Smutná zahrada

Obvykle s manželem články na blog nekonzultuji, ale o tomto příspěvku jsme se spolu bavili. "Opravdu chceš o tomto psát?", zeptal se mne upřímně a mile. "Máš ten blog pozitivně laděný, lidi tam nechodí číst depresivní články, ale spíš ty veselé." Jenže já bych před vámi cítila, že nejsem upřímná. Jak můžu teď psát o skvělých věcech v zahradě, když na ni sice se synkem a s manželem chodíme, ale já ve všech rostlinách a ve všech zvířatech jen cítím a vidím smutek a nic mne na ní netěší...

Nepotkávám se totiž už každý den se sousedem, přítelem a členem rodiny. Nezaléváme spolu, nedělíme se o ačokču, nevtipkujeme. A to bolí. Je tu a zároveň není. Koukám se přes plot do vedlejší zahrady a je až mrazivě prázdná. A člověk se ptá, jestli se nám ještě vrátí a nedostává jasnou odpověď.

Tak mi dejte čas. Mám připravené nějaké články... jsou pozitivní, jsou veselé, ale teď to se mnou nějak nesouzní. Já sem brzy zase něco dám, jen teď hned ne. Kdyžtak koukněte na Instagram, tam asi pořád nějaké fotky dávat budu.

Štítky:

Sdílení:

3 komentářů

  1. Bude zase dobře.
    Ola

    OdpovědětSmazat
  2. Rozumím tomu, jak se cítíte, jednu smutnou zahradu teď prodáváme. Přeji, ať se vše v dobré obrátí, držím palce ze všech sil. Hanča

    OdpovědětSmazat
  3. Dobrý den,
    chápu Váš smutek. Také jsme zažili ztrátu zahradníka a pěstitele zeleniny ve velkém a jeho zahrada nakonec chřadla a chřadla, až zanikla shodou okolností celá. Je to pár let... Nicméně, dodnes vysévám potomstvo semínek a rozsazuji trvalky, které jsem od něho dostala. Když vykvetou cynie, tak si říkám, že jsou od našeho dědy a naše jahody, chutnají jako jeho. Nakonec, jakoby žil touto formou dál. Možná, že v rámci souznění, by pomohlo zasadit nějaký strom či keř na jeho památku u Vás na Vaší Vysněné zahradě.

    OdpovědětSmazat