Jak jsme sázeli sto bříz do Březek

"Odpoledne se jede se do Březek," zavelel můj dědeček a já se skoro nehnula od traktoru, jen abych tuhle slavnostní příležitost nepromeškala. Bylo mi tak asi deset nebo dvanáct let a "Březky" jsem považovala za to nejúžasnější místo na světě. Prakticky to byl prostě dědův les s malým polem, se kterým sousedila půvabná malá rokle s malým pramenem vody. Zatímco tam děda s babičkou sázeli nebo sklízeli z malého pole brambory, ze mne se stával dobrodruh a objevitel neznámého světa, nebo zrovna začínající horolezec... prostě co mé bujné fantazii zrovna přišlo pod ruku.
Malá rokle, kde jsem ráda trávila své dětství. V mých vzpomínkách vypadala mnohem větší, tmavší, zarostlejší, tajemnější a s mnohem více strmějšími stěnami a s hodně podmáčenou půdou vespod.
Dokonce jsme si o té rokli psali s mým bratrancem článek pro takové naše dětské noviny. Právě on se mnou do té rokle podnikal výpravy a možná díky těmto dětským dobrodružstvím si s ním i teď v dospělosti rozumím ze všech svých bratranců a sestřenice vlastně asi nejvíc. Zatímco moje horolezecká a dobrodružná dráha v té rokli nejen začala, ale také hned rychle skončila, můj bratranec podnikal různé dobrodružné dovolené a výpravy ještě i v dospělosti a vybral si i nebezpečné a dobrodružné povolání. 

Právě tyto různé vzpomínky se mi dnes honily hlavou, když jsme do Březek po mnoha letech jeli. Na to, že šlo o moje nejoblíbenější místo v rodné vesnici, jsem tam nebyla už pěkně dlouho. Tentokrát jsem je jela navštívit s mým tátou, s mým manželem a s našimi dvěma malými dětmi. A se stovkou sazenic bříz v kufru. 
Ano, tento příspěvek nebude vůbec o naší zahradě, ale o úplně jiném místě, které mám ráda. Abych to místo trochu více přiblížila, jde o takový výběžek lesa mezi obrovskými poli. Les to ale není, vlastně jde o tzv. neplodnou půdu. Místo ve svahu, kde je špatná kamenitá půda, prakticky neobdělávatelné. Je vlastně spíš takový zázrak, že tam dědeček vůbec zvládl ve svahu postupně udělat takovou rovinku, kde se snažil pěstovat brambory, protože nic jiného  by tam asi ani nerostlo. Ve zbytku plochy byly alespoň vysázené stromy na dřevo, na okraji potom rakytníky, dědovy bylinky a místo, kde se mu uchytily velké krásné bedly vysoké, které jsme kolikrát měli na večeři s chlebem a na sádle osmažené.
Mapy.cz ukazují Březky v rozmezí několika let v čase. Stromy tam pořád nějakou jsou, jen není na fotce ještě vidět, jak v poslední době dost schnou.

Když jsem byla malá, mnohé stromy se vykácely na dřevo, s pěstováním brambor se tam přestalo a dědeček tam tenkrát sázel tak 400 sazenic buků a modřínů. Doteď si živě vybavuji, jak za traktor zapřáhl vlečku s velkou cisternou, naplnil ji vodou ze studny a jel v parném létě "zalévat ty maličké stromečky". Vždycky říkal, že jim ševelí lístky po té vodě a mají hroznou žízeň. Babička se bála, aby nám zbyla ve studni nějaká voda vůbec na pití a na vaření. Nějak jsme nechápali, proč děda tráví tolik času náročným zaléváním stromů na místě, kde jen o pár desítek metrů dál lesníků vesele rostou sazenice stromků i bez zalévání... kdybych jen bývala trochu tušila, jak náročné může být udržet naživu stromky v malém slunném vyprahlém svahu mezi dvěma obrovskými poli. Děček to asi věděl.
Jediný kousek rovinky v Březkách. Původně se tady pěstovaly brambory, než zde před nějakými dvaceti lety můj dědeček zasadil a naživu udržoval zaléváním tyto krásné buky a taky několik modřínů.
Každopádně dnes jsem stála vedle dvacetiletých buků a modřínů. Věděli jste, jak tenký kmen mají takové dvacetileté buky? A jak jsou vlastně maličké? A přitom uplynulo už tolik let. Koukala jsem na místo, kde v potu tváře děda zaléval před dvaceti lety malé sazeničky a do stínu těchto stromků pokládala na zem stovku sazeniček bříz.

