V každém časopise mne vždycky nadchnou přírodně zdobené stromečky, dřevěné dekorace i ozdoby z přírodnin. Prostě krása. Obdivuji, co jde z kousků dřeva či kůry udělat. Ale přiznávám, že stromeček v našem obýváku takhle nikdy vypadat nebude. S manželem nedáme dopustit na vánoční baňky, třpytivé ozdoby, červenou a zlatou, bez toho by u nás nebyla ta pravá vánoční atmosféra.

Pamatuji si však, jak jsem si chtěla jako malá ozdobit jedlové větvičky vlastními ozdobami. Jen jsem nevěděla, jak si je vyrobit a z čeho a protože ještě tenkrát nebyl všudepřítomný internet s "DIY" postupy, zůstalo jen u snění. A tak čekám, jestli někdy projeví stejné přání i náš syn. Pokud bude chtít svůj vlastní malý stromeček s vlastními ozdobami, přesně vím, odkud budeme brát materiál pro tvorbu – ze zahrady a blízkého lesa...

Přírodní řetězy na stromeček

Dají se vyrobit z dřívek, šišek, červených bobulí ze zahrady, šípků, březové kůry (ne ze živého stromu). Obarvit je můžete barvami na dřevo či gelovými lepidly se třpytkami, nebo použít barevné provázky a stuhy. Efekt zasněžení udělá bílá barva, případně potření lepidlem Herkules a posypání solí. Pokud chcete přírodnější "zasněžení", tak dekorace potřete bílkem a posypte cukrem.

Efektní vánoční baňka z přírodních materiálů vznikne z nasbíraných nasušených červených bobulí. Návod na výrobu nevím, asi bych zkoušela materiál něčím lepit na kouli ze zmačkaného papíru nebo látky. Obdobně lze využít i čepičky od žaludů, potřené lepidlem se třpytkami. Nejčastěji se na přírodně laděné stromečky věší šišky, ať jen přírodní s hezkou mašlí, nebo třeba i barvené. Při barvení kupte pořádnou opravdovou krycí barvu na dřevo, do které šišky namočíte, barvy ve spreji tmavou šišku vůbec nezbarví.

A ještě přikládám dva netradiční nápady nakonec. Skořápky vlašských ořechů se používají na tvorbu ozdob celkem často, mne zaujala krásná lodička s plachtou ze staré knihy. A také využití třpytivých javorových listů jako vánočních ozdob mi přišlo originální, nicméně nemám ani ponětí, jak je takhle nabarvili.

Mám listí ráda, suché skvěle šustí pod nohama a dá se s ním zažít spousta legrace. Mokré pro změnu zvláštně voní. Možná budu v menšině, ale vážně mi nevadí vzít na podzim hrábě a shrabat listí z těch míst, kde je opravdu nechci mít (jedlý trávník a louka) a přihrábnou na jiná, kde bude listí užitečné. Ale hrabání listí se zatím stále ještě řadí mezi takové moje "vysněné" činnosti. Naše zahrada je na tak větrném místě, s nedostatečnou okolní zástavbou, že mi většina listí jednoduše ulétne. Na hrabání si budu muset ještě počkat.
Když jsem se začetla do článků, které řeší nerudovskou listovou otázku "Kam s ním?", chyběla mi jedna zásadní informace. Co mám prakticky dělat s problémovým listím? 

Mám listí a listnáče prostě ráda.

Pro výrobce různých fukarů a vysavačů listí či rádobyvšeználky na diskuzích je "to problémové" vlastně všechno listí. Klidně vám budou tvrdit, že pro prevenci a zdravou zahradu musíte veškeré listí shrabat a nejlépe spálit. Dokonce znám paní, která pečlivě odklízela každý lístek ze všech okrasných stromů a nedovolila si jej dát ani na kompost, protože se obávala, že by své i okolní stromy nakazila chorobami. Natolik ji podobné názory ovlivnily.
Články bližší přírodním zahradám a rozumnému přístupu velí listí ponechat, kde může být, a zbytek zkompostovat. Mají dobré názory postavené na základech v historii. V lesích to tak funguje doteď a v pořádku. I v případě ovocných stromů a keřů měli v dřívějších dobách naši předci pořád něco jiného na práci, než aby celý podzim jen uklízeli listí z rozsáhlých sadů. Listí se jednoduše ponechalo, kde spadlo a žádný katastrofický scénář se nekonal. Proto pro ně pojem "problémové listí" prakticky neexistuje.

