U nás bylo podzimní období především obdobím jablek. Sklízela se ze stromů, skládala do bedniček a děda velmi dbal na to, abychom si nebrali hned ta krásná na jídlo a nechali je řádně uležet, což nás jako děti pěkně štvalo. A taky jsme se sestrou nesnášely sbírání nahnilých jablek do kýblů. I když jsme měli doma jabloní a jablek opravdu hodně, nikdy jsme nedělali mošt. Ten nám občas donesla na ochutnání teta, častěji než mošt však burčák, který jsme nepili. A tak jsem opravdový skvělý mošt ochutnala až loni na návštěvě u své kolegyně z práce. Zrovna plnila lahve moštu na zavaření, takže jsem jej měla čerstvý a skvělý.

Jablka, která by skladování nepřežila (trochu potlučená, ošklivější), děda sušil na "křížaly" a za dlouhých zimních večerů vždycky jeden papírový sáček křížal (jablečných i hruškových) rozbalil, nabídl nám a vyprávěl u toho příběhy z jeho mládí. My tak měli dost času poradit si s poněkud gumovými kousky křížal, které nešly ukousnout, nebo hrudkovitými křížalami z hrušek s kameničností. Ale stejně to mělo své kouzlo.

Jednou chci zkusit servírovat horký jablečný mošt přímo v jablečných pohárcích (zdroj obrázku a receptu: http://www.gimmesomeoven.com) a upéct si jablko plněné tvarohem podle Lucie (zdroj obrázku a receptu: http://delicious-blog-lucie.blogspot.cz/). Dědovy hruškové křížaly rozhodně nevypadaly tak nádherně jako na obrázku dole vlevo (zdroj obrázku: http://www.pinterest.com/). Hruškám to ještě sluší v receptu z Apetitu: Zapečené hrušky a ostružiny ve smetanovém krému (zdroj obrázku a receptu: http://www.apetitonline.cz/)

Kapitolou samou o sobě byly dýně. Na podzim ležely obří oranžové plody rozvalené na poli a pokud děda jen náznakem zavětřil špatné deštivé počasí, hned dostaly polystyrenové polštáře, aby neležely na zemi, a igelitové stříšky, aby na ně nepršelo. Bylo to docela komické. Večery po sklizni dýní potom patřily rodinnému krájení dýně na kostky. Taťka jako jediný člen rodiny schopný obrovským nožem tu dýni rozpůlit, vždycky začal, a my ostatní jen krájeli a krájeli a krájeli. A pak se zavařovalo, zavařovalo a zavařovalo. Já jsem pak zavařenou dýni vůbec nejedla, takže tahle bohulibá činnost nepatřila zrovna k mým oblíbeným. Naštěstí, babička myslela i na mne, a část dýní jsem pak vždycky tajně objevila schované v kůlně. Byly kandované – v bílé krabičce vyložené ubrousky a byly sypané jemným cukrem. Lepší lahůdku snad neznám. Až teprve nedávno jsem našla návod na jejich výboru – pěkně pracný a složitý – a musím tady ještě jednou říct "Díky babi!" a složit mé babičce poklonu.

Z dýně se zužitkovala i semena, děda je sušil a my děti pak chroupaly jen tak.

Dýni jsem se naučila pořádně jíst až díky receptu na dýňové lívanečky podle Maryny (zdroj obrázku i receptu: http://www.laskominyodmaryny.cz/) a na dýňovou polévku podle Lucie (zdroj obrázku i receptu: http://delicious-blog-lucie.blogspot.cz/). Do té doby jsem jedla jen a pouze kandovanou dýni, recept na její přípravu se mi podařilo najít na blogu Kláry z kopce (zdroj obrázku i receptu:http://conovehonakopci.cz/?p=66)

Na vlašské ořešáky jsem vzpomínala loni, kdy ještě ten náš šedesátiletý ořešák stál. Ale už je bohužel pokácený, táta jej sundal a zbořil přitom část střechy kurníku. Každopádně bílé vnitřky ořechů patřily k dalším podzimním lahůdkám. Také se mi jako dítěti poštěstilo jíst i brambory pečené v ohni a krátit si chvíle na poli při vybírání brambor tím, že jsem hledala lískové oříšky na okolních keřích lísek. Čerstvě vyloupané chutnaly nejlépe.

