Chci si zde na blogu vést každý rok krátká shrnutí, co nám zahrada byla schopna poskytnout. Zatím je toho málo, jak minulý rok, tak letos. Především, když letos ani nebyl čas něco sázet a set a o zahradu se více starat. O to víc mám radost z každé drobnosti.

• několik rostlin brambor, které samovolně vyrostly v kompostu (neměli jsme čas jej přehazovat :-) ),
• pár bobulí muchovníku – nestihli jsme je sklidit,
• asi tři hrsti plodů aronie, taktéž jsme je nestihli sklidit, jen ochutnat,
• kontryhel na čaj, je ho málo, tak jsem jej zatím nesbírala,
• pár šípků svraskalé růže, ještě jsem je do čaje nesbírala.

O svraskalé růži (Rosa rugosa) jsem se poprvé dozvěděla ze stránky webu pana Svobody a později i z jeho knihy o ekozahradách. A musím uznat, že pan Svoboda píše velmi dobře, na zasazení této růže na zahradu mne texty rozhodně zlákaly. Dokonce se mi tak zalíbila, že jsem úplně pozapomněla na praktickou stránku věci a troufale jsem tuhle pichlavou růži zasadila hned vedle kompostéru, kam hodlám denně chodit. No, uvidím, jak moc mi budou nebo nebudou ty drobné trny vadit.

Samozřejmě mám jako asi každá žena v oblibě i ty klasické krásné růže, které plní květinářství a které neodmyslitelně patří k romantickým okamžikům nejednoho vztahu. I toho mého. Krásně voní, krásně vypadají, sousedka jednu takovou úžasnou růži pěstuje na zahradě a nemůžu projít kolem, aniž bych si přivoněla. Ale na naši zahradu klasické růže neplánuji. Ani ty stolisté, které zbožňovaly naše babičky, ani moderní anglické či irské, ani popínavé, jaké má moje mamka, ani roubované stromkové, ani skalkové. 

Jednoduše je s nimi dost starostí, musí se opečovávat a myslím, že budu mít dost starostí s opečováváním zeleniny, natož ještě květin. Mému vkusu většina klasických růží nevyhovuje, protože jako celek nevypadají tak pěkně. Svraskalá růže je pěkným keřem i v době, kdy nekvete, a na podzim ji zdobí velké červené šípky a pěkně žluté až žlutooranžové listy, v zimě je půvabná s jinovatkou či námrazou, podívejte se na obrázky na těchto odkazech:
http://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?imageno=171962
http://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?imageno=124531
http://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?imageno=370917

A už se těším na šípkový čaj, který si z ní uvařím. Zatím mám na zahradě jen čtyři zavalité šípky o velikosti ředkviček. Ale na hrníček čaje na podzimní nachlazení to snad stačit bude, nejspíše je usuším jen v celku (ale déle se pak louhují), na správné zpracování šípků a odstranění chloupků a té vrstvičky, co obaluje semena, si ještě netroufám. O tom budu psát nejspíš až tak někdy za rok.

Jedlé jsou i její okvětní listy, obvykle se kandují v cukru, ale myslím, že se mi podaří časem najít a zkusit i pár dalších receptů, jen co se poperu s překlady z jiných jazyků. Zatím jsem byla ráda, že jsem si užila jejich vůni, než mi je rozfoukal silný vítr, který na zahradě máme.

Jen pokud se už těšíte, až si z šípků něco uvaříte, tak pozor na plnokvěté odrůdy svraskalé růže, u těch se šípků nejspíše nedočkáte. A počítejte s tím, že odnožuje zespod keře, právě proto je ideální do živých plotů, neměla by vyrůst více než 1,5 metru. Prý pěkně zpevňuje svahy a snáší zimní solení silnic a chodníků.

První setkání s batáty nebylo zrovna ideální. Koupila jsem si je v obchodě, udělala z nich kaši po vzoru kaše bramborové a nechutnala mi. Byla sladká. Dalo se to podle názvu ("sladké brambory") čekat, jen já to tak nějak nečekala. Ale dala jsem jim ještě šanci, zkusila pár jiných receptů a popravdě teď je doma jíme snad častěji než klasické brambory. Jenže jsou docela dost drahé, a tak jsem si řekla, že se kouknu, jestli by se pár hlíz nedalo vypěstovat i na zahradě. Nemyslím zásobu na půl roku, vždyť ani nemáme sklep, ale spíše pár hlíz na podzim na chuť a přilepšení.

