Vysněná zahrada

Mám se zrovna něčím takových chlubit? Nemám? Jenže nebýt této drobnosti, neměla bych na zahradě nový keř a stromek. Čekala jsem skoro rok, než jsem se rozhodla napsat o tom, jak jsem loni na Vánoce uloupila přes plot jedné milé paní jednu mišpuli...

Tak takhle nějak vypadala... (Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespulus_germanica.jpg)

Řekla bych, že o mišpuli už většina zahrádkářů nejspíš slyšela. O její propagaci se zasloužil pan Svoboda na svých stránkách (http://www.ekozahrady.com/mispule.htm), ve své knize a pak i dále skrze návrháře přírodních zahrad. Sazenice už lze sehnat na mnoha místech. Mnozí jsou však stále skeptičtí a mišpule sázet nechtějí. Je to "zvláštní" ovoce, nesedí do plánů zahradníků, kteří chtějí mít nejpozději v říjnu vše sklizeno a uskladněno, a chybí mišpule na trzích a v restauracích, aby její existenci lidé zaregistrovali a vůbec ji ochutnali.
Já patřila také k těm, kteří mišpuli sázet ani neplánovali. Ovoce v zimě mi sice znělo jako výborná výzva. Mohla bych frajeřit před kamarády a v prosinci nosit ze zahrady čerstvé ovoce, potud se mi mišpule líbila. Ale jak jsem si přečetla u pana Svobody, že musí "zhniličkovatět", aby se dala jíst, přeběhl mi mráz po zádech. Už to slovo "hniličkovat" mne dokonale odradilo. Představila jsem si měkké hnědé divné hrušky, co se dědovi kdysi rozpadaly v rukou, a o kterých tvrdil, že zhniličkovatěly a že mu tak chutnají nejvíc. Brr...

To pravé exotické a složitě dostupné ovoce? Kam se hrabe maracuja a podobné věci, luxus je teď někde ochutnat mišpuli. (Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/)

Čas plynul, naše zahrada vzkvétala a všechna místa vhodná pro stromy jsem již obsadila jinými druhy ovoce. Přestěhovali jsme se na naši zahradu a začali tady bydlet. Mišpule zůstala zapomenuta. Tedy, až do loňského podzimu. Na procházce s malým synkem jsem v naší "nové" vesnici koukala lidem přes plot a do zahrad. Je to moje obvyklá zábava a nejspíš mne nikdy neomrzí. Co zasadili tady? Co zasadili támhle? A objevila jsem obrovské keře mišpulí hned ve třech zahradách kousek od sebe. Panečku! To musím nějak udělat, to musím nějak zařídit, abych alespoň jednu ochutnala a jednou pro vždy rozhodla, jestli je ta mišpule ovoce vhodné k jídlu a nebo ne! Jeden z těch nádherně obsypaných keřů byl hned u plotu hezkého domku. Občas jsem tam vídala milou paní, zdravily jsme se, ale více jsme se neznaly. Plánovala jsem si, že hned, jak udeří první mrazy, půjdu, zazvoním a milou paní o tu mišpuli poprosím na ochutnání.
Mrazíky nepřicházely. No a čím více se loni blížily Vánoce, tím spíše jsem byla se synem na zahradě a u jeho kamarádů. Začalo mrznout, sněžit, námraza, jenže já na mišpulové keře dočista zapomněla. Bylo 26. prosince před setměním, když jsme se manželem a synkem procházeli vesnicí. Všude klid, vánoční pohoda, rozsvícená světélka v zahradách,... a najednou jsem uviděla mišpulový keř. Sklizený! Já to prošvihla úplně! Bez skurpulí jsem se vydala až k plotu, žádné zvonění na majitelku (vždyť jsou Vánoce, nemůžu někoho obtěžovat o svátcích), no a prohledávala jsem větve, na které jsem dosáhla. Byla tam ještě jedna. Uloupila jsem ji a jako malá holka co nejdřív spěchala pryč a pořádně si ji prohlédla až doma. Taková "klukovina" ve třiceti, no jo, ale ani nevíte, jakou jsem z toho vlastně měla radost. Jako malá holka!

Vyděsilo vás, jak má mišpule vlastně vypadat uvnitř? Zdroj obrázků: https://commons.wikimedia.org/, https://commons.wikimedia.org/ a http://www.leereich.com/)

Mišpuli jsem rozřízla, většina dužiny byla hezky žlutá a uprostřed byla malá hnědá část, jakoby "nahnilá". Asi to hniličkovatění. Já se pustila lžičkou do té "žluté" a jakoby "normální" části a jedla jsem jen tu. Moc mi chutnala, chuť byla lehce sladká, vlastně ne úplně výrazná, lehounce podobná některým nedozrálým hruškám. Dokázala jsem si z ní představit super krém nebo zmrzlinu. Na zkoušení té hnědé části jsem neměla dost odvahy. Tahle jedna mišpule mne ale tak zaujala, že hned od jara jsme našli ještě jedno malé místo, kam se tento malý stromek Mespilus germanica vejde. A zkouším ji pěstovat i v jedlém živém plotě. Já na tu správnou dobu sklizně, kdy mišpule chutnala mně, nějak přijdu. A ta chuť za to stojí, jen bude chtít zjistit více, jak na to. Vždyť ve starém Řecku, Římě a hlavně později ve středověku byly mišpule opravdu IN. Každý nejspíš v té době věděl, jak je upravovat, kdy je jíst a jak si na nich pochutnat. Jo, možná bylo v té době běžné jíst věci, které vypadaly nahnile, nicméně třeba se mi podaří si s mišpulemi poradit i v dnešní době plné předsudků. A začnu u sebe a svých předsudků, uvidím, jestli dohledám či vymyslím nějaké slibné recepty (takové, které nepotřebují tunu cukru a nebo z nich nevzniká destilát, který doma nepijeme...). Třeba nakonec ochutnám i tu hnědou část, vždyť letos jsem zkusila i zvláštně vypadající akébii a příjemně mne překvapila.

