Tak na tohle téma jsem si nechala trochu odstupu, protože mlékovky se staly tak trochu mojí srdcovou záležitostí. Mám je moc ráda a zkouším s nimi, co jde. Nicméně zahrada je pro ně ale už poněkud silné kafe a ne na vše jsou asi vhodné. Ale začnu pěkně popořadě.

Jako první jsme se se synkem pustili do natírání vstupní plošiny na skluzavku. Musím potvrdit, že tyto barvy opravdu nesmrdí, ale příjemně tak nějak voní, a může s nimi natírat i malé dítě. Jen mi poněkud nedošlo, jakou bude mít můj malý syn spotřebu barvy. Takže natřel jen část plošiny pro zabavení a pro radost a pak jsem to dotřela vzhledem k ceně barvy raději pečlivě sama. Aby barva něco vydržela, tak jsme ji nechali den zaschnout a pak natřeli venkovním matným lakem. 

První překvapení bylo, že barva je mnohem světlejší, než jak jsme ji na stránkách podle obrázku vybírali. Venkovní lak ji totiž narozdíl od interiérového neztmaví. Ale ta fialová se nám líbí i taková světlejší, než jsme plánovali. Druhá drobná nepříjemnost byla, že se barva pořád trochu stírala a zůstávala na oblečení, když na plošině třeba dítě sedělo. A to jsme natírali hned na jaře, dlouho před stěhováním, aby barva i lak opravdu měly čas vytvrdnout. Tedy nic například na lavičku, jak jsme měla později někdy v plánu. No a teď po nastěhování vidíme, že plošina na skluzavku už je asi moc náročné místo na taková nátěr. Pod nohama dětí dostává zabrat a místy už je barva pryč a na jaře mne nejspíš čeká přemalování nějakou jinou barvou. 

Jako druhé přišly na řadu desky na moje vysoké záhony. Natírali jsme je u mých rodičů a na etapy, desky se různě přeskládávaly na jiná místa, aby nezavazely. A tam jsme přišli na jednu zajímavou vlastnost venkovního laku. Je tak bezbarvý a vůbec nezmění tón barvy, že pak člověk nemá ani tušení, co už natřel a co ještě ne. Často jsme museli všechny desky pokapat vodou a dívat se, které už ji odpuzují a tím pádem už jsou natřené, jinak bychom to nepoznali.

Další hrací prvek, který jsme barvili, byl dřevěný chodníček do proutěného tunelu. Vyrobil mi jej můj bráška a v tunelu je z toho důvodu, že dřevěná štěpka není vhodná pro malé dětské ručky a kolínka. Vybrala jsem jen pár barev, které k sobě ladí. A v tomto případě se nám opravdu hodilo, že paní Klára (z mlekovky.cz) prodává i malá balení. Vyzkoušeli jsme si tak několik různých barev a nemuseli kupovat celá velká drahá balení, která by nám pak zbyla. A protože jsem s mlékovkami naprostý začátečník, dost mě překvapilo, že se se každá barva chovala krapet jinak. Například žlutá (moorish whispers) kryla výborně a vystačila na mnoho destiček. Naopak světle modrá (galway bay) a limetková (lambada lime) téměř vůbec nekryly a nechtěly se rozmíchat. A od odstínu Marrakesh lanterns jsme očekávali odstín do šedo-hnědé, ale nakonec byl vlastně jen světle šedý. Fialová (carribean reef) z námi kupovaných nakonec vypadala nejvíce sytě a nejlépe se natírala.

