nás, co alkohol moc nemusí, zázvorový čaj v termosce, to je povinná výbava zimního grilování. V pletených rukavicích se nejlépe drží keramické hrnky, které příjemně hřejí a nápoj se za chvilku zchladí na takovou teplotu, že nepálí na jazyku.

Nejlépe gril s poklopem

Pro zimní grilování se spíše doporučuje používat gril s poklopem. Ne, že by s normálním grilem grilovat nešlo, ale poklop zajistí dostatečné prohřátí masa a vyhnete se všetečným dotazům hostů, zda je to zimní grilování bezpečné, jestli byste neměli použít teploměr či maso raději dopéct doma v troubě. Navíc grilování nerozhodí ani drobné sněžení.

Dostatek materiálu a času na podpal

Spotřeba briket či dřevěného uhlí, či co jiného používáte na grilování, je v zimě větší. Mějte ho dostatek, uskladněné nejlépe v suchu. A počítejte s tím, že roztápění grilu bude trvat déle (už třeba jen pro ty zmrzlé ruce nebo obtížnější manipulaci v rukavicích).

Vhodné potraviny

My s manželem jsme tenkrát naložili krkovičku do rozmarýnu a slavili jsme s ní úspěch. Co grilovali kluci si už vlastně moc nepamatuji. Tedy až na jeden unikát, kamarád zkoušel grilovat okurku, neb v zimě nesehnal cuketu, kterou znal z letního grilování. (Jsou přece příbuzné, ne? :-) ). Chuť grilované zimní okurky je, přinejmenším, netradiční. U zimního grilování rozhodně zvažujte, co budete grilovat, a jak a kde to budou hosté jíst. V různých článcích na internetu se doporučují nahřívané talíře a počítá se s tím, že hosté jedí jídlo doma. To ale podle mne ztrácí veškeré kouzlo zimního grilování jako takového.

Nedoporučila bych grilovat jehněčí nebo krevety, obojí při chladnutí příliš zvýrazní svou chuť a ne každému to vyhovuje. Grilujte takové maso, které vám bude chutnat i vychladlé. A porcujte je na malé kousky, které nejlépe hned na místě přítomní strávníci snědí, aby se zahřáli. Co se týká zeleniny, v zimě moc vhodných kousků ke grilování neseženete, snad dýně by se dala a nebo čekanky...

Nečekám, že budeme v zimě grilovat často. Spíše tak jednou dvakrát za celou zimu, ale rozhodně chci, abychom si se synem užili tuhle netradiční podobu grilování. Nejspíš si jen ogrilujeme pár klobásek a sníme je v housce s kysaným zelím jako takovou domácí obdobu hotdogu. A konečně si připravíme grilovaný ananas sypaný mátovým cukrem, na který v létě vždycky zapomeneme.

Poprvé jsme se o něm dozvěděli loni z článku v časopise Zahrada v obrazech a byla to láska na první pohled. Museli jsme si však počkat téměř celý rok, než jsme si ho v teď v zimě mohli celí nedočkaví objednat a vyzvednout v Brně v Biocontu. Ano, šlo by ho nechat poslat poštou, ale osobní vyzvednutí byla taková větší jistota.

Řeknu vám, je to zvířátko k pohledání. Maličké, skromné, nenáročné. Do víkendu jsme jej měli na balkoně, ani nepípl a nechal se i fotit. Pardon, nechala se fotit, ony jsou v těch plstěných páscích totiž vlastně samice. No a po slavnostním umístění na naši zahradu nám náš nový ochočený domácí (či spíš zahradní) miláček Typhlodromus pyri bude s chutí hodovat na sviluškách, hálčivcích a především na vlnovnících (to jsou ti, co mi zničili první hrušeň). A jak si ho jednou člověk pořídí, tak už u něj zůstane napořád. No, není to milé?

Už jsme si ubytovali milého malého T. pyri na zahradě.

Jestli T. pyri neznáte, tak se seznamte. Je to 0,6 mm velký dravý roztoč, který byl dříve v přírodě a sadech a zahradách naprosto běžný, jenže používáním chemických postřiků se jej podařilo skoro vyhubit. U nás na zahradě nejspíš přirozeně nebude, když je to nově založená zahrada "na zelené louce" a sady a zahrady okolo jsou daleko předaleko. A právě proto jsme si ho koupili. Sada 25 plstěných pásků, ve kterých je T. pyri zalezlý, nám na zahradu bohatě stačí a ještě podarujeme sousedy, neboť mají jabloně. My s ním chceme chránit především naše hrušně a vinnou révu. Nejvíce se nám ale líbilo, že jej do zahrady dáte jednou, a už více nemusíte. Je to jednorázová investice. T. pyri tam přezimuje a přežívá, i když zrovna nemá potravu. Buď jí pyl a nebo hladoví.

