V minulém článku jsem začala psát o tom, jak se snažím jako laik vyznat v pěstování vinné révy. Teď pokračuji především na téma vedení révy a řezu a snad vám pomůžou i laické nákresy. Na případné nepřesnosti prosím upozorněte v diskuzi.

Dlouho pro mne vedení révy bylo španělskou vesnicí. Který způsob si mám vybrat? Co dělat na zapěstování a co potom každý rok? A proč je to vůbec tak složité? Nejde to nějak jednoduše?

Všechna ta popsaná pravidla a způsoby pěstování révy vycházejí z jediného hlavního principu. Vinná réva totiž plodí především na nových výhonech, které vyrostou z loňského dřeva. Takhle to funguje a takhle bude nejlépe plodit. A teď si to představte, máte před sebou už dřevnatou rozvětvenou liánu vinné révy a jak najednou poznáte, které výhony jsou ty loňské, které máte sledovat? Měli byste je sledovat, protože pokud necháte dlouhých výhonů moc, réva to nemusí zvládat a některé odumřou. Nebo bude slabá úroda, či nedozrají. A právě proto vznikla vedení révy a různé postupy, aby si člověk dobře pamatoval, které výhony jsou které a co a jak a celý ten postup "optimalizoval". 

Mnoho vedení má podobné prvky. Zapěstovaný tlustý kmen vinné révy, které reprezentuje to staré dřevo a většinou se neseřezává. Může být rovný a nebo zapěstovaný i do vodorovného "tlustého" ramene ze starého dřeva (tzv. kordon). Z kmene, ať již rovného nebo zatočeného vedou krátká nebo dlouhá "ramena", obvykle se jim říká kterým se říká tažně. Tažně reprezentují "loňské dřevo", jsou zdřevnatělé, ale tenké.  Někdy dlouhé, někdy jen kratičké. A teprve z těchto tažňů vyrůstají z oček, neboli pupenů, mladé nové výhony s květy a posléze krásnými hrozny vinné révy.

Tak a teď nastává otázka, které vedení si vybrat. Můžete najít spoustu kritérií a rad:

• Jedno kritérium je výška toho hlavního kmene révy, tj. starého dřeva. Vysoká vedení s vysokým kmenem musí volit zahradníci v okrajových oblastech. Platí, že čím víc starého dřeva, tím méně réva namrzá. Střední vedení je nejlepší volbou oecně pro začátečníky v naší republice. A nízké vedení mohou použít spíše zkušenější pěstitelé někde na jižní Moravě.
• Také platí, že stolní odrůdy obvykle potřebují hodně starého dřeva (tedy nejlépe vysoký nebo zatočený kmen révy) a méně pupenů na tažni, aby se nepřetížily. Zároveň jsou prý ale nejkvalitnější hrozny až teprve za třetím pupenem v řadě od kmene.
• Čím méně tažňů, tím je méně úrody a tím i vyšší cukernatost a kvalita pro vína a mošty.
• Pokud má být na tažni více než 10 pupenů, je potřeba jej ohnout do oblouku, aby výhony rostly pravidelně.
• Některé odrůdy vinné révy plodí více na "zadních očkách", jiné na "předních očkách" a podle toho potřebují spíše dlouhý a nebo krátký tažeň.

Pokud jste však laici, jako já, nejspíš oceníte název nějakého vedení, které právě zvládne i úplný laik. A tím je, podle diskuzí a různých odkazů, nejlépe tzv. rýnsko-hessenské vedení. Je v několika variantách (vodorovné tažně i tažně jako oblouky), má snadný řez a není tam tolik co "zblbnout", proto se doporučuje začátečníkům. Já si myslím, že jeho oblibě přispívá i to, že jeden milý zahradník pod přezdívkou Jerome zveřejnil obrázkový návod zapěstování tohoto vedení pro laiky: http://www.zahradkarjerome.cz/reva.html. Dále se nechává popínat pergola, často pomocí tohoto obyčejného laického způsobu: http://www.kozelzahradnikem.info/rez-vinne-revy/ a nebo ve variacích na takové "zvednuté a zatočené" rýnsko-hessenské vedení.
Ještě si dovolím vsuvku k vedení s názvem Vertiko. Je hezké, líbivé a doporučuje se do zahrad. Nicméně to, že se doporučuje do zahrad, vůbec neznamená, že jej zvládne stříhat laik. Jakmile se podíváte na pár diskuzí, hned zjistíte, že na Vertiko by si měl troufnout až pokročilý pěstitel révy.

