Srdcovky jako vzpomínka na babiččinu květinovou zahrádku

Už je to pár týdnů, co jsem se naposledy rozloučila s mou babičkou. V létě by jí bylo 89 let a já měla tu čest znát tuto neuvěřitelnou ženu více než třicet roků. Bydleli jsme dlouho v jednom domě a do toho domu se pořád jednou za týden vracím za dědečkem. A pořád tak nějak čekám, jestli se v nějakých dveřích neobjeví a neusměje na mne. Dívám se na různá místa v domě, v zahradě a vzpomínám, jaké to bylo a co jsem tam zažívala, když tam ještě babička byla. Moje vzpomínky se točí také kolem malé květinové zahrádky pod okny.


Malou květinovou zahrádku si babička zbudovala na místě původního hnojiště. Můj táta a jeho sestra mají na to místo vtipné i méně vtipné vzpomínky, já už to místo vždycky znala jen jako babiččinu květinovou zahrádku. Nejvíce vzpomínek si vybavuji hlavně z jara. Babička mne učila, jak která květina jmenuje. A že těch jarních tam bylo... krokusy, ladoňky, hyacinty, narcisy, modřence, moře červených a žlutých tulipánů. Jako dítě mne fascinovaly oranžové královské řebčíky, zničehonic byly najednou v záhoně a tyčily se tam jako dominanta. No a potom srdcovky. Kterou malou holku by nefascinovaly malá růžová srdíčka. Chtěla jsem si z nich vždycky navlékat "korále" a nosit je na krku jako princezna.

To jsem já jako malá v babiččině květinové zahrádce. No a fotografie mojí milé babičky.
Květiny v zahrádce se pořád v čase měnily, často podle toho, jak se tam kterému druhu dařilo. Sousedky z vesnice, návštěvy, známí - nosili různé kytičky a babička je prostě vždycky někam do té zahrádky dala. Kvetly jí tam i růžičky, zvonky, taky lilie a pár jiřin. Byla to taková sbírková zahrádka, taková všehochuť a vždycky tam bylo něco na koukání.

I když si matně vzpomínám, že srdcovky později ze zahrádky zmizely, zůstávají mi v paměti právě jako ta obdivuhodná kytička, kterou mám s babičkou spojenou. A ještě tady i ty zvláštní oranžové řebčíky. Asi z určitého smutku či nostalgie, vypravila jsem se do zahradnictví a k těm svým pár srdcovkám ještě další a další přikoupila. Chci se každé jaro koukat z okna kuchyně na moje kytičková zákoutí a díky srdcovkám si vždycky na babičku vzpomenout. 

Bylo na ní úžasné to, že se vždycky o všechny zajímala. Upřímně. Opravdově. Zajímal ji můj blog, moje zahrada, moje práce, moje názory. Pravidelně se mne třeba ptala, co vařím. Měla neuvěřitelnou paměť, z hlavy okamžitě dokázala říct, kdy má narozeniny kdo z vesnice nebo který známý český herec. Ráda pozorovala východ slunce a přesně mi byla schopná říct, ve kterém měsíci nad kterým místem doma to slunce bude vycházet. Jestli se jednou dočkám někdy vnoučat, chci se o jejich život a všední drobnosti zajímat právě tak, jako ona o ten můj život. Upřímně, zvědavě. Je to hrozně moc fajn, když se o vás někdo takto pořád zajímá.

Jednu srdcovku mám i ze severozápadní strany domu, zatím podsazenou jen modřenci, takže v létě po ní zůstává prázdné místo.
No ale zpátky k blogu, zpátky k srdcovkám. Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis) je půvabný tzv. efemér, tedy květina, která po odkvětu (někdy v půlce léta) seschne a zatáhne se celá opět do země. Díky této její vlastnosti s ní ne každý umí pracovat v záhonech, protože v dubnu a květnu zabírá (ta klasická, vyšší) poměrně velké místo a potom v půlce léta koukáte na pár seschlých listů a mezeru. Osobně mi přijde nejrozumnější použít ji tak, jak je to pro ni přirozené. Do polostínu pod vzrostlé stromy do půdy s přidaným kompostem. V zimě ji spadané listí ochrání před mrazem. No a pokud ji zasázíte nahusto mezi další stínomilné podrostové trvalky či nějaké kapradiny a další jemné rostliny, tak se srdcovka stáhne a ostatní nad jejím místem prostě jen víc roztáhnou své listy.
U rodin s dětmi je dobré myslet na to, že je rostlina jedovatá a navíc ty růžové srdíčkové květy mohou připomínat trochu i bonbony. Citlivější osoby mohou mít vyrážku či kožní problém po trhání květů.

Srdcovky mám zasazené na místě, kde časem budou ve stínu vícekmenných dřínů. Pěstuji je spolu s pomněnkovci, pérovníkem pštrosím, čechravami a žluťuchou. Zatím mi přijde, že je tato kombinace dobrá. Minimálně ty pomněnkovce kvetou ve stejnou dobu a modrá a růžová vypadá pospolu fakt pěkně. No a kapradiny i ten pomněnkovec pak roztáhne listy i nad to prázdné místo.
Na jiném místě zahrady jsem k srdcovce dosadila ještě modřence, doba jejich kvetení se trochu stihne překrývat a taky to pospolu vypadá pěkně.

A co vy? Pěstujete v zahradách srdcovky? Pokud ano, s čím je kombinujete?

Sdílení:

1 komentářů

  1. Vaše babička byla krásná dáma, když je člověk laskavý, je to vidět z očí a zapíše se to do každé vrásky, a pak to z obličeje září.
    Srdcovky miluju, taky na ně mám vzpomínky z dětství. Mám je pohromadě růžové i bílé, a k tomu ještě kokoříky a pomněnkovec, o kousek dál pak růžové primulky (nevím druh, ale kvetou ve stejnou dobu a jsou podobné těm pokojovým), hosty a čechravy, dlužichy a tiarellu, mochničku a plazivou vrbinu, samy se do téhle směsky vysemenily ještě orlíčky a spousta fialek. Tohle všechno roste pospolu v polostínu až stínu pod střemchou a černými bezy. Hanča

    OdpovědětVymazat