Když si před lety plánovala minirašeliniště pro borůvky a brusinky, ještě jsem toho o pěstování borůvek moc nevěděla. Teď, o pár let a o pár internetových článků a diskuzí chytřejší, jsem se pustila do plánování našeho místa pro borůvky. Zaujalo mne, jaké speciální jámy, bazénky a vany v půdě pro borůvky amatérští pěstitelé připravují. To bude něco pro mne.

Takové krásné borůvky rostou na zahradě mojí kamarádky, fotku mám taktéž od ní

První hledání důmyslných borůvkovišť

Borůvky především potřebují hodně vláhy, a tak se někteří pěstitelé rozhodli udělat jim bazének z jezírkové fólie 80x80x50 (velikost pro 1 rostlinu; například skvěle popsané v této diskuzi). Bazének potom naplní směsí rašeliny a pilin a pomalu rozpustného hnojiva či něčím podobným. Piliny mají nepříjemnou vlastnost, že se při zalévání shora nasáknou hodně po povrchu a kořeny rostlin jsou nakonec v suchu. Tuto situaci prý mají řešit zabudovaní zavlažovací hadice, které vodu dostanou naspod bazénku (prý se ale časem zanáší, pokud není substrát jen z pilin). Bazény pro borůvky jsou ideální v případě, že na zahradě málo prší a vody v půdě je nedostatek, tak jako v našem případě.

Na diskuzním fóru http://www.kiwiforum.cz/ zveřejnil uživatel Jujto velmi zajímavý návod na pěstování borůvek v pilinovém bazénu. (Zdroj obrázků: http://www.kiwiforum.cz/)

Druhé hledání důmyslných borůvkovišť

Když jsem ale zamířila na jiné diskuze a články, začaly se ozývat hlasy, že borůvky mimo jiné ale nesnáší dlouhodobé přemokření. Po silných deštích některým začaly borůvkové bazény spíš připomínat rýžová pole. A tak se objevila doporučení (i u některých prodejců), tu jezírkovou folii dole probodat a udělat odtokové díry. Jiní oponovali, že je to zbytečná investice a naprosté ničení folie a nezvládne to pořádně držet vláhu. Ze zkušeností lidí vyplývalo, že jim stejně borůvkoviště často vysychaly. Dlouze a dlouze jsem hledala články a texty, kde by to nějaký šikula kulantně vyřešil. A taky, že ano.  

V jedné diskuzi jsem objevila příspěvek pána, který udělal borůvkám 60 cm hlubokou vanu a igelit dal jen do 30 cm výšky. Igelitovou jámu vyplnil kameny a pískem jako takovou drenážní vrstvu pro zachycení vody, simuloval tak jakousi nízce položenou "spodní hladinu vody". Borůvky se do ní časem prokoření, ale v případě velkých dešťů nebudou tolik přemokřené, protože voda nad úroveň igelitu se vsákne do okolní půdy. Najít optimální hloubku bazénku versus celé jámy ale někdy není jednoduché, pán k tomu hezky píše: "Skusim odpovedat ako politik. Ked napustite ten z folie vytvoreny bazenik az po okraj, nesmie zasadena cucoriedka stat korenmi vo vode, ale nesmie byt prilis hlboko, aby sa voda spolahlivo dostala z bazenika vzlinanim ku rastline. " (citovaný text z diskuze na http://www.zahrada.cz). Igelitový bazének napouští hadicí přímo dospod, hadici zavíčkovává, aby se neodpařovala voda.

Právě takový způsob s bazénkem, ale bez té hadice, vyzkoušela kamarádka. Borůvky jí neplodily a špatně rostly a poslední možností jejich záchrany bylo právě přesazení. U jednoho keříku zkušebně vyzkoušela i vytvoření takového bazénku z jezírkové folie.

Nízký bazének pro borůvky už se mi celkem líbil, ale stále zde byla nedořešená jedna věc. Borůvky nemají rády mísení kyselé půdy s tou normální. V prvních postupech s celkovým foliovým bazénkem byly borůvky naprosto izolované od okolní půdy a problém byl tedy vyřešen. Ale u nízkého foliového bazénku se půda mísila. Někteří na diskuzích prohlašují, že to vlastně borůvkám vůbec nevadí a do normální půdy si jednoduše neprokoření, jiní se raději trochu pojistili. Vytvořili nízký foliový bazének a potom stěny obehnali ještě pro jistotu geotextili, než tam nasypali rašelinu s pilinami.