O čem je tedy ten každoroční řez révy? Jen o tom, že se snažíte pro příští rok opět nachystat "loňské dřevo", ze kterého vyrostou nové výhony tak, aby měly výhony dost místa. Nic jiného to není, jen vracíte révu opět na začátek. Nejlépe se to pokusím ukázat právě na zjednodušené variantě rýnsko-hessenského vedení révy:



Máte před sebou kmen (staré dřevo), tažeň (loňské dřevo) a výhony, ze kterých jste sklízeli hrozny. V době, kdy se réva stříhá (únor-březen), si vyberete jeden výhon, na kterém byly loni hrozny. Nejlépe ten nejblíže kmínku. Všechny ostatní výhony odstřihnete a ten jeden, co zbyl, ohnete do podoby nového tažně. Nejlépe jde ohýbat v době, kdy už v něm proudí míza. Z jeho pupenů vyrostou na jaře nové výhony a na podzim zaplodí. A tak stále dokola.

O zásobních čípcích
Líbí se vám ten můj zjednodušený nákres řezu révy? Asi se ale divíte, že tam nemám takové malé "kolíčky" či "výrustky", které se jinde na obrázcích označují jako zásobní čípky. Zásobní čípky jsou totiž vlastně jen taková vychytávka. Dnešní vinaři si podle některých článků a textů (např. http://www.vinarskepotreby.cz/zasobni-cipek-ano-nebo-ne/) nejsou jisti, jestli je vhodné jej používat nebo ne a jen ti zkušení obvykle vědí kdy a jak zásobní čípky správně používat. V hessensko-rýnském vedení se při řezu, který jsem nakreslila, vlastně neustále v průběhu let prodlužuje kmen vinné révy. Správně umístěný zásobní čípek je taková záloha jednoletého dřeva, ze které lze kmen révy opět "zmenšit", většinou proto, aby se vešel do drátěnky na vinohradu. (Znáte jiný důvod? Pište, prosím.)
Jak révu řezat, pokud chcete zásobní čípek používat? Něco lze pochytit z nákresů ze stránky http://www.zahradkarjerome.cz/reva.html. Poprvé se z révy vyberou 2 výhony nejblíže kmeni. Ten bližší se seřízne za druhým pupenem a vzniká z něj zásobní čípek. Ten druhý se ohne a použije jako tažeň. A každý další rok se výhon, který vyrůstá ze zásobního čípku, použije jako tažeň. A naopak jeden z výhonů na tažni jako zásobní čípek.

Načasování řezu vinné révy
Na téma správného načasování řezu najdete snad nejvíce protichůdných názorů na všech diskuzích. Platí pravidlo, že neořezaný keř má větší zásobu živin ve dřevu a proto je lépe mrazuvzdorný. Neměli byste tedy řezat dřív, než pomine riziko velkých mrazů, které by révu mohly zničit. Na druhou stranu, jakmile začne do révy proudit hodně míza, z řezných ran réva velmi tzv. slzí a oslabuje ji to. Takže příliš pozdní řez také škodí. Pokud používáte dlouhé tažně, platí, že tažeň se lépe ohýbá a vyvazuje v momentě, až je v něm nějaká míza, jinak by mohl prasknout.
Mně se líbilo doporučení z jedné diskuze. Řežte v době od Matěje (24. 2.) do Josefa (19. 3.), tím toho moc nepokazíte. Velké mrazy už obvykle nebudou hrozit, ale pupeny ještě nebudou nalité.

A někdy příště napíšu ještě poslední díl série o tom, jak se do nějakého typu vedení od zasazení sazenice vůbec dostat a co dělat s révou v prvních letech. Snad jsou pro vás tyhle informace nějak užitečné.