O bílých skvělých vnitřcích vlašských ořechů bez slupky psal pan Cuketka (zdroj obrázku i článek: http://www.cuketka.cz/?p=10696). Vpravo je vidět zářivý vnitřek brambory pečené v ohni (zdroj obrázku: http://tracnik.blogspot.cz/). No a samostatnou kapitolou jsou skvělé lískové ořechy a z nich dělaný domácí čokoládový krém i křupavý posyp horké čokolády (zdroj obrázků: http://www.emikodavies.com/ a http://thehealthyfoodie.com/chocolate-hazelnut-smoothie/)

Teď se chystám na spoustu dýňových receptů (pyré, pečená dýně jako příloha, varianty polévek, koláče), doma mám dnes 2 kila čerstvě nasbíraných lískových ořechů z bedýnky (museli jsme je dosušovat, byly hodně mokré, jak pršelo) a stůl plný papírů s recepty na domácí lískovo-čokoládovou pomazánku, dort z lískových ořechů či müsli tyčinky. A k tomu pár tipů na recepty z červené dýně a obrovský stoh receptů na koláče a dobroty z hrušek. Celkem jsem se s těmi podzimními plody rozjela. Jen zatím nejsou z mé zahrady, ale to chce čas a pečlivou přípravu na dobu, až budu sklízet dýně pěstované na kompostu, oříšky z obyčejných lísek i z té turecké a červenou řepu z vyvýšeného záhonu.
Zajímavé tipy na podzimní dobroty ze zahrady si jako obvykle vedu v nástěnce na Pinterestu: http://www.pinterest.com/zahrada/dobroty-ze-zahrady-podzim/

Chci si zde na blogu vést každý rok krátká shrnutí, co nám zahrada byla schopna poskytnout. Zatím je toho málo, jak minulý rok, tak letos. Především, když letos ani nebyl čas něco sázet a set a o zahradu se více starat. O to víc mám radost z každé drobnosti.

• několik rostlin brambor, které samovolně vyrostly v kompostu (neměli jsme čas jej přehazovat :-) ),
• pár bobulí muchovníku – nestihli jsme je sklidit,
• asi tři hrsti plodů aronie, taktéž jsme je nestihli sklidit, jen ochutnat,
• kontryhel na čaj, je ho málo, tak jsem jej zatím nesbírala,
• pár šípků svraskalé růže, ještě jsem je do čaje nesbírala.

O svraskalé růži (Rosa rugosa) jsem se poprvé dozvěděla ze stránky webu pana Svobody a později i z jeho knihy o ekozahradách. A musím uznat, že pan Svoboda píše velmi dobře, na zasazení této růže na zahradu mne texty rozhodně zlákaly. Dokonce se mi tak zalíbila, že jsem úplně pozapomněla na praktickou stránku věci a troufale jsem tuhle pichlavou růži zasadila hned vedle kompostéru, kam hodlám denně chodit. No, uvidím, jak moc mi budou nebo nebudou ty drobné trny vadit.

Samozřejmě mám jako asi každá žena v oblibě i ty klasické krásné růže, které plní květinářství a které neodmyslitelně patří k romantickým okamžikům nejednoho vztahu. I toho mého. Krásně voní, krásně vypadají, sousedka jednu takovou úžasnou růži pěstuje na zahradě a nemůžu projít kolem, aniž bych si přivoněla. Ale na naši zahradu klasické růže neplánuji. Ani ty stolisté, které zbožňovaly naše babičky, ani moderní anglické či irské, ani popínavé, jaké má moje mamka, ani roubované stromkové, ani skalkové. 