V našem podnebí se batáty dají pěstovat jen podobně jako rajčata – vysadit ven, až pominou jarní mrazíky. Mráz jim totiž rozhodně nesvědčí, i když asi existují druhy (Dioscorea batatas), které to do určité míry v půdě u nás zvládnou (dle diskuze http://diskuse.nachvojnici.cz/). Obdobně jako rajčata potřebují solidní dobrou půdu, vyhřátou, a zalévat. A sklízet až na podzim, když rostlině ovadnou a zaschnou listy (prý pro lepší chuť je dobré je ještě 10 dní nechat v suchu a teple, aby byly sladší a lepší). Mně se ovšem ještě zamlouvá, že jde o docela pěknou poléhavou a "rozlezlou" rostlinku s hezkými listy a půvabnými květy, však se podívejte:

Tyhle sladké brambory prý do Evropy přivezl samotný Kolumbus 100 let před bramborami, které známe. Ale název "sladké brambory" je dost zavádějící, používá se totiž i pro "jam", což je rostlina z úplně jiné čeledi (Dioscorea) a s jinými vlastnostmi, nebo pro maniok, což je také úplně jiná čeleď (Manihot esculenta). A navíc s bramborami batáty nemají nic společného (brambory jsou z čeledi lilkovitých, batáty z čeledi svlačcovitých).  A proč vlastně tato laická biologická vsuvka o původu a názvu? Píšu ji sem, neboť potom na internetu najdete různá upozornění, že batáty prý obsahují solanin (ne, to si je někdo plete s bramborami). Nebo je prý celá rostlina hodně jedovatá, jako maniok (taky ne tak docela). Jiní (často tzv. vitariáni) zase bez obav nabádají ke konzumaci syrových batátů, což ale taky není dobrý nápad, neboť syrové batáty obsahují kyanogenní glykosid, který se ničí až právě tepelnou úpravou (díky Standa von Königgrätz z diskuze na http://www.zahrada.cz/ za informaci a odkaz na článek). No, raději při pěstování batátů pozor na řeči prodejců hlíz, kteří s klidem ke konzumaci syrových batátů taky občas nabádají.

Sazenice batátů (Ipomoea batatas, česky povijnice jedlá) se dají sehnat prý už u nás, měli by je mít v zahradnictví Kruh (za 69Kč) a v některých kamenných zahradnictví. Ale prý se dají vypěstovat i ze zakoupené hlízy, pokud nebyla chemicky ošetřena či upravena proti klíčení. Což já třeba nemám ani ponětí, kupuji je obyčejně v obchodě a k bio batátům (ze kterých by to mělo jít) jsem se tedy ještě vůbec nedostala.

Vlevo naklíčený batát umístění na teplém místě (zdroj obrázku: http://down---to---earth.blogspot.cz/), vpravo postup podle blogu http://www.outlawgarden.com/2012/04/25/grow-your-own-sweet-potatoes/)

Ze zakoupené hlízy prý stačí (nepoškozený a pěkný) batát mít na jaře doma na teplém místě a až vyraší výhonky, tak jej zasadit do květináče. Poškozený batát prý nevyklíčí. Jiní batát rozpůlí, vloží do misky s vodou, aby byl napůl ponořený a dají jej k oknu na slunce, pak stačí jen pravidelně udržovat vodu na stejné hladině a čekat. Ještě se na internetu dají najít takové komplexní umístění nařezaných batátů párátky do sklenice s vodou, ale autorka blogu http://www.outlawgarden.com/2012/04/25/grow-your-own-sweet-potatoes/ tvrdí, že to není vůbec potřeba.