Révu mám vysazenou už tři roky jen tak bez zásahů, neboť s těhotenstvím a malým synkem nějak nebyl čas ji "řešit" a navíc téměř nerostla. Při čtení knih i článků mi z toho všeho šla hlava kolem a pořád jsem nechápala způsob zapěstování, ani jednotlivá vedení, nic. Ale tenhle rok se konečně začínám révě na zahradě trochu věnovat.

Sepsala jsem si pár zásadních poznatků, které by laik měl vědět, než se pustí do vybírání, hledání, složitých návodů a z pojmů "očka", "osečkovat" či "kordón" mu vše přijde jako ze španělské vesnice. Pokud v odborných textech tápete a vlastně vám jde jen "o pár sazenic na chuť", zkuste si nejdřív přečíst něco od amatéra, který se v tom snaží vyznat. A kdo se vyzná, ten mne kdyžtak v diskuzi opraví, pokud něco píšu špatně.

Moje pokusné révové vedení.

Obecně o pěstování révy
Vinná réva je popínavka. V přírodě by se přirozeně pnula po jiných stromech dál a dál a plodila na nových výhonech vyrůstajících z loňského dřeva. Jenže tento přirozený způsob se moc nehodil lidem, kteří její chutné plody chtěli ve velkém pěstovat na výrobu vína. A tak vznikaly různé způsoby a vychytávky, jak docílit co nejlepší úrody v daných klimatických podmínkách. Už z tohoto vyplývá, že pěstovat révu líným způsobem "zasadit a nechat žít" nebude dlouhodobě vést k výsledkům. Minimálně ne v našich končinách. Spíše je lepší sklonit se před roky prověřenými způsoby našich předků a nastudovat si nějaký ten speciální fígl na pěstování.

Správné místo
Původní místa vinné révy hledejte rozhodně na jihu. I u nás přirozeně roste především v lužních lesích. Proto jí svědčí slunné místo s teplou půdou, chráněné před severními větry, ale s občasným mírným průvanem, aby osychaly listy a netrpěly chorobami. Problémy mívá v mrazových kotlinách. Sedí jí chráněné jižné svahy, chráněné místo u jižní zdi domu, pergola směřovaná na jih. Když takové fajn místo najdete, nemusí vás pak až tak moc trápit nadmořská výška. Stačí si pak sehnat sazenice od někoho, kdo pěstuje vinnou révu ve vyšší nadmořské výšce, u nás se na to specializuje například pan Jedlička (http://www.revajedlicka.cz/). Ideální je podívat se po okolí a po sousedních zahradách. Já šla do pěstování révy v cca 490 m n. m. právě po tom, co jsem uviděla krásné hrozny v jedné zahradě při procházce naší vesnicí. A pokud chcete o pěstování révy v nevinařských oblastech vědět více, doporučuji PDF přímo od pana Jedličky:
http://www.revajedlicka.cz/resources/publikace_a_vystavy/publikace/knihovnicka/reva-knihovnicka.pdf

Výběr správné odrůdy
Jedním z hlavních kritérií, které by vás jako laika mělo zajímat, je, zda je réva roubovaná. Roubování na odolné podnože je nutné od té doby, co tady řádil révokaz (mšička révokaz – škůdce vinné révy). Pravokořenné sazenice (tj. ty, které si můžete o nějakého známého nařízkovat a připravit podle návodů sami) si mohou dovolit pěstovat jen zahradníci v opravdu vysoce okrajových chladných nevinařských oblastech naší republiky, tam je totiž prý mšičce révokazu zima. A nebo ti, kteří chtějí experimentovat a zkoušet. Například v propustných písčitých půdách révokaz neřádil a občas se něko zamýšlí nad tím, jak by s ním šlo bojovat jinak (např. text zde).
Další kritérium obvykle je, zda moštovou odrůdu, nebo tu stolní. U moštové šlechtitelé sledovali především obsah cukru a aromatických látek. Bobule jsou maličké, se spoustou pecek, hodně silně aromatické, ideální na výrobu vína a moštů. A nebo pro opravdové labužníky, kterým přijdou hrozny z obchodů všechny mdlé.
Naopak stolní odrůdy jsou šlechtěné kvůli přímé konzumaci, takže jsou hrozny velké, sladké a s pevnou dužninou. Obvykle se z nich ale nedělá víno a ani ten mošt. Mnohdy bývají méně odolné a méně mrazuvzdorné. Je potřeba volit takové révové vedení, aby mělo co nejvíce starého dřeva.
Lidé z nevinařských oblastí ještě musí více sledovat, zda se odrůda pyšní slovy "mrazuodolná" a "odolnější" a spíš vybírají z těch, které dozrávají dříve. Já si v naší nadmořské výšce 490 m n. m. jednoduše nechala poradit od prodejce sazenic (u mne to byl právě pan Jedlička).
Co se týká počtu sazenic, můžete si koupit třeba i jen jednu, réva je totiž samosprašná. Pokud jich na zahradu plánujete víc, je dobré si rozmyslet, jaké vedení révy - tj. samotný způsob efektivního pěstování révy - vlastně chcete zkoušet. Podle toho se odvíjí totiž vzdálenost sazenic od sebe.