Jednoduše je s nimi dost starostí, musí se opečovávat a myslím, že budu mít dost starostí s opečováváním zeleniny, natož ještě květin. Mému vkusu většina klasických růží nevyhovuje, protože jako celek nevypadají tak pěkně. Svraskalá růže je pěkným keřem i v době, kdy nekvete, a na podzim ji zdobí velké červené šípky a pěkně žluté až žlutooranžové listy, v zimě je půvabná s jinovatkou či námrazou, podívejte se na obrázky na těchto odkazech:
http://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?imageno=171962
http://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?imageno=124531
http://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?imageno=370917

A už se těším na šípkový čaj, který si z ní uvařím. Zatím mám na zahradě jen čtyři zavalité šípky o velikosti ředkviček. Ale na hrníček čaje na podzimní nachlazení to snad stačit bude, nejspíše je usuším jen v celku (ale déle se pak louhují), na správné zpracování šípků a odstranění chloupků a té vrstvičky, co obaluje semena, si ještě netroufám. O tom budu psát nejspíš až tak někdy za rok.

Jedlé jsou i její okvětní listy, obvykle se kandují v cukru, ale myslím, že se mi podaří časem najít a zkusit i pár dalších receptů, jen co se poperu s překlady z jiných jazyků. Zatím jsem byla ráda, že jsem si užila jejich vůni, než mi je rozfoukal silný vítr, který na zahradě máme.

Jen pokud se už těšíte, až si z šípků něco uvaříte, tak pozor na plnokvěté odrůdy svraskalé růže, u těch se šípků nejspíše nedočkáte. A počítejte s tím, že odnožuje zespod keře, právě proto je ideální do živých plotů, neměla by vyrůst více než 1,5 metru. Prý pěkně zpevňuje svahy a snáší zimní solení silnic a chodníků.

První setkání s batáty nebylo zrovna ideální. Koupila jsem si je v obchodě, udělala z nich kaši po vzoru kaše bramborové a nechutnala mi. Byla sladká. Dalo se to podle názvu ("sladké brambory") čekat, jen já to tak nějak nečekala. Ale dala jsem jim ještě šanci, zkusila pár jiných receptů a popravdě teď je doma jíme snad častěji než klasické brambory. Jenže jsou docela dost drahé, a tak jsem si řekla, že se kouknu, jestli by se pár hlíz nedalo vypěstovat i na zahradě. Nemyslím zásobu na půl roku, vždyť ani nemáme sklep, ale spíše pár hlíz na podzim na chuť a přilepšení.

V našem podnebí se batáty dají pěstovat jen podobně jako rajčata – vysadit ven, až pominou jarní mrazíky. Mráz jim totiž rozhodně nesvědčí, i když asi existují druhy (Dioscorea batatas), které to do určité míry v půdě u nás zvládnou (dle diskuze http://diskuse.nachvojnici.cz/). Obdobně jako rajčata potřebují solidní dobrou půdu, vyhřátou, a zalévat. A sklízet až na podzim, když rostlině ovadnou a zaschnou listy (prý pro lepší chuť je dobré je ještě 10 dní nechat v suchu a teple, aby byly sladší a lepší). Mně se ovšem ještě zamlouvá, že jde o docela pěknou poléhavou a "rozlezlou" rostlinku s hezkými listy a půvabnými květy, však se podívejte:

Tyhle sladké brambory prý do Evropy přivezl samotný Kolumbus 100 let před bramborami, které známe. Ale název "sladké brambory" je dost zavádějící, používá se totiž i pro "jam", což je rostlina z úplně jiné čeledi (Dioscorea) a s jinými vlastnostmi, nebo pro maniok, což je také úplně jiná čeleď (Manihot esculenta). A navíc s bramborami batáty nemají nic společného (brambory jsou z čeledi lilkovitých, batáty z čeledi svlačcovitých).  A proč vlastně tato laická biologická vsuvka o původu a názvu? Píšu ji sem, neboť potom na internetu najdete různá upozornění, že batáty prý obsahují solanin (ne, to si je někdo plete s bramborami). Nebo je prý celá rostlina hodně jedovatá, jako maniok (taky ne tak docela). Jiní (často tzv. vitariáni) zase bez obav nabádají ke konzumaci syrových batátů, což ale taky není dobrý nápad, neboť syrové batáty obsahují kyanogenní glykosid, který se ničí až právě tepelnou úpravou (díky Standa von Königgrätz z diskuze na http://www.zahrada.cz/ za informaci a odkaz na článek). No, raději při pěstování batátů pozor na řeči prodejců hlíz, kteří s klidem ke konzumaci syrových batátů taky občas nabádají.