Teď jen musím počkat, až mi stromek zaplodí a začnu zkoumat, jak to s tou zralostí mišpulí je. Vím, že dokud nepřejdou mrazem, jsou nejedlé. Kvůli příliš vysokému obsahu tříslovin by měly chutnat svíravě a prostě hrozně. Až mráz udělá svoji část práce, změknou a zesládnou a postupně začnou hniličkovatět. Chuť by se měla lišit odrůdu od odrůdy. Ano, u nás se bavíme "jen" o mišpuli, ale ve Francii by měli rozlišovat Monstrous či Nèfle Tardive, v Anglii Nottingham či Royal a to nemluvím o spoustě odrůd z Holandska, Rakouska či z Itálie z oblasti Piemontu.
Někdo je po přemrznutí trhá a nechává "dojít" v mrazáku, někdo neřeší, jak vypadají, tvoří pyré, ze kterého potom kouzlí cheescake, zmrzliny a koláče či džemy nebo pomerančovo-mišpulová smoothie. Já vím, že na broskve to nemá... ale mišpule bez skurpulí zvládne růst dokonce i v 700 m n. m. a nevadí jí, když na podzim přijdou mrazíky brzy. Strom je malý a půvabně kvete. Kdyby měl vzít místo velkému ovocnému stromu s oblíbenějším ovocem, který by v dané oblasti pravidelně plodil, to asi nebude mít význam. Ale do rožku zahrady do vyšších poloh je to hodně zajímavý experiment.

A jestli vás zajímá závěr mého příběhu o uloupen mišpuli, tak s tou milou paní jsem se ještě doposud nezvládla osobně nějak potkat. Pouze jsem se pár dní po té malé loupeži opět zachovala jako malá holka a jen vzala doma papír, sepsala doznání a poděkování, že jsem mišpuli z její zahrady ochutnala a přibalila k tomu čokoládu. Se synkem jsme jí oboje dali do schránky. Třeba se někdy dozvím, co z těch mišpulí dělá za dobroty právě ona a třeba se na mne nebude zlobit.

Máte s mišpulemi zkušenosti? V jaké podobě je sklízíte a jak je jíte? Děkuji za rady.

Odkazy:

http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=37&t=819
http://www.ekozahrady.com/mispule.htm
https://www.zahrada.cz/forum/moje-zahrada/mispule-0226/

Obrázky:

Reifende Früchte im Rauhreif, By Burkhard Mücke (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespulus_germanica.jpg

Mispel, by Valentin Bachem (Own work) [CC BY-SA 3.0 ], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mispel-Crataegus-germanica-001.jpg

Mespilus germanica, By Takkk (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespilus_germanica_01.jpg

Medlar bletting, By Nadiatalent (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespilus_germanica_ripening_process.jpg

Ugly, But Tasty, Old Fruit; Lee A. Reich, In Lee's Garden Now, via http://www.leereich.com/2013/12/ugly-but-tasty-old-fruit.html

Téma této knížky je krapet mimo zaměření blogu, ale snad mi to odpustíte. Nemůžu ji tady nesdílet. Na diskuzích a v různých skupinách se mne občas někdo zeptá, co vlastně z té zeleniny ze zahrady pořád vařím. No, většinou polévky. Zeleninu totiž do našeho malého nejedlíky těžko dostanu nějak jinak. Musela jsem si začít psát kuchařku, když jsem před dvěma a půl lety začínala, tenkrát ještě jako takový polévkový amatér. A po těch letech mám v kuchařce 25 receptů a za sebou fůru méně i více povedených receptů a mnohé ještě ani nemám sepsané a vyladěné. Jestli máte náladu a chuť, tak se podívejte a třeba i něco uvařte:

Spousta polévek mi tam ještě chybí, časem vydám aktualizovanou verzi. Navíc chci většinu polévek přefotit na dřevěné plošině na naší zahradě. Co je ale hlavní – polévky mně samotné kolikrát otevřely dveře ke zpracování rozličné zeleniny z mé zahrady. Když mám jistotu, že nám z řapíkatého celeru, růžičkové kapusty či mangoldu chutná alespoň jeden recept – polévka – a zeleninu tak budu umět použít, pěstuji jí více. A pak je to jen krůček k vyzkoušení dalších zajímavých receptů. Ale mít jeden dobrý recept je prostě základ pro pěstování stejné rostliny v dalších letech.

Další informace o knize:

Elektronickou knihu můžete sdílet, vystavovat na svoje servery, posílat dalším lidem, vkládat do blogů, článků, odkazovat, posílat přes Facebook, e-mailem, jakkoliv. Čím více lidí inspiruje inspiruje k většímu využívání zeleniny v kuchyni (a snad i pěstování na zahradě), tím lépe.
Dílo je zveřejněno pod licencí Creative Commons (CC BY-ND 3.0 CZ).
Přímý odkaz: Zeleninové polévky na celý rok (PDF)
Verze, která by snad měla jít nějak lépe tisknout: Zeleninové polévky na celý rok (PDF tisk)
Zobrazení v Google disk: Zeleninové polévky na celý rok (online)

Tuto větu chci volat, když vidím různé sousedy či známé. Tolikrát si nechávají lít jedovatou látku na své pozemky naprosto zbytečně! Roundup je vždycky celkem vděčné téma k diskuzi mezi přáteli a známými na vesnicích. Ti, kterým dělají zahrady firmy, opakují argumenty o tom, že bez Roundupu to prostě na začátku nejde. Ti, co se snaží o ekologické a přírodní zahradničení, poukazují na problémy se zdravím, na škodlivost. Obvykle obě strany uznají, že Roundup je vlastně jedovatý, ale ani jedna strana nemá řešení pro to, jak vlastně na ten plevel jít jinak... a tím nakonec diskuze končí. Popravdě, já taky nemám řešení "jak na ten plevel" pro firmy a pro lidi, kteří nemají či nechtějí čas trávit pletím plevelu celé dny a jedlý trávník není nic pro ně. Jedno vím ale jistě. Přesně vím, kdy se lije Roundup na pozemky naprosto zbytečně... aneb poslechněte si příběh, jak jsme se na jaře seznámili s našimi novými sousedy.