Listí z okrasných keřů a živých plotů je nejlepší ponechat právě u kořenů těchto rostlin, kam přirozeně spadne.

Já si myslím, že nic není tak černobílé a jednoduché, jak to vypadá.  Za mne listí z ovocných stromů a keřů problémovým je. Srovnávat dnešek se starými časy nejde, dříve lidé pěstovali odolné odrůdy ovocných stromů přizpůsobené místním podmínkám, sazenice necestovala přes půl Evropy. Pokud dnes na zahradách pěstujeme choulostivější ovocné stromky a keře, je potřeba zůstat ve střehu. Snad v každém chorobopise ovocných stromů stojí, že v případě (listových) chorob je nutné napadené listí zajistit a spálit, aby se dále choroba nešířila. To, že k tomu někteří přistupují tak, že preventivně ničí veškeré listí ovocných stromů pro případ, kdyby se náhodou nějaká choroba někdy objevila, mi ale přijde přehnané. Přecejen, pokud jednou ovocný strom pěstuji, měla bych vědět, jestli jej něco napadlo a jak to poznám. Spíše sledovat, než jen slepě ničit. Na druhou stranu, zavírat před chorobami ovocných stromů a keřů oči je hloupost, můžete akorát tak přijít o rostliny (a o dobré vztahy se sousedy).

Jak bychom tedy ideálně měli na zahradě zacházet s listím ovocných stromů a keřů?

Aronie na choroby téměř netrpí, listí nechte pod keřem

• V první řadě platí zásada, že listí zdravého ovocného stromu může klidně do kompostu či jen ležet pod stromem. Někdo jej třeba i zapravuje po obvodu koruny do půdy, aby vyživil malé kořínky.
• S listím napadeným chorobami se zavčas a vhodným způsobem rozlučte.

A teď k tomu vhodnému způsobu. Letos měla moje hrušeň škaredé listy pokryté rzí, a tak jsem hledala, jak je to s tou správnou likvidací. Většina článků totiž velí "jednoduše" napadené listí "spálit". Ale ono to tak jednoduchí není! Sama naprosto nesnáším pálení listí v zahradách, proklínala jsem všechny sousedy v mé rodné vesnici, kteří mi takto bezohledně niči čistý vzduch. Paradoxně se mi poslední roky vždy lépe dýchalo na podzim ve městě než na vesnici. Přece se k nim nepřipojím! Navíc listí můžete pálit pouze, pokud je suché, ne vždy to lze vůbec stihnout. A nemluvě o obrovském riziku požárů, však se zeptejte nějakého hasiče, co k tomu řekne.
Dohledala jsem si, že některé méně závažné choroby se prý zničí v kompostu při správném kompostování (jenže nevím přesně, které to jsou). U všech ostatních by mělo stačit najít si na zahradě vhodné místo a dostatečně hluboko napadené listí zakopat. Člověk se při kopání trochu zapotí, ale udělá pro zdraví více, než by dýchal kouř s karcinogenními a nebezpečnými látkami, které při pálení listí vznikají (dioxiny, polyaromatické uhlovodíky, no žádná sláva).

Jednoduché, že? Ostřílení zahradníci nejspíš kroutí hlavou, že kvůli takové banalitě a jasnému závěru píšu celý článek... ale amatérští zahradníci a zahrádkáři toto řešení opravdu neznají. Vím to ze svého okolí. Takže právě pro ně je určen můj dnešní článek. 

A co se zdravým listím, které se dlouze rozkládá nebo negativně ovlivňuje kompost? Například listí z ořešáku, buku či kožovité listy magnolie? Ořešákové se prý má, v případě, že je zdravé, nechat pod ořešákem (stejně tam nic jiného moc neporoste) a nebo zkompostovat zvlášť v pytli a pak dodat ořešáku jako šikovný kompost přímo pro něj. Bukové nechte nejlépe pod buky, stejně se těžce podsazují, případně z něj udělejte v pytli listovku s delší dobou zrání. 

