Vyprávím ji každému, komu naši vzrostlou tureckou lísku v zahradě ukazuji. Vás na blogu nemůžu vynechat. V roce 2012 se mi nesháněla turecká líska snadno, často byla vyprodaná, nebo ji zahradnictví ani neměly v nabídce. Obeslala jsem jich hodně s přímým dotazem, jestli mi ji zvládnou sehnat a to ve formě vysokokmenu... a nebo jestli mi alespoň poradí, jak vysokokmen z 40 cm sazeničky, která byla v nabídce, vypěstovat.

Před třemi lety koncem října se mi jedna paní z malého zahradnictví na okraji Brna ozvala (Doplněno po letech: šlo o Zahradnictví Urban v Želešicích, https://zahradnictvi-urban.brnensko.com/14126/vzrostle-stromy/). Jako jediní z okolí měli turecké lísky v zahradě a doposud žádnou neprodávali. Dokonce se mne zeptala, jestli jí poradím, za kolik se takové lísky prodávají, tak jsem jí nakopírovala ceny vyprodané půlmetrové a metrové sazenice z internetu. Ještě před upřesněním termínu mi nakonec do telefonu říkala něco o tisícovce za sazenici, to mne trochu zarazilo, ale lísku jsem vážně chtěla, takže jsme jeli. Podíváme se na ni do jejich zahrady a přinejhorším ji prostě nevezmeme, říkali jsme si.

Když jsme přijížděli ke staré budově s velkým průjezdem do zahradnictví, byl tam ledabyle opřený tak 3,5 metrový strom. Již se zabaleným kořenovým balem, přes který bylo vidět, jak silné kořeny stromu přeřezali. Už jsem si začala pomalu dávat dvě a dvě dohromady, prošli jsme kolem stromu dovnitř do zahradnictví, abychom se hned s paní prodávající k němu vraceli. Byla to ta naše líska! Vyměnila jsem si s tou paní několik e-mailů a několik telefonátů a ji ani jedinkrát nenapadlo mi říct nebo napsat, že mi prodávají 3,5 metrový vzrostlý pětiletý strom namísto malé sazeničky, kterou jsem očekávala. 

S manželem jsme si ten obrovský strom velmi rychle zamilovali. Už jen ta představa, že na našem holém pozemku bude z ničeho nic pořádný strom! Navíc jsme jim tam nemohli už připravený vyrytý strom nechat, takže nastala ta "zábavná" fáze, kdy jsme se pokoušeli dostat velkou lísku do našeho malého auta. Do zahradnictví přijížděly samé dodávky, jejichž majitelé do nich nakládali malé sazeničky a nad naším počínáním jen kroutili nevěřícně hlavou. Ve třech lidech se nakonec podařilo strom dostat do kufru auta:

Celou cestu jsem se bála, zda to větve zvládnou, neboť jsme několik kilometrů doslova "zametali" korunou lísky silnice. Ale všechno ustála, statečně čelila silnému větru na našem pozemku, zakořenila a už téměř tři roky nám dělá radost na naší zahradě.

Vlevo je líska první rok po zasazení, vpravo třetím rokem po zasazení. To už začala vypadat k světu.

Tohle první sázení vzrostlého pětiletého stromu pro mne bylo tenkrát hodně překvapivé. Pan zahradník z prodejny nám radil po zasázení lísce otrhat všechny listy (byl už konec října). Tuhle zvláštní radu jsme poslechli, tu druhou o sestřihnutí větví na polovinu už ne (viz můj článek o střihu stromků). Možná to byl důvod mého dalšího překvapivého zjištění. Nečekala jsem, že zasazený vzrostlý strom se několik let vlastně nerozrůstá, ale "jen" zahušťuje. Tento rok už strom dával alespoň nějaký stín, po prvním roce se o nějakém stínu nedalo ani hovořit. Prvním rokem jsme na zimu nezkontrolovali úvazy a bohužel má trochu odřenou část kůry, snad to i s toutou drobnou ránou zvládne. Při sázení líska dostala akorát mykorhizní přípravek a toto suché léto jsme ji zalévali – to byla veškerá péče o tento krásný strom.

A proč jsem si vlastně vybrala tureckou lísku do zahrady? V zadní části zahrady jsem chtěla mít takový "kousíček lesa", tedy dva velké vzrostlé stromy, které budou pěkně stínit a připomínat mi les. Stromy, pod kterými se bude dát chodit a umístit houpací síť. No a zároveň jsem chtěla, aby v zahradě převažovaly jedlé stromy. Turecká líska mi poskytuje obojí, plodit oříšky by měla v deseti letech. Dokonce jsem nějaké turecké lísky objevila na sídlišti blízko našeho bytu, a tak jsem mohla manželovi ukázat, jak bude naše líska vypadat za 10 až 15 let, a věřte mi, bude krásná.

Konečně jsem naši aronii (temnoplodec, Aronia melanocarpa) tento rok ochutnala. Několikrát. A nechtějte vědět, jak se mi zkřivila pusa, tohle ovoce opravdu není na konzumaci za syrova. Trpkost se zráním nevytrácela, nýbrž to bylo ještě horší. Nakonec jsem celou aronii prohlásila v září za zralou, otrhala do poslední kuličky (ptáci letos přijdou o pochoutku) a donesla do své kuchyně a vymýšlela, co s ní.

Proč ji vlastně pěstuji? Plody mají pomáhat na vysoký krevní tlak a především obsahují i rutin, který potřebuji pro zdravé cévy (ano, je i v pohance, ale tu až tak moc ráda nemám). A keř se na podzim nádherně barví. Když nic jiného, říkala jsem si, že jeho plody potěší minimálně okolní ptactvo.

Na úvod bych měla podotknout, že nejsem fanoušek pěstování ovoce či zeleniny, která není chuťově nic moc. A už vůbec ne toho, abych takové plody propašovávala do jídla svému muži či synovi jen ve jménu zdraví. Když už něco pěstuji a chci jíst, musím to umět upravit tak, aby jídlo dobře chutnalo a ta plodina, v dnešním případě aronie, hrála v jídlu hlavní roli a ještě všem chutnala. A to byl u aronie oříšek.

Už na diskuzních fórech bylo jasné, že aronie lidi většinou zklamala. Někteří přemíru plodů (i malý keříček plodí opravdu obrovské množství bobulí) řešili zkvašením a výrobou vína, které nakonec příliš neoslnilo a ani jeho výroba nebyla jednoduchá. V buchtách to taky nebylo žádné terno a likér taky nebyl nějak oslavován. Marmeláda byla příliš tekutá, kompot prý nic moc. Příprava kandovaných plodů byla extrémně pracná a z pohledu zdraví žádná výhra kvůli velkému obsahu cukru.

Malá miska (tak půl kila) aronie, k tomu pár šípků, co s nimi?

Pro začátek jsem tedy zkusila výrobu sirupu podle tohoto článku: http://www.prostezdravi.cz/recept-na-sirup-aronie-aneb-cerny-jerab-akci/. Pořádný normálně vařený sirup. Jak píše autorka v článku, existuje i sirup za studena, ale moc dlouho nevydrží, je náročný na hygienu při přípravě a riskujete plísně. A já raději přijdu o vitamín C a pár antioxidantů, které si do těla dostanu jinak, než bych riskovala plísně. Musím přiznat, že mi sirup při vaření nevoněl. Kuchyní se linul takový zvláštní odér a myslela jsem si, že tohle určitě jíst nebudu. Po schlazení ale odér pominul. Vařením bobulky pukly a vylouhovalo se z nich dobře barvivo (jak se to louhuje zastudena nevím). Na zvláštní výraznou chuť jsem si musela zvykat, nabídnout někomu limonádu z aroniového sirupu je možná na první ochutnání moc silné sousto, nicméně v jogurtu, zmrzlině a krupičné i ovesné kaši byl sirup vynikající – dodal jídlům jemnou, ale netypickou chuť a krásnou barvu. Něco, co chcete zopakovat a má to své sezóní kouzlo. Tyhle dobroty chutnaly synkovi i manželovi a myslím, že podávat návštěvám "smetanovou zmrzlinu s aroniovým sirupem" či baštit na večeři "šafránovou krupičnou kaši přelitou aroniovým sirupem" zní luxusně a noblesně.