Dobře ji zasadit

Bez pořádné přípravy půdy nám moc nerostla.

Tak přesně v tomto bodě jsem udělala zásadní chybu. Prostě jsem jen révu dala do země a to je vše. Žádná příprava, nic. A pak jsem se divila, že mi po tři roky nevyrosla výš, než na 40 cm a snaha o zapěstování jakéhokoliv vedení révy byla vlastně nemožná. Je dobré si tedy na začátku uvědomit, že réva se sází na dlouhé roky a péče věnovaná sázení se mnohonásobně vrátí později.
Na každou maličkou sazenici se v první řadě kope obrovská díra, minimálně metrová. A zpět do díry má jít dobrá půda obohacená o dobře vyzrálý kompost. Pokud se podíváte na jakýkoliv návod na sázení révy, vždy zjistíte, že se sazenice nejdřív musí alespoň na 24 hodin do vody a potom je potřeba zkrátit kořeny na cca 10 cm. To totiž výborně podpoří tvorbu nových kořínků a správné zakořenění, proto se to dělá.
Všimli jste si, kde je na sazenici místo tzv. roubu? Takové tlustější místo, kde je srostlé napojení podnože a vybrané révy. Tak toto místo má být 5 cm nad povrchem, když révu sázíte. Mnoho prodejců vám to usnadní a celých těchto cca 5 cm zavoskují, aby místo nevysychalo. Tento vosk nestrhávejte, sazenici zasaďte tak, aby voskovaná část vyčnívala z půdy.  A zasazenou révu pořádně zalijte.
Četli jste si různé návody na sázení a zarazilo vás tam zkracování vršku sazenice na 2 očka? Mne jako laika to tenkrát zarazilo, zvlášť když jsem koukala na zavoskovanou sazenici a vůbec nevěděla, co s tím :-). Vězte, že ty zavoskované jsou už připravené. Mně docela mi trvalo, než jsem zjistila, že "očka" jsou vlastně ty viditelné pupeny, ze kterých na jaře mají vyrašit nové výhony. Celkem hezky a názorně je to sázení vidět na této prezentaci a stejně tak i to zkrácení nevoskované sazenice: http://www.slideshare.net/vinnareva/vsadba-vinn-rvy

Nakonec ještě tu vyčnívající část révy zasypejte opatrně hlínou a vytvořte takový kopeček, tzv. hrůbek. Toto je opatření především proti mrazům a jarním mrazíkům, u nás v České republice je dělat musíme. U nevoskovaných sazenic chrání hrůbek vinnou révu navíc před vysycháním, voskované sazenice nevyschnou právě díky vosku.

Takhle jsme zasázeli révu my, pod hrůbkem z hlíny je zahrabaná, aby nezmrzla. Kameny jí potom mají akumulovat teplo.

V druhé části článku se pustím do výběru vedení révy, odstraňování tzv. rosných kořínků, zapěstování vedení a vůbec celou tu péči od té chvíle, co vám začnou z půdy koukat první zelené révové výhony.

