Zahrady jako luxusní obrazy

S kočárkem často jezdím po ulicích ve městě i na vesnicích. A co jiného byste od blogerky, která píše o zahradě, čekali, než že nestydatě nakukuji přes ploty lidem do zahrad. Některé jsou hezky schované za brankami a v zeleni a člověk může jen fantazírovat, jestli tam mají posezení, gril, zeleninovou zahrádku nebo záhony plné květin. Některé jsou zarostlé, některé zelenina, kam se podíváš, některé mají příběh a duši a hodně jim to sluší. Pak je ale pár, které ukrývají spíš smutné povídání.

Obvykle jsou to právě ty hodně okaté, u drahých domů, na obrovské ploše, na kopci či stráni. Jejich majitelé si je nechávají udělat na klíč, přijedou velká auta a vyskládají trávníkové rohože, vzrostlé stromy, položí zavlažovací systém a zprovozní solární sekačku. Stromy a keře jsou seskládané přesně tak, aby z pohledu z okna vytvořily malebný obraz. Kameny a jehličnany tvoří základní motivy, které jsou stejné v zimě i v létě, pár kvetoucích keřů a trvalek se postará o barevnost v průběhu roku a zbytek zabírá zelená vodní plocha, někdy předělená bazénem s krytem. Jejich předzahrádky jsou přehlídkou módních rostlin ze zahradnictví a lze podle nich odhadovat, kdy byl dům vystavěn (to, jestli frčely zrovna převislé moruše, katalpy nebo levandule, nebo stříbrné smrky či magnólie). 

A co, že je na takových luxusních obrazech vlastně smutného? To, že do zahrady potom nikdo nechodí! Nikdy nevídám majitele těch zahrad, že by si na zavlažovaném a skvěle posečeném trávníku rozprostřeli deku a opalovali se. Nevidím jejich děti, že by si tam hrály s míčem. Levandule v předzahrádkách jsou teď suché, svěšené, netknuté, nikdo si je nestříhá do vázy, ani do voňavých pytlíčků do skříně. Když kvetly pivoňky, tak je majitelé nechali úplně zeškaredět a zavadnout, měla jsem sto chutí zazvonit a těch posledních pár si od nich odnést do vázy, nebo jim trhat lísky a rozhazovat kolem, jako jsem to dělala jako malá holka. Jejich moruše jsou neotrhané, mám pocit, že ani nevědí, že si pěstují jedlou chutnou rostlinku. Nevidím tam nikoho grilovat. Nemají lavičky před vchodem, aby si mohli jen tak posedět. Na drahých oblých ozdobných kamenech se nikdo neopaluje. Nepěstují ovocné stromy, aby mohli jít dětem utrhnout vlastní jablko, třešeň či hrušku. Nevidím je, že by šli fotit větvičky jehličnanů pokryté jinovatkou. 

Prostě jejich zahrady jsou jen a jen smutné drahé obrazy, které doplňují nábytek drahého domu. A tak já dělám vše pro to, abych měla opravdovou zahradu a ne jen pouhopouhý obraz. Stejně, jako to vidím v pár malých zahrádkách, jejichž majitelé si sice nemohli dovolit koupit obrovský pozemek, ale umí si s chutí užít i ten malý prostor, který k dispozici mají.



Štítky:

Sdílení:

4 komentářů

  1. To je vtipný postřeh, že podle rostlin v předzahrádkách novostaveb lze určit stáří objektu:-) Je fakt, že módní trendy fungují i v pěstování rostlin. Mně je vždycky smutno, když vidím na zemi černou folii, ze které trčí pár zakrslých jehličnanů. Taky nakukuji přes ploty, nemůžu si pomoct:-)

    OdpovědětVymazat
  2. No, to, co popisuješ je ten lepší příklad, na moruších se napasou ptáci, na neořezané levanduli se do posledního kvítku pasou včely, .... horší varianta je sterilní tůjový plot a nízce střižený chemický trávník ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Jj, máte pravdu. Ale stejně je smutné, že má někdo tak obrovské zahrady a jsou jen na koukání a nic víc...

    OdpovědětVymazat
  4. Je to velmi trefně a výstižně napsáno. To jsou zahrady, kterých majitelé se stali nedobrovolnými držitelemi půdy, kterou sice zabírají, ale nevyužívají. Je mi to velmi líto - no a ani mi to nepřijde příliš vtipné.

    OdpovědětVymazat