Sazenice batátů (Ipomoea batatas, česky povijnice jedlá) se dají sehnat prý už u nás, měli by je mít v zahradnictví Kruh (za 69Kč) a v některých kamenných zahradnictví. Ale prý se dají vypěstovat i ze zakoupené hlízy, pokud nebyla chemicky ošetřena či upravena proti klíčení. Což já třeba nemám ani ponětí, kupuji je obyčejně v obchodě a k bio batátům (ze kterých by to mělo jít) jsem se tedy ještě vůbec nedostala.

Vlevo naklíčený batát umístění na teplém místě (zdroj obrázku: http://down---to---earth.blogspot.cz/), vpravo postup podle blogu http://www.outlawgarden.com/2012/04/25/grow-your-own-sweet-potatoes/)

Ze zakoupené hlízy prý stačí (nepoškozený a pěkný) batát mít na jaře doma na teplém místě a až vyraší výhonky, tak jej zasadit do květináče. Poškozený batát prý nevyklíčí. Jiní batát rozpůlí, vloží do misky s vodou, aby byl napůl ponořený a dají jej k oknu na slunce, pak stačí jen pravidelně udržovat vodu na stejné hladině a čekat. Ještě se na internetu dají najít takové komplexní umístění nařezaných batátů párátky do sklenice s vodou, ale autorka blogu http://www.outlawgarden.com/2012/04/25/grow-your-own-sweet-potatoes/ tvrdí, že to není vůbec potřeba.

Potom už stačí naklíčené rostlinky udržet doma v teple (klidně už předpěstované v květináči) nejlépe na slunném parapetu a až pominou jarní mrazíky, tak je zasadit ven na slunné místo do dobré půdy. Způsoby pěstování se taky celkem liší, prostor pro experimenty tu rozhodně je. Někteří batáty pěstují klasicky v půdě jako brambory v hrůbcích, jiní jen v půdě zamulčované slámou. Někteří je používají v zeleninových polykulturách na pokryv půdy k jiným plodinám. A spousta návodů volí pěstování v dostatečně velkých nádobách třeba i na terase (ale mají menší výnosy). Ve všech případech je ale důležitá pravidelná zálivka a hodně slunce.

Shora zleva: batáty klasicky v půdě v hrůbcích (zdroj obrázku: http://gardenharbor.hubpages.com/), batáty v zeleninové polykultuře slouží jako hezký pokryv půdy, na dřevěné treláži kolem nich se pnou fazole (zdroj obrázku: http://www.pinterest.com/pin/280067670548999902/), batáty lze mulčovat slámou (zdroj obrázku: http://down---to---earth.blogspot.cz/) a nebo pěstovat v nádobách (zdroj obrázku: http://www.outlawgarden.com/).

Kdo má sklep, prý se dá uchovat potom i vlastní sadba hlíz v písku právě ve sklepě. A pozor prý na batáty dovážené z USA, prý mají nějakou chorobu, takové krupičkování listů.

Jak já jsem pěstování brambor neměla ráda. A stále nemám, na zahradu je neplánuji. Tedy ne tak, jak jsem je znala – v řádcích s nutností okopávání a pak rozorání celé zahrady, aby se k nim člověk dostal. Možná si zasadím maximálně jednu až dvě rostlinky keřkovských rohlíčků do pytlů. Nic víc. Stejně mi to ale nedalo, abych se nepodělila s různými metodami pěstování brambor, na které jsem při brouzdání internetem narazila: