Na co určitě zapomeňte:

Už jsem si toto jaro chystala článek o tom, jak mi to s těmi polykulturami od pana Svobody vlastně vůbec nejde. Nepoznám plevel od vysetých semínek, nepoznám jednotlivé odrůdy, nemám stabilnější úrodu a prostě se mi nějak nedaří. Zeleninu zkouším usměrňovat do řádků a různě střídat, dumám nad použitím mulče a věčně nevím, jak tedy tu zeleninu nějak dobře prostřídat, aby na záhoně pořád něco rostlo a nekoukala jsem na prázdná místa, zvlášť když na malé zahradě nemám místa nazbyt... no a do toho mi v květnu přišla objednaná kniha Zelenina z ekozahrady.

Kniha je veliká a hezky těžká, prostě pořádné čtení plné spousty informací.

Myslím, že každého, kdo zahradničí přírodně, doslova pohltí. Tolik tipů, rad, konceptů, nápadů... nevím, jestli bylo rozumné vydat ji v květnu, když se člověk v zeleninové zahradě skoro nezastaví. Já spíš seděla u čtení a leccos mi bylo sežráno, leccos jsem zasadila a zasela pozdě či zapomněla dopěstovat. Víc jsem četla, než se vrtala v záhoně. No, letošní úroda kvůli tomu až tak moc zářná nebude, ale utěšuji se, že ta příští bude stát za to. Když už vím, jak si spoustu zeleniny ve svých záhonovištích pěstuje pan Svoboda a jeho žena Lada.

V knize je kompletně vysvětlené, jak takové záhonoviště správně založit (aby ta úroda opravdu stála za to). Jak na bezorebné a bezrycí pěstování a taky teorie ohledně posloupnosti plodin během roku. To bylo zrovna moje oblíbené, konečně budu trochu vědět, jak zaplňovat ty mezery po sklizené zelenině. Některé oblíbené kombinace jsou popsané přímo v knize: třeba ředkvičky a hrášek nebo salt mrkev a hrášek. Hlavně díky za to, že je v knize tolik a tolik fotografií, lépe se to všechno dá představit.

Postup tvorby záhonoviště je hezky názorný a dobře vysvětlený.

Novinkou tam pro mne bylo několik představených strategií k odplevelení záhonů. Hezky popsáno, kdy má smysl něco obmulčovávat a kdy se spíš vyplatí vysklízet, co jde a natvrdo zamulčovat vše a zasadit zeleninu do hnízd. A nebo jak na odkopřivování záhonu pomocí dýní. Z textu je vidět, že si to všechno autoři dobře vyzkoušeli a vycházejí z vlastní praxe a z toho, co je při tvorbě záhonů potkalo a potkává. Je krásné, že toto všechno sdílí s ostatními za pomoci knížky.

Strategie na odplevelení záhonů pro mne byly zajímavou novinkou.

Dost se mi líbila jejich strategie na slimáky - vyrábí si měděné límečky. Po tom, co jsem to chtěla s tou mědí vzdát (měla jsem koupený takový ten malý plůtek z měděných drátků... jenže nepočítal s nerovnými záhony a slimáci jej podlézali) se objevilo mnohem lepší a neprůstřelnější řešení odzkoušené právě panem Svobodou. Až si konečně ve stavebninách vyzvednu měděný okap a řádně za pomoci mého tatínka rozřežu na dostatečné kousky, tak dám určitě na blogu vědět, jestli to na ty slimáky zabralo. Každopádně mne knížka opět posunula zase dále směrem k záchraně mé úrody před slimáky.

Už se nemůžu dočkat, až měděné ruličky proti slimákům taky vyrobíme a vyzkoušíme.

Velká část knihy se potom věnuje pestrému množství různé zeleniny a skvělým tipům na její konkrétní pěstování.  Věděli jste, že fialovou mrkev "Purple Haze" se nevyplatí vysévat dříve než v červnu? A já si říkala, proč mi letos, kdy ji mám poprvé,  ne a ne klíčit. A nebo že vodnice snese i teploty až - 7° C? Vždycky si už říkám, že mám o zelenině načteno hodně, ale v této knize mne toho ještě poměrně dost překvapilo.