Potom už stačí naklíčené rostlinky udržet doma v teple (klidně už předpěstované v květináči) nejlépe na slunném parapetu a až pominou jarní mrazíky, tak je zasadit ven na slunné místo do dobré půdy. Způsoby pěstování se taky celkem liší, prostor pro experimenty tu rozhodně je. Někteří batáty pěstují klasicky v půdě jako brambory v hrůbcích, jiní jen v půdě zamulčované slámou. Někteří je používají v zeleninových polykulturách na pokryv půdy k jiným plodinám. A spousta návodů volí pěstování v dostatečně velkých nádobách třeba i na terase (ale mají menší výnosy). Ve všech případech je ale důležitá pravidelná zálivka a hodně slunce.

Shora zleva: batáty klasicky v půdě v hrůbcích (zdroj obrázku: http://gardenharbor.hubpages.com/), batáty v zeleninové polykultuře slouží jako hezký pokryv půdy, na dřevěné treláži kolem nich se pnou fazole (zdroj obrázku: http://www.pinterest.com/pin/280067670548999902/), batáty lze mulčovat slámou (zdroj obrázku: http://down---to---earth.blogspot.cz/) a nebo pěstovat v nádobách (zdroj obrázku: http://www.outlawgarden.com/).

Kdo má sklep, prý se dá uchovat potom i vlastní sadba hlíz v písku právě ve sklepě. A pozor prý na batáty dovážené z USA, prý mají nějakou chorobu, takové krupičkování listů.

Jak já jsem pěstování brambor neměla ráda. A stále nemám, na zahradu je neplánuji. Tedy ne tak, jak jsem je znala – v řádcích s nutností okopávání a pak rozorání celé zahrady, aby se k nim člověk dostal. Možná si zasadím maximálně jednu až dvě rostlinky keřkovských rohlíčků do pytlů. Nic víc. Stejně mi to ale nedalo, abych se nepodělila s různými metodami pěstování brambor, na které jsem při brouzdání internetem narazila:

S kočárkem často jezdím po ulicích ve městě i na vesnicích. A co jiného byste od blogerky, která píše o zahradě, čekali, než že nestydatě nakukuji přes ploty lidem do zahrad. Některé jsou hezky schované za brankami a v zeleni a člověk může jen fantazírovat, jestli tam mají posezení, gril, zeleninovou zahrádku nebo záhony plné květin. Některé jsou zarostlé, některé zelenina, kam se podíváš, některé mají příběh a duši a hodně jim to sluší. Pak je ale pár, které ukrývají spíš smutné povídání.

Obvykle jsou to právě ty hodně okaté, u drahých domů, na obrovské ploše, na kopci či stráni. Jejich majitelé si je nechávají udělat na klíč, přijedou velká auta a vyskládají trávníkové rohože, vzrostlé stromy, položí zavlažovací systém a zprovozní solární sekačku. Stromy a keře jsou seskládané přesně tak, aby z pohledu z okna vytvořily malebný obraz. Kameny a jehličnany tvoří základní motivy, které jsou stejné v zimě i v létě, pár kvetoucích keřů a trvalek se postará o barevnost v průběhu roku a zbytek zabírá zelená vodní plocha, někdy předělená bazénem s krytem. Jejich předzahrádky jsou přehlídkou módních rostlin ze zahradnictví a lze podle nich odhadovat, kdy byl dům vystavěn (to, jestli frčely zrovna převislé moruše, katalpy nebo levandule, nebo stříbrné smrky či magnólie). 

A co, že je na takových luxusních obrazech vlastně smutného? To, že do zahrady potom nikdo nechodí! Nikdy nevídám majitele těch zahrad, že by si na zavlažovaném a skvěle posečeném trávníku rozprostřeli deku a opalovali se. Nevidím jejich děti, že by si tam hrály s míčem. Levandule v předzahrádkách jsou teď suché, svěšené, netknuté, nikdo si je nestříhá do vázy, ani do voňavých pytlíčků do skříně. Když kvetly pivoňky, tak je majitelé nechali úplně zeškaredět a zavadnout, měla jsem sto chutí zazvonit a těch posledních pár si od nich odnést do vázy, nebo jim trhat lísky a rozhazovat kolem, jako jsem to dělala jako malá holka. Jejich moruše jsou neotrhané, mám pocit, že ani nevědí, že si pěstují jedlou chutnou rostlinku. Nevidím tam nikoho grilovat. Nemají lavičky před vchodem, aby si mohli jen tak posedět. Na drahých oblých ozdobných kamenech se nikdo neopaluje. Nepěstují ovocné stromy, aby mohli jít dětem utrhnout vlastní jablko, třešeň či hrušku. Nevidím je, že by šli fotit větvičky jehličnanů pokryté jinovatkou. 