Články k tématu listí:

O tom, že kromě dřeva v podobě živých stromů, palivových polen či dřevěného nábytku, existuje i něco jako "mrtvé dřevo" (Coarse Woody Debris), jsem se pořádně dozvěděla až z ekologicky zaměřených zahradních knížek. Ne, že by na pařezech a zapomenutých kládách a spadlých větví v lese bylo něco až tak převratného, jen mne nikdy nenapadlo, jak důležité pro přírodu, les či i obyčejnou zahradu jsou. V dutinách starých kmenů bydlí sovy, ztrouchnivělé pařezy jsou domovem těch nejkrásnějších brouků a odumřelé větve a kořeny na březích řek a v potocích slouží jako úkryty rybám, ptákům i třeba rakům. Takže by se dalo říct, že kde je mrtvé dřevo, tam to pořádně žije.

A to nemluvím o tom, jak se mrtvé dřevo dokáže "nacucat" vodou jako houba a poskytovat ji, když je to potřeba, a ještě k tomu dodávat postupně do půdy živiny. Vždyť na tomto principu jsou založené vysoké záhony a kvůli zadržování vody se do půdy ke keřům a stromům zakopávají větve a dřeva.

Pro mne má mrtvé dřevo obrostlé zelení své jedinečné kouzlo. (Zdroj obrázků: http://leafmag.tumblr.com/, https://www.pinterest.com/ a http://store.mossacres.com/)

V zahradě vytvořené "na zelené louce" nemám žádné staré stromy, které bych mohla v podobě torza ponechat svému osudu. Tak si alespoň sháním mrtvé dřevo, kde můžu. Můj táta mi už před časem dovezl dva krásné pařezy z dědova lesa, nestihla jsem mu však říct, aby z nich neumýval právě tu trouchnivějící kůru a mech, který se mi líbil. Tak třeba příště. Prosím tátu o každou větev, kterou musí starým jabloním a slivoním v zahradě uřezat či nějaké pěké kousky palivového dříví, když je přiveze z lesa. Mám hadník, který slouží spíš jako broukoviště, a ostříhané větvičky ze stříhaného bukového živého plotu pečlivě ponechávám na stejném místě. Shromažďuju si větvičky a kmen z vánočního stromku a občas si přinesu spadlou větev z lesa (jo, to se nemá...). 

Postupně u nás v zahradě budou pařezy u jezírka obrostlé kapradinami, další pařezy u jedliček, živé ploty plné větví a větviček obalených mechem a zasypaných listím, větve a dřeva u čechrav a kapradin ve stinné části, větve obrostlé petrklíči, zarostlá dřeva s kůrou u kanadských borůvek, hmyzí domečky a broukoviště, vrbový domeček obložený větvemi s cestičkou z kůry a další a další rozeseté kousky mrtvého dřeva. Nejen protože jsou užitečné, ale především protože jsou krásné. Však se na krásu a půvab mrtvého dřeva a pařezů podívejte v mojí připravené pinterestové nástěnce: https://www.pinterest.com/zahrada/mrtvé-dřevo-plné-života/

A co vy? Taky máte v zahradě nějaký ten kousek mrtvého dřeva?

Prostřednictvím mrtvého dřeva chci vnést do své zahrady kousek lesa. (http://melusineh.tumblr.com/ a http://chasingthegreenfaerie.tumblr.com/)

Další texty, články a postřehy o mrtvém dřevě:

Význam mrtvého dřeva pro ekosystém

Je mrtvé dřevo v lesích skutečně mrtvé?

Proč je důležité mrtvé dřevo? (PDF dokument)

Ukázka mrtvého dřeva ve škole

K otázce mrtvého dřeva v lese

Ukázka mrtvého dřeva v zámeckém parku

Proč potřebujeme staré a poškozené stromy

Všimli jste si v lese…

Příběh jednoho stromu

Mezi dřevem a zemí (videodokument)

Coarse woody debris

Podzimní výzdoba vstupu do domu či zahrady se obvykle rovná situaci "no tak někam umístím ozdobnou dýni" a nebo u nás na vesnicích a v okolí nebývá vidět žádná. Ještě před pár lety jsem se na zdobení českých zahrad dýněmi dívala poněkud skrz prsty, přišlo mi to jako zbytečné přejímání amerických zvyků, které k nám nepatří. Krásně ale změnil můj pohled na dýně a světélka tento pěkný článek: 31. října ... noc předělu mezi živými a mrtvými...