Spousta zelenin tam má celé stránky plné zajímavostí k pěstování.

Další velká část knihy je potom věnována úpravě zeleniny v kuchyni. Právě zde poznáte, že kniha má tentokrát dva autory... a já jsem za to nesmírně ráda. Paní Lada je labužnice, jídlo jí dělá radost a ráda jej připravuje, vymýšlí nové recepty a kombinace, experimentuje. Od takových lidí se tipy k úpravě zeleniny čtou nejlépe, prostě už z textu jde vidět láska a péče, kterou věnuje tomu, co si spolu vypěstovali. Vím, že někteří čekáte, jak se k veganské stravě vyjádřím a co mi kniha z tohoto pohledu dává, když se ve výživě poměrně hodně (ale stále laicky) orientuji a na téma správné výživy a různých směrů bych mohla zapáleně diskutovat hodiny a hodiny a zvlášť k veganské stravě (pokud je nesprávně prováděná) mám poměrně dost výhrad, když přijde na řadu diskuze zdravotních přínosů...

Jsem nadšená, že kniha má dva autory... části psané paní Ladou dodaly knize další zajímavý rozměr a budu se k nim moc ráda vracet.

Z různých textů pana Jaroslava Svobody totiž vnímám, a to velmi silně, takové určité ukřivdění. Boj, militantnost, cílené používání argumentů o zdraví bez kritického dohledání, jak to reálně je, a bez individuálního přístupu ke každému člověku jako jedinci (aneb člověk s nevhodně nastaveným střevním mikrobiomem s přemnoženými kvasinkami trpící kvůli tomu na ekzémy a potravinové alergie fakt musí vyřadit mléko a také cukr, lepek a kolikrát i půlku ovoce, aby se uzdravil... ale to přece neznamená, že je to vhodné a prospěšné pro všechny). V jeho světě za zdravotní problémy lidí může mléko. V mém světě za zdravotní problémy může spíše nepátrání po primární příčině problému a spokojení se s nalezením jedné potraviny "jako viníka". A poté frustrace, že "mléko už přece nepiju a furt nic". Ach jo. No nic, při čtení prosím mějte na paměti, že kritika kravského mléka tam stojí na dost chatrných základech, nic není tak krásně černobílé, jak je prezentováno, a metabolismus vápníku v těle je velmi komplexní a závisí na velkém množství faktorů, o kterých toho bohužel pan Svoboda zas tak moc neví.

Zelenina je nádherná a rozmanitá, jsem moc ráda, že autoři věnovali spoustu místa krásným fotografiím, knihou je radost listovat.

Avšak zpátky ke knize. Jako naprosté pohlazení pro duši potom bylo číst část knihy, kterou napsala paní Lada Svobodová. Z jejích textů o vaření a o jídle jsem měla radost. Nepotřebuje obviňovat mléko, obviňovat maso, obviňovat nepřímo lidi, kteří tyto věci jedí. Předkládá krásnými slovy svoji vizi, svůj přístup a nechá člověka, aby ji následoval, jestli chce. Ona prostě ví, co dělá, a proč to dělá, a nepotřebuje na řádcích knihy s nikým bojovat a nikoho obviňovat, prostě jen nechá nahlédnout pod pokličku jejího světa. A já nahlédla moc ráda. Jak lze čerstvě se rozvíjející kvítky brokolice použít do salátů. Jak napařuje patizony. Jak vypráví o sušených pastinákových plátcích jako přísadě do polévky. Jak zahušťuje pečenou zeleninu ovesnými vločkami. Či jak využívá lahůdkové droždí, cibulovou nať a sezam na chutný základ na posypku. Nádherná inspirace a vyprávění o zelenině v hlavní roli podle mne chytne za srdce každého, ať už vyznává jakýkoliv výživový směr.