Proč sem chceme sázet břízy, když tady vlastně nějaký les je? Ale kdepak, nenechte se mýlit, les je jen v části toho pozemku. V prudkém svahu a v úzké části téměř žádné stromy nejsou... celá ta dnešní akce začala někdy na jaře. Táta byl smutný a zklamaný a postěžoval si, jak ho mrzí, že desítky pracně zasazených sazeniček modřínů nedaly suché léto a téměř do jedné prostě poschly. Některé tam sázel maličké, jiné už docela velké. Spousta práce, spousta dřiny a všechno to přišlo vniveč. Táta ztratil chuť s tím místem dál něco dělat. Schly i bezové keře v náletové části, kterou ponechal "svému osudu". Přitom jen o pár desítek metrů dál modříny vesele rostou, stejně tak buky, habry a dokonce i jedle a nikdo je nezalévá.
Vůbec jsem nevěděla, kolik energie a času už můj táta věnoval "zalesnění" mého oblíbeného pozemku. Nějak jsem si myslela, že tam prostě stromy porostou samy od sebe... Začala jsem  tedy rozumovat s mulčem, mykorhizou a kdejakými nápady, co mi přišly na mysl. Přece to musí jít nějak osázet a zalesnit. Protože na pozemek se špatnou půdou a daleko od zdroje vody jsem přecejen krátká, požádala jsem o radu lidi ve skupince "Voda" na Facebooku.  A dostala jsem spoustu užitečných rad. Prvně je hloupost sázet tam modříny, protože jde o horskou dřevinu, která potřebuje hodně srážek. Za druhé bychom mohli zkusit nechat přírodu prostě jen tak pracovat a časem by se to nějak mělo zalesnit samo. Jenže to se neslučuje s tátovým záměrem, aby tam pokud možno vyrostly stromy, které lze jednou zužitkovat na palivové dříví. Přecejen, dřevem topí nejen on, ale přitápíme jím právě i my, a praktické využití pozemku je pro něj, jako pro majitele, rozhodně důležité. No a také tam zazněla rada, abychom začali nejprve meliorační/přípravnou/pionýrskou dřevinou. Tedy tou, která udělá správné mikroklima a zastíní půdu, takže mají šanci další stromy, například habry, které přecejen snášejí sucho trochu lépe, než třeba buky.
Břízy do Březek prostě asi patří, minimálně do toho prudkého svahu.
O pionýrských dřevinách a jejich zásadní roli v zalesňování pasek jsem už hodně slyšela v rámci výzvy Zachraňme lesy, ve které jsem se angažovala a kterou podporuji. Bříza je právě jednou z těchto dřevin. 

"Dědečku, proč se vlastně Březky jmenují zrovna Březky?" zeptala jsem se, abych si potvrdila, co mi najednou v hlavně začalo docházet. "Já pamatuju, jak tam rostly hlavně modříny, ale úplně původně tam bylo plno velkých hezkých bříz. Po nich prý to místo dostalo jméno: Březky, " vysvětloval mi na jaře dědeček. Tak, a je jasno, která z přípravných dřevin bude pro tohle místo jako stvořená. Stačí prostě někdy pátrat trochu v historii. A tak jsme teď na podzim objednali stovku sazenic břízy bělokoré, velikost 36-50 cm. No, není to zrovna nejlevnější záležitost. V diskuzi ve Facebook skupince mi lidé radili, abych nechala přírodu pracovat ze semen. To je samozřejmě velmi užitečná myšlenka, břízu jde celkem dobře vysévat. Jenže jak potom máme malé semenáčky ochránit před okusem zvěří? Lesní zvěř tam dokáže s mladou výsadbou pořádně zamávat. Přecejen, ty naše zasazené sazenice zvládneme ošetřit přípravky, které zvěř odpuzují a nechutnají jí. Rostlinu ze semínka těžko.

A tak jsme dnes sázeli ve třech dospělých stovku bříz celé dopoledne. Přežijí, nepřežijí? Jsem hodně zvědavá. Libovali jsme si, že jdeme sázet po vydatných deštích, kdy je půda naducaná vodou, že do ní ani nejde skoro vkročit (minimálně takto to táta vnímal z jeho zahrady a pole). A to jsme si mysleli přesně do chvíle, kdy táta vykopal první díru. Vláha byla v Březkách pouze v prvních 5 cm půdy a zbytek byla naprosto, ale naprosto suchá, prašná světlá půda. Tak už asi vím, co znamená to katastrální označení "neplodná půda". Snad k něčemu bude alespoň ten hydrogel, který jsme rostlinám sypali při sázení (další tip z Facebook skupinky), nicméně je jasné, že tady budou sazenice muset o vodu zatraceně hodně bojovat. Dávám si dvě a dvě dohromady, proč je to zrovna v Březkách s tím suchem takový problém a možná mi trochu více vysvětlení poskytnul článek Co prozradí termokamera? Že lesní porosty si ničíme sami. z Ekolistu. Snažit se zalesnit svah obklopený z obou dvou stran vyprahlým pooraným polem prostě není to samé jako zalesňovat prostor v lese.

A proč jsme s sebou brali i naše dva malé syny? No, nějak bych si přála, aby to místo taky měli rádi, tak jako já. Ale je tahle věc vůbec nějak přenositelná? Můžu to po nich vůbec chtít? Budou to jednou oni, kdo na tom pozemku budou hospodařit, chodit tam, jezdit? Já nevím... Jedno vím ale jistě. Bez společných chvil, příjemných vzpomínek a častých návštěv se prostě žádný vztah k místu vypěstovat nemůže. A tak tam byli s námi. Starší syn pomáhal stromky sázet a lezl po strmých svazích v rokli. Už doma mi jasně řekl, že stromky, které zasadí on, přece nikdy na dřevo kácet nebudeme, ty necháme růst. A tak jsme mu mimo břízy ještě objednali jeřáb oskeruše, dva jeřáby ptačí, střemchu, třešeň ptačí, bez černý a aronii. Všechno toto si pomohl zasadit a budou to ty jeho stromky, které se kácet rozhodně nebudou. Taky jsme je zasadili na okraj pozemku, aby je případně nezasáhly jednou padající stromy. Příští rok půjdeme stromky zkontrolovat - jestli vůbec přežily a jak rostou a jak se jim daří. Jestli mají děti získat vztah k místu, tak možná právě takto...

Bude mít Březky po všem tom běhání ve svahu, sázení a blbnutí v rokli tohle místo rád i náš starší syn? Těžko říct, to asi ukáže až čas.
Víte, ono vlastně není až tak moc složité (ehm, ve více lidech... sama bych to za jeden den rozhodně nedávala...) někam zasadit celou stovku stromků. Mnohem, ale mnohem náročnější je udržet ty rostliny naživu i další roky...

Sdílení:

0 komentářů