Podzimní výzdoba vstupu do domu či zahrady se obvykle rovná situaci "no tak někam umístím ozdobnou dýni" a nebo u nás na vesnicích a v okolí nebývá vidět žádná. Ještě před pár lety jsem se na zdobení českých zahrad dýněmi dívala poněkud skrz prsty, přišlo mi to jako zbytečné přejímání amerických zvyků, které k nám nepatří. Krásně ale změnil můj pohled na dýně a světélka tento pěkný článek: 31. října ... noc předělu mezi živými a mrtvými...

A od té doby se na dlabání dýní (či řep po keltsku) nedívám tak přikře, naopak si chystám celou nástěnku, jak třeba budu zdobit v říjnu naši zahradu jednou já. A to nejen dýněmi.

Vyprávím ji každému, komu naši vzrostlou tureckou lísku v zahradě ukazuji. Vás na blogu nemůžu vynechat. V roce 2012 se mi nesháněla turecká líska snadno, často byla vyprodaná, nebo ji zahradnictví ani neměly v nabídce. Obeslala jsem jich hodně s přímým dotazem, jestli mi ji zvládnou sehnat a to ve formě vysokokmenu... a nebo jestli mi alespoň poradí, jak vysokokmen z 40 cm sazeničky, která byla v nabídce, vypěstovat.

Před třemi lety koncem října se mi jedna paní z malého zahradnictví na okraji Brna ozvala (Doplněno po letech: šlo o Zahradnictví Urban v Želešicích, https://zahradnictvi-urban.brnensko.com/14126/vzrostle-stromy/). Jako jediní z okolí měli turecké lísky v zahradě a doposud žádnou neprodávali. Dokonce se mne zeptala, jestli jí poradím, za kolik se takové lísky prodávají, tak jsem jí nakopírovala ceny vyprodané půlmetrové a metrové sazenice z internetu. Ještě před upřesněním termínu mi nakonec do telefonu říkala něco o tisícovce za sazenici, to mne trochu zarazilo, ale lísku jsem vážně chtěla, takže jsme jeli. Podíváme se na ni do jejich zahrady a přinejhorším ji prostě nevezmeme, říkali jsme si.

Když jsme přijížděli ke staré budově s velkým průjezdem do zahradnictví, byl tam ledabyle opřený tak 3,5 metrový strom. Již se zabaleným kořenovým balem, přes který bylo vidět, jak silné kořeny stromu přeřezali. Už jsem si začala pomalu dávat dvě a dvě dohromady, prošli jsme kolem stromu dovnitř do zahradnictví, abychom se hned s paní prodávající k němu vraceli. Byla to ta naše líska! Vyměnila jsem si s tou paní několik e-mailů a několik telefonátů a ji ani jedinkrát nenapadlo mi říct nebo napsat, že mi prodávají 3,5 metrový vzrostlý pětiletý strom namísto malé sazeničky, kterou jsem očekávala. 

S manželem jsme si ten obrovský strom velmi rychle zamilovali. Už jen ta představa, že na našem holém pozemku bude z ničeho nic pořádný strom! Navíc jsme jim tam nemohli už připravený vyrytý strom nechat, takže nastala ta "zábavná" fáze, kdy jsme se pokoušeli dostat velkou lísku do našeho malého auta. Do zahradnictví přijížděly samé dodávky, jejichž majitelé do nich nakládali malé sazeničky a nad naším počínáním jen kroutili nevěřícně hlavou. Ve třech lidech se nakonec podařilo strom dostat do kufru auta:

Celou cestu jsem se bála, zda to větve zvládnou, neboť jsme několik kilometrů doslova "zametali" korunou lísky silnice. Ale všechno ustála, statečně čelila silnému větru na našem pozemku, zakořenila a už téměř tři roky nám dělá radost na naší zahradě.

Vlevo je líska první rok po zasazení, vpravo třetím rokem po zasazení. To už začala vypadat k světu.

Tohle první sázení vzrostlého pětiletého stromu pro mne bylo tenkrát hodně překvapivé. Pan zahradník z prodejny nám radil po zasázení lísce otrhat všechny listy (byl už konec října). Tuhle zvláštní radu jsme poslechli, tu druhou o sestřihnutí větví na polovinu už ne (viz můj článek o střihu stromků). Možná to byl důvod mého dalšího překvapivého zjištění. Nečekala jsem, že zasazený vzrostlý strom se několik let vlastně nerozrůstá, ale "jen" zahušťuje. Tento rok už strom dával alespoň nějaký stín, po prvním roce se o nějakém stínu nedalo ani hovořit. Prvním rokem jsme na zimu nezkontrolovali úvazy a bohužel má trochu odřenou část kůry, snad to i s toutou drobnou ránou zvládne. Při sázení líska dostala akorát mykorhizní přípravek a toto suché léto jsme ji zalévali – to byla veškerá péče o tento krásný strom.

