Já vím. Tři čtvrtě roku se tady neozvu a ani nevysvětlím, proč nepíšu. A najednou je první příspěvek po takové době zrovna na těžce kontroverzní téma, které má se zahradou spojené jen to, že se to v zahradě koná. V jakékoliv. Už druhým rokem totiž naši kluci nechodí s žádnou pomlázkou, ale hledají vajíčka v naší zahradě. A chtěla jsem se pochlubit, jakou vychytávku mi vymyslela kamarádka a taky trochu popsat, proč opouštíme "tradiční" českou tradici pomlázky a pouštíme se do jiné české tradice s hledáním věcí v zahradě... a kontroverzní to bude, protože si pustím pusu na špacír, více než je obvyklé.
Důvod útěku od tradice pomlázky je prostý a většina holek pocházejících z malých vesnic jej plně chápe a hezky mi přitakává, kdykoliv se na toto téma začneme bavit. Holky, co zažily nefalšovanou pořádnou vesnickou pomlázku se vším všudy někdy před 25-30 lety mají fakt sto chutí tuhle tradici zakopat někam do propadliště dějin. Pocity jsou často podobné... nesnášíme jaro, nesnášíme Velikonoce, nesnášíme ty kluky, co nás chodili domů doslova zmlátit a vysmívat se nám. Pocity ponížení, bezmoci, vystavení hordě kluků jako kus masa. Šrámy na těle se zahojily, šrámy na duši zůstaly. Tak jako některé jiné, brečela jsem tajně večer. Rodiče mne nepodrželi, nepomohli mi. Strpět ponižování jsem musela, aby mohl malý bráška, který za nic nemohl, "taky chodit mrskat". A na můj vzdor mi bylo odpovědí, že "mrskut se prostě na vesnici dělá a jednou to přežiju". Když mne na dvoře ošklivě zmrskal podnapilý soused, ani u toho nebyli, aby mne bránili. Jen jsem měla tu smůlu, že jsem šla pro brambory a vrata k babičce byla otevřená a soused šel pro štamprli. Dodnes při vzpomínce na Velikonoce a začátek jara jen zatínám pěsti a chytá mne vztek za ta příkoří. Být donucena rodiči vystavovat zadek každému, kdo přijde, a ještě se při tom bavit... opravdu jsem se nebavila. Nikdy. Nebyla to legrace, necítila jsem žádnou radost. Malování vajíček mi přišlo zbytečné, neboť se obecně vědělo, že je někteří kluci akorát vyhazují po příkopech, aby měli dost místa pro sladkosti.
A teď si považte, že je ze mě máma dvou kluků. A jsem postavena před situaci, že se mají slavit svátky jara, začínajícího života. A já ani nedokážu dítěti vysvětlit, proč by vlastně mělo mne, babičky a tety a ještě svoji nejmilejší kamarádku mlátit prutem po zadku, když přece nezlobily. A vysvětlit, že proto, aby maminka neuschla... to si člověk teda pomůže. Malé dítě je pak ustrašené, co je to za hroznou nemoc, že maminka může uschnout. A jestli se to nemůže stát i jindy v průběhu roku. A jak se to léčí. A co když maminka umře. Ne, toto fakt nechcete vysvětlovat hloubavému a citlivému dítěti. Protože to žádné vysvětlení a logiku nemá. A ten pocit, že kluky jednou možná budou nějaká děvčata doslova nenávidět za to, že je přišli mrskat a ony se při tom cítily tak bezmocné...
Sama jsem se tradici postavit nedokázala. Až před rokem přišla kamarádka a uspořádala pro dcerku hledání vajíček v zahradě. Byl covid, nikdo nic neřešil, a tak jsme to udělali doma taky. Jen tak obyčejně a syn byl u vytržení! Hledání na zahradě ho bavilo, vajíčka dával do obyčejného kyblíčku z pískoviště a já poprvé zažila o těchto svátcích taky kousek té radosti. Ožila nám zahrada, zapojil se i ten mladší, který se zrovna chvíli před tím naučil chodit. V té naší přírodněji pojaté je tolik zákoutí a schovek! Trávili jsme tam hezký čas, i když loni lehce poprchalo. Kdybych tak mívala takhle hezké Velikonoce i já jako malá...
A letos? Letos jsem objednala proutěné košíčky na to zahradní hledání. Pro kluky, i další navíc - to až k nám budou na hledačku třeba chodit i někteří kamarádi či kamarádky. A další moje kamarádka mi vymyslela parádní systém, jak vyřešit hledání různě starých dětí najednou. Přecejen, ti starší a šikovnější by asi našli všechny skrýše hned a pro malé by to nebylo fér. A tak kluci budou v zahradě hledat tento rok mala barevná vatová vajíčka a barevná kartonová vajíčka. Každý pěkně svoji barvu. Do svého košíčku. A na konci ta vajíčka smění za různé dobroty a odměny.
Na příští rok uvažuji o takových háčkovaných barevných zaječích čepičkách na vajíčka a prostě to ještě dál a víc s kamarádkou vyladíme.
Víte, že se až tak moc neodkláním od českých tradic? V některých oblastech totiž maminky na první postní neděli (z některých pramenů zase na čtvrtou postní neděli) připravily pro své děti právě takovou hledačku na zahradě. Tajně v noci maminky upekly preclíky s mákem a rozvěsily je brzy z rána do zahrady na vrbových proutcích. Dětem ráno řekly, že je tam pro ně nechala liška, ať si je jdou najít. A říkalo se této neděli liščí neděle. I když je provedení jiné, držím se hlavní myšlenky, kdy chce maminka všechny svoje děti potěšit a to nejen kluky, ale třeba i děvčata. A to mi přijde milé. Za tu myšlenku i za to provedení.
Ostatně, tradice pomlázky tak, jak jsem ji zažila já, se už celkem dost odklonila od svého významu. Původně s totiž proutky pro radost a při běhání a dovádění lehce šlehali všichni navzájem, staří, mladí, děvčata a kluci a byla to venkovní všeobecná zábava se sexuálním podtextem, ne něco pro malé děti. Byla to prý především honěná a odměny se za to žádné nedávaly. Dnešní děvčata postavená do kouta do předsíně, která musí stát a nebránit se a ještě za mrskání kluka odměnit - to už má s původní verzí pramálo společného.
Omlouvám se všem, které jsem pohoršila a které jsem zklamala. Článek na blogu a po tak dlouhé době a vůbec není o zahradničení! No jo, ale ono to muselo ven. Taková malá terapie. Věřte, že další články už o zahradě budou. O růžích do polostínu, o množení fialek, o střídání zeleniny na mých záhonech, o proměnách zahrady v čase i o tom, jak jsme sousedům utopili jezírkový vysavač...