"Dívej, už jim to hnědne... a vsaď se, že na podzim to bude zase zaplevelené."

Na jihozápadní straně našeho pozemku sousedíme hned se dvěma sousedy. Jedni tam spokojeně bydlí už pět let, a druzí zatím jen vlastní pozemek, poměrně zaplevelený a nesekaný. Napjatě jsme očekávali, jací budou. A kdy budou stavět? Jakou budou mít zahradu? Poznali jsme je jednoho jarního dne a krapet jinak, než jsme si představovali. No, ale můžeme si za to trochu sami.

Sousedka je jménem dalších sousedů dopisem poprosila, aby pozemek posekali. Sekání neudržovaných pozemků je tady velké téma. Ne kvůli plevelům, to ani ne, ale kvůli riziku požáru. V létě tady zrovna moc neprší, všechno seschne a zrovna jiné dva neudržované pozemky u cesty už hořely. Navíc je to prostě zákonná povinnost pozemek sekat. Řešit to přes obec sousedka nechtěla, je lepší se přece nejdříve domluvit přímo a hezky požádat, vždyť nechceme, aby noví sousedé museli hned platit pokuty. Byli jsme jí vděční, že se odhodlala dopis napsat, požáru se tady opravdu bojíme.

A tak jednoho dne vidím z terasy auto. "Jé, to budou ti noví sousedé, přijeli posekat pozemek!" říkám manželovi a čekám, jak z auta vytáhou křovinořez. No ale auha, vytáhli kanystry a postřikovač. Zbystřila jsem. "Co blázní? Vždyť lehce fouká. A nemají to posečené." Věděla jsem trochu od známých, kteří si platili zahradnickou firmu, o podmínkách, za jakých a jak se správně ten jed má aplikovat. Jenže ten pán se s tím nepáral a začal hned stříkat hlava nehlava všude kolem sebe na ty metr a půl vysoké plevely. Žádná ochranná plachta, žádné "Dobrý den, jsme tady noví sousedé, budeme teď stříkat pozemek, tak jsme vám o tom chtěli říct, nebojte, ty okraje brát nebudeme, abychom nepoškodili vaše rostliny."

To jsem zpanikařila. Myslím, že už navždy pro ně budu ta potrhlá hysterická sousedka. Poslala jsem manžela, ať toho pána zkusí stihnout stopnout dřív, než dojde k našemu plotu (jo, stihl to) a zburcovala sousedku a jejího muže. Tak jsme se tedy šly seznámit. Se sousedkou jsme pánovi a jeho pomocníkům vysvětlovaly, proč se bojíme toho Roundupu na našich pracně zapěstovaných živých plotech a vůbec toho jedu ve vzduchu v té situaci, kdy začalo trochu foukat. Pán vše zlehčoval a tvrdil, že se nic přece nestane. Manžel se sousedem běželi hledat nějakou plachtu, kterou můžeme obětovat a tím chránit naše rostliny. No a opravdový vlastník pozemku, který stál spíš opodál, naštěstí přišel a namísto nějakého vysvětlování raději přiložil ruku k dílu a pomohl nést tu plachtu. Prý taky chtěli nějakou vzít, ale zapomněli ji doma.

Plachta celá od roundupu pak skončila v popelnici a trochu jsme si s novými sousedy začali povídat. Nějak nám nebylo jasné, proč to jen nepokosili, jako všichni v okolí. Prý, protože se chtěli zbavit těch velkých plevelů. No a pokosí to později, až to seschne. Na podzim totiž budou dělat plot. Ale stavět ještě nebudou. Bylo milé, že se s námi bavili, dál jsem se raději moc nevyptávala, protože o aplikaci roundupu toho moc nevím a nechtěla jsem rozumovat a rozdávat nějaké rady ve věci, které vlastně zas tak nerozumím. Třeba vědí, co dělají...

Osobně mi to ale hlava nebrala. Ti jinak celkem milí lidé utratili dost velkou sumu peněz (měli plné auto kanystrů s Roundupem..., co chvíli museli dolévat postřikovač). Trávili dost času prodíráním se vysokým plevelovým porostem a náročně se jim ty metrové plevely postřikovaly. Navíc bylo poměrně nepřehledné, co již mají pošplícháno, museli plochu stříkat dvakrát. Věděli, že se budou muset na pozemek vydat ještě jednou a celé to pokosit křovinořezem (proč to vlastně neposekali jen jednou, rovnou na začátku bez toho tajtrlíkování s Roundupem?). To vše s vidinou toho, že stejně ten pozemek bude za čas rozježděn bagry při případné stavbě. Vše pro to, aby se "jen" zbavili těch plevelů.