A proč jsem si vlastně vybrala tureckou lísku do zahrady? V zadní části zahrady jsem chtěla mít takový "kousíček lesa", tedy dva velké vzrostlé stromy, které budou pěkně stínit a připomínat mi les. Stromy, pod kterými se bude dát chodit a umístit houpací síť. No a zároveň jsem chtěla, aby v zahradě převažovaly jedlé stromy. Turecká líska mi poskytuje obojí, plodit oříšky by měla v deseti letech. Dokonce jsem nějaké turecké lísky objevila na sídlišti blízko našeho bytu, a tak jsem mohla manželovi ukázat, jak bude naše líska vypadat za 10 až 15 let, a věřte mi, bude krásná.

Konečně jsem naši aronii (temnoplodec, Aronia melanocarpa) tento rok ochutnala. Několikrát. A nechtějte vědět, jak se mi zkřivila pusa, tohle ovoce opravdu není na konzumaci za syrova. Trpkost se zráním nevytrácela, nýbrž to bylo ještě horší. Nakonec jsem celou aronii prohlásila v září za zralou, otrhala do poslední kuličky (ptáci letos přijdou o pochoutku) a donesla do své kuchyně a vymýšlela, co s ní.

Proč ji vlastně pěstuji? Plody mají pomáhat na vysoký krevní tlak a především obsahují i rutin, který potřebuji pro zdravé cévy (ano, je i v pohance, ale tu až tak moc ráda nemám). A keř se na podzim nádherně barví. Když nic jiného, říkala jsem si, že jeho plody potěší minimálně okolní ptactvo.

Na úvod bych měla podotknout, že nejsem fanoušek pěstování ovoce či zeleniny, která není chuťově nic moc. A už vůbec ne toho, abych takové plody propašovávala do jídla svému muži či synovi jen ve jménu zdraví. Když už něco pěstuji a chci jíst, musím to umět upravit tak, aby jídlo dobře chutnalo a ta plodina, v dnešním případě aronie, hrála v jídlu hlavní roli a ještě všem chutnala. A to byl u aronie oříšek.

Už na diskuzních fórech bylo jasné, že aronie lidi většinou zklamala. Někteří přemíru plodů (i malý keříček plodí opravdu obrovské množství bobulí) řešili zkvašením a výrobou vína, které nakonec příliš neoslnilo a ani jeho výroba nebyla jednoduchá. V buchtách to taky nebylo žádné terno a likér taky nebyl nějak oslavován. Marmeláda byla příliš tekutá, kompot prý nic moc. Příprava kandovaných plodů byla extrémně pracná a z pohledu zdraví žádná výhra kvůli velkému obsahu cukru.

Malá miska (tak půl kila) aronie, k tomu pár šípků, co s nimi?

Pro začátek jsem tedy zkusila výrobu sirupu podle tohoto článku: http://www.prostezdravi.cz/recept-na-sirup-aronie-aneb-cerny-jerab-akci/. Pořádný normálně vařený sirup. Jak píše autorka v článku, existuje i sirup za studena, ale moc dlouho nevydrží, je náročný na hygienu při přípravě a riskujete plísně. A já raději přijdu o vitamín C a pár antioxidantů, které si do těla dostanu jinak, než bych riskovala plísně. Musím přiznat, že mi sirup při vaření nevoněl. Kuchyní se linul takový zvláštní odér a myslela jsem si, že tohle určitě jíst nebudu. Po schlazení ale odér pominul. Vařením bobulky pukly a vylouhovalo se z nich dobře barvivo (jak se to louhuje zastudena nevím). Na zvláštní výraznou chuť jsem si musela zvykat, nabídnout někomu limonádu z aroniového sirupu je možná na první ochutnání moc silné sousto, nicméně v jogurtu, zmrzlině a krupičné i ovesné kaši byl sirup vynikající – dodal jídlům jemnou, ale netypickou chuť a krásnou barvu. Něco, co chcete zopakovat a má to své sezóní kouzlo. Tyhle dobroty chutnaly synkovi i manželovi a myslím, že podávat návštěvám "smetanovou zmrzlinu s aroniovým sirupem" či baštit na večeři "šafránovou krupičnou kaši přelitou aroniovým sirupem" zní luxusně a noblesně.

Na sirup ještě nemáme koupené hezké zavírací lahve, na příští rok musím koupit. Chutnal nám ve zmrzlině i v jogurtu.

Protože ale sirupy v naší rodině téměř nepoužíváme, lahvička z půl kila aronie nám vystačí tak do vánoc. Na další rok se tedy chystám vyzkoušet i další tipy na aroniová jídla, nápoje, dobroty:

Recept na sirup
Recept na sirup a tipy na využití
Müsli tyčinky s aroniovou marmeládou (anglicky)
Několik aroniových receptů (anglicky)
Článek o aronii
Jablečný rosol z aronie