Aby těch pokusů nebylo málo, dostali jsme darem od mého táty upravené a lehce ohoblované staré trámy ze stodoly, kterou boural. Táta je nařezal a manžel z nich potom připravil kůlový "chodníček" pro synka. Na řezu nebyly nijak hoblované či zahlazené, takže spolkly poměrně dost barvy a pak laku, musela jsem dělat dva nátěry, aby byla barva trochu více vidět. To se ale tak nějak dalo čekat. Boky trámků jsme ale nakonec natírali obyčejnou hnědou ochrannou lazurou, protože dokupovat další mlékovky by už pro nás bylo dost drahé. Barvy nám nestačily tak, jak jsme si to laicky odhadovali, dělali jsme několik objednávek. Každopádně u těchto kůlů je, když jsou suché, nejvíce vidět efekt matné přírodní barvy. Člověk má pocit, jako by tam byly už roky, barva je bledší a je vidět struktura dřeva. Barvy se zvýrazní jen při dešti.

No a více toho natřeného mlékovkami nemáme. Jsou poměrně drahou záležitostí a na namáhaná místa už si je asi natírat netroufnu, protože mám obavy, že zátěž asi nezvládnou. Ty hlavní dřevěné hrací prvky pro děti jsem jimi natřela. Ale jsem zvedavá, jak vůbec zvládnou zimu a špatné počasí. Nicméně pracovalo se s nimi velmi dobře a hezky voněly. Byla to zajímavá zkušenost. Na interiérové věci určitě doporučuji, do zahrady spíš jen na nějaké pokusy a opatrně. A na závěr jen ještě fotka, co jsme natřeli zbytkem fialové barvy - dřevěné části venkovního metalofonu pro synka:

Nevím, od kdy se počítá, že je člověk přestěhovaný. V sobotu jsme v novém domě už spali, ale teprve v úterý nám dodělali kuchyni. A tak za opravdový moment přestěhování nejspíš můžu považovat až chvíli, kdy jsem poprvé zašla na náš vysoký záhon, utrhla si ty (přerostlé) cukety, ze spirály koření a domovem zavoněla cuketová polévka. A v dešti jsme grilovali na terase krkovičku s rozmarýnem.

A žiju si svůj splěný sen. Od hromad krabic a krabic a věcí a spousty práce se zabydlením utíkám do klidné zahrady. Přivoním si ke svraskalým růžím, uzobnu pár měsíčních jahod, moruší, přezrávajících angreštů nebo začínajících ostružin. Kochám se zelení, vůněmi, rosou v trávě a mám tak víc síly dát do kupy ten prostor uvnitř domu. Udělat si zahradu ještě před stavbou domu a při ní bylo náročné, ale fakt to stálo za to.

Na co určitě zapomeňte:

Asi jsem snad jediný blázen, který řešil vysoké záhony až v půlce července. I s rostlinami! To, proč se tvorba záhonu nakonec musela kvůli terénním úpravám okolí domu odkládat týden po týdnu a na balkoně mi živořily cukety, papriky, rajčata, pórky, celery i ačokča v minikvětináčcích, to by bylo na dlouhý příběh. Spíš se podívejte, čím jsme vlastně ten záhon nakonec naplnili a z čeho je udělaný.

Na zeleninové záhony mám určený jen malý prostor u domu. Tvar do "Lka" a je nutné celým tím místem vést hlavní cestičku kolem domu. Tak jsem si sedla a na papír nakreslila roztodivné tvary záhonů se zkosenými hranami. Různé výšky, různé plochy. No a jediný, kdo mi zvládl takové divné záhony udělat z tátových desek, byl můj mladší bráška. Naměřil, nařezal a dopředu připravil desky a sloupky a já s manželem jsme je celé natřeli fialovou barvou mlékovek a exteriérovým nátěrem, aby to trošku vydrželo. Bráška i můj táta ale tvrdí, že minimálně sloupky, které jsou v zemi, stejně víc než dva roky nevydrží, nátěr nenátěr. A zbytek prý taky moc nevydrží. Tak uvidíme.

Záhon se snažím napasovat do malého místa ohraničeného aroniovým keříkem a koncem vedení vinné révy.

