Jak jsem začala pěstovat kopřivy

Co by se změnilo, kdybychom se na kopřivu začali dívat jako na zeleninu? Náročnou zeleninu se speciálními požadavky? Už to úplně vidím. Prodejci by se předháněli se šlechtněním odrůd, které tolik nedřevnatí, které jsou světlejší, žíhané, s mátovou vůní... pravidelně by vycházely články, jak kopřivu správně pěstovat, kdy set, a objevily by se polemiky, zda je těžší pěstovat chřest a nebo právě kopřivy. A kuchařky s recepty: kopřivová polévka, kopřivové nočky, kuře na kopřivách... Nejspíš by pak někdo vynalezl i speciální papírový sáček, ve kterém si bezpečně přinesete kopřivu z trhu a ještě ji zvládnete doma rovnou spařit, aniž byste si museli nasazovat rukavice. Nebo by někdo vymyslel celý systém pravidelného stříhání a péče, aby měly kopřivy spoustu mladých výhonků a "nešly do květu". Místo toho všeho je ale kopřiva jen ve škatulce protivného a nepříjemného plevele.

Možná tady budu za blázna, ale já se před pár lety vážně rozhodla, že ji budu regulérně pěstovat. Tak jako zeleninu. Musela jsem, protože sama od sebe tady na našem pozemku vůbec nerostla a já se přitom těšila na kopřivový čaj a všechny ty zvlášní recepty. Nj, kamenitý pozemek, na živiny chudší půda a suchý slunečný svah, to pro kopřivu nejsou zrovna ideální podmínky.

Prvním zádrhelem bylo, kde vlastně kopřivu sehnat. Semena nebo kousek oddenku s rostlinou k zasazení. Pečlivě jsem si vybavovala všechny ty schovky, kde rostly kopřivy na naší zahradě, když jsem byla malá. Místa, kde ji nikdo neničil, ale naopak. Všichni jsme věděli, že tam je a chodili ji pravidelně otrhávat. Já obvykle s holýma rukama trhala kytičky pro maminku do večerního čaje (to protože jsem si vždycky zapomněla s sebou vzít rukavice). Babička ji trhala pro housata, když jsme je kdysi měli. A děda, ten ji pravidelně (taky bez rukavic) trhal pro naše slepice, aby měly kvalitní vajíčka. Někdy jim kopřivu jen rozhodil, jindy dal babičce na řezačku, aby ji zpracovala a přimíchala do krmení. 

Kopřiva byla tak přirozenou součástí naší zahrady a života, až mne ani nenapadlo, že už dávno na zahradě není snad ani rostlinka. Marně jsem před pár roky procházela dnešní zahradou mých rodičů, na kopřivy se mi narazit nepodařilo, v uklizené zahradě s pečlivě vybranou sortou rostlin nějak nemá místo (pro tátu je to jen pouhý plevel). Takže sazeničku jsem k dispozici neměla a se semeny to taky nebyl žádný med. Nikdo je standardně neprodával. Žádný prodejce osiv. Nakonec se mi podařilo na semínka Urtica dioica v nějakém zapadlém seznamu dalších rostlin u prodejce lučních osiv - Planta naturalis a semena jsem si nadšeně objednala. Dnes už jsou jiné možnosti, semínka kopřivy nabízí například http://www.osiva-semena.cz, https://www.semenaonline.cz/, https://www.semena.cz/ a spousta dalších.
Připravila jsem si pečlivě místa, odplevelila, semena na jaře vysela a párkrát zalévala. A nic. Žádná kopřiva mi na tom místě nevyrostla a připadala jsem si jako naprostý zahradní břídil. "Vždyť neumí vypěstovat ani kopřivu!" Tento nápis bych si měla dát na tričko. Fakt jsem se za tento zahradní neúspěch celkem dost styděla. Kdybych v té době bývala věděla, že vypěstovat kopřivu ze semen je poměrně náročné! Klíčící semena nesmí moc vyschnout, jsou hodně citlivá na vláhu, není to tak jednoduché.
Trvalo potom dva roky, než se mi nakonec kopřiva na zahradě objevila. Skoro bych řekla, že možná úplnou náhodou... ale protože nikde kolem opravdu moc kopřiv není, tak to nejspíš budou ta moje semínka. Část jsem jich totiž pak jen tak náhodně rozhodila po zahradě, "kdyby ten první plán nevyšel". Teď je pečlivě přesazuji na určená místa a přidávám jim odleželý kompost, aby na nich chtěly kopřivy zůstat. A následná péče? Vlastně vůbec nevím, nejspíš pořád trhat mladé výhonky a pak nechat odpočinout, srpem seřezat a na podzim opět sbírat nové výhonky. No, jsem na to zvědavá. Toto mne teprve čeká.

Moje malá zasazená kopřiva. Dala jsem jí pořádnou dávku kompostu, to by bylo, aby se nerozrostla.

Jaké části kopřivy se vlastně používají k přípravě jídel? Jíst by se měly jen mladé výhonky kopřiv, případně u větších rostlin vyštipovat jen vršky. Stonky kopřivy dvoudomé jsou do jídel příliš tuhé a nepoživatelné, protože dřevnatí. U kopřivy žahavky se prý dají používat i stonky. Kopřiva v sobě hromadí dusičnany, proto je skvělým adeptem na domácí pěstování na zahradě, kde si člověk bezpečné místo a půdu pohlídá, aby do sebe dostával z kopřivy jen zdravé látky a ne něco škodlivého.

Kopřivové výhonky tak akorát na polévku pro dva.

Natrhané výhonky kopřiv by ve vlhké utěrce nebo ve sklenici vody měly v ledničce prý vydržet až dva dny. Před přípravou jídla je potřeba kopřivu spařit horkou vodou. Žahavé chloupky totiž obsahují nějaké jedovaté látky (dusíkaté?), které se rozloží až při teplotě 60 °C. Někdo je neřeší a používá kopřivu i do smoothie (samotná žahavost se odstraní mechanicky mixováním nebo i poválením válečkem či zpracováním v hmoždíři), většina zdrojů však radí kopřivu raději spařit před dalším kuchařským zpracováním. Důležité zdravé látky v ní zůstanou i tak, například já ji na jaře potřebuji hlavně kvůli železu, abych nebyla tak unavená, ale naopak plná energie. Ale nepřehánějte to s konzumací, v případě většího množství kopřiv se můžete pěkně osypat. A čaj by se neměl užívat v kuse déle než tři týdny.

Tipy na jídla, recepty i jiné využití pro vás budu mít asi až někdy jindy. Zatím jsem totiž stihla zkusit jen čaj a kopřivovou polévku. Chystám se postupně na:
- kopřivovou omeletu
- kopřivovou šťávu
- játrové knedlíčky s kopřivou
- koupel v odvaru
- italskou polévku (minestra di ortica)
- kopřivovo-bramborovou kaši