Prostě jejich zahrady jsou jen a jen smutné drahé obrazy, které doplňují nábytek drahého domu. A tak já dělám vše pro to, abych měla opravdovou zahradu a ne jen pouhopouhý obraz. Stejně, jako to vidím v pár malých zahrádkách, jejichž majitelé si sice nemohli dovolit koupit obrovský pozemek, ale umí si s chutí užít i ten malý prostor, který k dispozici mají.

Pamatuji si, že od půlky srpna do sklonku léta toho doma plodilo v zahradě nejvíc. Už konečně plně plodila všechna rajčata a papriky sázené až po zmrzlých, teta nosila obří cukety, se kterými jsme nevěděli, co dělat, a zrála letní jablka, broskve, ostružiny. Prostě úroda, jak má být. Rozdělila jsem si ty svoje letní pinterestové nástěnky s dobrotami právě na léto a babí léto. 

Jako malá jsem třeba rajčata vůbec nejedla a tak jsem často jen přihlížela, jak se některá hezká nechávala dojít na okně a jak babička i maminka trávily ve vedrech dlouhou dobu u sporáku, aby výsledkem byl domácí kečup, domácí čalamáda z rajčat a směs rajčat a paprik do těstovin, zatímco vonělo lečo pro dědečka a tátu z kuchyně. To jsem mimochodem taky nejedla. Začala jsem je jíst až někdy v 26 letech po tom, co zavonělo z vedlejšího bytu z paneláku. Teprve v té době jsem na ně dostala chuť. Teď už si umím čerstvá rajčata z balkonu vychutnat i v salátu panzanella nebo v ratatouille. 

Cukety jsem z mládí moc neznala, co se týká chuti. Jen jsem viděla, do jak enormní velikosti dokážou dorůst. Pár obrovských jedinců se mamka snažila nějak upravit do podoby chutného jídla, ale většinou cukety skončily se sýrem, šunkou a v trojobale osmažené, nic, co bych chtěla někdy opakovat (bylo to navíc hodně pracné). Gurmáni vědí, proč chtějí malé baby cuketky do salátů, pomazánek, na chipsy a přerostlé kusy tak akorát do mixované polévky nebo placiček. Jenže sežeňte někde malé cuketky! Je to téměř nemožné, všude se už prodávají velké kusy, i proto se těším, až je budu pěstovat na zahradě a trhat je ještě maličké.

Konec prázdnin byl u nás doma ve znamení dědových ostružin. Zabíraly dvě osluněné stěny kůlny a měly obrovské sladké plody. Někdy musím od dědy zjistit, jak se mu podařilo, že tak skvěle plodily. Babička je zavařovala a dávala do knedlí a buchet, zatímco my, děti, jsme je jedly přímo při sbírání z ruky do pusy, byly neskutečně dobré. Na další ovoce – průsvitně žlutá letní jablka mám dobré vzpomínky (mňam, byly skvělé jen tak i v přesnídávce) i horší vzpomínky. To, jak jsme je se sestrou musely sbírat už potlučené a nahnilé ze země a nenechat se píchnout od vos, které se do nich zavrtávaly. Rychle se kazily.

Broskve doma taky bývaly, tak nějak se je dařilo i nedařilo pěstovat na teplém chráněném dvoře. Možná se do jejich pěstování nakonec taky pustím, byť je to náročné, protože ty opravdu zralé broskve, ze kterých člověka nebolí břicho a nepálí žáha jako z těch z dovozu ze supermarketu, za to stojí. Dostali jsme pár skvělých broskví od sousedky z vesnice a syn se po nich může utlouct, jak mu čerstvé broskvové pyré chutná.