Do zahrad se dodává jen v zimě, kdy přespává v připravených plstěných páscích. Když nejedete na zahradu hned, přežije v chladu na balkoně pár dní, nebo v případě teplé zimy v ledničce. Pásky si potom sešívačkou přicvaknete na větvičky či kmínky a ponecháte do jara. Jakmile se oteplí, T. pyri z nich vyleze a vy je můžete ze stromů odstranit.

Na naše malé stromky podle mne stačí jen dva pásky.

Na které stromy má smysl T. pyri věšet? Prý nejvíce na jabloně a vinnou révu. Ale uplatní se na každém ovocném stromě (hrušně, broskvoně, meruňky, třešně, višně, a dále na ořešáku a rybízu či angreštu). 2-3 pásky přijdou na jeden strom (dávají se všechny tři těsně vedle sebe), u révy na každý 3. keř jeden pásek. Do tří sezón by se měl roztoč dostatečně rozmnožit a držet prý škůdce na uzdě (podle diskuze na Zahrada.cz to ale ne vždy platí). Tedy za předpokladu, že nepoužíváte některý z insekticidů a fungicidů, které by ho mohly zahubit. Dostali jsme s návodem celý seznam těch, co mu mohou ublížit. Pro klasické zahradníky tedy tenhle drobek bude zbytečnou investicí. Ten se hodí opravdu spíše pro bio/eko/přírodní pěstitele.

"Dědo, vyprávěj mi o stromu před naším domem, " řekla jsem a podala starou černobílou fotografii lehce rozmazaného domu se dvěma košatými stromy přímo před okny. Byla pořízena někdy v padesátých letech, po tom, co děda vlastníma rukama dal (po válce) zničený dům opět dohromady.

Můj rodný dům, já už jsem stromy před okny nezažila.

Pro mne to byl hodně divný pohled na rodný domek, neboť jsem už dům zažila jen s ohraničeným zeleným trávníkem (na dnešní poměry s docela vysokou trávou). Našemu dětskému pokoji (vpravo dole) nic nestínilo a nebránilo ve výhledu, co si pamatuji.

"Jedno byla dobrá zimní hruška a to druhé nejspíš jabloň... ale zimní jabka, ne ta letní, jak měl soused vedle... ." Musím říct, že mne v dnešní době vlastně překvapuje, že užitečný ovocný strom měl před domem ve vesnici snad skoro každý. Není se čemu divit, dříve se především dbalo na užitek a plocha před domem přímo vybízela k tomu, aby "neležela jen tak ladem" a zasadil se na ni alespoň nějaký ten ovocný strom. "Oni ho zasadili ještě před válkou," řekl děda a myslel tím svého otce (dříve se ještě "onikalo"). "Hrušku i jabloň."

Můj rodný dům před válkou. Na fotografii ještě není vysazený ten mladší strom. Stromy před domy sázeli i sousedé.

Tak to mi skoro vyrazilo dech. Znala jsem dědova vyprávění o návratu do vesnice po nuceném vystěhování, o tom, jak pracně v podstatě znovu postavil dům, jak složitě na něj sháněl cihly, co všechno bylo po válce poničené. Ale nikdy se vlastně nezmínil o tom, že cihlu po cihle lepil maltou ve stínu těchto dvou stromů. A vážně, další stará černobílá fotka s lešením zaklíněným hned vedle statných stromů to dosvědčuje.

Stromy se nekácely ani kvůli opravě domu.

To už dnes taky není obvyklé. Domy a budovy se spravují často v první řadě tak, že se vykácí přítomná zeleň, aby nezavazela velkým strojům a technice. Je obdivuhodné, že si lidé dříve vážili stromů natolik, že dbali na to, aby strom nepřišel k újmě, i když se kolem stavělo a každý kvůli jeho větvím musel vynaložit kroky a práci navíc při obcházení.
Oba stromy se dožily celkem vysokého věku a děda je pokácel prý až v momentě, kdy prostě byly staré a nenesly již ovoce. Nové se však nevysazovaly, to už tak nějak nebylo v té době v kurzu. Ono ne pro každý dům je vhodným řešením vysázet před okna džungli stromů. Mám kamaráda, který vyrůstal ve velmi tmavém, stinném a smutném pokoji, do kterého mu přes smrky, břízy a jiné jehličnany proniklo jen pár slunečních paprsků. A jak se říká, kam nechodí slunce, tam chodí lékař, ale to už by bylo na úplně jiný příběh.