Na sirup ještě nemáme koupené hezké zavírací lahve, na příští rok musím koupit. Chutnal nám ve zmrzlině i v jogurtu.

Protože ale sirupy v naší rodině téměř nepoužíváme, lahvička z půl kila aronie nám vystačí tak do vánoc. Na další rok se tedy chystám vyzkoušet i další tipy na aroniová jídla, nápoje, dobroty:

Recept na sirup
Recept na sirup a tipy na využití
Müsli tyčinky s aroniovou marmeládou (anglicky)
Několik aroniových receptů (anglicky)
Článek o aronii
Jablečný rosol z aronie

Když si před lety plánovala minirašeliniště pro borůvky a brusinky, ještě jsem toho o pěstování borůvek moc nevěděla. Teď, o pár let a o pár internetových článků a diskuzí chytřejší, jsem se pustila do plánování našeho místa pro borůvky. Zaujalo mne, jaké speciální jámy, bazénky a vany v půdě pro borůvky amatérští pěstitelé připravují. To bude něco pro mne.

Takové krásné borůvky rostou na zahradě mojí kamarádky, fotku mám taktéž od ní

První hledání důmyslných borůvkovišť

Borůvky především potřebují hodně vláhy, a tak se někteří pěstitelé rozhodli udělat jim bazének z jezírkové fólie 80x80x50 (velikost pro 1 rostlinu; například skvěle popsané v této diskuzi). Bazének potom naplní směsí rašeliny a pilin a pomalu rozpustného hnojiva či něčím podobným. Piliny mají nepříjemnou vlastnost, že se při zalévání shora nasáknou hodně po povrchu a kořeny rostlin jsou nakonec v suchu. Tuto situaci prý mají řešit zabudovaní zavlažovací hadice, které vodu dostanou naspod bazénku (prý se ale časem zanáší, pokud není substrát jen z pilin). Bazény pro borůvky jsou ideální v případě, že na zahradě málo prší a vody v půdě je nedostatek, tak jako v našem případě.

Na diskuzním fóru http://www.kiwiforum.cz/ zveřejnil uživatel Jujto velmi zajímavý návod na pěstování borůvek v pilinovém bazénu. (Zdroj obrázků: http://www.kiwiforum.cz/)

Druhé hledání důmyslných borůvkovišť

Když jsem ale zamířila na jiné diskuze a články, začaly se ozývat hlasy, že borůvky mimo jiné ale nesnáší dlouhodobé přemokření. Po silných deštích některým začaly borůvkové bazény spíš připomínat rýžová pole. A tak se objevila doporučení (i u některých prodejců), tu jezírkovou folii dole probodat a udělat odtokové díry. Jiní oponovali, že je to zbytečná investice a naprosté ničení folie a nezvládne to pořádně držet vláhu. Ze zkušeností lidí vyplývalo, že jim stejně borůvkoviště často vysychaly. Dlouze a dlouze jsem hledala články a texty, kde by to nějaký šikula kulantně vyřešil. A taky, že ano.  

V jedné diskuzi jsem objevila příspěvek pána, který udělal borůvkám 60 cm hlubokou vanu a igelit dal jen do 30 cm výšky. Igelitovou jámu vyplnil kameny a pískem jako takovou drenážní vrstvu pro zachycení vody, simuloval tak jakousi nízce položenou "spodní hladinu vody". Borůvky se do ní časem prokoření, ale v případě velkých dešťů nebudou tolik přemokřené, protože voda nad úroveň igelitu se vsákne do okolní půdy. Najít optimální hloubku bazénku versus celé jámy ale někdy není jednoduché, pán k tomu hezky píše: "Skusim odpovedat ako politik. Ked napustite ten z folie vytvoreny bazenik az po okraj, nesmie zasadena cucoriedka stat korenmi vo vode, ale nesmie byt prilis hlboko, aby sa voda spolahlivo dostala z bazenika vzlinanim ku rastline. " (citovaný text z diskuze na http://www.zahrada.cz). Igelitový bazének napouští hadicí přímo dospod, hadici zavíčkovává, aby se neodpařovala voda.

Právě takový způsob s bazénkem, ale bez té hadice, vyzkoušela kamarádka. Borůvky jí neplodily a špatně rostly a poslední možností jejich záchrany bylo právě přesazení. U jednoho keříku zkušebně vyzkoušela i vytvoření takového bazénku z jezírkové folie.

Nízký bazének pro borůvky už se mi celkem líbil, ale stále zde byla nedořešená jedna věc. Borůvky nemají rády mísení kyselé půdy s tou normální. V prvních postupech s celkovým foliovým bazénkem byly borůvky naprosto izolované od okolní půdy a problém byl tedy vyřešen. Ale u nízkého foliového bazénku se půda mísila. Někteří na diskuzích prohlašují, že to vlastně borůvkám vůbec nevadí a do normální půdy si jednoduše neprokoření, jiní se raději trochu pojistili. Vytvořili nízký foliový bazének a potom stěny obehnali ještě pro jistotu geotextili, než tam nasypali rašelinu s pilinami.

Dala jsem si všechna pro a proti dohromady a vymyslela kompromisní řešení. Asi nakonec nepůjdeme do celkového foliového bazénku, přecejen je jezírková folie docela drahá. Připravíme pro naše (tři) borůvky výkop široký 90 cm (doporučuje se taková šířka, borůvky koření jen mělce a povrchově, potřebují prostor). Hloubka by měla stačit 50–60cm. Rozestupy mezi rostlinami by měly být metrové. Naspod toho výkopu připravíme z kaučukové jezírkové folie takový nízký bazének, jako dělala moje kamarádka. Zaplníme jej trochu kamínky a pískem. 

A teď přijde moje vychytávka. Stěny celého toho výkopu chceme obložit smrkovými odkory. Pamatuji si, jak doma vznikaly takové šikovné rádoby odřezky kůry s trochou dřeva z kmene smrku, když se strom řezal na desky a hranoly. Byl to odpad, některé kousky jsem například používala do provazové houpačky. Pevně doufám, že na pilách jsou tyto odřezky stále ještě odpadem a prodají mi je zalevno (snad to vyjde levněji než jezírková folie).  (Doplněno po letech: Vychytávka se nekonala, odřezky kůr jsem nebyla schopná na pilách sehnat, pár jsme jich objeli. Takže jsme klasicky nakonec zamířili do hobby marketu a koupili geotextilii. Nic lepšího na oddělení kyselé půdy od té normální jsem nevymysleli.)

Smrkové odkory by měly být ideálním obložením borůvkové jámy. Smrkové dřevo je kyselé, pro borůvky vhodné. Jako každé mrtvé dřevo zadržuje vodu, umí ji do sebe nasáknout a poskytnout borůvkám později. Je to přírodní materiál a postupně se v půdě rozloží (narozdíl od folie). Je ale dostatečně silné na to, aby celkem pěkně oddělovalo normální půdu od té kyselé rašelinové (vydrží déle než geotextilie). A přitom při přemokření (ne že bych to v naší suché oblasti zrovna čekala) tu vodu pustí dál. Teorie je to pěkná, na praxi si ještě nějakou dobu počkám.

A o do té jámy? Nejspíš vyzkouším nějakou směs pilin, rašeliny, jehličí, větviček a roští z jehličnanů, hrabanky z dědova lesa (soukromý les, tam můžu, jinak je to nelegální), kávového lógru a nějakého pomalu uvolňovaného hnojiva pro borůvky (případně tzv. Ericaceous Compost, jestli se tahle vychytávka u nás začne vyrábět a prodávat do té doby, než budu borůvky sázet). Předběžně, ještě si to musím dozjišťovat a promyslet. A nahoru k rostlinám půjde mulč z jehličí či kůry. Ale o tom až někdy příště.