Nejsmutnější na celém příběhu je, že toho cíle, který jim měl Roundup zajistit, vůbec nedosáhli. Po květnovém postřiku trvalo tři týdny a celý pozemek zhnědnul a seschnul. Další měsíc trvalo, než jej majitel přijel posekat, posekanou hmotu nehrabal, ale ponechal ji většinově tam (nebo to tak alespoň vypadalo). Popravdě, ten měsíc jsme kvůli totálně seschlému, ale velmi zarostlému pozemku vlastně nakonec byli případnému požáru mnohem blíže, než kdyby sousedé s pozemkem nic nedělali. Už v polovině srpna se potom začal pozemek vesele zelenat novými plevely, i když okolní trávníky byly ještě kvůli suchu poměrně poschlé. A tušíte správně. Když se dnes podívám z terasy, pozemek se jim krásně zelená a ty nejodolnější plevely jsou tam znova a na jaře budou v plné síle... jako vloni:

Opravdu to těm lidem stálo za to? Chápu, že ne každý je zrovna ekologický aktivista, ale pragmaticky řečeno, to jim nebylo líto těch peněz, které zbytečně do pozemku doslova vylili?

Proč jsem se hlavně chtěla o tento příběh s vámi podělit? Chtěla jsem se zde vypsat z jednoho mého malého přání. Ne, nečekám, že hned všichni budou podepisovat petice pro zákaz využívání glyfosfátu v ČR. Nečekám žádnou revoluci. Já vím, že většině lidí je jedno, že si na pozemek nalijí problematickou látku a na nějaké ekologii a vlastním zdraví jim vlastně ani tak nezáleží. Přeji si něco úplně jiného. Mně by stačilo, kdyby jen lidi o trošku víc přemýšleli. Kdyby si zjistili, jestli se jim nalít Roundup do pozemku alespoň nějak vyplatí a jestli to vůbec zafunguje. Jestli jim to stojí za ty vyhozené peníze, když už nic jiného. Fakt by mi stačilo pro začátek tohle...

A ještě zamyšlení na závěr. V okolí máme spoustu nových domů a počátků nových zahrad. Kde se použije Roundup (či podobná věc) mám celkem přehled, takový náhle seschlý kus pozemku většinou nejde přehlédnout. Ale že by to byl zrovna nějaký zázrak, o tom mne zatím žádný příklad nepřesvědčil:

1) Na kus pozemku se povolá firma, poleje jej Roundupem. Po seschnutí přijde na řadu rotavátor, plocha se srovná a osije travním osivem. Majitel pak zalévá jako o život. Tráva sice vyroste, ale stihnou nalítat bodláky, pár pýrů a jiné plevely a tak majitel tráví neděle s vypichovačem bodláků a vypíchnutá místečka hned znovu osévá a zalévá. Zhruba po dvou letech už se nakonec podaří mít trávník bez plevelů a vše zaroste. Jen se ptám, nefungoval by celý postup bez toho Roundupu úplně stejně?

2) Jiná zahrada, původně přírodně založená, ale majitelé nebyli spokojeni s trávníkem. Povolali firmu a proběhl klasický postup: Roundup, seschnutí, rotavátor, srovnání, osetí a pravidelné zalévání několikrát denně, aby tráva vyrostla rychleji než plevely a zabrala místo. Po čase vidím z dálky zelenou plochu, přijdu blíž a místo trávy je vidět samá lebeda. Majitel mi říká, že je vše v pořádku. Byl firmou upozorněn, musí prostě jen často sekat a hodně zalévat. Tak si říkám, opravdu tam byl Roundup nějak nutný? Nedopadlo by to bez něj úplně stejně?

3) Čekám, co náš soused, se kterým sousedíme z jihovýchodu. Bagrem v létě dokončil terénní úpravy zahrady a na hliněné ploše začal už trochu růst plevel. Taky na něj použil Roundup, ale dopředu se s námi domluvil, pečlivě sledovat předpověď a vítr, stříkal těsně u země již posekanou a připravenou plochu a použil ochrannou plachtu. Plochy plevelu brzy zhnědly. Jenže nezasadil hned travní osivo a už se mu to opět zelená plevelem. Tak jsem zvědavá, jaké další kroky povedou k jeho vysněnému trávníku a jestli byl ten Roundup vážně k něčemu nutný.

Taky máte nějaké hořkosladké, trpké, či snad veselé historky právě s Roundupem?

"Takže ty chceš mít takový ten trávník, co je v parcích? Nebo louku? To se o to nemusíš pak vůbec starat?" Dotazy a představy o péči přírodního, nebo chcete-li jedlého trávníku se hodně liší. Sama jsem nevěděla, co mám vlastně očekávat a jak to půjde či nepůjde. Slibovala jsem si jen, že nebudu nadávat na dřinu s kosením trávy jako někteří moji sousedé. No a jak to moje péče o naše "travnaté" plochy vypadá? A jak vypadají ty samotné travnaté plochy? Udělejte si obrázek sami, sepsala jsem vám průběh celého roku.

Máme několik "trávníkových ploch. Největší zabírá jedlý trávník (směs Zelený chodníček a Zahradní loučka z Planta naturalis, loni založený). Slunné vyvýšené místo na výhni u terasy je oseto klasickým jednodruhovým trávníkem (Rekreační směs od Agrostisu, loni založený). Pak mám ještě části zahrady, které vznikly prostým kosením původního plevelnatého porostu, takže něco jako místní původní porost (pěl let starý). A ještě experimentuji s maličkým kouskem trávníku z římského heřmánku (pár sazenic loni zasázeno, letos další plochy ze semínek) a mateřídoušky (dva roky, půdokryvné druhy) .