Skluzavka je přesně ta věc, kterou si člověk obvykle neplánuje do zahrady dříve, než má dítě. Než se nám narodil synek, o skluzavce jsme vůbec nepřemýšleli. Ta pravá chvíle, kdy se nám myšlenka skluzavky vloudila do hlavy, přišla u nás až teprve se stavbou domu.

Když jsme se procházeli po pozemku a vytyčovali si půdorys domu, přišel nám náš svah opravdu jen maličko mírný. Vlastně takové nic. Ale když nám tam vyrostla základová deska našeho bungalovu, už bylo vidět, jak je to naše "maličké převýšení" vlastně obrovské. A místo nízkého pozvolného svahu bylo jasné, že si musíme poradit s téměř dvoumetrovým převýšení na malém prostoru. S manželem nejsme zrovna příznivci klasických okrasných skalek, a tak začaly padat nápady od jahodové skalky, přes okrasné vodopády a potůčky, až právě i po skluzavku pro synka. Dokonce se nám kamarádka nabídla, že nám svoji 150 cm vysokou, plastovou po svých dcerách přenechá. A tím to bylo zpečetěno. Bude skluzavka.

Na jaře nastoupily UNC stroje a začaly vršit hlínu a kameny a modelovat podobu naší vyvýšené terasy a toho svahu. Je neskutečné, jak se představy člověka liší. Dokud tam nenavršili naši stavaři hlínu, stále jsem si v hlavě představovala ten svah takový malý a mírný. Ale najednou přede mnou vyrostlo něco, nad čím mi spadla brada a zespod nebylo téměř vidět nahoru. Jak budeme chodit dolů? To vážně potřebujeme skluzavku, už jenom kvůli tomu, abychom se dostali bezpečně do zahrady! A navíc začala být jasná další věc – 150 cm vysoká nabídnutá skluzavka nebude stačit... svah narostl na nějakých 185 cm výšky. Jenže ta myšlenka skluzavky ve svahu už nás tak dostala, že jsme ji chtěli za každou cenu. Prohledali internet, obešli městská dětská hřiště a nakonec k nám nějakou přepravní společností putovala obrovská laminátová 179 cm vysoká skluzavka od zlínské firmy L.A.S.T. Zmiňuji jejich název, protože tam byla opravdu moc milá paní a celkově jsme spokojení.

Akorát, jakmile výška skluzavky překročí metr a půl, už nejde najít levné plastové a musí se jít do těch laminátových. U nás to taky znamenalo, že jsme z napjatého rozpočtu dali asi tak 3–4 více peněz, než bychom dali za tu obyčejnou nižší. Oddálily se tím investice do rostlin a stromků, ale nelitujeme, syn a jeho kamarádi skluzavku zbožňují a i dospělé návštěvy se leckdy ptají, jestli jim nosnost skluzavky dovolí vrátit se na chvíli do dětských let a pořádně se sklouznout.

Okrasná lana a přirozená zábrana ze zakrslých borovic - takhle se nám vstup na skluzavku líbí nejvíc.

Nástupní plošinu na skluzavku nám vyrobil můj táta, stejně jako sloupky na ozdobný provaz. A koupili jsme borovičky (černá borovice, pomalu rostoucí Helga), aby měly děti takovou přirozenou zábranu a nepodlézaly pod zábradlím a nespadly nám dolů.
Co se týká dojezdu, vymysleli jsme si ohraničenou plochu plnou maličkých kamínků. Jednak na ně byl syn z městského dětského hřiště zvyklý a mně chyběla plocha, kde bych si mohla procvičovat své nohy a posilovat v létě bosky nožní klenbu. Navíc je to ideální hrací plocha, synek si hned přemístil auta a lopatičky z písku sem. Jen bude trochu oříšek udržet ty kamínky v kamínkovišti a ne všude kolem. Okraje manžel vytvořil z pryžových obrubníků, protože jsme měli strach, že by si o betonové či dřevěné mohly děti rozbít hlavu, když by ze skluzavky vyletěly.

Kromě pískoviště máme teď vlastně i "kamínkoviště".