Když jsem četla její vyprávění o tom, jak nějaké období nemohla jíst cibuli, bylo milé vidět, jak prostě pozoruje a sleduje své tělo a přistupuje k takové věci individuálně. Jak si prostě našla cestu k pórku (stejně jako já, když mne po porodu trápil s cibulí naprosto stejný problém) a bylo to milé.  Mít tak tento text v době, kdy jsem hledala řešení, co s tou cibulí a jak mám vařit... trvalo mi, než jsem pórek objevila. Není tam žádné zobecňování, že lidi nemají jíst cibuli či nucení, jak je to super a lepší a zdravější než jiná zelenina. Prostě jen milé doporučení, aby používání cibule v kuchyni odráželo stav a oblibu těchto skvělých rostlin u všech strávníků. K tipům, jak na zeleninu, od paní Lady se prostě v knize budu ráda pokaždé vracet.

Poslední velká část knihy je úchvatná. Měsíc po měsíci v roce ukazuje, jak záhonoviště vypadá v průběhu roku a co je dobré v té době dělat a řešit. Fotky ukazují to krásné množství zeleniny a tolik hojnosti, radost koukat.

Vidět záhonoviště v průběhu času, to je paráda.

Jedno je teď jasné, stejně jako se ráda vracím k první knize pana Svobody, moc ráda se budu vracet i k této. A pevně doufám, že teď s její pomocí už to s tou zeleninou přírodně opravdu dobře půjde. Všem zapáleným pěstitelům a milovníkům zeleniny, kteří chtějí zkoušet pěstování přírodně a prostě jinak, ji rozhodně doporučuji.

Více informací:

https://www.smartpress.cz/zeleninove-zahony

Protože mne první trimestr krapet zmáhá, mám pro vás článek, který jsem si pečlivě chystala minulý rok - recepty, shánění, postupné zkoušení, s tím, že letos ho dám zavčas. Předtím, než černý rybíz bude zralý. A stejně zveřejňuji v momentě, kdy je půl úrody už dávno v mrazáku a v ledničce rybízovo-datlová marmeládka... snad mi prominete :-)

Někdy si říkám, že ani nevím, proč jsem si černého rybízu tenkrát zasadila tolik. Kvůli vzpomínkám z dětství? Kvůli úžasným účinkům černého rybízu na zdraví? Vždyť já černý rybíz na jednu stranu moc nemusím a na druhou vlastně zbožňuji. Je takový rozporuplný, na jaře mi nevoní a říkám si, jestli jej budu přes tu zvláštní vůni schopná jíst. Pak se ale ve mně něco zlomí a rybíz mi voní. V dětství jsem nesnášela jeho zdlouhavé trhání a to, že na mne z každého keře vypadávali škvoři. Teď je pro mne sbírání hezký letní odpočinek. Jíst jen tak z keře jej ale nedokážu, je na mně pořád kyselý. V klasických táčích a koláčích nás oba s manželem po rybízu většinou pálila žáha a nedělal nám takto  zrovna nejlépe. Navíc klasické koláče a buchty už u nás nějak nejsou na pořadu dne, stejně jako cukr. Přesto jsem před rokem byla ponořená do různých kuchařek a hledala, jak z rybízu dostat to nejlepší. Smoothie, zmrzlina, džem, ...  a spousta krabiček zamražených kuliček pro další využití v průběhu roku, třeba na vánoční cukroví.

Mražení úrody černého rybízu je pro mne takový základ. Nemusím se bát shonu a toho, že bych nestíhala vyvařovat a zpracovávat rybíz, když je toho na mne hodně v práci. Ono jen to trhání a případně odstopkování dá samo o sobě zabrat. Některé recepty z čerstvých navíc chtějí i odstranit "bubáky". Mrazím ale celé kuličky i s bubáky, na jejich odstraňování před mrazením fakt nemám nervy a na většinu receptů ze zmražených to není potřeba, protože se pak pasírují.
Jediné, co mi obvykle vrtalo hlavou, byla správná doba trhání rybízu. Jak vlastně poznám, že je zralý? Kuličky jsou černé pěkně dlouho. No, podle internetu to vypadá, že je zralý v momentě, kdy spadnou kuličky skoro samy do ruky. Pak se mi samozřejmě ale stává, že někdy čekám až moc douho a při trhání je potom více kuliček na zemi než v míse.