Záhon jsme tvořili na navezené, spíše jílovité půdě. Nehloubili jsme jej, jak je zvykem. Ani přirozeně nemáme žádné původní drny, které zůstanou při hloubení záhonu do trávníku. Sloupky, které drží dřevěné desky, šly 30 cm do země a přidali jsme k nim naspod štěrk, aby nestály příliš ve vodě a vlhku. Celá spodní strana záhonu je pokrytá pletivem kvůli hlodavcům (toto je důležité). Vyčetla jsem, že by mělo mít oka maximálně 1cm x 1cm. Takové ale v hobymarketu neměli a tak mne (jak jinak) zachraňoval můj táta. Vytáhl z půdy robustní krásné pevné pletivo, které bylo tak akorát. Na stěny záhonu jsme jej přibíjeli skoro celý den malými zahnutými "skobami" a pláty pletiva k sobě zapletli drátem.

Detaily našeho dřevěného netypického vysokého záhonu.

Abychom prodloužili životnost dřevěného hrazení záhonu, přišla dovnitř nopová folie. Těmi "body" směrem ke dřevu, aby mohlo lépe schnout po dešti. Vzali jsme ji (se svolením) stavařům ze stavby našeho domu, takže ani nevím, kolik vlastně stála a v jak velkých rolích se prodává.

Velké kusy dřeva naspod záhonu budou zadržovat vláhu a postupně se rozkládat.

Jako první potom přišlo do záhonu veškeré dřevo a klády, které jsme od jara nashromáždili. Především šlo o čerstvé palivové dříví od mého táty (z listnatých stromů), ale přidali jsme i kmen vánočního stromku, byť to možná lehce okyselí. Už v této chvíli mi začalo být jasné, jak je záhon nesmírně obrovský a jak máme toho všeho materiálu málo. Různé hromádky dřeva zabíraly různé kouty zahrady, ale najednou v záhoně vypadaly jakoby nic. Množství určené pro více záhonů sotva nějak zaplnilo ten jeden.

Už s záhon trochu plní, říkala jsem si. Pak jsem ale větvičky pošlapala, aby si sedly, a opět všeho bylo málo.

Na jaře jsme mému tátovi brali opravdu vše, a tak jsme měli poměrně slušnou zásobu ostříhaných větví a větviček z ovocného sadu. To vše taky přišlo do záhonu a podupat a pošlapat, aby si dřevo více sedlo. A na dřevěný základ měl přijít hnůj. Jenže ten jsme neměli, tak jsme rovnou začali vršit náš vlastní kompost z kompostéru. Do záhonu jej přišly troje plná kolečka a sotva to nějak pokrylo vrstvu větví. Spíše kompost propadával dolů. Tak jsme museli přidat i šest balíků toho kupovaného. A podle všech dobrých rad jsem ještě přidala pytel carbomulče a pytel biouhlí. Rozdíl mezi těmi dvěma je ten, že carbomulč má větší kousky a lépe se s ním pracuje. Na našem větrném pozemku jemná směs biuhlu lítala a uhelný prach je nevhodné dýchat, museli jsme jej navhlčit, aby se s ním dalo pracovat. Dál jsme do směsi přimíchali trochu drcené rohoviny (pro dusík) a několik sáčků perlitu (pro odlehčení substrátu). Výživná směs, radost to pohledět. A samozřejmě poměrně drahá záležitost.

Směs kompostu, carbomulče a biuhlu (to černé), perlitu (to bílé), trochy drcené rohoviny a pár substrátů, co mi zbyly z balkonového pěstování.

Celý záhon jsme prolili vodou, aby si trochu "sedl" a pak sázeli rostliny a přisypávali kompost, kde bylo ještě potřeba. Rostliny jsem si předpěstovala od semínka a od května už doslova živořily na balkoně v malých květináčcích, takže nevypadají až tak pěkně. Ale věřím, že se ještě stihnou rozrůst a některé i zaplodit. Rostliny jsem zamulčovala dřevitou štěpkou z listnatých dřevin, které mám ještě dost. Jen nevím, jak se mi do té štěpky příští rok budou set semínka a jak se s ní bude pracovat. No uvidím, jestli tento mulč na zeleninové záhony ještě nepřehodnotím.

