Co dělat s pálivými a přerostlými ředkvičkami?

Některé ředkvičky se mi totiž urodily opravdu pořádně pálivé. Ještě jsem předtím nikdy neměla slzy v očích zrovna z ředkviček. Holt zahrada přináší i nové a nečekané zkušenosti. Synek i různé děti na návštěvě byly nadšené z toho, že si mohly vytáhnout svoji ředkvičku a odnést domů. Ale lituji je, jestli je opravdu ochutnaly... řekla bych, že jeden den jsme totiž ředkvičky trhali a ještě byly jemné a výborné, druhý už pálily jako čert. A synek se zrovna poprvé uvolil chutnat ředkvičku právě v době, když už pálily. Nevím, kdy se mi ještě někdy podaří jej k ochutnávce přesvědčit.

Nebyla jsem v tom sama, i moje kamarádka se smutně dívala na své krásné vlastní vypěstované ředkvičky, na které kvůli pálivosti neměla ani pomyšlení. "Tuto odrůdu už pěstovat nebudu...", pronesla. Jenže já jsem věděla svoje, odrůda na tom má sice podíl, ale jen malý. Sama jsem zrovna červenou Carnitu s úspěchem pěstovala na balkoně v truhlíku a vím, jak lahodná byla. A letošní fialová Viola byla chuťově taky výborná... ze začátku. Pálivost totiž způsobuje způsob pěstování. Dá se říct, že ty štiplavé silice si ředkvička vytváří především, pokud je ve stresu. Stres, pokud ji napadne škůdce... Stres, pokud se jí nedostává pravidelně tolik vody, kolik potřebuje... Stres z vysokých teplot a horkých dní... Stres z nevhodné tvrdé půdy...

Spásný recept na krásné ředkvičky jemné chuti je nejspíš pěstovat je ve skleníku s pravidelnou zálivkou minimálně dvakrát denně. A nebo v truhlíku na chráněném balkoně, kde slunce svítí až od jedné hodiny odpolední někdy do šesti, s denní zaléváním a rezervoárem vody v samozavlažovacím truhlíku. Ale ve vyvýšeném záhoně na místě, kde téměř neprší a slunce praží celý den, denní večerní zálivka rozhodně nestačí. To jsem si letos ověřila.

Teď ale k praktické stránce věci. Pálivé ředkvičky v záhonu zrovna k trhání nelákají a tak navíc ke všemu akorát mohou dřevnatět a praskat. Jenže pořád je to krásná zelenina, za kterou stálo nemálo práce – semenařit nebo koupit semena, připravit záhon, vyset, jednotit, zalévat. Jedlá je přitom úplně celá, i listy obsahují spoustu živin a užitečných látek, byť zrovna v salátu syrové si je moc představit nedovedu (taky lehce pálí a mají drobné chloupky). Nechcete z nich zkusit udělat alespoň ředkvičkovou polévku? Jen tak pokusně? Tepelnou úpravou se totiž pálivost vytrácí (a sice i pár nějakých těch vitamínů, ale pořád tam dost živin zůstane, víc než v leckterých jiných potravinách).

Polévka z ředkviček a ředkvičkových listů

Natrhejte si cca 2 svazky ředkviček (určitě větší množství, než mám ilustračně na fotografii... klidně takových 10 větších přerostlejších kusů, na váhu cca kolem 300–400g, menší ředkvičky kolem 300g vytvoří tekutější polévku, větší váha bude znamenat hustý krém). Umyjte kartáčem jednotlivé bulvy a v míse s vodou pořádně propláchněte listy. Ředkvičky najemno nakrájejte, vykrájejte případné červíky apod., listy také nakrájejte najemno, aby se potom dobře mixovaly. Dále si nakrájejte si najemno bílou část jarní cibule nebo jednu šalotku. V hrnci rozehřejte 1–2 lžíce přepuštěného másla a cibulku na něm opražte, aby začala lehce hnědnout. Přidejte pokrájené bulvy ředkviček a promíchejte. Nechte chvíli změknout a pak přilijte půl litru vývaru (hodí se nejvíce zeleninový a nebo kuřecí). Přiveďte k varu a pak vhoďte pokrájené ředkvičkové listy. Osolte, opepřete dle chuti. Chvíli vařte, než budou ředkvičky měkké. Mně stačily maximálně 4 minuty. Poté polévku pořádně rozmixujte a vmíchejte trochu smetany na zjemnění chuti. Někdo ji i pasíruje, ale nám se ji podařilo dobře rozmixovat, takže to nebylo potřeba. Je dobrá s chlebovými krutonky. Množství vystačí pro dva lidi a malé dítě a musím konstatovat, že v této podobě do sebe zatím můj malý syn dostal asi největší množství ředkviček. 

Pokud jsem vás zrovna na polévku nenalákala, tak na stránce a webu pana Cuketky http://prkynko.cuketka.cz/suroviny/redkvicky/ najdete recepty na máslové ředkvičky a pečené ředkvičky. V obou případech by měla tepelná úprava napomoci tomu, aby se pálivost vytratila. Dalším trikem, který by měl palčivost ředkviček zmírnit, je namočení ředkviček na nějakou dobu do studené vody a ponechání chvíli v ledničce. No a můj manžel nedá dopustit na pečlivé posolení nakrájených plátků ředkviček... nepálí prý potom ani jedna. Sice to se solí raději moc nepřeháním, ale tohle asi musím taky někdy zkusit.

Pokud jste bulvy ředkviček už kvůli pálivosti naprosto odepsali, ještě pořád můžete využít i listy. Časté je například zpracování do pesta z ředkvičkových listů. Obecně ale listy zpracovávejte jen z ředkviček z vlastní nebo ověřené sklizně, ředkvičky (a jejich listy nejvíce) mají tendenci hromadit dusičnany, takže nať konvenčních ředkviček bych osobně raději jíst nezkoušela.

No a pokud vás zrovna trápí rýma, kašel, zánět dutin či nějaké záněty v puse a podobné trable, věřte, že pálivými ředkvičkami jste si zrovna vypěstovali poměrně silný lék, který dezinfikuje ústní dutinu a sliznice a pomáhá rozpouštět hlen. Navíc ty pálivé silice také zabraňují množení škodlivých bakterií ve střevech, takže pro nás dospělé pálivá ředkvička jednou za čas rozhodně neuškodí, spíš právě naopak.

Co se týká pěstování ředkviček příští rok, opět budu set do záhonu, to aby bylo dost na polévku, hodně jsme si ji oblíbili. Semínka ale zakryju netkanou textilií, aby na rostlinky nemohli škůdci a aby lépe držely vlhkost. A nejspíš si pár semen vyseju i do samozavlažovacího truhlíku a dám do polostínu na terasu, abych měla i pár nepálivých domácích pro synka.

Jak pěstujete ředkvičky vy? Pálí, nepálí? A co děláte z těch pálivých nebo přerostlých?