Proč ho vlastně chci co nejvíc zařadit do našich jídel? Lákají mě vyzdvihované účinky na posílení imunity, velký obsah vitamínu C a taky fakt, že podle jedné studie zabraňuje odumírání mozkových buněk. No a rutin (vitamin P) se mi taky hodí pro zdravé cévy. Prostě léčivé bobule jedna báseň. A navíc jsem našla recepty, ve kterých nám opravdu chutná a dodává i takový nádech luxusu. Vždyť kdo mívá na Vánoce kokosovo-rybízovo-malinové koule v čokoládě? To se jen tak nevidí. Ale teď už k receptům.

Čerstvý rybíz v létě především skvěle osvěží a tak z něj dělám smoothie. Obvykle jim tolik neholdujeme, ale kombinace s mandlovým mlékem je na zahraničních webech poměrně častá a opravdu má něco do sebe. Smothie je slazené banánem. Někteří do něj ještě přidávají prášek z nepraženého kakaa pro výraznější chuť. Takhle u nás nepohrdnou v létě černý rybízem ani návštěvy, lze ho navíc dělat i z mraženého rybízu.

400 ml mandlového mléka (dělám si zásadně vlastní, před vlastní výrobou "mléka" mandle namáčím kvůli snížení obsahu antinutričních látek, mandlové mléko z aktivovaných ořechů asi u nás ještě koupit nejde) rozmixuji s jedním banánem a 160 g černého rybízu. Smoothie přepasíruji přes síto kvůli slupkám, mám jen obyčejný mixer, takže je to takto potřeba. Pokud má být nápoj v létě osvěžující, je dobré, když je mandlové mléko nebo rybíz předtím nachlazený z lednice.

Ptáte se, kdy ještě doma používáme cukr? Většinou jen na tibi krystaly a někdy opravdu ojediněle na tzv. comfort food, tedy jídla, ke kterým se vážou vzpomínky z dětství, pocit bezpečí a pohody. A jedním z takových jídel v mém životě je džem či "marmeládka", kterou vyráběla v létě moje mamka. Měla nádhernou barvu, chutnala výborně na lívancích a hned po vyrobení v ní ještě ten krystalový cukr křupal. Protože cukru už fakt moc neholdujeme, dělám této varianty jen jednu skleničku na celé léto na chuť a pro vzpomínky. Jinak už spíš vyrábím rybízový džem z datlí a chia semínek (recept až níže). Nicméně tahle cukrová varianta většinou naprosto nachla naše přátele, kteří cukr neomezují, proto recept dávám i sem.

Na nevařený džem v receptu podle mé maminky je potřeba stejný poměr cukru a rybízu. Potom v lednici poměrně dlouho vydrží (až několik měsíců, je potřeba odebírat čistou lžičkou). Vyrobit jde i s menším množstvím cukru, ale ten už potom nemusí mít takovou výdrž.

Odstopkování a očištění od bubáků je sice dřina, ale je potřeba, abyste měli hladký a čistý džem. Někdo mixuje i stopky a bubáky a v džemu mu ty kousky nevadí, jiní je nesnesou. Pokud byste uvažovali o pasírování, tak jde taky při přípravě použít, ale připravíte se nejspíš o prospěšná rybízová semínka. Méně sladkou verzi lze vyrobit v poměru 250 g černého rybízu a 100 g třitnového cukru. Díky obsaženému pektinu je i tak džem většinou pořád dobře hustý. Jen nevydrží tak dlouho. 

Džem není nutné vyrábět jen z cukru. Třeba následující recept počítá s využitím zmraženého rybízu, datlí a chia semínek pro zahuštění. Původní recept, ze kterého jsem čerpala (od Julie Karla z blogu http://www.karlasnordickitchen.com/blackcurrant-jam-dates-added-sugar/) přidával ještě vanilku, ale já na ni vždycky zapomenu. Každopádně, i tato marmeláda má v ledničce solidní výdrž, když se do ní jde čistou lžičkou. Pro jistotu jí ale vždy dělám jen menší množství, které zvládneme zavčas sníst a pak vždycky zase "čerstvou" z mraženého rybízu z mrazáku. V receptu se rybíz lehce zahřívá, nicméně by to šlo určitě zkusit i jen z čerstvého nebo jen rozmraženého.