Záhon osázený rostlinami, už chybí jen mulč.

Pokud si říkáte, proč mám uprostřed záhonu tu desku a kus folie, tak vězte, že u tak obrovského záhonu bych těžko dosáhla až na okraj. Hodlám chodit po těchto deskách (záhon je vysoký půl metru), prostoru na zahradě nemám nazbyt, takže jsem si vymyslela tuhle komplikaci pro rohový záhon. Ty ostatní už budou normálně dostupné.

Tak a teď jsem zvědavá, jak se zelenině v takovém záhonu bude nebo nebude dařit. Záhony se mi ale v takové podobě rozhodně líbí, jsou krásné.

Jaké muchovníky si tedy můžete do zahrady pořídit?

• Martin (Amelanchier alnifolia Martin) – keř bujného růstu, až do pěti metrů, ale prý jde držet řezem kolem 2,5 metru. Prý více odnožuje zespod, nelze moc dobře zapěstovat stromeček. Zraje velmi brzy, už začátkem června a má prý vyvážený poměr sladké a kyselé složky, takže je dobře osvěžující a prý vůbec nejlepší pro jezení přímo ze stromu. Navíc plody v trsech zrají všechny najednou. Velmi dobře snáší řez, takže s ním lze experimentovat do živého plotu. Daří se jej pěstovat (stříhaný) i na terase, viz http://teddyzhk.webnode.cz/.
• Thiessen (Amelanchier alnifolia Thiessen) – hodně rozložitý keř, opět k pěti metrům, ale lze jej stříhat na menší. Moc prý neodnožuje. Osvěžující chuť, vyvážená sladkost a kyselost, jen trsy zrají nejednotně, proto se místo něj častě volí odrůda Martin, která je podobná.
• Smoky (Amelanchier alnifolia Smoky) – keř, který jde od začátku rychle do výšky, ale postupně vytváří odkopky a rozšiřuje se jimi. Je označován za nejsladší odrůdu muchovníku. Zraje od poloviny června a zraje nejednotně, plodí však bohatě. V plodech je hodně velkých semen, což může někomu vadit a někteří jej považují za více aromatický a trochu už moučný, má mít výraznou "muchovníkovou" chuť. Je vhodný pro živé ploty.
• Northline (Amelanchier alnifolia Northline) – mělo by jít o trochu menší keř, který ale hodně vytváří odkopky. Odrůda se vyznačuje jednotným zráním, nepraská v deštivém počasí a je hodně výnosná. Vhodná pro živé ploty. 
• Honeywood (Amelanchier alnifolia Honeywood) – odrůda speciálně vyšlechtěná pro větší odolnost proti jarním mrazíkům. Obecně muchovníky zvládnou v květu i -5 °C, tato navíc kvete později, takže by mrazům měla více uniknout. Vhodná prý do problematických mrazových kotlin a oblastí, kde mrazy vezmou všechny ovocné stromy. Keř má bujný růst a plodí až nejdřív v půlce července, plody dozrávají v různou dobu.
• Obelisk (Amelanchier alnifolia Obelisk) – tato odrůda je častěji prodávána jako okrasná, keř si drží vzpřímený tvar takového vysokého obesliku (3 metry výška, 1 metr šířka), je vhodný do úzkých prostor, případně i do nádob na terasy. Chuť plodů však bývá spíše zklamáním.
• Krasnojarskaja, JB30, Succes – další odrůdy, o kterých toho ale moc nevím.

Některé muchovníky lze zkoušet pěstovat v nádobách na terase, jsou velmi mrazuvzdorné. Pokud máte na zahradě jen úzké místo, zkuste odrůdu "Obelisk". (Zdroj obrázků: https://cz.pinterest.com/ a http://www.rezeau.org/)

2) Muchovník kusického (Amelanchier Cusickii) – tento druh muchovníku u nás není tak často pěstovaný. Obvykle jsou pěstitelé z jeho chuti zklamaní, na někoho je moc výrazný "muchovníkový", na někoho příliš moučný a nebo naopak nevýrazný. Spíše se nedoporučuje jej pěstovat kvůli plodům.

