Táta a naše zahrada

Jestli jste viděli pár fotografií na Instagramu, tak letos se v naší zahradě děje spousta věcí. Chystáme jezírko, pískoviště, stavíme domeček pro děti, další menší dřevník. Některé části zahrady začínají vypadat jako od drahých zahradních architektů, protože je zdobí dubové šlapáky. Trávník lemují žulové kostky. Celý rok už si užíváme novou terasu a pryč jsou časy, kdy jsme ani nešli pro bylinky do zahrady, protože místo terasy byl ostrý rozpálený hrubý štěrk... teď tam běháme bosky a dřevo příjemně hřeje. Jak je tohle všechno vlastně možné u rodiny s malými dětmi, ženou na mateřské a velkou hypotékou na krku? Máme totiž sponzora :-)
Za tátou je hlavně vidět práce a hotové nádherné věci. Podmínky má ale těžké, protože všude jsou už nasazené nějaké rostliny a stromy, na které se musí brát ohled.
Kdykoliv mne napadne nějaká líbivá hloupost do zahrady a řeknu mu o ní, hned vymýšlí, jak to zařídit nebo sehnat. On není na žádné vykecávání a dlouhé povídání o tom, co by se mohlo a nemohlo dělat. Rád rovnou věci řeší. Když jsem se tedy před lety zmínila, že bych moc chtěla do zahrady pařezy k jezírku (Trable s pařezem), do týdne mi dva krásné sehnal. Když jsem si vysnila opravdové mechové polštáře do zahrady, začal hned zjišťovat, kde bude v lese probíhat těžba rostlých jehličnanů... a tedy kde jsou místa s krásným mechem, která budou zanedlouho zničena těžebním harvestorem. Neměla jsem potom z těch dvou bochánků mechu špatný pocit, že bychom ničili krásné lesní prostředí, stejně by byly brzy nadobro zničeny. Takhle alespoň ten mech roste v naší zahradě. 

Když jsme potřebovali "nástupní plošinu" na velkou skluzavku pro synka a nebo vymyslet systém zabudování trampolíny do země (Jak jsme si zakopali trampolínu), vždycky přišel s nejlepším řešením a bytelnou pořádnou konstrukcí. Právě táta spolu s mým mužem zařídili, sehnali materiál, připravili a spolu vytvořili v zahradě dřevník s krytým sušákem na prádlo a boudou na zahradní věci právě tak, jak jsem to potřebovala. A všechny ty kůly na stromy, bidýlko pro poštolku - hádejte, odkud asi máme? A větve z ořezu stromů z tátova sadu zase pro změn skončily v základu vysokých záhonů. Na jaře jsme mu obvykle ubírali i trochu syrového dřeva na topení z lesa, různé špalky, kousky a opět všechny končily v zahradě (Mrtvé dřevo plné života). Jako šlapáky a nebo tzv. mrtvé dřevo pro brouky.
Už celý rok máme parádní dřevěnou terasu z modřínových prken, které měl můj táta doma. Jsou dokonce starší, než já.
Loni na podzim jsme díky němu získali naši terasu. Dřevěná modřínová prkna, ze které ji máme, čekala v rodném domě více než třicet let. Na nic se nepoužila.... až prostě na naši terasu. Je to hotový poklad. No a letos si syn vymyslel, že by moc rád měl domeček na hraní. Mým přáním bylo, aby ten domeček mohl mít zelenou střechu (to víte, rostliny chci prostě všude...). Můj manžel s mým tátou už od jara připravovali desky, trámky, hoblovali, řezali a domeček bude brzy hotový.

Víte, co je na tom celém nejhezčí? Kolikrát táta protočí oči nebo si říká, co jsem si to zase vymyslela za hloupost. Třeba ty ozdobné dubové trámy, které jsem viděla v knize pana Lefflera a dubové šlapáky. "Kdo chce dávat dřevo do země? Vždyť to zetleje...". Nebo se mu nezdál i ten můj nápad nenatřít modřínovou sluneční plošinu, kterou na zahradě máme. Na nějaký architektonický japonský princip wabi-sabi (přijetí krásy věcí v jejich pomíjivosti) ho neukecám. On má rád, když věci vydrží. když se investuje energie do něčeho, co je na desítky let. Ale stejně, i když se mu můj nápad nezdá, tak mne podpoří. Řekne mi k tomu svoje, svůj názor a v čem je to špatně a co se stane za pár let, ale stejně mě podpoří. Prostě na některé věci si musím přijít sama.

Trampolínu můj táta zabudovával s malým vnoučkem za zády. A nástupní plošinu na skluzavku udělal pevnou, bytelnou a bezpečnou.
Tímto příspěvkem chci říct vlastně jen jedno: díky tati! A vy, čtenáři, jen abyste věděli, že pokud se díváte na fotky naší zahrady, tak za většinou těch velkých zásadních věcí nestojím jen já a můj manžel, ale právě ještě i můj táta. Zničil si křovinořez už před sedmi lety, když poprvé sekl náš pozemek. Sázel se mnou živý plot z buků, i když tam ještě nebylo natažené pletivo. Spálil si záda od silného slunce, když u nás celý den na zahradě pracoval a kolikrát ho musely bolet ruce, nohy, svaly. Přispěl vlastně ke všemu významnému, co na naší zahradě je. Bez něj by naše zahrada nebyla tou opravdu vysněnou...

U sázení živého plotu z buků byl taky. V roce 2012, přesně 14. října...

Sdílení:

4 komentářů

  1. Moc hezky napsané. My máme zase tchána. :-)

    OdpovědětSmazat
  2. Vaš táta je poklad!
    Mě by asi i stačilo jen svého tátu mít na živu :-o
    Tak ať se všechny práce na zahradě daří k Vaší spokojenosti !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem vděčná, že ještě můžu se svým tátou trávit společně čas. Nikdo nikdy nevíme, kolik ho ještě máme...

      Smazat
  3. Moc hezké, je super, že máte takovou oporu.

    OdpovědětSmazat