Tolik o dvou stromech z jedné staré černobílé fotky z dědova šuplíku. A proč to sem na blog vůbec dávám? Především proto, abych sama i po letech věděla, kde jsem vlastně přišla k tomu poněkud netradičnímu nápadu vysadit před náš plánovaný dům jednu pěknou zimní hrušeň...

Když napadne měkký krásný prachový sníh, máte jedinečnou možnost zjistit, kdo všechno se potuluje po vaší zahradě.

Takto vypadala naše zahrada předloni, zapadaná sněhem. Kromě našich stop tam byly i stopy myší, bažanta, koček a drobných ptáků.

Pokud nemáte psa, častým návštěvníkem budou nejspíše kočky. Mají tlapky s měkkými polštářky (drápky jsou zatažené, takže ty stopy nedělají), stopa měří kolem 3 cm. Podobnou stopu má kuna, ta již má ale někdy viditelné drápky a je větší, kolem 4,5 cm. Častěji prý kuny poskakují, takže jsou vidět dvě a dvě stopy, není to ale směrodatné, když kuna utíká, sled stop je prý podobný jako u kočky. No a ještě můžete najít stopy půvabné lasičky, jsou menší než kočičí, jen 1,5–2 cm a protáhlé. Také jsou pro ně typické dvě a dvě stopy, ale ne směrodatné (umí se i plížit).

Když už vám po zahradě často chodí kočky, mají k tomu často důvod: malé hlodavce. Pokud objevíte maličké řetízkovité stopy kolem 1 cm, nejspíš to bude například myš (ne vždy je prý stopa po ocásku viditelná), větší stopy kolem 2 cm s viditelnou rýhou po ocásku by mohly patřit kryse či potkanovi. Objevit by se prý ale na zahradě mohly i myšice (bez stopy ocásku) nebo rejsci (maličké stopy, přerušovaná rýha po ocásku). Rozeznat jednotlivé stopy od sebe ale nebude úplně jednoduché, možná vám a dětem ale bude stačit vědět, že se po zahradě nějaký z hlodavců, kteří neupadají do zimního spánku, pohybuje a kudy chodí a kam. A také, kdo mu je v patách.

Když už jsme u těch malinkatých stop, občas se mohou na zemi nebo vyvýšených stříškách objevit drobné ptačí stopy. Jak od sebe poznat jednotlivé druhy vám neporadím. Obvykle to ale budou sýkorky nebo třeba i vrabčáci.

Pokud pěstujete lísky, možná vaši zahradu pravidelně navštěvuje i veverka. Má velké zadní stopy kolem 6 cm, malé přední tlapy kolem 2 cm a skáče, takže obvykle najdete stopy předních v jedné řadě a zadních tlapek v jedné řadě. Vidět byste měli prý dobře i drápky. Dokonce i netopýři loví občas na zemi a tak můžete najít jejich zvláštní stopy, podle dokumentu Stopařské minimum vypadají takto: "Ve stopní dráze se obvykle objevují pětiprsté zadní končetiny, zápěstní kloub s 1. prstem a drápem a trojúhelníkovitý otisk ocasní blány."

(Zdroj obrázku stopy netopýra: www.freewebs.com/ivanhoracek/PDF/PNS-8.pdf‎)

A kdo ještě chodí v zimě po zahradě vám?

PS: Stopy jsou laicky nakreslené a překreslené, pokud sem zavítá odborník na stopy živočichů, předem děkuji za kritiku a upozornění na možné chyby v kresbě.

Materiály k určování stop:

V zimě jsme do zahrady zavítali jen občas. Já hledala ty nejlepší rampouchy, zatímco děda doplňoval lůj sýkorkám na krmítko. Rozhodně tam ale nebylo nic k snědku, užitková část zahrady byla celá zoraná a ovoce ze stromů sklizené. Za zimní dobroty ze zahrady jsem vždycky považovala ty, co se daly najít u babičky či mamky ve spíži. Všechny ty marmelády, sušené křížaly, sušená semínka, bylinky, hrách, fazole, ale i kompoty či povidla, která jsem vůbec nejedla. A pak samozřejmě mrkve v bednách písku ve sklepě a další uskladněná kořenová zelenina či jablka v kůlně.