A od té doby se na dlabání dýní (či řep po keltsku) nedívám tak přikře, naopak si chystám celou nástěnku, jak třeba budu zdobit v říjnu naši zahradu jednou já. A to nejen dýněmi.

Vyprávím ji každému, komu naši vzrostlou tureckou lísku v zahradě ukazuji. Vás na blogu nemůžu vynechat. V roce 2012 se mi nesháněla turecká líska snadno, často byla vyprodaná, nebo ji zahradnictví ani neměly v nabídce. Obeslala jsem jich hodně s přímým dotazem, jestli mi ji zvládnou sehnat a to ve formě vysokokmenu... a nebo jestli mi alespoň poradí, jak vysokokmen z 40 cm sazeničky, která byla v nabídce, vypěstovat.

Před třemi lety koncem října se mi jedna paní z malého zahradnictví na okraji Brna ozvala (Doplněno po letech: šlo o Zahradnictví Urban v Želešicích, https://zahradnictvi-urban.brnensko.com/14126/vzrostle-stromy/). Jako jediní z okolí měli turecké lísky v zahradě a doposud žádnou neprodávali. Dokonce se mne zeptala, jestli jí poradím, za kolik se takové lísky prodávají, tak jsem jí nakopírovala ceny vyprodané půlmetrové a metrové sazenice z internetu. Ještě před upřesněním termínu mi nakonec do telefonu říkala něco o tisícovce za sazenici, to mne trochu zarazilo, ale lísku jsem vážně chtěla, takže jsme jeli. Podíváme se na ni do jejich zahrady a přinejhorším ji prostě nevezmeme, říkali jsme si.

Když jsme přijížděli ke staré budově s velkým průjezdem do zahradnictví, byl tam ledabyle opřený tak 3,5 metrový strom. Již se zabaleným kořenovým balem, přes který bylo vidět, jak silné kořeny stromu přeřezali. Už jsem si začala pomalu dávat dvě a dvě dohromady, prošli jsme kolem stromu dovnitř do zahradnictví, abychom se hned s paní prodávající k němu vraceli. Byla to ta naše líska! Vyměnila jsem si s tou paní několik e-mailů a několik telefonátů a ji ani jedinkrát nenapadlo mi říct nebo napsat, že mi prodávají 3,5 metrový vzrostlý pětiletý strom namísto malé sazeničky, kterou jsem očekávala. 

S manželem jsme si ten obrovský strom velmi rychle zamilovali. Už jen ta představa, že na našem holém pozemku bude z ničeho nic pořádný strom! Navíc jsme jim tam nemohli už připravený vyrytý strom nechat, takže nastala ta "zábavná" fáze, kdy jsme se pokoušeli dostat velkou lísku do našeho malého auta. Do zahradnictví přijížděly samé dodávky, jejichž majitelé do nich nakládali malé sazeničky a nad naším počínáním jen kroutili nevěřícně hlavou. Ve třech lidech se nakonec podařilo strom dostat do kufru auta:

Celou cestu jsem se bála, zda to větve zvládnou, neboť jsme několik kilometrů doslova "zametali" korunou lísky silnice. Ale všechno ustála, statečně čelila silnému větru na našem pozemku, zakořenila a už téměř tři roky nám dělá radost na naší zahradě.

Vlevo je líska první rok po zasazení, vpravo třetím rokem po zasazení. To už začala vypadat k světu.

Tohle první sázení vzrostlého pětiletého stromu pro mne bylo tenkrát hodně překvapivé. Pan zahradník z prodejny nám radil po zasázení lísce otrhat všechny listy (byl už konec října). Tuhle zvláštní radu jsme poslechli, tu druhou o sestřihnutí větví na polovinu už ne (viz můj článek o střihu stromků). Možná to byl důvod mého dalšího překvapivého zjištění. Nečekala jsem, že zasazený vzrostlý strom se několik let vlastně nerozrůstá, ale "jen" zahušťuje. Tento rok už strom dával alespoň nějaký stín, po prvním roce se o nějakém stínu nedalo ani hovořit. Prvním rokem jsme na zimu nezkontrolovali úvazy a bohužel má trochu odřenou část kůry, snad to i s toutou drobnou ránou zvládne. Při sázení líska dostala akorát mykorhizní přípravek a toto suché léto jsme ji zalévali – to byla veškerá péče o tento krásný strom.