Tohle cukroví bez cukru je báječné. Právě o Vánocích vytahuju mražený rybíz nejvíce a kouzlím z něj luxusní a osvěžující dobroty. Tyto krásné kuličky dělám podle receptu z Instagramu Nové tělo: https://www.instagram.com/p/Bc26hNpFMCv/?taken-by=novetelocz, jen v menším množství a víckrát 50g bio kokos, 50g rybízové pyré (přepasírovaný rybíz... cca 70g kuliček), 10g lyfoizované maliny a hořká čokoláda, aby bylo vždy co nejvíce čerstvé. Uchovávám v lednici.

Mascarpone čtverečky (s koření, kokosovou moukou, ale hlavně bez cukru) je dobré taky něčím spojit. Hodně se mi osvědčil rybízový kešu krém, který je poměrně jednoduchý, chuťově zajímavý a hezky barevný. Kešu jsou nasládlé samy o sobě, takže není potřeba nijak doslazovat. Ostatně kombinace kešu a rybízu se používá např. v raw zákuscích poměrně často, třeba tady: http://www.rawmanrawoman.com/50-lehky-raw-dortik-z-cerneho-rybizu/.

Zpátky tedy k tomu kešu krému a receptu na něj. 90 g kešu minimálně na 24 hodin namočte do vody s trochou odkapané syrovátky z jogurtu (či kefíru). Vodu potom slíjte a kešu rozmixujte. Nechte kešu hmotu na pečicím papíře trochu "oschnout". Mezitím rozmrazit cca 60g černého rybízu. Jakmile je povolený, propasírujte jej přes síto - získáte rybízové pyré. Smíchejte je s kešu hmotou a spojujte krémem cukroví. Rybíz hodně barví, je možné, že bude lehce barvit i to cukroví.

A teď už ze zimně laděných obrázků cukroví zpátky do začínajícího léta. A příště už žádné jídlo, nýbrž doufám, že konečně dopíšu článek o skvělé knize Zelenina z ekozahrady od Jaroslava Svobody, ta knížka je totiž vážně super.

Další zajímavá inspirace:
Rybízová zmrzlina bez cukru: http://www.chefmum.cz/domains/chefmum.cz/2016/05/22/kremova-ovocna-zmrzlina-bez-cukru-creamy-fruit-ice-cream-without-sugar/
Paleo müsli z černého rybízu: https://www.instagram.com/p/Bi2jlqxBVhY

Na co určitě zapomeňte:

Já vím, už odkvetly... Článek sem dávám s poměrným zpožděním, mám toho teď poněkud hodně, a tak snad se třeba někomu bude hodit za rok. Mám ráda, když zahradou zavoní bezová limonáda. Někomu sice bezy smrdí, ale pro mne je to parádní vůně, kterou znám z mládí. Z výroby bezového sirupu mojí maminky. Z blogu už jste určitě pochopili, že se v naší rodině ale cukru dost vyhýbáme... a protože už při pohledu na naše dva obrovské bezové keře padaly dotazy na jejich zpracování, píšu, co a jak s nimi děláme.

Bezový sirup
Už mám za sebou několik pokusů o "zdravější" bezové sirupy. Bohužel, většinou končily v koši, nebylo to ono, nebo nevydržely. Navíc, i když dáte místo cukru třtinový a nebo dáte rýžový sirup (recept tady: http://kitchenstory.cz/bezovy-sirup-bez-cukru/), pořád je to sladidlo a pořád se svými nevýhodami. Udělat bezový nápoj bez cukru jde taky (recept tady: http://terezabroschova.cz/bezova-stava-bez-cukru/), ale to jsem doma pila jen já, nikdo jiný.
Bezový sirup tedy děláme. Respektive dělá jej manžel a nebo moje maminka. Obvykle louhovaný za studena a s tak dvojnásobným množstvím květů, než se obvykle píše. Ale s cukrem.