Dnes už to nemá své kouzlo, každý má doma mrazničku, ze které bez problémů v zimě vytáhne červnové jahody, srpnové maliny i rybíz, a v supermarketu si koupí cukety a rajčata z italských skleníků. Zavařování zásob na zimu se už moc nenosí. Tak jsem trochu zapátrala a hledala, co by jednou mohl za opravdové zimní dobroty ze zahrady považovat můj syn.

Za zimní dobroty ze zahrady považuji tradiční domácí kysané zelí (podle blogu Ze života naší kuchyně), stejně jako netradiční experiment vaření s jehličím podle pana Cuketky. (Zdroj obrázků: http://zezivotanasikuchyne.cz/domaci-spajz/kysane-zeli a http://www.cuketka.cz/?p=7877)

Jednou ze zimních dobrot je podle mého názoru kysané zelí. Vyšlechtěné odrůdy zimního zelí lze sklízet až někdy do prosince a vydrží dlouho uskladněné (pokud máte vhodné chladné místo). U nás ale zelné hlávky končily především v obrovské kameninové nádobě. Na krouhání zelí na obrovském struhadle se sjelo půl rodiny, já vždycky ujídala čerstvé kousky zelí, které odpadávaly do velké kovové vaničky a s obdivem pozorovala, jak se děda s babičkou potom snaží nacpat tu horu nastrouhaných tenkých plátků do jedné nádoby vysoké jako já. A pak ta podivná nádoba stála v koutě chladné chodby alespoň měsíc, než se z ní vytáhlo opravdové domácí kysané zelí. Tak jako spoustu jiných dobrot, i tuhle jsem jako dítě rozhodně nejedla a přišla jí na chuť až s věkem.

Když jsme se o mnoho let později s manželem učili vařit podle videí Jamieho Olivera (Jamie at home), vždycky mne fascinovalo, jak šel ten angličan do své půvabné zahrady a pod popraškem sněhu vytahoval černé kapusty (cavolo nero) či pórek. Mávla jsem nad tím rukou a myslela si, že zimní zelenina je záležitostí anglického podnebí. Až nedávno jsem v několika článcích objevila, že pro pórek a růžičkovou kapustu bych teoreticky mohla posílat synka do naší zahrady právě klidně i v prosinci či lednu. A uvařit z nich teplou variantu polévky vichyssoise či kapustu na zádíčka podle pana Cuketky.

Topinamburový krém podle Romana Pauluse, zimní polévka podle pana Cuketky a dušená růžičková kapusta podle Maryny, to jsou další recepty, na které se na zimu těším já. (Zdroj obrázků: ilustrační obrázek z http://www.flickr.com/, obrázek z receptu z http://www.cuketka.cz/ a z http://www.laskominyodmaryny.cz/)

Jít si do mrazivé zahrady utrhnout nějaké ovoce ze stromu také není žádné scifi. Plody mišpule jsou jedlé nejlépe právě až po přejití mrazem (tak jako pár dalších plodů, viz o přemrzlých plodech). Jen nevím, jestli bych je opravdu syrové jedla, při slovech "hniličkovatá konzistence" mi totiž naskakuje husí kůže. Spíše bych to viděla na nějaký z tradičních receptů na mišpulové želé.
A jednou se možná pustím i do experimentování s vařením s jehličí, jako to dělal například pan Cuketka ve svém článku Vaříme s jehličím. Inspirován severskou kuchyní krásně využil smrkové větvičky. Jen ten květák není typickou zimní zeleninou. Každopádně jehličí je a bylo tradiční i v české kuchyni, už jsem viděla recepty na zajíce v jedlovém chvojí a podobně upravovanou zvěřinu.
Mým novým objevem jsou topinambury, beru je v zeleninové bedýnce. Prý je lze vyzvedávat z půdy, pokud nemrzne a zem není ztuhlá (tudíž se do ní dostanete), hlízy jsou mrazuvzdorné. Zkoušela jsem je poprvé před pár lety syrové, ale příliš mne neuchvátily. Chytly mne znovu až teď, když jsem objevila recept pana Pauluse na topinamburovou krémovou polévku. Oškrábat je dá zabrat, ale chuť za to stojí.

Další recepty na dobroty, které osobně považuji nějakým způsobem za zimní, si budu postupně přidávat do nástěnky na Pitnerest: http://www.pinterest.com/zahrada/dobroty-ze-zahrady-zima/. A co vy? Máte nějakou vaši "zimní dobrůtku ze zahrady"?