Dala jsem si všechna pro a proti dohromady a vymyslela kompromisní řešení. Asi nakonec nepůjdeme do celkového foliového bazénku, přecejen je jezírková folie docela drahá. Připravíme pro naše (tři) borůvky výkop široký 90 cm (doporučuje se taková šířka, borůvky koření jen mělce a povrchově, potřebují prostor). Hloubka by měla stačit 50–60cm. Rozestupy mezi rostlinami by měly být metrové. Naspod toho výkopu připravíme z kaučukové jezírkové folie takový nízký bazének, jako dělala moje kamarádka. Zaplníme jej trochu kamínky a pískem. 

A teď přijde moje vychytávka. Stěny celého toho výkopu chceme obložit smrkovými odkory. Pamatuji si, jak doma vznikaly takové šikovné rádoby odřezky kůry s trochou dřeva z kmene smrku, když se strom řezal na desky a hranoly. Byl to odpad, některé kousky jsem například používala do provazové houpačky. Pevně doufám, že na pilách jsou tyto odřezky stále ještě odpadem a prodají mi je zalevno (snad to vyjde levněji než jezírková folie).  (Doplněno po letech: Vychytávka se nekonala, odřezky kůr jsem nebyla schopná na pilách sehnat, pár jsme jich objeli. Takže jsme klasicky nakonec zamířili do hobby marketu a koupili geotextilii. Nic lepšího na oddělení kyselé půdy od té normální jsem nevymysleli.)

Smrkové odkory by měly být ideálním obložením borůvkové jámy. Smrkové dřevo je kyselé, pro borůvky vhodné. Jako každé mrtvé dřevo zadržuje vodu, umí ji do sebe nasáknout a poskytnout borůvkám později. Je to přírodní materiál a postupně se v půdě rozloží (narozdíl od folie). Je ale dostatečně silné na to, aby celkem pěkně oddělovalo normální půdu od té kyselé rašelinové (vydrží déle než geotextilie). A přitom při přemokření (ne že bych to v naší suché oblasti zrovna čekala) tu vodu pustí dál. Teorie je to pěkná, na praxi si ještě nějakou dobu počkám.

A o do té jámy? Nejspíš vyzkouším nějakou směs pilin, rašeliny, jehličí, větviček a roští z jehličnanů, hrabanky z dědova lesa (soukromý les, tam můžu, jinak je to nelegální), kávového lógru a nějakého pomalu uvolňovaného hnojiva pro borůvky (případně tzv. Ericaceous Compost, jestli se tahle vychytávka u nás začne vyrábět a prodávat do té doby, než budu borůvky sázet). Předběžně, ještě si to musím dozjišťovat a promyslet. A nahoru k rostlinám půjde mulč z jehličí či kůry. Ale o tom až někdy příště.

Stal se z toho v posledních letech hit. Z čeho? Přece z chůze bosou nohou po rozličných materiálech. O speciálních chodníčcích pro bosé (nejen) dětské nožky píšou blogeři, ve školách a školkách, parcích i ve městech rostou hmatové stezky a chodníky jako houby po dešti. Ideální atrakce za pár korun, chodníček se teď stavěl i v lesní školce v naší vesnici a tak jsem si tohle téma nemohla nechat ujít.

Takový krásný hmatový chodníček tvoří místní maminky a tatínci pro děti do lesní mateřské školky ve vesnici. Foceno zatím v rozpracovaném stavu.

Je to totiž moje srdcová záležitost. Myslím, že lidé, kteří nikdy nezkoušeli chodit po různých materiálech bosky, jsou o něco ochuzeni. Vnímat svět pod svýma nohama "tak trochu jinak" je příjemné. Doteď si dokážu vybavit, jaké to je zabořit nohy do horkého písku na pláži, přebíhat po drobných kamínkách u horského jezera, nechat pod nohama křupat ostré mušličky, jaké to je jít bosou nohou po jehličí v lese a po mechu, jaký pocit je zabořit bosé nohy do čerstvě pooraného pole do hlíny, stát bosky zjara na vyhřáté dřevěné lavici na lesních vyhlídkách či brodit se potokem. A co teprve trávník s měkkými jetelovými lístky či raní rosa v trávě... nejlépe to člověk docení až v momentě, kdy se mu zhroutí svět a v 25 letech skoro nemůže chodit a vyhlídky na chůzi jsou od výtahu k autu a jen pár kroků v domě. Ale to by bylo na jiný příběh, chodím a v zahradě si chci pár chvil bosé chůze naplno užít a připravit příjemné zážitky pro bosé nohy i pro synka. (Doplněno po letech: koho by zajímal můj příběh s problémy s nožní klenbou, sepsala jsem ho v 2024 tady: https://ekomadam.blogspot.com/2024/03/pohadka-o-tom-jak-jsem-si-konecne.html)