A proč jsem si vlastně vybrala tureckou lísku do zahrady? V zadní části zahrady jsem chtěla mít takový "kousíček lesa", tedy dva velké vzrostlé stromy, které budou pěkně stínit a připomínat mi les. Stromy, pod kterými se bude dát chodit a umístit houpací síť. No a zároveň jsem chtěla, aby v zahradě převažovaly jedlé stromy. Turecká líska mi poskytuje obojí, plodit oříšky by měla v deseti letech. Dokonce jsem nějaké turecké lísky objevila na sídlišti blízko našeho bytu, a tak jsem mohla manželovi ukázat, jak bude naše líska vypadat za 10 až 15 let, a věřte mi, bude krásná.

Konečně jsem naši aronii (temnoplodec, Aronia melanocarpa) tento rok ochutnala. Několikrát. A nechtějte vědět, jak se mi zkřivila pusa, tohle ovoce opravdu není na konzumaci za syrova. Trpkost se zráním nevytrácela, nýbrž to bylo ještě horší. Nakonec jsem celou aronii prohlásila v září za zralou, otrhala do poslední kuličky (ptáci letos přijdou o pochoutku) a donesla do své kuchyně a vymýšlela, co s ní.

Proč ji vlastně pěstuji? Plody mají pomáhat na vysoký krevní tlak a především obsahují i rutin, který potřebuji pro zdravé cévy (ano, je i v pohance, ale tu až tak moc ráda nemám). A keř se na podzim nádherně barví. Když nic jiného, říkala jsem si, že jeho plody potěší minimálně okolní ptactvo.

Na úvod bych měla podotknout, že nejsem fanoušek pěstování ovoce či zeleniny, která není chuťově nic moc. A už vůbec ne toho, abych takové plody propašovávala do jídla svému muži či synovi jen ve jménu zdraví. Když už něco pěstuji a chci jíst, musím to umět upravit tak, aby jídlo dobře chutnalo a ta plodina, v dnešním případě aronie, hrála v jídlu hlavní roli a ještě všem chutnala. A to byl u aronie oříšek.

Už na diskuzních fórech bylo jasné, že aronie lidi většinou zklamala. Někteří přemíru plodů (i malý keříček plodí opravdu obrovské množství bobulí) řešili zkvašením a výrobou vína, které nakonec příliš neoslnilo a ani jeho výroba nebyla jednoduchá. V buchtách to taky nebylo žádné terno a likér taky nebyl nějak oslavován. Marmeláda byla příliš tekutá, kompot prý nic moc. Příprava kandovaných plodů byla extrémně pracná a z pohledu zdraví žádná výhra kvůli velkému obsahu cukru.

Malá miska (tak půl kila) aronie, k tomu pár šípků, co s nimi?

Pro začátek jsem tedy zkusila výrobu sirupu podle tohoto článku: http://www.prostezdravi.cz/recept-na-sirup-aronie-aneb-cerny-jerab-akci/. Pořádný normálně vařený sirup. Jak píše autorka v článku, existuje i sirup za studena, ale moc dlouho nevydrží, je náročný na hygienu při přípravě a riskujete plísně. A já raději přijdu o vitamín C a pár antioxidantů, které si do těla dostanu jinak, než bych riskovala plísně. Musím přiznat, že mi sirup při vaření nevoněl. Kuchyní se linul takový zvláštní odér a myslela jsem si, že tohle určitě jíst nebudu. Po schlazení ale odér pominul. Vařením bobulky pukly a vylouhovalo se z nich dobře barvivo (jak se to louhuje zastudena nevím). Na zvláštní výraznou chuť jsem si musela zvykat, nabídnout někomu limonádu z aroniového sirupu je možná na první ochutnání moc silné sousto, nicméně v jogurtu, zmrzlině a krupičné i ovesné kaši byl sirup vynikající – dodal jídlům jemnou, ale netypickou chuť a krásnou barvu. Něco, co chcete zopakovat a má to své sezóní kouzlo. Tyhle dobroty chutnaly synkovi i manželovi a myslím, že podávat návštěvám "smetanovou zmrzlinu s aroniovým sirupem" či baštit na večeři "šafránovou krupičnou kaši přelitou aroniovým sirupem" zní luxusně a noblesně.