Kamarádi si z nás dělají legraci, že si z naší zahrady vlastně děláme takové druhé vesnické dětské hřiště. Trampolína, skluzavka, pískoviště, venkovní metalofon, tunely, cestičky, sloupkový chodníček... no vlastně mají pravdu. A nám to vůbec nevadí, spíše jsme na to hrdí. Ten náš svah by totiž bez skluzavky byl vlastně hrozně moc smutný :-)

Čtvrtým rokem začíná být úroda na zahradě stále zajímavější a zajímavější. Přibyly totiž první zeleninové záhony a taky jsem si na terasu převezla nějaké truhlíky z balkonu a počítám je taky. Už začínáme mít i ovoce a zeleninu, kterými můžeme podarovat přátele a návštěvy. A hlavně už bydlíme, takže můžeme do zahrady chodit "sklízet" každý den.

A tak si opět pro sebe značím, jak dobře jsme se už díky naší maličké zahradě měli od minulého října.

Říjen 2015: z našeho teprve tříletého maličkého stromku (Dicolor) jsme sklidili spoustu hrušek a nechali je doma dojít, byly výborné.

Listopad 2015: ještě pořád zrály měsíční jahody, ani jsme tomu nechtěli věřit. I když byly přešlé mrazíky, na chuti jim to neubralo.

...

Duben: jako první si dopřáváme vitamíny a minerály díky medvědímu česneku a pak rašícím kopřivám. Skvělé do vaječných omelet.

Květen: poprvé jsme ochutnali plody našich na jaře sázených kamčatských zimolezů. Nejdříve jsem se na ně vrhla moc brzy a byly dost trpké, ale stačilo počkat dva týdny, až plně dozrály a stalo se z nich moje oblíbené první jarní ovoce. Na konci května poprvé po čtyřech letech vykvetl náš bez, ale sirup jsem uvařit nestihla, A z truhlíku jsme sklízeli ředkvičky i pidi bílé ředkve.

Červen: to je doba jahodového hodování, uzrály nám i ty letos sázené jahody, pak měsíční i y lesní. Sušila jsem bylinky na čaj, z truhlíku sklízela cukrový hrášek a na procházkou zahradou už jsem mohla mlsat maličké morušky (taky teprve letos sázené). 

Červenec: stále váháme, zda nám naše sladkovišně (Královna hortenzie) vlastně chutnají nebo ne. Manžel ale zhodnotil, že jsou letos lepší než loni a do koláče budou fajn. Dozrály nám také nějaké višně, ale vosy nám je stihly sklidit dřív. Začátek prázdnin, to je především sezona ovoce, mlsali jsme spousty malin (Glen ample odrůda), sirup a nevařenou marmeládu z černého rybízu, angrešty, měsíční jahody i moruše. Překvapivě mi začaly dozrávat balkonové minipapriky, chilli papriky a divoká rajčata v truhlíku. Poprvé jsme ochutnali náš černý angrešt Něguš, plody jsou maličké jako rybíz, ale výborné. 

Srpen: slunný srpen byl ve znamení voňavých bylinek - meduňka, máta do nápojů, tymián, oregano, rozmarýn (máme ten mrazuvzorný) na grilování. Cukety jsem nestíhala sklízet, návštěvy dostávaly přerostlé kusy a k tomu plodila na záhonu divoká rajčata a minipapriky. Cuketové polévky a placiček jsme se doslova přejedli. Syn chodil každý den do zahrady na hrst měsíčních jahod, musím ještě dosázet, stávající rostliny jemu a jeho kamarádům nestačí. Celý měsíc jsme mlsali postupně dozrávající ostružiny a stále bylo i pár morušek na chuť. Sušila jsem si šípky svraskalé růže na podzimní čaje.

Září: Stále plodí cukety a přidaly se i patizony, jen moc nevím, co z nich uvařit, jsou chuťově nevýrazné. Dozrálo spousta chilli papriček i minipapriky pro synka. Bezinky krásně ztmavly, ale než jsem se rozhoupala na výrobu sirupu, sklidili je ptáci, stejně tak jsem propásla aronii. Kromě měsíčních jahod je u nás září opět sezonou malin, postupně po celý měsíc dozrávala dvakrát plodící odrůda (Polka) a chuťově byly lepší, než když zrály v červenci. 