Pamatuji si každou cestu, kterou jsem šla kdy bosky. (Zdroj tematických obrázků: http://eelifedesign.tumblr.com/,https://www.pinterest.com/ a http://www.barfusspark.info/)

Klasickou cestou je vytvořit si speciální chodníčky. Z prken, kůlů či jiného materiálu se vytvoří čtvercová ohraničení na zemi. Vyloží se kartony, koberci, foliemi apod. proti (základnímu) prorůstání plevelů a doplní pěkným provazovým zábradlím (to když chtějí děti chodníčkem chodit se zavázanýma očima). Pak je to už na fantazii v tom, co do ohrádek dát za materiály: kameny a oblázky různých velikostí, mech, šišky, hlínu, písek, jehličí, kůru stromů, listí, špalky z kulatiny, žaludy, bukvice, piliny, slámu, kaštany, vodu, bahno, větvičky, mušle, směs voňavých bylin, fazole, chvojí, cihly, propletené vrbové proutí... Pěkný postup tvorby je na odkazu školy Domamil. Není to ale jednorázová záležitost, chodník je potřeba zčásti minimálně každé jaro znovu doplnit, uklidit, porovnat, odplevelit. Nesmějí k němu psi (a slepice).

Horní ukázka je půvabný hmatový chodník, který má slovenská Materská škola - Zelená záhrada v Partizánske (zdroj obrázku: http://www.ms-zelenazahrada.sk/). Spodní ukázky pocházejí ze zahraničí (zdroj obrázku: https://www.pinterest.com/ a http://www.knaufcom.de/)

Mně se samozřejmě myšlenka celého hmatového chodníku líbí, ale na zahradě už pro takovou velkou věc nemám prakticky místo. A ani by mi tam hmatová stezka nezapadala. Půjdu na to jinak! Různé zajímavé povrchy hodlám zapracovat přímo na různá místa zahrady:

Zatím mám v zahradě akorát pár kamínků u jezírka a dřevěnou kládu přes jezírko.

Ze začátku jsme prostě stromy, keře, byliny a trvalky zasadili a zamulčovali. Maximálně dostaly mykorhizní přípravek pro dobrý start a jinak nic víc. Jen každoroční mulč a zálivka (ne vždy vhodnou, tedy dešťovou, vodou). Některé přežily, některé ne. Po dvou a půl letech už si říkám, že je čas se začít zahradě více věnovat i po stránce hnojení, dodávání minerálů, živin,... Prostě, aby mi ty rostlinky dobře rostly.

Kompost je prostě nejlepší.

Vím, že spoustu jsem toho mohla udělat před sázením. Zelené hnojení, koupit spoustu kompostu a zapravit do půdy, postupně se uvolňující hnojiva do sazební jámy a tak dále, a tak dále. Ale, co je dáno, je dáno. Mám zahradu, jakou mám, a zajímalo mne, jak mohu pomoci stromům a keřům a trvalkám, které tam již mám. Zeleninovou zahrádku zatím neřeším, tak je těch možností vícero.

Žádná anorganická hnojiva z reklam

Ze začátku musel rostlinám stačit jen mulč. Teď hledám nápady, jak jim přírodně dodat živiny

V první řadě bych měla zapomenout na anorganická reklamami vychvalovaná hnojiva. Všechny ty cererity, ledek, dusíkaté vápno, superfosfáty, chemická hnojiva... jsou z dlouhodobého hlediska úplně na nic. Paní Vlašínová ve své knize Zdravá zahrada dobře popisuje, jak akorát zabíjejí půdní organismy (narušují například lidskou pokožku při dotyku, co asi udělají s životem v půdě?). Hnojiva jsou ve formě solí, když rostlina vstřebá jednu složku (např. draslík ze síranu draselného), zůstane zjednodušeně kyselina sírová v půdě, respektive se pak vyplavuje do povrchových i podpovrchových vod.
Zabíjí v půdě půdní organismy, přitom pro dlouhodobé zdraví rostlin je potřeba ty půdní organismy naopak podporovat. Umělé hnojivo jen přímo vyživuje rostlinu, kterou pak sklidíte a půda bude v horším a horším stavu. Pěstovat plodiny se tak dá, ale bez neustálých velkých dávek umělých hnojiv se už nikdy člověk neobejde. To nechci ani náhodou.