3) Muchovník lamarckův (Amelanchier lamarckii) – někdy taky označován jako muchovník velkokvětý (Amelanchier grandiflora). Tvrdí se, že tento druh má nejkrásnější vzhled, na podzim se mu výrazněji barví listy než jiným odrůdám. Plody dozrávají postupně, nejde sklidit celý keř najednou. Používá se především na solitérní keře až stromy, je hezky vzdušný.

• Ballerina (Amelanchier lamarckii Ballerina) – velmi pěkný keř či spíše vícekmenný strom, vzdušný. Na diskuzích si pěstitelé jeho chuť velmi chválí. Sklizeň je postupná. Keř dorůstá až 6 metrů do výšky a skoro 5 metrů do šířky. 
• Vicky (Amelanchier lamarckii Vicky) – moc o něm nevím, plody by měly být dobré, sladké. Rozhodně se ale prý nehodí na balkony a terasy, jak tvrdí prodejci, je totiž moc bujný v vzrůstný, více v příspěvku: http://teddyzhk.webnode.cz/
• Princess Diana (Amelanchier lamarckii Princess Diana) – je to malý, hezky rozložitý strom (respektive jde dobře do tohoto tvaru zapěstovat). O chuti jsem nic nezjistila.

4) Muchovník kanadský (Amelanchier canadensis) –  tento druh může být v původní formě až 8 metrů vysoký a roste více vzpřímeně. Nicméně nejčastějš odrůda Prince William je spíše malý keř.

• Prince William (Amelanchier canadensis Prince William) – u nás bývá často ale řazen pod "grandiflora", byť by prý měl správně patřit pod ten kanadský. Keř silně odnožuje a má hodně aromatické plody, které ne každému sednou. Někdo uvádí, že jsou hodně moučnaté. Jiní, že jsou krásně sladké a výborné. Roste poměrně pomalu, jde spíš o třímetrový keř. 

5) Muchovník vejčitý (Amelanchier ovalis) – někdy se také uvádí pod názvem Amelanchier rotundifolia. Jde o malé a pomalu rostoucí keře, častěji se uvádějí jako vhodné rostliny do nádob na terasy. Prý by měly lépe snášet i polostín a hlavně dobře snášet suchá stanoviště. V původní formě plody nejsou chutné, vyšlechtěné druhy už prý ale dobré celkem jsou.

• Helvetia (Amelanchier ovalis Helvetia) – zakrslý muchovník, který roste jen do výšky 1–2 metrů. Je vhodný pro pěstování na terasách v nádobách.
• Edelweiss (Amelanchier ovalis Edelweiss) – měl by mít trochu lepší chuť než Helvetia, jde ale o trochu větší keř kolem 3 metrů.
• Jenybelle (Amelanchier ovalis Jenybelle) – keř by měl mít plody sladké i před plným dozrání, neodnožuje tolik.

Muchovníky Ballerina a Princess Daina by měly jít zapěstovat do klasického stromku (Zdroj obrázků: http://gbsgardencentre.com/ a http://www.connonnurseries.com/)

6) Muchovník hladký (Amelanchier laevis) – až pětimetrový vzdušný strom, který se pěstuje především jako okrasný. Původní forma prý nemá moc dobrou chuť.

Obvykle se doporučuje do přirozeného živého plotu odrůda Martin a Smoky, jako úzký stromek Obelisk, jako solitérní strom Ballerina a na terasy pokusně Helvetia. Budu zkoušet několik těchto odrůd, takže potom dám vědět, jak se chuť plodů a rostliny liší.