Únor
Koncem února roztál sníh a ukázal trávníky ve své "kráse". Hezky vypadá akorát klasický trávník, ten je zelený. V hezkém dni jdu na zahradu nikoliv s kosou, ale s kovovými hráběmi a vyhrabávám stařinu a mech z jedlého trávníku a hlavně z původního porostu, kde je především mech a pýr. Spolu s tím hrabu i listí z trávníkových ploch, protože to jsem na podzim vůbec nedělala :-) Ze všeho nejdřív hrabu plochy, kde mám vysazené krokusy, abych si je později nepoškodila. Sečteno podtrženo, koncem února jsem se napracovala poměrně dost, vyhrábávání stařiny a mechu je namáhavé, postupně zabralo tři podvečery v zahradě, výsledkem jsem ale aspoň měla parádní a krásný mulč k lískám.
Jedlý trávník: hrabu listí a vyhrabávám mech a suché rostliny a plevely.
Klasický trávník: nic.
Původní porost: hrabu listí a vyhrabávám především mech.
Římský heřmánek: nic.
Mateřídouška: nic.

V únoru nevypadají travnaté plochy zrovna krásně. Vlevo nahoře vyhrabávám starou trávu a mech z původního porostu. Vpravo nahoře je klasický trávník, jako jediný v této době celkem hezky zelený. Vlevo dole minitrávník z římského heřmánku dostal pod těžkým sněhem dost zabrat, ale probouzí se. A vpravo dole mateřídouškový maličký trávníček.

Březen
Moje hnědé (jedlý trávník i původní porost) i zelené (klasický trávník) travnaté plochy v průběhu března ožily. Vyrašily nádherné krokusy, nejprve ty žluté a o dva týdny později i ty fialové. Neměly nouzi o návštěvy v podobě včel, takže zahrada ožila. V jedlém trávníku na lehce zastíněných místech ještě k tomu vyrašily hezké a voňavé fialky.
Jedlý trávník: vyhrabala jsem si ještě v klidu mech z částí, které nejsou osázené krokusy.
Klasický trávník: jen se kochám krokusy :-)
Původní porost: koukám na krásné krokusy a trhám fialky.
Římský heřmánek: nic.
Mateřídouška: nic.

V březnu se trávníkové plochy rozzáří hlavičkami krokusů.

Duben
Sousedé a známí už mají trávníky na zahradách posečené sekačkou minimálně jednou. Ty naše mají pořád takovou normální délku, takže vůbec nemám důvod vytahovat zazimovanou kosu a srp. Místo toho se kochám, jak zelená tráva zakrývá listy krokusů. Vykvetly mi hyacinty a v trochu vyšší trávě jim to sluší. Kvůli mrazivému počasí se růst trávy trochu pozastavil. V jedlém trávníku vykvétají pampelišky až úplně koncem dubna, trhám si je na čaj a vařím z nich jídla. Trávník z římského heřmánku pořád nevypadá úplně nejlépe, snad se vzpamatuje v květnu.
Jedlý trávník: trhám si pampelišky na čaj a do jídel.
Klasický trávník: nic.
Původní porost: nic, hledám čtyřlístky.
Římský heřmánek: musím odplevelovat, ten pýr proroste úplně všechno a všude.
Mateřídouška: taky musím odplevelovat od pýru.

Nahoře je klasický trávník s vonícími hyacinty a zatím stále ještě zelenými listy krokusů, stále ještě při této výšce nekosím. Dole vlevo je trávník z římského heřmánku, nevypadá zrovna nejlépe. V jedlém trávníku a v původním porostu mi vykvétá spousta krásných pampelišek.

Květen
V květnu poprvé vytahuji po zimě srp a kosu, musím je nakout a naostřit a po odkvětu pampelišek se pouštím do prvního kosení. Sousedé a známí už mají své trávníky pokoseny minimálně třikrát. Na svůj maličký členitý kousek klasického trávníku jsem si taky pořídila přístroj - akumulátorový zastřihávač. To, protože neumím srp naostřit tak dokonale, aby mi dobře bral i tu tenkou jednodruhovou trávu. Jinak se ale snažím naučit umění, které ovládal můj děda dokonale - kosení. A babička, ta byla královnou srpu. Ona srpem vyžínala malé části zahrady a trávou krmila slepice a králíky. Já srpem vyžínám okraje zídek a cestičky, okolí kolem trampolíny, místo na stan a na hraní a kolem stomů a marně při tom přemýšlím, kam proboha všichni dávají tu trávu. Já kosím jen část zahrady, největší plochy ponechávám vyrůst v louku, a i tak mám trávy na celý jeden kompostér. Nejprve ji nechávám na slunci vyschnout na trávníku a teprve jako "seno" shrabuji a dávám do kompostéru. Tenhle způsob je v květnu potřeba, aby v kompostu nezapáchala. Mokrou trávu můžu do kompostéru dát jen v tom případě, že ji promíchám s pilinami.
Co se týká trávníku z římského heřmánku, stříhám jej, aby se zahustil. Loni jsem to neudělala a hrozně moc se vytáhl a trávník nepřipomínal ani náhodou.
Jedlý trávník: kosím jen cestičky, velkou část ploch nechávám vyrůst v louku.
Klasický trávník: seču, na začátku měsíce část se seschlými krokusy, ke konci pak i část s hyacinty.
Původní porost: kosím cestičky a na části nechávám vyrůst louku.
Římský heřmánek: musím odplevelovat od pýru a stříhám, aby se zahustil.
Mateřídouška: nic.

V původním porostu a jedlém trávníku kosím cestičky, kde je potřeba, a prostory na hraní a na postavení stavu. Zbytek jedlého trávníku nechávám vyrůst do podoby louky.

Červen
Druhé kosení cestiček v jedlém trávníku a ploch mne čeká právě v červnu, klasický trávník kosím opět taky a louku stále nechávám, krásně v ní dokvétají kopretiny a začínají kvést divoké hvozdíky a řebříčky. Trávník z římského heřmáku se mi nezdál, tak jsem jej raději dvakrát zalila, pro jistotu.
Jedlý trávník: kosím jen cestičky, zbytek tvoří louka.
Klasický trávník: seču.
Původní porost: kosím cestičky a na části nechávám vyrůst louku.
Římský heřmánek: bylo dost sucho, tak jsem jej raději dvakrát zalila, měla jsem obavu, že uschne.
Mateřídouška: krásně kvete a je obsypaná včelami.