Na sirup ještě nemáme koupené hezké zavírací lahve, na příští rok musím koupit. Chutnal nám ve zmrzlině i v jogurtu.

Protože ale sirupy v naší rodině téměř nepoužíváme, lahvička z půl kila aronie nám vystačí tak do vánoc. Na další rok se tedy chystám vyzkoušet i další tipy na aroniová jídla, nápoje, dobroty:

Recept na sirup
Recept na sirup a tipy na využití
Müsli tyčinky s aroniovou marmeládou (anglicky)
Několik aroniových receptů (anglicky)
Článek o aronii
Jablečný rosol z aronie

Když si před lety plánovala minirašeliniště pro borůvky a brusinky, ještě jsem toho o pěstování borůvek moc nevěděla. Teď, o pár let a o pár internetových článků a diskuzí chytřejší, jsem se pustila do plánování našeho místa pro borůvky. Zaujalo mne, jaké speciální jámy, bazénky a vany v půdě pro borůvky amatérští pěstitelé připravují. To bude něco pro mne.

Takové krásné borůvky rostou na zahradě mojí kamarádky, fotku mám taktéž od ní

První hledání důmyslných borůvkovišť

Borůvky především potřebují hodně vláhy, a tak se někteří pěstitelé rozhodli udělat jim bazének z jezírkové fólie 80x80x50 (velikost pro 1 rostlinu; například skvěle popsané v této diskuzi). Bazének potom naplní směsí rašeliny a pilin a pomalu rozpustného hnojiva či něčím podobným. Piliny mají nepříjemnou vlastnost, že se při zalévání shora nasáknou hodně po povrchu a kořeny rostlin jsou nakonec v suchu. Tuto situaci prý mají řešit zabudovaní zavlažovací hadice, které vodu dostanou naspod bazénku (prý se ale časem zanáší, pokud není substrát jen z pilin). Bazény pro borůvky jsou ideální v případě, že na zahradě málo prší a vody v půdě je nedostatek, tak jako v našem případě.

Na diskuzním fóru http://www.kiwiforum.cz/ zveřejnil uživatel Jujto velmi zajímavý návod na pěstování borůvek v pilinovém bazénu. (Zdroj obrázků: http://www.kiwiforum.cz/)

Druhé hledání důmyslných borůvkovišť

Když jsem ale zamířila na jiné diskuze a články, začaly se ozývat hlasy, že borůvky mimo jiné ale nesnáší dlouhodobé přemokření. Po silných deštích některým začaly borůvkové bazény spíš připomínat rýžová pole. A tak se objevila doporučení (i u některých prodejců), tu jezírkovou folii dole probodat a udělat odtokové díry. Jiní oponovali, že je to zbytečná investice a naprosté ničení folie a nezvládne to pořádně držet vláhu. Ze zkušeností lidí vyplývalo, že jim stejně borůvkoviště často vysychaly. Dlouze a dlouze jsem hledala články a texty, kde by to nějaký šikula kulantně vyřešil. A taky, že ano.  

V jedné diskuzi jsem objevila příspěvek pána, který udělal borůvkám 60 cm hlubokou vanu a igelit dal jen do 30 cm výšky. Igelitovou jámu vyplnil kameny a pískem jako takovou drenážní vrstvu pro zachycení vody, simuloval tak jakousi nízce položenou "spodní hladinu vody". Borůvky se do ní časem prokoření, ale v případě velkých dešťů nebudou tolik přemokřené, protože voda nad úroveň igelitu se vsákne do okolní půdy. Najít optimální hloubku bazénku versus celé jámy ale někdy není jednoduché, pán k tomu hezky píše: "Skusim odpovedat ako politik. Ked napustite ten z folie vytvoreny bazenik az po okraj, nesmie zasadena cucoriedka stat korenmi vo vode, ale nesmie byt prilis hlboko, aby sa voda spolahlivo dostala z bazenika vzlinanim ku rastline. " (citovaný text z diskuze na http://www.zahrada.cz). Igelitový bazének napouští hadicí přímo dospod, hadici zavíčkovává, aby se neodpařovala voda.