Hnůj jedině do kompostu 

Ani čerstvý hnůj cpát jen tak na zahradu není úplně dobrý nápad. Drasticky mění poměry v půdě (viz kniha Zdravá zahrada, str. 19). Pokud jej máte, raději jej nejdříve zkompostujte a pak teprve použijte. A nebo jej lze použít při zakládání vyvýšeného záhonu či německé kopy, kdy stejně převrátíte půdu vzhůru nohama, či je ještě přijatelné jej zapravit do půdy na podzim a zamulčovat přes zimu.

Po přečtení mnoha knih a článků jsem došla k tomu, že rostlinám nejlépe pomůže jedině kompost. Ale to už ti chytří zahradníci dávno vlastně ví. Trochu mi dalo zabrat dohledat, jak ho do již založené zahrady vlastně dodat, jako laika mne nějak nenapadlo, jak pořádně na to. U zeleniny se totiž jednoduše zapracuje do půdy na jaře před sázením. Ale v případě trvalek na to musíte jít trochu jinak. V mém případě jsem nakonec dle doporučení z knih na jaře odhrnula vrstvu mulče, posypala půdu alespoň 2 cm vrstvou (v mém případě koupeného) kompostu. U stromů a keřů jsem se snažila jít na velikost obvodu korunky, až tam by totiž měly sahat kořeny. Vrstvu kompostu jsem opět přihrnula mulčem (v mém případě to byla vyhrabaná tráva po zimě), aby nevysychal. Především na tento kompost nesmí slunce, mikroorganismy v půdě jej nemají rády. Ke stromkům a keřům, které již mám podsazené lesními jahodami, jsem jen kompost jednoduše nasypala k jahodníkům (svými listy vrstvu kompostu ochrání před sluncem). Dalším doporučením (z knihy Zahrada inteligentně a líně) je posypat povrch pod stromy kompostem na podzim (tak v půlce doby padání listů) a zatížit jím tak listí, aby zůstalo pod stromem a vytvářelo úrodný humus. Další spadané listí jej, s trochou štěstí, pokud jej vítr neodfoukne, zakryje, aby nevysychal.

Proč je vlastně kompost oproti jiným řešením tak báječný? Obsahuje velké množství živin a látek, na kterých si rádi pochutnají mikroorganismy a živočichové v půdě. A v tom je ten "zakopaný pes", pro dlouhodobé zdraví rostlin totiž potřebujete udržovat v kondici půdu a život v ní. Ne jen samotnou rostlinu nějakou lehce vstřebatelnou chemií. Teprve ty mikroorganismy v půdě rozloží látky z humusu a "pohnojí" půdu svým trusem a to snadno a dobře vstřebají rostliny. Navíc půda plná humusu perfektně zadržuje vláhu.

V březnu jsem přijela na zahradu s několika pytli kompostu... a vždy odkryla mulč, přidala kompostovou vrstvu a zakryla zpátky. Takhle jsem přilepšila malinám, ostružinám, angreštům, višním, hrušni, moruši i lískám.

Mulčování sběrači živin

Mulčování samo o sobě je forma "hnojení", protože podporuje mikroorganismy v půdě, a o to běží v první řadě. Pokud na mulčování chcete jít hodně sofistikovaně, mulčujte především listy těch rostlin, které hluboce koření a "sbírají živiny" z velké hloubky a ukládají je ve svých listech a stoncích. Například kostival dodá rostlinám draslík, kopřivy dusík, výborná je i pampeliška, křen a jedovatý vlčí bob.