Červen - to byly především vykosené cestičky, mateřídouška plná včel a louka se spoustou kopretin.

Červenec
V červenci mi bylo smutno a tak jsem téměř nefotila a ani toho na zahradě moc neřešila. Jednu fotku ale mám, zaznamenává pokosenou louku. Sekla jsem ji pozdě, měla se séct už hned po odkvětu kopretin, já ji sekla až v půlce července a narychlo. A to jsem odmítla několik nabídek sousedů, že mi ji posečou, už ani nevím, proč jsem na to nekývla. Posečená louka vypadá celkem hrozně, táta si ze mě dělal legraci, ironicky komentoval, že tedy už chápe, jak jsem to myslela s tím, že vyšší porost zadržuje vláhu. No jo, fakt to nevypadalo zrovna krásně a bosky jsem se po louce taky moc neprocházela, protože by mne ty stvoly bodaly do nohou. Horké dny mi travní porosty dost vysušovaly, ani jedlý trávník ani klasický trávník u nás bez zalévání nevypadaly zrovna jako z nějakého časopisu. Ale zalívat cennou dešťovou vodou obyčejný trávník, to jsem fakt nechtěla, takže jsem to nechala být. Jen trávník z římského heřmáku jsem opět občas zalila, hlavně po stříhání (které bylo potřeba), je malý a bála jsem se, že by se nezahustil a nevypadal pak dobře.
Jedlý trávník: pokosila jsem jej jednou.
Klasický trávník: sekla jsem jej jednou, jak je tu dost sucho, tak to víckrát nebylo potřeba.
Původní porost: posekla jsem louku.
Římský heřmánek: bylo dost sucho, tak jsem jej raději občas zalila. Stříhala jsem jej, aby se zahustil.
Mateřídouška: nic.

Srpen
V srpnu u nás ve vesnici obvykle vypadají travní porosty bez zalévání dost hrozně. Kdo nezálévá, ten nemá moc zelený koberec. U nás vždycky po nějakém dešti trávníky prokoukly, ale po vlně sucha zase vypadaly bídně. Nicméně za celý srpen jsem kosila jen jednou - původní porost, část jedlého trávníku a louky, aby bylo kam položit desky na nový dřevník, no a klasický trávník, abychom si v něm mohli pohodlně usadit židle a koukat na letní kino.
Taky trochu přehodnocuji svůj názor na pořízení sekačky. Ono to kosení kosou mne baví a je super, na tomto svém názoru nic neměním a kosit budu pořád, srpem i kosou. Ale zjistila jsem, že mne nebaví hrabání trávy, bolí z toho ruce, ve vedru se mi nechce... hrabání tedy zrovna neholduji a říkám si, jak děda s babičkou zvládali dělat každé léto tolik sena na loukách.
Jedlý trávník: kosila jsem jej jednou.
Klasický trávník: sekla jsem jej jednou.
Původní porost: kosila jsem jej jednou.
Římský heřmánek: nově založené porosty, které jsou zalévané, krásně rostou, chodím po nich bosky. Starý trávník z heřmánku částečně seschnul, snad se vzpamatuje.
Mateřídouška: nic.

Nahoře je fotografie jedlého trávníku a lučního porostu někdy z půlky srpna, už se trochu vzpamatoval, kvetou především řebříčky. Uprostřed vlevo je fotografie jedlého trávníku na konci srpna, tam, kde je jetelina, vypadají místa pěkně. Uprostřed vpravo je fotka z konce srpna po vlně sucha a veder, luční porost opět dostal zabrat a vypadá hrozně. Alespoň, že trávník z římského heřmánku krásně voní a chůze po něm je parádní... jenže ten jsem zalévala.

Září

Konečně se trávníky opět zazelenaly, začalo u nás totiž trochu víc pršet. V okolí sousedé sečou trávníky jeden za druhým a já si říkám, že bych ještě před zimou měla jednou trávníky pokosit. Začala jsem séct klasický trávník, protože už byl hodně vysoký a moc hustý, asi by to nedělalo dobrotu. No a u toho kosení jsem taky skončila, synek nastoupil do školky a byl častěji doma nemocný, než ve školce, a já tu rýmu často schytala taky. Práce na zahradě šla tedy stranou, ony to ty trávníky nějak přežijí.
Jedlý trávník: nic.
Klasický trávník: část jsem sekla, jednou.
Původní porost: nic.
Římský heřmánek: nic.
Mateřídouška: nic.

Vlevo fotografie jedlého trávníku a lučního porostu, vpravo klasický trávník. Vše je už celkem pěkně zelené.

Říjen

Jestli si myslíte, že jsem se k podzimnímu kosení dostala v říjnu, tak ani omylem. Spousta úkolů v práci zapříčinila, že když jsem se dostala na zahradu, byla už většinou tma. A v krásných slunečných víkendech jsme si zahradu spíš užívali. Kochala jsem se rozkvetlým římským heřmánkem a podzimními krokusy, sklízeli jsme hrušky a maliny.
Jedlý trávník: nic.
Klasický trávník: krásně v něm kvetou podzimní krokusy.
Původní porost: nic.
Římský heřmánek: krásně kvete.
Mateřídouška: nic.

V říjnu u nás trávníky kvetou. Ten z římského heřmánku nabral po srpnovém střihu druhý dech a v klasickém trávníku vykvetly podzimní krokusy.

