Když motivace shoří jak papír

Nepíšu. To jste si samozřejmě všimli. Ale nevysvětlila jsem proč, a tak tu teď sepisují pár řádků, protože, mí čtenáři, si zasloužíte vysvětlení. 


Ne, že bych neměla o čem psát. Rozhodně je toho hodně, o jezírku, o tom, co se děje s jahodami ve svahu a jak už nemám louku... nebo jak jsem hloupě přišla o fíkovníky za dva tisíce. Ne, že bych to bylo tím, že mám dvě děti a při mé práci mi dávají zabrat. Čas bych si našla. Jenže se mi stalo něco jiného. Přišlo to tak nějak zlehka. Po covidových vlnách, kdy jsem byla neustále k dispozici v práci učitelům pro to, aby mohli v distanční výuce fungovat, jsem si dala dovolenou. Dloouhou dovolenou, víc jak měsíc někdy v červenci 2021. Po těch náročných měsících pendlování mezi prací a dětmi a momentech, kdy jsem pořád měla v hlavě, co je ještě potřeba udělat za návody a postupy a jak pomoct učitelům, aby oni mohli dělat svoji práci i v těch limitujících podmínkách, jsem dovolenou už potřebovala jako sůl. 

Nedošlo mi, že tohle bývá taková rozbuška. Organismus se konečně začne regenerovat. Už mne nepoháněl adrenalin. No, nevím, jak se to správně popisuje, ale prostě jsem tak nějak vyhořela. Říká se tomu tak, nebo ne? V té chvíli mi to nedocházelo. Ten pojem jsem tak nějak znala, věděla, že to existuje, ale ani mě nenapadlo, že mne to může taky potkat. Nebyla jsem najednou schopná pořádně kreativně myslet. Psát jakékoliv texty bylo náročné, doslova to bolelo. Z představy, že mám napsat článek na blog, se mi dělaly mžitky před očima a bylo mi špatně. Co dřív byl odpočinek, teď bylo prokletí. Ani texty do každoroční fotoknihy pro děti jsem nesepsala, hodiny jsem jen zírala do počítače a nic. Sepsal to manžel.

Nezvládla jsem sebrat se a jít dofotit fotky zahrady. Natož vložit pár fotek na Instagram. Fotil manžel. Neodplevelila jsem záhony. Neudělala jsem na zahradě vlastně skoro nic. Nevyčistila jsem listy z jezírka, nepokosila louku, nezasela, neostříhala živý plot, ani stromy, keře. Zvládla jsem jen řešit svůj malý úvazek v práci, naštěstí už se učilo po staru v posluchárnách a já zrovinka řešila úkoly, které nevyžadovaly kreativitu a tak. To mě zachránilo. Dělala jsem monotónní práci. Když přišly má vysněná obrovská objednávka cibulovin (ehm, za sedm tisíc... prostě hooodně cibulek), musela jsem sebrat všechnu energii, co jsem měla, abych to šla v průběhu mnoha a mnoha dní zasázet. Poslední cibulky jsem sázela před Silvestrem. Ano, před Silvestrem. Tak špatné to se mnou bylo. Abych sebrala nějaké poslední zbytky energie a fungovala v rodině (ehm, manžel celý podzim a zimu uklízel, vařil, dělal snídaně, svačiny, prostě všechno, absolutně všechno!), tak jsem jedla sladké a čokolády a pečivo proti svým zásadám. Ano, já, zastánkyně low carb, co brojí proti cukru! Ach ano, samozřejmě jsem hrozně moc přibrala. BMI kalkulačky mi hlásily kategorii "střední nadváha". 

Do toho všeho synek začal špatně spát a já celý podzim chodila spát v lepším případě po půlnoci, v horším ve čtyři, dítě se budilo, dospávali jsme to přes den. Ležela jsem bez energie v knihách, když to šlo. Četla jsem nenáročné věci, 250 knih jsem přelouskala. Číst - to šlo, tím jsem "zabíjela" čas, hlavně v noci, když malý nespal.

Zlomilo se to až teď na jaře. Začala jsem lépe jíst, párkrát i vařit, hubnu (sláva synovu XboXu a hře Just Dance s Kinectem... kdo ví, ten ví). Opět fotím. A hlavně, mí milí čtenáři, hlavně jsem zase začala něco kutit na zahradě. Nové jahodové záhony. Rozesazuji fialky, chystám místo pro fíkovníky, odpleveluju, chystám záhony, opět pěstuji zeleninu, čistím jezírko. Konečně se zase probírám z té divné hibernace. Syn už spí líp a já konečně taky spím. Chodím do přírody.

Neslibuji vám, že budu pravidelně psát. Přece jenom je to ještě pořád je náročnější, než dřív. Hlídám si, abych se nepřetěžovala a pořád je najednou obtížné řešit kreativní úkoly. Chci tenhle blog mít jako takový svůj zápisníček a sem tam přihodit nějaké články. Nárazově pár a pak dlouho nic. Když to bude číst i někdo další, než jen já, bude to milé. A když ne, tak ne.

Mějte se hezky a ať nevyhoříte!

Sdílení:

5 komentářů

  1. ...držím palce ať se z toho vyklubete v dřívější formě, zahrada pomáhá, těším se na inspiraci od Vás :-) jarka

    OdpovědětVymazat
  2. když napíšete jednou za rok/ roky tak to bude stále stát za to :) díky

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den, mám Váš blog moc ráda. Držím palce, ať se vše zase vrátí do normálu, abyste mohla fungovat jako dřív. Zdraví Dana

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, tušila jsem, že se děje něco nezdravého a občas jsem sem mrkla, jestli třeba už....A jsem moc ráda za info-článek. Lidí s tímto problémem je celkem dost a ne každý se začne sbírat už do roka. Ale nejen manžel a děti, ale i ten malý kousek ráje určitě pomůže. Přeji ti moc úsměvů a zdraví, přeji ti, abys měla zase hodně energie a dostala se zase na tu vlnu tvoření plnou radosti. A když občas přibude nějaký článek, budu moc ráda. Vždyť nebýt tohoto blogu, vypadala by má zahrada úplně jinak než vypadá dnes. Díky za tu spoustu inspirace a jsem zvědavá, jak se tvůj kousek ráje vyvíjí.
    Ola

    OdpovědětVymazat
  5. Preji Vam at brzy zase kvetete naplno!

    Covid zamaval se vsemi, at ho dostali nebo ne. U me to vyvrcholilo tim ze jsem usnula za volantem. Nastesti jen plechy e notna davka popotahovani.

    No, poucila jsem se, staram se o sebe, setrim se a hlavne jsem opustila motto “maminka dokaze vsechno”.

    OdpovědětVymazat