Skluzavka na zahradě

Skluzavka je přesně ta věc, kterou si člověk obvykle neplánuje do zahrady dříve, než má dítě. Než se nám narodil synek, o skluzavce jsme vůbec nepřemýšleli. Ta pravá chvíle, kdy se nám myšlenka skluzavky vloudila do hlavy, přišla u nás až teprve se stavbou domu.


Když jsme se procházeli po pozemku a vytyčovali si půdorys domu, přišel nám náš svah opravdu jen maličko mírný. Vlastně takové nic. Ale když nám tam vyrostla základová deska našeho bungalovu, už bylo vidět, jak je to naše "maličké převýšení" vlastně obrovské. A místo nízkého pozvolného svahu bylo jasné, že si musíme poradit s téměř dvoumetrovým převýšení na malém prostoru. S manželem nejsme zrovna příznivci klasických okrasných skalek, a tak začaly padat nápady od jahodové skalky, přes okrasné vodopády a potůčky, až právě i po skluzavku pro synka. Dokonce se nám kamarádka nabídla, že nám svoji 150 cm vysokou, plastovou po svých dcerách přenechá. A tím to bylo zpečetěno. Bude skluzavka.

Skluzavku jsme usadili do čerstvě navršeného svahu. V průběhu půl roku jsme ji pak třikrát museli upravovat upevnění, protože si půda sedala.
Na jaře nastoupily UNC stroje a začaly vršit hlínu a kameny a modelovat podobu naší vyvýšené terasy a toho svahu. Je neskutečné, jak se představy člověka liší. Dokud tam nenavršili naši stavaři hlínu, stále jsem si v hlavě představovala ten svah takový malý a mírný. Ale najednou přede mnou vyrostlo něco, nad čím mi spadla brada a zespod nebylo téměř vidět nahoru. Jak budeme chodit dolů? To vážně potřebujeme skluzavku, už jenom kvůli tomu, abychom se dostali bezpečně do zahrady! A navíc začala být jasná další věc – 150 cm vysoká nabídnutá skluzavka nebude stačit... svah narostl na nějakých 185 cm výšky. Jenže ta myšlenka skluzavky ve svahu už nás tak dostala, že jsme ji chtěli za každou cenu. Prohledali internet, obešli městská dětská hřiště a nakonec k nám nějakou přepravní společností putovala obrovská laminátová 179 cm vysoká skluzavka od zlínské firmy L.A.S.T. Zmiňuji jejich název, protože tam byla opravdu moc milá paní a celkově jsme spokojení.
Akorát, jakmile výška skluzavky překročí metr a půl, už nejde najít levné plastové a musí se jít do těch laminátových. U nás to taky znamenalo, že jsme z napjatého rozpočtu dali asi tak 3–4 více peněz, než bychom dali za tu obyčejnou nižší. Oddálily se tím investice do rostlin a stromků, ale nelitujeme, syn a jeho kamarádi skluzavku zbožňují a i dospělé návštěvy se leckdy ptají, jestli jim nosnost skluzavky dovolí vrátit se na chvíli do dětských let a pořádně se sklouznout.

Okrasná lana a přirozená zábrana ze zakrslých borovic - takhle se nám vstup na skluzavku líbí nejvíc.

Nástupní plošinu na skluzavku nám vyrobil můj táta, stejně jako sloupky na ozdobný provaz. A koupili jsme borovičky (černá borovice, pomalu rostoucí Helga), aby měly děti takovou přirozenou zábranu a nepodlézaly pod zábradlím a nespadly nám dolů.
Co se týká dojezdu, vymysleli jsme si ohraničenou plochu plnou maličkých kamínků. Jednak na ně byl syn z městského dětského hřiště zvyklý a mně chyběla plocha, kde bych si mohla procvičovat své nohy a posilovat v létě bosky nožní klenbu. Navíc je to ideální hrací plocha, synek si hned přemístil auta a lopatičky z písku sem. Jen bude trochu oříšek udržet ty kamínky v kamínkovišti a ne všude kolem. Okraje manžel vytvořil z pryžových obrubníků, protože jsme měli strach, že by si o betonové či dřevěné mohly děti rozbít hlavu, když by ze skluzavky vyletěly.

Kromě pískoviště máme teď vlastně i "kamínkoviště".
Kamarádi si z nás dělají legraci, že si z naší zahrady vlastně děláme takové druhé vesnické dětské hřiště. Trampolína, skluzavka, pískoviště, venkovní metalofon, tunely, cestičky, sloupkový chodníček... no vlastně mají pravdu. A nám to vůbec nevadí, spíše jsme na to hrdí. Ten náš svah by totiž bez skluzavky byl vlastně hrozně moc smutný :-)

Sdílení:

1 komentářů