Pokud v zimě pravidelně nosíte bramborové slupky na kompost, chodíte shazovat sníh z jehličnanů a vůbec chodíte po chodníku či cestičce před dům, museli jste to již řešit. Občas, i v letošním nezvykle teplém lednu, prostě chodník či nášlapy namrzají, nebo se na nich dokonce objeví ledovka. Jako dítě jsem vždycky běžela co nejrychleji ven, abych si stihla na chodníku zaklouzat, než se objevil ve dveřích děda s kyblíkem štěrku a bylo po zábavě. Teď naopak postupně řeším otázku, čím jednou budu cestičky a chodníky vlastně sypat já, abych si nezlomila nohy.

(Zdroj obrázku: http://www.sxc.hu/)

Po pár letech života ve městě bych okamžitě sáhla po soli. Vždyť se ve městech snad solí všude. Ale chyba lávky, se solí bych si akorát pořádně zřídila zahradu. Pokud totiž k posypu chodníčků a cestiček používáte normální i tu posypovou sůl, riskujete, že vám výrazně poškodí kořeny stromů (slané prostředí snad snáší jedině tamaryšek). Sůl vám při tání také zasoluje půdu a špatně poroste nebo rovnou uschne jak trávník, tak květiny, které cestičky lemují. A dostává se i do spodních vod. Za solení cestiček vám nepoděkují ani zvířata, zvlášť psi trpí.

Chápu, že ve městech a na dálnicích se asi celkově bez soli nedokážou obejít, ale my na zahradách můžeme. A co tedy zbývá k posypu?

Písek – u posypu pískem se mi ale nelíbí, že je někdy natolik jemný, že stejně hrozí uklouznutí. Všude se hodně nanosí, předsíně ho jsou potom plné. Při tání a deštích potom dokáže pěkně zanášet kanalizaci. A když napadne sníh, je potřeba sypat znovu a pokud sníh i s pískem odhazujete na hromadu na trávník, zároveň si jej bohužel pískujete. To asi nebude ideální varianta pro mne.
Popel – opět je jemný, ne vždy pomůže a navíc se hodně roznáší a špiní obuv. Pokud se jedná o popel z uhlí, tak by vám zanesl zahradu těžkými kovy. Popel určitě nebude pro mne.
Piliny – u nich jsem nezjistila ani výrazn plus nebo mínus. I dědeček je občas používal, jestli se na nich opravdu neuklouzne, to už si nepamatuji. Každopádně by asi měly být lehké a zůstávat stále na povrchu i při odtávání. Výhodou je možnost je po zimě dát do kompostu.
Štěrk – to je pro mne opravdová klasika. Dědovi hrubý větší štěrk ani neodneslo tání do kanalizace a navíc působil, i když napadla slabá vrstvička sněhu. Jen když napadne hodně sněhu, musí si člověk dávat pozor na to, kam sníh odhazuje. Pokud totiž sněhovou hromadu i se štěrkem hází například na trávník, na jaře ten štěrk z trávníku už nedostane. Pokud ale štěrk udržíte na cestičkách a chodnících, po zimě smetete a uskladníte, máte nový posyp na další zimu – jak krásně udržitelný koncept.
Ekogrit – v ekologicky zaměřených článcích hodně zmiňují komerční ekologický posyp od firmy Liapor. Dokonce jej testují i některá města v parcích a v některých částech. Má se jednat o expandovaný jíl, který je lehký, takže při lehkém tání tolik nepropadává a nemusí se hned tak rychle dosypávat. A po zimě si jej buď smetete pro další použití, nebo jej tání spláchne do trávníku nebo do půdy, kde prý kypří půdu. No, nejsem si jistá, jak by pak takový trávník vypadal, přece jen nejde o látku, která se rozkládá. Ale uvažuji, že jej asi časem vyzkouším a zhodnotím, zda za to stojí.

Tak u mne to časem vypadá na klasický dědečkem prověřený štěrk a testování zmíněného Ekogritu. Tak či tak mne vždy na jaře potom bude čekat klasické zametání cestiček a chodníku, které jsem jako malá opravdu neměla ráda. Teď už na ně ale pohlížím trochu jinak. Zametání štěrku z cesty totiž znamená, že už se bude definitivně blížit jaro, zeleň a příjemné teploty.

A jak to máte s posypy cestiček vy? Co se vám osvědčilo a co vůbec? Napište mi do diskuse.