Právě takový způsob s bazénkem, ale bez té hadice, vyzkoušela kamarádka. Borůvky jí neplodily a špatně rostly a poslední možností jejich záchrany bylo právě přesazení. U jednoho keříku zkušebně vyzkoušela i vytvoření takového bazénku z jezírkové folie.

Nízký bazének pro borůvky už se mi celkem líbil, ale stále zde byla nedořešená jedna věc. Borůvky nemají rády mísení kyselé půdy s tou normální. V prvních postupech s celkovým foliovým bazénkem byly borůvky naprosto izolované od okolní půdy a problém byl tedy vyřešen. Ale u nízkého foliového bazénku se půda mísila. Někteří na diskuzích prohlašují, že to vlastně borůvkám vůbec nevadí a do normální půdy si jednoduše neprokoření, jiní se raději trochu pojistili. Vytvořili nízký foliový bazének a potom stěny obehnali ještě pro jistotu geotextili, než tam nasypali rašelinu s pilinami.

Dala jsem si všechna pro a proti dohromady a vymyslela kompromisní řešení. Asi nakonec nepůjdeme do celkového foliového bazénku, přecejen je jezírková folie docela drahá. Připravíme pro naše (tři) borůvky výkop široký 90 cm (doporučuje se taková šířka, borůvky koření jen mělce a povrchově, potřebují prostor). Hloubka by měla stačit 50–60cm. Rozestupy mezi rostlinami by měly být metrové. Naspod toho výkopu připravíme z kaučukové jezírkové folie takový nízký bazének, jako dělala moje kamarádka. Zaplníme jej trochu kamínky a pískem. 

A teď přijde moje vychytávka. Stěny celého toho výkopu chceme obložit smrkovými odkory. Pamatuji si, jak doma vznikaly takové šikovné rádoby odřezky kůry s trochou dřeva z kmene smrku, když se strom řezal na desky a hranoly. Byl to odpad, některé kousky jsem například používala do provazové houpačky. Pevně doufám, že na pilách jsou tyto odřezky stále ještě odpadem a prodají mi je zalevno (snad to vyjde levněji než jezírková folie).  (Doplněno po letech: Vychytávka se nekonala, odřezky kůr jsem nebyla schopná na pilách sehnat, pár jsme jich objeli. Takže jsme klasicky nakonec zamířili do hobby marketu a koupili geotextilii. Nic lepšího na oddělení kyselé půdy od té normální jsem nevymysleli.)

Smrkové odkory by měly být ideálním obložením borůvkové jámy. Smrkové dřevo je kyselé, pro borůvky vhodné. Jako každé mrtvé dřevo zadržuje vodu, umí ji do sebe nasáknout a poskytnout borůvkám později. Je to přírodní materiál a postupně se v půdě rozloží (narozdíl od folie). Je ale dostatečně silné na to, aby celkem pěkně oddělovalo normální půdu od té kyselé rašelinové (vydrží déle než geotextilie). A přitom při přemokření (ne že bych to v naší suché oblasti zrovna čekala) tu vodu pustí dál. Teorie je to pěkná, na praxi si ještě nějakou dobu počkám.

A o do té jámy? Nejspíš vyzkouším nějakou směs pilin, rašeliny, jehličí, větviček a roští z jehličnanů, hrabanky z dědova lesa (soukromý les, tam můžu, jinak je to nelegální), kávového lógru a nějakého pomalu uvolňovaného hnojiva pro borůvky (případně tzv. Ericaceous Compost, jestli se tahle vychytávka u nás začne vyrábět a prodávat do té doby, než budu borůvky sázet). Předběžně, ještě si to musím dozjišťovat a promyslet. A nahoru k rostlinám půjde mulč z jehličí či kůry. Ale o tom až někdy příště.