Listopad

Tento měsíc je ve znamení padajícího listí. Sousedé už jej pravidelně od října shrabují a já si je od nich nosím - na trvalky, pod stromy, na kompost či záhony. Sama mám listí zatím málo. To, co spadne pod stromy, pod nimi nechávám na trvalkách. Jen pokud padá na klasický trávník na cestičky, raději je shrabuji, abychom později na mokrém listí neuklouzli. Původní porost a louka je teď ve znamení hledání čtyřlístků v jeteli. Mateřídouškový kousek trávníku je už od července pořád stejně zelený. Jen si musím v listopadu raději opravdu konečně udělat čas na to sekání a kosení trávy, jinak toho budu mít v únoru hodně na vyhrabování.
Jedlý trávník: Hrabu listí z cestiček. měla bych jej ještě pokosit.
Klasický trávník: Hrabu listí z cestiček. Měla bych ještě pokosit místa, kde kvetly krokusy.
Původní porost: měla bych jej ještě pokosit.
Římský heřmánek: pořád kvete a je částečně zapadný listím.
Mateřídouška: nic.

Zahrada je ve znamení listí - trochu toho vlastního a toho, které dostávám od sousedů. Vpravo nahoře je vidět jetelinová část jedlého trávníku, vlevo dole je vidět mateřídouškový kousek trávníku.

Proč a pro koho jsem tento článek sepsala? Především pro ty, kteří o jedlém trávníku a louce teprve uvažují. Můžete si trochu srovnat, jestli raději budete opečovávat klasický trávník a nebo se pustíte do lučních a jedlých porostů třeba i za cenu toho, že nebudou v létě vypadat tak hezky. Kamarádi a známí se při pohledu na naše trávníky v srpnu většinou zařeknou, že tohle nechtějí. Taky dobře, že měli možnost se rozhodnout a alespoň nebudou tolik nadávat na tu nutnou častou péči a zalévání klasického trávníku... budou vědět, že k tomu, co chtějí (zelený svěží koberec na zahradě), je to vlastně potřeba.
Mně přijde péče o naše trávníky náročná tak akorát, ani si neumím představit, že bych s nimi "něco" dělala častěji. Hlavně mi vyhovuje to, že je v létě nemusím zalévat, už tak stačí, že zalévám zeleninu, je tady sucho, někdy ani retenční nádrž na vodu nestačí. Ale jak vidíte z fotek, zelený koberec to prostě není, ten se dosáhne v sušších oblastech jen zaléváním a pravidelným sekáním.
Uznávám, že kdybych ty moje trávníky víc kosila a občas taky zalévala, vypadaly by mnohem lépe. Kamarád má nádhernou louku a díky zalívání mu i v létě vypadala jako z nějakého katalogu. Klasický trávník by taky vypadal lépe, kdyby byl častěji kosený a občas zalévaný. Třeba to někdy zkusím a budu o naše trávníky pečovat lépe... zatím nám to takhle vlastně stačí, na zahradě si užíváme a bavíme se a někdy nám prostě i jen stačí, že nechodíme po blátě.

A jaký názor máte na ty naše trávníky a moji amatérskou péči o ně, Vy?

Co můžete dělat na zahradě v listopadu?

Na svátek všech svatých, na dušičky, můžete na zahradě na bezpečných místech zapálit svíce a svítilny a vzpomínat na své blízké, kteří už nejsou mezi námi.
Listopad je známý svým melancholickým počasím. Kolem svátku svatého Martina často přicházejí první sněhové vločky, někdy dříve. Jindy bývají neproniknutelné mlhy, občas jinovatka a vůbec bílé ojínění listů. Můžete si obléct teplé rukavice a jít pořídit náladové fotografie.
Teď už definitivně stromy shazují listí, takže si je můžete naplno užít. Pokud moc neprší a listí je suché, tak dětem k zábavě bude stačit jedna malá hromada listí. Skákat do ní může nadchnout i hravé dospělé.

A jakmile vás hry s listím omrzí, tak je hráběmi dejte pod keře, živé ploty, nebo je nechte pod stromy, pokud to jde. Pokud máte ale pěstěný anglický trávník, tak tomu asi listí moc nesvědčí, to potom dejte na kompost. Pokud máte nějaké problémové listí, nepalte jej, ale raději jej zahrabte (více o problémovém listí).
Urodily se dýně? Upečte dýňový koláč, jezte pražená dýňová semínka a u toho vydlabejte z okrasných dýní pěkné lucerničky nebo myší domečky, jako blogerka Monika: Myšáci jsou doma. I když jsou dýně spojeny spíše s americkými svátky, vydlabávání zeleniny je původní Keltská záležitost, byť ti dlabali řepy, hezky si o tom počtěte na blogu O svátku světel.
Pokud jste zaseli, můžete ještě sklízet zeleninu odolnou mrazu: zelí, kapusta, kadeřavá petrželka, zimní pórek. A nebo si vychutnávejte Podzimní dobroty ze zahrady uvařené a upečené z uskladněného ovoce, zeleniny a ořechů.
Teprve po přejití mrazem jsou jedlé šípky, plody dřišťálu či trnky a také mišpule, pokud tedy mrzne, můžete s nimi začít experimentovat v kuchyni. (O přemrzlých plodech.) Taky si můžete po přejití mrazem zkusit vyrýpnout trs pažitky a doma zasadit do květináče. Pokud opravdu přešla několikadenním mrazem, nastartuje se růst.
Naolejujte zahradní nářadí a schovejte na zimu.
Začátek listopadu je ještě ideální dobou pro sázení stromků, keřů, zakládání živých plotů, sázet lze do zámrazu půdy (více o sázení stromků). Založit si můžete i květnatou louku.
Choulostivější rostlinky raději zamulčujte vrstvou slámy. Samozřejmě nejideálnějším mulčem je listí stromů. A pokud málo prší, tak můžete hlavně mladé a stálezelené stromy a keře pro jistotu trochu zalít.
Nechte někde v rohu zahrady "nepořádek", tedy větve a větvičky, listí, trávu, pár květináčů, klacíků, slámy. Budou sloužit jako ideální úkryt užitečným živočichům, například ježkům.A ptáci budou nadšení z vyzrálého květu slunečnice se semínky.