Stal se z toho v posledních letech hit. Z čeho? Přece z chůze bosou nohou po rozličných materiálech. O speciálních chodníčcích pro bosé (nejen) dětské nožky píšou blogeři, ve školách a školkách, parcích i ve městech rostou hmatové stezky a chodníky jako houby po dešti. Ideální atrakce za pár korun, chodníček se teď stavěl i v lesní školce v naší vesnici a tak jsem si tohle téma nemohla nechat ujít.

Takový krásný hmatový chodníček tvoří místní maminky a tatínci pro děti do lesní mateřské školky ve vesnici. Foceno zatím v rozpracovaném stavu.

Je to totiž moje srdcová záležitost. Myslím, že lidé, kteří nikdy nezkoušeli chodit po různých materiálech bosky, jsou o něco ochuzeni. Vnímat svět pod svýma nohama "tak trochu jinak" je příjemné. Doteď si dokážu vybavit, jaké to je zabořit nohy do horkého písku na pláži, přebíhat po drobných kamínkách u horského jezera, nechat pod nohama křupat ostré mušličky, jaké to je jít bosou nohou po jehličí v lese a po mechu, jaký pocit je zabořit bosé nohy do čerstvě pooraného pole do hlíny, stát bosky zjara na vyhřáté dřevěné lavici na lesních vyhlídkách či brodit se potokem. A co teprve trávník s měkkými jetelovými lístky či raní rosa v trávě... nejlépe to člověk docení až v momentě, kdy se mu zhroutí svět a v 25 letech skoro nemůže chodit a vyhlídky na chůzi jsou od výtahu k autu a jen pár kroků v domě. Ale to by bylo na jiný příběh, chodím a v zahradě si chci pár chvil bosé chůze naplno užít a připravit příjemné zážitky pro bosé nohy i pro synka. (Doplněno po letech: koho by zajímal můj příběh s problémy s nožní klenbou, sepsala jsem ho v 2024 tady: https://ekomadam.blogspot.com/2024/03/pohadka-o-tom-jak-jsem-si-konecne.html)

Pamatuji si každou cestu, kterou jsem šla kdy bosky. (Zdroj tematických obrázků: http://eelifedesign.tumblr.com/,https://www.pinterest.com/ a http://www.barfusspark.info/)

Klasickou cestou je vytvořit si speciální chodníčky. Z prken, kůlů či jiného materiálu se vytvoří čtvercová ohraničení na zemi. Vyloží se kartony, koberci, foliemi apod. proti (základnímu) prorůstání plevelů a doplní pěkným provazovým zábradlím (to když chtějí děti chodníčkem chodit se zavázanýma očima). Pak je to už na fantazii v tom, co do ohrádek dát za materiály: kameny a oblázky různých velikostí, mech, šišky, hlínu, písek, jehličí, kůru stromů, listí, špalky z kulatiny, žaludy, bukvice, piliny, slámu, kaštany, vodu, bahno, větvičky, mušle, směs voňavých bylin, fazole, chvojí, cihly, propletené vrbové proutí... Pěkný postup tvorby je na odkazu školy Domamil. Není to ale jednorázová záležitost, chodník je potřeba zčásti minimálně každé jaro znovu doplnit, uklidit, porovnat, odplevelit. Nesmějí k němu psi (a slepice).

Horní ukázka je půvabný hmatový chodník, který má slovenská Materská škola - Zelená záhrada v Partizánske (zdroj obrázku: http://www.ms-zelenazahrada.sk/). Spodní ukázky pocházejí ze zahraničí (zdroj obrázku: https://www.pinterest.com/ a http://www.knaufcom.de/)

Mně se samozřejmě myšlenka celého hmatového chodníku líbí, ale na zahradě už pro takovou velkou věc nemám prakticky místo. A ani by mi tam hmatová stezka nezapadala. Půjdu na to jinak! Různé zajímavé povrchy hodlám zapracovat přímo na různá místa zahrady:

Zatím mám v zahradě akorát pár kamínků u jezírka a dřevěnou kládu přes jezírko.