O zahradničení...

Rýpat se v hlíně, přesazovat, sázet, stříhat, mulčovat, set... víte, že já vlastně to zahradničení jako takové ani moc ráda nemám? Silné tvrzení na autorku blogu kompletně zaměřeného na zahradu, že? Ráda tvořím svoji zahradu, to ano. Ale je to jen cesta k tomu, abych měla báječnou zahradu a mohla si na ní užívat grilování, lenošení, hry, kochat se, trhat květiny a sklízet zeleninu a ovoce.


Ne, že bych neměla krátká období, kdy mne ta práce s hlínou poněkud chytla. Na hodinku se odreagovat na zahradě a neslyšet křik synka, kterého celé 4,5 měsíce trápily koliky, to bylo k nezaplacení. Ale vždycky jsem si říkala, co pak? Co až všechno dosázím, trvalky pod stromy se rozrostou a nebude potřeba mulčování, vyvýšené záhony budou hotové, stejně tak šlapákové cestičky, jezírko, spirály... nepropadnu depresi, že mám příliš malý pozemek a nemůžu dál budovat nová a nová místa na zahradě? Nebudu donekonečna přesazovat a předělávat celou zahradu? 
Přesně tohle by se mi stalo, kdybych zahradničení až přespříliš propadla. Naštěstí jsem se zastavila a zamyslela docela brzy. Bylo to v jednom slunečném dni, kdy já jako obvykle něco sázela a mulčovala a manžel tvořil kamenné zídky. Byli jsme oba na zahradě snad dvě hodiny a přitom spolu nepronesli ani slovo. Každý si tvořil "to svoje" v jiné části zahrady a naprosto jsme se míjeli. Ano, zahradničení je totiž velmi osamělá činnost!
Grilování kalamárů a dobrodružné výpravy
zahradou se synkem. Chci, aby těchto skvělých
chvil na zahradě bylo co nejvíc.
A tak pomalu tvořím naši zahradu, ale s mírou. Věnuji jen nezbytné úsilí tomu, aby na tom malém kusu pozemku vznikal takový malý ráj, ale zároveň abych si neničila rodinné víkendy a společné chvíle s manželem, synkem, celou rodinou i přáteli. Koncept přírodní zahrady se mi přesně na toto hodí, zahrada se o sebe vcelku postará sama a stačí ji jen párkrát za rok věnovat trochu péče (hlavně mulč, kompost a občas zalít). Vždyť například za celý rok 2014 jsme prací na zahradě a zahradničením strávili s manželem pouhopouhých 11 dní (to jsme tam ještě nebydleli a nepěstovali žádnou zeleninu a měli malé miminko) a zahrada to taky přežila. Se zeleninou to bude už krapet více práce, ale i tak pevně doufám, že víkendy a příjemné večery budou patřit grilování, hraní deskových her s přáteli na terase či trávníku, hrám se synem, venkovnímu vaření, lenošení v houpací síti a pozorování koupajících se vrabců, piknikům a povídání namísto toho, abych se jen sama osaměle neustále rýpala v hlíně.

No a jak to vlastně máte se zahradničením vy?

PS: psaní blogu je taky pěkně osamělá činnost, ale většinou si příspěvky chystám, když je škaredě, prší, po večerech, když už manžel a syn spí či v obecně v zimě... takže tohle omezovat nebudu :-)

Štítky:

Sdílení:

1 komentářů

  1. Pokud tě zahrada ( pak už ale asi nemůžeme mluvit o zahradě, ale o latifundii :-)) vyloženě neživí, pak by určitě měla sloužit především pro náš relax. A dobře nakomponovaná přírodní zahrada je to snad schopna splnit. Pro mě je to vrchol zahradničení... A to, že péče o ni je osamělá činnost, je (alespoň podle mého) bezesporu jejím pozitivem!

    OdpovědětSmazat