Jíchy jsou velmi vychvalovaná a užitečná domácí přírodní hnojiva pro rostliny, především pro zeleninu. Proces kvašení zvýší ve směsi množství důležitých látek (a nebo je uvolní, aby byly rostlinám dostupnější) a naředěnou směsí se rostliny zalévají. Doposud hezká teorie. Praxe je ale taková, že jíchy neuvěřitelně smrdí. Na malé zahradě je tato volba (už i kvůli sousedům a především kvůli rodině a všem) nemyslitelná. Tudy pro mne nejspíš cesta nevede. Nicméně jíchám, které pravidelně vyrábí můj dědeček, ještě věnuji samostatný článek. Pokud je používáte, musíte s mírou. Příliš velká dávka dusíku z jíchy sice způsobí skvělý růst rostlin, ale pletiva nemusí dostatečně dobře vyzrát a rostlina pak bude paradoxně naopak méně odolná vůči nemocem a škůdcům.

Slepičí trus je také jedna z možností hnojení rostlin, stejně jako hnůj se ovšem používá v ne tak silné podobě. Obvykle se nechá zkvasit. Což, očekávaně, stejně jako u jích a zákvasů děsně smrdí, hezky to popsala blogerka blogu Sláma v botách v příspěvku Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo! Tudy pro mne cesta nevede.

Prakticky uhlík obsahuje už kompost a také mulč například ze slámy. Nicméně se v poslední době už dá koupit tzv. Biouhel a nasypat jej na zahradu. Začíná být mezi zahrádkáři moderní se o něm jako o možnosti hnojení zahrady bavit. Uhlík v půdě totiž umí zadržovat vlhkost, provzdušňovat, zadržovat v půdě živiny a vázat minerální látky či sloužit jako záchytné místo pro mikroby v půdě. Samá pozitiva. Moc jsem si nezjišťovala, jak ekologická je jeho výroba, časem mu ale pro jeho popularitu asi začnu věnovat více pozornosti. Pro zájemce, článek s odkazy na další zdroje je Prvek, o kterém byste měli vědět. Forma aplikace je nejspíš nasypat a rozprostřít k rostlinám a zamulčovat, případně přimíchat do kompostu.

(Zdroj obrázků: http://www.soilreef.com/ a http://www.climatetechwiki.org/)

Minerální prach jedině v ochraném obleku

Navracení minerálů do půdy prostřednictvím aplikace minerálního prachu propagoval ve své knize i pan Svoboda. V lomech je prý kamenný prach v podstatě odpadem a je to hnojivo zadarmo (oproti tomu komerční výroba horninové moučky / minerálního prachu velmi energeticky a finančně náročná). Má to však svoje velká ALE. Při aplikaci minerálního prachu je potřeba používat ochranné pomůcky, neboť jemný prach nedělá dobře našim plícím. A také si dopředu přes rozbory půdy musíte zjistit, jaké minerály v půdě chybí, abyste sáhli po tom správném kamenném prachu. Tohle pro mne není.

Majitelům vermikompostérů (tedy kompostérů s určitým druhem žížal uvnitř) je tzv. žížalí čaj dobře známý. Obsahuje vyvážené množství živin, humus i enzymy a stimulátory růstu rostlin a jedná se o takovou přírodní náhradu klasických tekutých hnojiv, nejčastěji pro zeleninu. Vzhledem k tomu, že je hodně silný, je nutné ho ředit v poměru 1:10 s vodou. Kupovala jsem jej dříve pro hnojení zeleniny v truhlících na balkoně a vůbec jsem to balení nestihla spotřebovat, než mi prošlo. Asi je to ideální cesta pro velké zahrady a nebo majitele vermikompostérů.

Stromům a keřům v mé zahradě jsem při hlavním sázení dopřávala mykorhizní přípravek (viz článek Potykání s houbičkami), líbilo se mi, jak o něm psal pan Svoboda ve své knize. Ale při dosazování (nová hrušeň, další kamčatské borůvky, lísky) už jsem mykorhizu v zahradnictví nesehnala a nebo ani nebyl čas do zahradnictví zajet (a při nákupu z internetu se mi nechtělo platit poštovné a brát zbytečně velké balíky). Ukolébala jsem se tím, že mykorhizní přípravek lze rostlinám dodat i později. U rostliny se prý odhrabe trochu hlíny a najdou se kořeny rostliny, k nim se přípravek aplikuje (musí se dotýkat kořenů) a je to hotovo. Pokud při nějakém další sázení mykorhizní prostředek koupím, nejspíš ho vezmu více a přidám i těm rostlinám, které ho při sázení nedostaly.