Další články a texty, kde jsem čerpala informace:
http://www.ekozahrady.com/muchovnik.htm
http://abecedazahrady.dama.cz/clanek/vypestujte-si-chutne-a-zdrave-plody-muchovniku
http://www.ireceptar.cz/zahrada/uzitkova-zahrada/zazrak-jmenem-muchovnik-pestovani-recept-na-liker-a-vino/
http://www.plnazahrada.cz/karta-muchovnik.php
http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=37&t=113
http://www.kiwiforum.cz/forum/viewtopic.php?f=35&t=67
http://dendroz.dendrologie.cz/html_stranky/muchovniky.htm
http://www.magazinzahrada.cz/rostliny/vypestujte-si-na-zahrade-muchovnik.html
http://www.zahradaapriroda.cz/muchovnik-indianska-boruvka/

Zrovna u brokolice jsem několikrát zvažovala, proč vlastně na sáčky se semeny zeleniny taky nepíšou pro koho je a není vhodná. Třeba u takové brokolice bych si představovala varování typu: 

I když se články na internetu kolikrát předhánějí v tom, jak je brokolice snazší než květák a "pěstování je jednoduché", není tomu tak. Svědčí o tom spousty diskuzí a dotazy lidí, proč že jim jejich brokolice vůbec nevytvořila růžice a podobně. Já se například zhlédla v pěstování tzv. výhonkové brokolice, u které se má nejprve sklidit růžice menšího vzrůstu a potom ještě rostlina obrazí dalšími maličkými hlavičkami i s křehkými stonky. Lákala mne představa, jak si vždy jdu do zahrady jen nařezat pár malých kousků brokolice do polévky a nemusím hned vymýšlet, co s celou velkou růžicí. A taky jsem se nadchla pro možnost pěstování fialové brokolice.

První trable ale nastoupily vůbec se zjišťováním termínu výsadby. Každý článek a každý sáček tvrdil něco jiného, obvykle podle zakoupené odrůdy. Přečetla jsem si loni, že se brokolice seje v květnu a přímo do půdy, protože nesnáší přesazování. Tak jsem to tak jednou udělala, ale květnové brokolici nesvědčila letní horka a nic z ní nebylo, vůbec nevykvetla. Při troše hledání jsem zjistila, že obvyklejší postup je předpěstovat sazenice brzy na jaře, pak vysadit na záhon a pečlivě zalévat a udržovat půdu vlhkou, až než vykvete. Když jsem v březnu začala hledat, co to znamená to "brzy na jaře", zjistila jsem, že je prý nejvhodnější leden. No na to už bylo pozdě. Nezbývalo, než se spolehnout na podzimní chladnější termíny a vyset ji v půlce července, v srpnu zasadit a sklízet až v pozdním podzimu. Tuto variantu však obvykle velmi ničí škůdci a bez postřiků a zásahů se to prý téměř nevyplatí řešit. Mně ji brzy napadly mšice a dřepčíci a ani nevykvetla.

Letos jsem brokolici předpěstovala zavčas, dala dostatek kompostu, rohoviny a vaječných skořápek do půdy, a vykvetla krásně. Ale kvůli vedrům bylo kvetení tak bleskové, že než jsem ji šla sklidit, byla tam už místo pěkné jedlé růžice napůl vykvetená květina. Do polévky jsem musela brokolici koupit a tu svoji na balkoně jsem nechala alespoň dokvést, abych věděla, jak vlastně kvetoucí brokolice vypadá... věděli jste, že je žlutá jako například řepka?

Další informace o pěstování brokolice:
http://www.zahrada.cz/forum/kostalova-zelenina/pestovani-brokolice-2219/
http://abecedazahrady.dama.cz/clanek/kvetaku-se-nedari-pestujte-brokolici
http://www.zahrada.cz/forum/kostalova-zelenina/pestovani-brokolice-2219/
http://www.zahradkar.org/archiv.php?kat=2011/06/s20
Obrázky:
Liz, Saturday Spotlight – Green Sprouting Broccoli – Calabrese , Suburban Tomato, http://suburbantomato.com/2013/03/calabrese/
Matron, Gourmet Treats, Down on the Allotment, http://veggies-only.blogspot.cz/2014/02/gourmet-treats.html
By Roger prat (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Chou_Romanesco-entier.jpg