Specifika sázení některých cibulovin:

• lilie – hloubka sázení se velmi liší dle odrůdy, nevěřte obecným návodům a raději se shánějte po návodu k druhu, který jste si vybrali. I doba se doporučuje pro různé druhy různá. Stejně tak některé odrůdy vyžadují více kyselou půdu, jiné naopak vápenitou.  Místo vybírejte chráněné před poledním silným sluncem. A nedivte se, že některé druhy stihnou ještě do podzimu vytvořit přízemní růžici listů.
• narcisy – potřebují delší dobu k zakořenění. Na jaře raději odstraňte silný mulč, aby se listy nevybělily.
• tulipány – šlechtěné druhy hodně chutnají hlodavcům a je vhodné je raději zkusit nějak chránit
• řebčíky – je lepší sázet je jako solitéry, mají hodně rozsáhlý kořenový systém
• okrasné česneky – opět se velmi liší doba sázení podle vybrané odrůdy. Některé druhy prá velmi trpí na houbové choroby, je vhodnější je prý sázet později, třeba až v listopadu.
• hyacinty – je potřeba je na podzim zalévat a zasadit je do polostínu, aby se v létě nepřehřívaly, bývá potom i nutné přihnojování.
• modřence – dobře snáší suchá místa. Do zimy jim obvykle stihnou ještě vyrašit listy, ale jsou plně mrazuvzdorné, takže to nevadí.

Tak ať se vám daří mít jaro krásné a nepřicházet zbytečně o drahé zakoupené cibulky, jak se to párkrát stalo mně.

Když jsem si před čtyřmi lety psala seznam, co do zahrady chci nebo nechci, trampolína tam byla. Vždycky se mi líbily ty zapuštěné, které v zahradě nepůsobí rušivě, ale naopak přímo lákají si jen tak jít zaskákat. Jenže pak jsem reálně zhodnotila místo na naší maličké zahradě a trampolínu škrtla. Nebyl tam na ni prostor.

Čas plynul, místo dvou hlasů, které rozhodují o naší zahradě, byly najednou hlasy tři a sotva náš malý syn začal chodit, začal všude i skákat. A naprosto si skákání zamiloval. Takže, tušíte správně, jsem prostě na zahradě místo na trampolínu najít musela. 

Vím, že stačilo v únoru, kdy měl syn narozeniny, zajít do velkého supermarketu či sportovní prodejny a přivézt si tu klasickou černou trampolínu s ochranou sítí, která se 80 cm tyčí nad zemí kdejaké zahrady. Jo, dělají to tak všichni. A určitě je to přece bezpečné a nejlepší řešení (jak jsem byla některými členy rodiny ubezpečena). Jenže už mne trochu znáte, nejdu s davem a věci zkoumám a hloubám a přemýšlím o nich. 

Jsme na větrném kopci a měla jsem možnost vidět, jak dopadla právě taková trampolína ze zahrady nedalekého souseda v trochu silnějším větru. Přeletěla sad, plot, louku, silnici a skončila po nějakých 200 metrech na poli. Div, že se nic nerozbilo a nikomu nic nestalo. Nejspíš ji neměl dostatečně ukotvenou. Pak jsem si začala zjišťovat více informací, hlavně třeba o tom, jak u levných trampolín je ochranné krytí jen pasivním dekorativním prvkem a ne nečím, co opravdu dokáže zachytit padající dítě. A posledním argumentem pro mne bylo, že se dle diskuzí prý nejvážnější zranění stanou v momentě, kdy na vyvýšené trampolíně skáče jedno dítě a druhé vleze pod trampolínu. Nějak mi prostě přišlo bezpečnější mít trampolínu v rovině s trávníkem a bez ochranného krytu, který by jen dával falešný pocit bezpečí. Všichni skákající se prostě musí naučit chovat na trampolíně bezpečně. Své rozhodnutí o zabudované trampolíně jsem si stvrdila vyzkoušením jedné malé, zabudované, krapet zvláštní trampolíny na venkovním dětském hřišti v Brně Líšni. A už k nám putovala tahle trampolína o které prodejce tvrdil, že jde zabudovat do země.