Jen využití je už teď jiné, než dříve. Naučili jsme se už pít vodu a limonády z tibi krystalů, takže nehrozí, že bych opět jen kvůli rádoby využití plodů ze zahrady zase synkovi dávala sladké pití a riskovala problémy se zuby. Spíš teď dám trochu sirupu buď rovnou do první fermentace tibi krystalů a nebo do té druhé. Mikrobi velkou část cukru snědí a zbyde příjemná bezová chuť. Rozhodně ale nečekejte stejnou chuť, jako sirupové pití, opravdu je poznat, že jde o fermentované pití a že tam ti mikrobi cukr "vyžerou". (Jestli to poznat nejde a chutná nápoj sladce, tak buď dáváte sirupu moc a nebo už tibíci "nefungují".)

Fermentovaná bezová limonáda

Čerstvá bezová limonáda, to je květnová záležitost. Dříve jsme dělali kvašenou květovou limonádu podle receptu z blogu Zkvašeno: https://www.zkvaseno.cz/2013/06/kvetove-limonady.html. Jako startér nám sloužila slitá syrovátka z obyčejného Hollandia jogurtu... přiznám se ale, že co mám doma právě ty tibi krystaly, volím snazší variantu právě s nimi (Začněte s tibi krystaly!). Jeden den fermentuji nálev jen klasicky s tibi krystaly, potom nálev sliju a přidám pár květů do druhé fermentace. Ideálně jen co nejvíc bílých květů, zelené stonky už jsou trochu hořké. Přidávám ještě i pár rozinek a nechám přes noc fermentovat. Potom sliju přes jemný cedník nebo plátýnko a uchovávám v ledničce.

Bezové lívance s kamčatským zimolezem a jahodami.

Jemný bezový čaj

Odrolená směs suchých kvítků je mnohem kompaktnější a skladnější.

Pár květů si ještě mrazím do ledových kostek spolu s dalšími bylinkami ze zahrady na rádoby "čerstvý čaj proti nachlazení"... a to je tak asi s tím bezem vše.

Co vyrábíte vlastně z květů černého bezu vy?

Na tuto otázku jsem se ptala především minulý rok. Plody kamčatských zimolezů byly modré už týden, ale trpké, až se mi křivila pusa. Kdy tedy dozrají? Chutné a velmi příjemné začaly být až v době, kdy se mi už červenaly na skalce jahody a v louce kvetly kopretiny. Prvenství, co se týká sklizně ovoce na zahradě, tedy loni nakonec prakticky vůbec nezískaly.

Vrtalo mi to hlavou a tak jsem šla na internet pátrat, jak tedy poznám, že je plod zimolezu zralý. Čekala jsem nějaké složitosti s počítáním dnů, kdy na ně svítí slunce nebo zabarvení do tmava či podle zálivky a tak. Až se stydím napsat, jak jednoduché to je. A nejspíš to už všichni ostatní víte, jen mne to vlastně vůbec nenapadlo. Plod kamčatského zimolezu je zralý v ten moment, kdy sám skoro spadne do ruky. Prostě jako jiné ovoce... kdy jej netrháte z keře násilím, ale téměř při dotyku zůstane hezky v ruce. To je celé. Odteď trhám plody tak, že pod ně nastavuji misku a ty, co jsou krásně zralé, do ní spadnou při lehkém doteku.

Samozřejmě děti na tuto taktiku docela kašlou a trhají zimolezy zralé i nezralé, rovnou do pusy. Nikdo jiný zatím tyhle dobré modré plody nesklízí, až mne to překvapilo, očekávala jsem hlavně nálety ptáků. Místní ptáci si plodů schovaných pod listy zatím prostě nevšimli. Ani jsem tedy ještě nemusela zkoušet, jak se používají sítě.

A jak si zatím chuťově stojí odrůdy, které máme?

Přišla jsem tomuto ovoci hodně na chuť, takže ještě přemýšlím, kam bych zasadila další keřík :-) Zatím jsem se ještě nedostala k tomu, že bychom plody zimolezu mrazili, jak jsem původně zamýšlela... všechno zvládneme sníst jen tak. (A syn v kaši, neboť on mi většinu ovoce ze zahrady "jen tak" nejí, narozdíl od všech jeho kamarádů.)