Inspirováno: Práce na zahradě. A nechcete raději zábavu?

Někdo si neustále mění dekorace v domě či bytě. Tu novou poličku, tady jinou vázu, tam obraz, změnit povlečení. Pár drobných změn a člověk má radost. Místo, které je důvěrně známé, najednou získá trochu jiný nádech a malé odlišení potěší, ale nevyděsí. Mám tyto malé a příjemné zásahy ráda a možná právě proto jsem si zvolila přírodní styl zahrady. Ta se totiž mění sama. Netřeba se nijak namáhat, listnaté užitečné stromy na jaře kvetou, v létě plodí a na podzim se každým rokem trochu jinak zbarví. Některé trvalkové květiny na začátku jara ani nejsou vidět, pak rozkvetou a rozzáří místo, aby později zežloutly a seschly či na ně v zimě sedali ptáci a vyzobávali semínka. Tohle mám vážně ráda. Nemusím skoro hnout prstem a zahrada je měsíc, co měsíc jiná.

Letošní duben a loňský listopad pod naší sladkovišní.

Necítila bych se dobře v moderní "koniferové" zahradě. Klasické okrasné jehličnany vypadají stále stejně a téměř beze změny. Jedině krátce z jara se objeví mladé světle zelené výhonky a stromek se alespoň na chvíli "hodí do gala". Pěstěný anglický trávník si někteří lidé pletou s umělým kobercem v bytě. Jednou položíte a má být po mnoho let stále stejný. Zelená na jaře, zelená v létě (díky zalévání), zelená na podzim (díky každodennímu odstraňování barevných lístků z okolních zahrad přivátých), zelená v zimě (díky odhrabávání sněhu z trávníku). Ano, s tím zimním odhrabáváním a sbíráním každého lístku krapet přeháním, ale zas úplně odtržená od reality v tomto nejsem.

Místo toho zbožňuju, když procházím fotky a vidím, jak je zahrada každý měsíc krapet jiná. Někdy je plná zeleně, někdy se nádherně barevně rozzáří, jindy zbělá a někdy ji zdobí jen zemité a šedé barevné tóny. Trávník a louka je jednou plná žlutých hlaviček pampelišek, jindy bílo-růžovo-žlutá, později hnědá, nebo svěže zelená.

Výhled z naší terasy. Už teď je pokaždé jiný díky stromům. Bude ještě pestřejší, až dosázím tulipány, víc čechrav a další listnatý keřík.

Pořád je na co koukat. Moc jsem vám to chtěla i vyfotit, ale přiznávám se, že nějak neznám tu fintu, se kterou blogeři umí dělat snímky ze stejného místa. I když mám malou zahradu a ono není zase moc míst, kde si mohu stoupnout a zabrat nějaký zajímavý kout, každá fotka je jiná. A to jsem se u některých opravdu snažila je vyfotit stejně... jenže kdo si má pamatovat, kde přesně jsem stála a co přesně zabírala. Takže přesné a krásné fotky ze stejného úhlu, to asi nebude moje parketa.

Z ložnice koukáme na naši zahradu. Pohled na jaře a na konci léta.

Třeba vám ale i tak tyto snímky trochu ukážou, jak se naše zahrada mění. I když je to spíš o drobnostech, než velkém wow efektu rozdílných fotografií. Když ráno vstávám a dívám se z ložnice do zahrady, nekoukám na stejný obraz. Jednou vidím žluté a fialové krokusy, jindy se snažím v mlze rozpoznat obrysy bezového keře nebo v létě koukám na dozrávající rajčata. Na podzim se objeví fialkové podzimní krokusy a v dálce mi splývají se stejně barevnými hvězdnicemi. No a v zimě se večer dívám na zahradu rozzářenou barevnými světélky a ozdobami.

Stejná terasa. V parném létě ji poléváme vodou pro příjemnější vzduch a se synem tam trávíme čas ve stínu, kterého se nám na zahradě nedostává. Na podzim se na ní k večeru vyhříváme ve společnosti barevných květin a keřů.

Jednou procházím cestičkou mezi záhonem a loukou, jindy mám prostor pro hry či v zimě na stavění iglů. Jednou je vidět keře obsypané angrešty a rybízem, jindy zase hrušky dozrávající na stromě. Jednou je zahrada plná žlutých pampelišek, jindy jde zase do fialova díky levandulím.

Louky a zrající rybízy v pozadí v létě, vpravo začínající podzim s hvězdnicemi a suchými bylinkami.

Zima i pozdní léto se tak liší a přitom mají oboje svoje kouzlo.

Mám ráda, že zahrada není pořád stejná. Když mi přijede stejná návštěva po půl roce, stále bude mít smysl "jít se podívat do zahrady", i když už ji viděli. A hlavně já sama při procházení fotek vždycky žasnu a divím se, že před dvěma měsíci ta zahrada vlastně vypadala krapet jinak.

No, kdybyste věděli o nějaké stránce, blogu, článku, kde mohu nakouknout, jak se v průběhu roku mění nějaká cizí zahrada, předem děkuji za odkaz. Ráda se podívám.

Když je už i sníh nebo poprašek:

Archiv blogu

O čem píšu

Oblíbené články

Zahradní odkazy

Autorka blogu

SLEDUJTE také INSTAGRAM