Kdo už je znalý světa zabudovaných trampolín, ten si bude asi klepat na čelo. Vždyť existují takové ty trampolíny s krátkými nožičkami či bočním límcem s průduchy! Tam se jen hloubí menší díra a dává kotvení. Snadné jako facka... Věřte mi, v prosinci 2015, kdy jsem trampolínu vybírala, jsem navzdory Googlu a všemožnému vyhledávání na nic takového prostě vůbec nenarazila. Fakt ne. Nevím, jak je to možné, když na trhu měly tyto trampolíny být už tak rok předtím.

A tak nastaly peripetie a starosti s tím, JAK vlastně tu naši zakoupenou trampolínu do té země zabudovat. To už prodejce poněkud zapomněl popsat! Při probíhající stavbě našeho domu nám bagristé vykopali na zahradě 80 cm hlubokou díru a se stavaři a všemi v okolí jsme dumali nad tím, jak udržet tu hlínu na místě, aby se nám neprobořila do prostoru trampolíny. Bez opevnění díry by stačil pořádný liják a okraje by se zhroutily. Vzduchem létala slova jako speciální ohýbaný 8mm plech za 8 tisíc (příliš drahé), nějaké speciální plasty (nekonec nejde), nebo dřevěná kostrukce zpevněná "Lky" (to prý uhnije) a doplněná nopovkou, či beton, cihly nebo ztracené bednění. Nic nebylo dostatečně vhodné. Materiál se nesměl opřít o okraj trampolíny, protože by se do prostoru nepřiváděl dostatek vzduchu na skákání. A nechtěli jsme za něj dát skoro 2x tolik, co za samotnou trampolínu.

A tak mne opět přijel zachraňovat můj táta, jak jinak. Koupil silnější vlnitý plech, ohnul jej, zaklesl do sebe s dostatečnými překryvy, znýtoval a ještě připevnil k nohám trampolíny kovovými tyčkami a tyčemi pro zpevnění (to už vyfocené nemám). Spodní část dosypal štěrkem k okrajům, aby plech ještě alespoň z poloviny držel štěrk. Hlínu to drží na místě, každý rok raději budeme systém a jeho pevnost kontrolovat, no ale může se směle a vesele  a bezpečně skákat dle libosti. Ještě jsem si hlínu hned osela travním osivem a z jedné části zaštěpkovala, protože tam přijdou měsíční jahody na mlsání. A manžel přidal pryžová puzzle na okraj na místo pro pohodlné zouvání botiček.

Syn "kontroluje" průběh opevnění díry. Věřte, takhle samotné to ještě nestačí, tenhle plech samotný hlínu tolik neudrží. Museli jsme ještě přidat zpevnění.

No a proč to sem celé hlavně píšu? No pokud zvažujete mít na zahradě zabudovanou trampolínu, kupte si raději ty dražší trampolíny s malými nožičkami, tzv. "inground" nebo podobné názvy. Nebudete s tím mít tolik nervů a starostí :-) Fakt.

My si tu naši po všech těch peripetiích ale náramně užíváme. Syn ji zbožňuje a vstává kvůli "hopi hopi" už v 6 ráno. A na vyhřáté černé ploše se krásně odpočívá a relaxuje. Když na ní ležím, zahrada mi z ní připadne vážně nádherná. Reakce na trampolínu "bez okrajů a v zemi" se různí. Někteří ji obdivují, některým přijde běžná ("to známe ze zahraničí") a některým zase pro změnu nebezpečná pro děti ("vždyť tam není ta zábrana"). Ať si okolí říká co chce, my ji máme rádi. Zahradě sluší a v otázce bezpečnosti máme taky jasno. Syn už tolik neskáče doma po židlích, sedačkách a postelích, takže namísto rozbité hlavy o ostré konferenční stolky, skleněné hrany a nebezpečné rohy se může maximálně plácnout na čerstvě vysázenou trávu... Skákání zdar!

Z terasy nebude časem trampolína za stěnou z převislých moruší ani vidět...

A ještě něco málo o tom samotném skákání pro další informace: http://www.margit.cz/skakani-prospiva/.