Více informací:
Čím v zimě sypat chodník a neublížit přírodě?
Čím (ne)sypat v zimě chodníky?
Čím nahradit posypovou sůl
Proč škodí sůl, kterou se v zimě sypou chodníky?
V Litvínově ošetří letos v zimě ekologickým posypem více chodníků
Co v zimě sypat na chodník?
Čim posypat chodník a neublížit psům, přírodě a botám procházejících lidí?

Jakmile si člověk pořídí zahradu, leccos se změní. Například vánoční stromeček už neprotahujeme s manželem úzkými balkonovými dveřmi, abychom jej ponechali svému osudu u kontejnerů mezi paneláky. Teď na něj koukám jako na užitečný poklad do zahrady a trávím víkendové dopoledne pečlivým stříháním větviček a smetáním opadaného jehličí z koberce. Ani adventní věnec už neházím do koše jen tak, ale pečlivě odmotávám drátek či provázek a větvičky putují do pytle na převoz na zahradu. Už mi to přijde stejně přirozené, jako samotné odstrojení stromku a uložení vánočních ozdob do krabic.

Vysloužilé vánoční stromečky mi věnovali i sousedé.

Opadané jehličí – je ideální do vřesoviště nebo rašeliniště, pokud nějaké máte, nebo ke kanadským borůvkám do květináče. Můžete je zkusit přidat přímo a nebo si založit "jehličnatý kompost" z jehličí a trochy kyselé půdy. Jehličí také můžete přidat i pod vaše jehličnaté stromy na zahradě a vytvořit tak hezký lesní koutek. Dobře mu bude i v hadníku. Někde se doporučuje jím mulčovat záhony s cibulovinami, ale také hortenzie, magnolie, bobkovišně. Do klasického kompostu také můžete jehličí dát, ale počítejte s tím, že vám jej trochu okyselí.

(zdroj obrázků: http://www.pinterest.com/ a http://www.pinterest.com/)

Suché tenké větvičky – vážně si dávám práci s tím, abych suchý vánoční stromeček ostříhala. Ze těchto skvěle vysušených větviček, často s pryskyřicí, lze vyrábět pěkné "podpalovací balíčky" do krbu, kamen, pro gril i ohýnek na letní opékání špekáčků. Přidat můžete i suché šišky, které sloužily jako pěkné dekorace. Ještě tyto balíčky ale nemám osobně vyzkoušené.

Pár větviček lze také použít na výrobu hmyzích domečků a dobře jim bude i v hadníku.

Malé větvičky lze použít na výrobu podpalovacích balíčků, že vypadají docela hezky? Ještě je ale nemám vyzkoušené. (Zdroj obrázku: http://www.apartmenttherapy.com/)

Větší větve – ty se hodí pro budování hadníku nebo snad i do základu vyvýšených záhonů.

Jedlové větvičky, na kterých ještě drží jehličí – ty používám na zakrytí záhonů jahod na zimu. Pokud jehličí postupně opadá, tak by to jahodám nemělo vadit.

Třísky, které zbyly z hoblování kmene, aby se vešel do stojanu – ty si schovávám na výrobu hmyzích domečků.

Kmen stromku – nasekaný na menší polínka a uskladněný v suchu se určitě bude hodit na letní ohýnky pro opékání špekáčků nebo do zahradního krbu. Někteří si postupně z kmenů vánočních stromků sestavili na zahradě kompostér. Také se kmen může hodit jako základní kůl nebo držák hmyzího domečku či ptačí budky.

Poslední zajímavý tip, co lze udělat s větvičkami z vánočního stromku či výzdoby domu, nejspíše potěší hloubavé umělecké duše. Lze z nich totiž v zasněženém lese (hmm, ten je teď těžko k mání) vytvářet půvabné živé umění, které se nakonec samo rozloží (pokud jste nezapomněli na nějaký ten háček, nebo na větvičkách nezůstalo "stříbro"), však se podívejte na následující obrázek. Milé, že?

Půvabné umění. (Zdroj obrázku: http://www.pinterest.com/)

Máte ještě nějaký tip, jak lze zužitkovat po Vánocích vánoční stromečky? Napište mi jej do diskuse.

Ano, dávejte vodu!

Ne, vodu v zimě nesmí!

Zdravý rozum?

Archiv blogu

O čem píšu

Oblíbené články

Zahradní odkazy

Autorka blogu

SLEDUJTE také INSTAGRAM