Jahody namísto naší louky

Když jsem se jakštakš trochu probrala a vzpamatovala ze své tvůrčí krize, odnesla to naše louka. Jo, bohužel. Naše zahrada se z jedné veliké suché louky po deseti letech nakonec změnila v zahradu bez výrazného lučního porostu.  Máme totiž malou zahradu, celý pozemek i s domem a stáním pro auto a tak, má 750 m2. A moje ambice na jedlou zahradu plnou akčních prvků (jo, trampolína, jezírko, ohniště, domek pro děti... ) neustále ukrajovaly z původní louky, až z ní nakonec skoro nic nezbylo.

Takový byl na jaře pohled ze zadní části zahrady směrem k domu.

Vzhledem k tomu, že si synové nepotřebují na zahradě kopat s fotbalovým míčem, ani se na ní pořádně nedá jezdit na saních apod., tak jim tam ta velká volná plocha nechybí. Navíc místní vesnické hřiště je co by kamenem dohodil. Nic tedy nestálo v cestě tomu, aby se z naší zahrady nakonec stal spíš takový systém cest a cestiček mezi spoustou jedlých a zajímavých prvků.

Vzala jsem různé desky a destičky, které nám přebývaly ze stavby zahradního domku, a sestavila takové okraje nového záhonu. A dovnitř nasypala spoustu kompostu z blízké kompostárny. Vždyť víte, z kompostárny Blansko, kterou jsem si náramně oblíbila a nedám na ni dopustit (viz Výprava do kompostárny Blansko). Jediný rozdíl je ten, že už si tam pro kompost nejezdíme, ale od doby covidu si necháváme rovnou kompost vozit k nám. Nákladním autem, velikou hromadu. Naposledy jsme si ji braly s jednou kamarádkou napůl, protože dělala nový skleník. Pak jsem brala druhou hromadu s druhou kamarádkou, když chystala vyvýšené záhony. 

K dětskému domečku i trampolíně vedou cestičky z dřevěných desek.

Zasadila jsem tam frigo sazenice jahodových odrůd Karmen, Polka, Symphony a Lambada (ta je náchylnější na péči, ale moc dobrá). No a protože po té hromadě kompostu před domem už by bylo až moc troufalé tam zkusit objednat ještě obrovskou hromadu štěpky, zkusila jsem tentokrát štěpkovat doslova tím, "co dům dal". Nebo spíš, co táta dal. Každým rokem na jaře naplníme naše tři dřevníky dřevem, které nám táta vytěžil, nařezal a připravil a dovezl. No a tentokrát jsem pěkně sbírala i piliny a kousky kůry po řezání, sebrala je, odvezla si domů v pytlích a to všechno nadrobila na menší kusy a mulčovala tím jahody. Dalo to práci, ale bylo to zadarmo. Část jahodníků jsme zaštěpkovali i suchou trávou, která tchánovi zbyla po vertikutaci jejich anglického trávníku. A na část jsem naházela dřevitou vlnu z balíků, do kterých mi balí sklenice pickles a kimchi, aby se při přepravě nerozbily.

Mulč ze suché trávy z vertikuace sousedovic trávníku a taky dřevitá vlna z balíků.

Takže namísto lučního porostu už máme na zahradě jen širokou cestu z tzv. jedlého trávníku. Širokou tak, abychom projeli kolečky se dřevem až dozadu k dřevníku. A abychom pohodlně došli ke kompostu, který je na samém kraji zahrady. A protože je to jen malý prostor, kosím ho sama srpem. Vždycky si přitom vzpomenu na moji babičku - královnu srpu. Ta chodila se srpem vyžínat trochu jeteliny pro králíky a slepice a vlastně si ji vždycky pamatuji spíš se srpem, než s kosou (tou kosil děda). No jo, babi, kdybys jen viděla, jaký jsem si z Tebe vzala příklad. Už mi stačí jen srp. No à propos nepotřebujete někdo roztřepenou kosu, kosiště a rezavé naklepávače s kladívky? Budu to všechno dávat pryč, po deseti letech úprav zahrady mi totiž bude stačit jenom pouhý srp...

Ponechali jsme si širokou cestu na průjezd koleček, abychom mohli pohodlně vozit dřevo ke dřevníku.

Tak a jsme bez louky. Popravdě nám nechybí, protože tady u nás, kde bývá hodně sucho, kvetla jen v červnu a na druhé kvetení se už nezmohla. A celé léto to byla jen vyprahlá suchá pustina, kterou se prodíral pýr. Co se týká živočichů, kteří v ní přirozeně žili, tak ti se rozprchli do květinových záhonů. Měli jsme tam i křižáky pruhované, kteří se živí lučními koníky. No tak ti se pro změnu přesunuli přímo k naší terase a vyvedli tam stovky mladých (ach, o fotku se samozřejmě časem na Instagramu podělím :-) ). A obyčejné hnědé veliké křižáky vídám, jak si dělají pavučiny u růží.  I ty luční koníky pořád na zahradě máme. Vypadá to, že o život, který je pro luční porost typický, jsme nakonec nepřišli. 

Teď jen doufám, že všechna ta práce stála za to a že nás příští rok čekají kila a kila chutných jahod. Snad nebude překážkou, že obě plochy jahodových záhonů jsou částečně přes den v polostínu už vzrostlejších stromů. Uvidíme.


Sdílení:

2 komentářů

  1. Hura, Vy pisete! Mam sobeckou radost ze je Vam lepe:)))

    Z nasi zahrady: jahody se rozrustaji vsude! Moc sice neplodi, ale zas ja tomu hnojeni letos moc nedala. Pritvrdim! A fikovnik mi uspesne vymrzl. Asi do noveho nepujdu- kvetina,co neprezije moji peci, nema pravo zit!

    Ik

    OdpovědětVymazat
  2. Dobry den, taky rozsiruju jahodniste. Jahody by stejne nemely byt na jednom miste dele nez 4 roky, pak je nutne jahodniste prestehovat. Zkousim je stridat se zeleninou nebo by se na jejich miste dal udelat nejaky kvetinovy zahon. Letosni leto, kdy u nas 2 mesice jen palilo slunce a vubec neprselo, jahodam moc neprospelo. Musela jsem porad zalivat. Zahradni inspiraci zdar, zdravim Dana

    OdpovědětVymazat